Z Tacny do chilské Arici

Nejednou se před námi otevírá panorama Tacny, nejjižnějšího peruánského města. Šílené místo k životu! Baráky v poušti, bez přítomnosti zeleně, co víc říci. Svahy kopců jsou klasicky peruánsky „popsány“. Po cestě městem několikrát zastavujeme a vyhazujeme pár cestujících, my čekáme až na konečnou, na terminál. Oficiální autobusák se bohužel nekoná. Po 18 hodinách přijíždíme na dvůr společnosti, která nás sem vezla. Tak to bude ještě zajímavý, hledat převoz do Arici. Teď musíme ještě vykonat trošku přízemnější věci. Využíváme
placené záchody a tam nastává armagedon, sýr zaúřadoval divoce :-). Pak vylézáme na ulici. Vypadá to však, že zde moc dlouho čekat nebudeme. Postává tu už spousta taxikářů, kteří tu odchytávají nešťastníky, kteří jsou tady tak nesmyslně vyklopeni. Jeden z nich nám říká, že nám zajistí přejezd přes hranice autem, což je prý daleko lepší než autobusem. Klasická písnička, ale cena se nejeví nijak extrémní, tak to bereme. Odváží nás na oficiální autobusový terminál a pak nás vede k okýnku, kde po nás chtějí samozřejmě vyšší cenu, než nám říkal ten lokos. My se však máme k odchodu, protože by tu asi nebyl
problém sehnat normální autobus do Arici, tak najednou původní cena platí, akorát, že prý pojedeme v pěti. Pojedeme velikou starší Amerikou a náš řidič bude zároveň rádce na hranicích, což taky není úplně špatný. Jede s námi ještě nějaká ženská, ale i přesto je vzadu dost místa. Je to pořádný bourák. Řidič to dost valí, ale i tak, dělám za jízdy dokumentační snímky pouště, která tady má charakter pusté roviny. Tomáš sice tvrdí, že to není „pravá“ poušť, protože tu nejsou pořádný písečný duny. Ať tak či tak, nic tu neroste. Na peruánské hranici nás
čekají největší procedury na naší výpravě. Musíme vyndat baťohy z auta a navíc zrovna mě si vybírá pohraničnice na důkladnou prohlídkou obou batůžků. Docela mě dostává, když si otevře mou vodu po holení, potře si zapěstí a testuje vůni. Asi ji nesmrdí, protože mě pak hned propouští :-). Jinak už vypadám docela sociálně, tepláčky jsou po třech týdnech cestování docela jetý, made in hlavák....No ten poslední týden v nich snad ještě vydržím :-). Potřebuji utratit poslední Soly, tak využívám stánek, ve kterém mají docela dobrý kšeft. Takových jako já je tu spousta. Kupuji si bagetu a Inka kolu, která mě vychlazená docela chutná. Ještě jednu kupuji pro Moníka, protože ji rozpuštění medvídci budou určitě chutnat. Na chilský straně jsou veliké fronty lidí, tak to vypadá na pořádnou čekačku. Až tak za hodinu se dostáváme konečně na řadu. Razítko do pasu a jsme zpátky v civilizaci, relativně podobné té naší, zasazené však do nehostinné krajiny pouště Atacama.