Jízda z Uyuni do Potosí

Mám zase pech. Sice sedím u okýnka, ale nejde otevřít a ke všemu je hodně podrápané, že to přes něj nemá cenu fotit. Tak snad něco vyfotí Martin sedící za námi. Má nás čekat šesti až osmi hodinová cesta, tak jsem zvědavý, co všechno na ní uvidíme. Ve stejnou dobu vyjíždí mimo nás ještě jeden konkurenční autobus. Jedeme naštěstí první, tak nefrčíme v oblacích
prachu jako ten chudák za námi. Chvíli jedeme tou pustou planinou, ale míříme k těm, sporou vegetací pokrytým, kopcům, které jsme viděli včera z džípu. Takže nás čeká nejspíš další průsmyk :-), což Tomáš a Katka nekvitují s moc velkou radostí. Dlouho stoupáme a za průsmykem se zase dostáváme, do úplně jiné krajiny. Koukám z okýnka a zase si cestu
dosyta užívám. Je to pohoda, být bez věrné bolívijské souputnice, horalky. Je tu zase okolo spousta kaktusů. Dost často se nám otvírají pohledy na vysokou jakoby stolovou horu samozřejmě pokrytou vrstvou sněhu. Dle atlasu by to mohla být Cerro Huanchaca (5 950m). Jediné větší město co projíždíme je Ticatica, rozkládající se na svahu nějaké
noname hory. Bydlet bych zde asi fakt nemohl. Co vedlo lidi usídlit se v této nehostinné krajině je fakt otázka. Během cesty projíždíme i pár úrodnějších údolích, takže i tady stačí trošičku vody a je tu hned zeleno. Docela mě překvapuje, že zde roste tolik topolů, jakoby sem ani nepatřili, když je vídáme v Evropě. U baráčků jsou altiplánský oslové což jsou fakt
krásná zvířata. Odlišují se od těch našich evropských hrozně hustou srstí. Prostě oslové s kožichem. Hory okolo jsou zase různobarevné, hlavně v červených odstínech. Zhruba v půlce cesty děláme přestávku u místního zájezdního hostince. Je to větší domeček, před kterým je několik stánků, kde se prodává všechno možné. Obhlížím sortiment, ale nic si
nakonec nevybírám. Okolí je bezvadné, tak si dělám menší obchůzku samozřejmě v dohledu autobusu. Nerad bych zde zůstal bez bagáže sám. Všude kolem jsou špičaté kopce, extrémně červené. Na jedné straně silnice se táhne obdělávaný pruh zeleně, sousedící s říčkou, která je zdrojem životodárné vody, pro tuto malou oázku. Vylézám na takový
menší kopeček a tam si trůním na vyhlídce. Je vidět, že už mě je opravdu dobře, když takhle blbnu a šplhám se po svazích :-). Mezitím přijíždí ten druhý autobus doprovázený, jak jinak než, oblakem prachu. Pohledy na krajinu jsou stále moc pěkné. Chvíli stoupáme do kopců, chvíli jedeme nějakým údolím. Pak projíždíme skalním městem, kde je dokonce
zaparkovaný i nějaký osobák. Asi místní turisti, ale značky či rozcestníky tu nevidím :-). Kdybych mohl, tak bych to taky moc rád prošel. Pak jedeme zase po plání vroubené bělostným hřebenem hor. Též nás čekala i pár tornátek do finálního kopce před městem. Prostě naprostá paráda. Říkám si, že některé úseky jsou lepší i než na Salar Tour, ale
možná to i souvisí s tím mým zdravotním stavem. Rozhodně je to jedna z nejlepších tras a jet ji v noci by byl cestovatelský hřích. Na kraji města skončila šotolina, hurá! Otevřela se taky scenérie celého města. Před námi jsou nejspíše chudší části města i když kvůli bolívijské architektuře člověk nikdy neví zda je ještě ve slušné oblasti či ve slumu. Po obou stranách
je spousta hor a centrum se táhne vysoko a daleko před námi. Projíždíme kolem vstupů do místních proslavených dolů a pak už dorážíme na místní terminál.