Den 190, Chavin

Dnesni vylet do rozvalin prastareho mesta Chavinu se dost podaril, ale uz jsem nejaky liny psat, takze doplin az doma s fotkama. Za dve hodiny nam jede bus pres noc do Limy, coz bude urcite dalsi z rady sladkych noci. V Lime to zitra nejak lehce obehneme a pak uz jen predlouhy let domu. Takze vsem ctenarum dik za pozornost a cau v Cechach

Den 189, Zpet v Huarazu

V Carhuazu nejsme ani 5minut a uz jsme v dodavce zpet do Huarazu. Jsme zase vyhozeny kousek od mostu, takze nam zbyva do hotylku jeste vic nez km, takze i dnes nakonec je 30citka s krosnama. Po ceste navstevujeme nasi oblibenou cukrarnu a pani se me asi 2x preptava zda myslim vazne ze chci koupit deset strudlu :-). Na hotelu padama za vlast ale ne nadlouho. Jeste jdeme koupit na zitra posledni vylet, do rozvalin mesta Chavin.

Den 189, Olimpica trek III.

Kravy pres vecer nezloby, tak je spani relativne v pohode. Rano je cela krajina od namrazy a vypada to ze dnes bude docela fajn, samozrejme, kdyz to tady definitivne balime. Delame posledni snidani a kravky prichazeji se podivat, co se tu vari. Jsme radi ze se nezapomeli rozloucit. Vidime stare zname - Rozu s rezatou hlavou, Amalku s bilou hlavou a a dalsich 10 cernych, ktery jsou stejny jak vejce vejci, takze beze jmena. Klesame hororovym lesikem dolu na pampu, kde dosusujeme na slunicku stan a uzivame si ty ted vzacne paprsky. Jdeme jeste par km udolim reky Ulty a pak uz cekame na busy, ktere by tu meli jet kolem pul 10. Kochame s ekrasnymi pohledy zvlast na Ruricochu (6 036m), Nakonec opravdu prijizdeji ale az v pul 11 a zadny nam nestavi! Tak to je pekna zrada. Je to odtud docela velka streka do udoli. Sice jsem docela chtel tu silnicku sejit pesky ale po tom co jsme busem mijeli ten vyberci barak jsem tuhle myslenku nijak nerozvadel. Ted nam nic jineho nezbyva. U baraku neni nikdo, ale pak potkavame chlapika, ktery nas chce skasirovat. Jeto snim na dlouhy lokty, protoze by po nas mohl chit i skoro 400Kc. Nakonec je to za 60Kc na osobu bez boletu. Cesta vede fajnovym udolim. Mijime i stanek, kde prodavaji pstruha, tak to nemuze odolat a je fakt vyborny. Nasleduje dost roztahla vesnicka, kde muzeme napsoledy sledovat peruansky zivot. Je to parada, ale Merlina to uz nebavi a nejradsi by to uz sjel nejakym tagem. Me se jde krasne tak si to uzivam, ale je fakt ze posledni km jsou uz dlouhy. Trochu Merlina zlobim, ze se prihlasil na nejvetsi rezacovinu, 70km dlouhy zavod pres beskydske vrcholy a ted repta. Netvari se nadsene :-). Konecne je pred nami Carhuaz (2 650m). Misto volnych 6km to je nakonec 29km

Den 188, Olimpica trek II. (4 874m)

Ve 4 rano dela kravka pekny binec, nachazi esus, ktery jsme vecer neumyli a hoduje na zbytcich. Co 20 minut se vraci a s esusem ramusi. Mysli si ze je to asi hrnecku var. Taky pozira travu, nikdy me neprislo ze je to tak slyset jak luxuje. V 5 rano vykukuju ven a ona na me ze dvou metru vejra. Mam chut ji prastit trekovou hulkou pres chrbat. Rano to vypada docela nadejne tak se nezdruzujeme snidani a rovnou vyrazime. Ledovce se zbarvuji do ruzova vychazejicim sluncem, tak jsou docela fajn pohledy. U prvni laguny ztracime stezku a musime se brodit skrz bofedalove baziny. Naladu vylepsuji krasne vyhledy na horu Chopicalqui (6 354m). Do naseho sedla stoupaji dve stezky vybirame bohuzel tu horsi a musime traverzovat neprijemny kamenity svah. Kousek pod nami jsou vybelene kosti nejake potulne kravky, tak je videt, ze cesta opravdu neni moc fajn. Dal je to zase vsechno namrzly a castecne zasnezeny, ale teren neni zas az tak hrozny abychom sedla nedosahli. Kousek nad nim jsou pekne kamenne plotny (4 874m), kde se usedavame a kochame pohledy. Bohuzel je videt ze z druhe strany tahnou uplne voje mraku, takze odpolko bude zase marne. Sice tu ma byt jeste 14dni sezona, ale podle me je uz davno v cudu, tady to chtelo byt pred mesicem. Z vyhlidky je videt jeste jedna lagunka, tak tam lezeme pres morenu. Odtud uz nam nezbyva nez slizat pres volne kameny navic porostle lisejnikem. Nasleduje pasaz s prerostlou travu, kde clovek slape do neznama. Proste behem jednoho dne davame vsechny hnsuny tereny na ktere clovek muze v horach narazit. Tak trochu mame pocit, jako kdyby jsme se chteli na posledni chvili zmrzacit. Vyhledy jsou na tomhle treku docela fajn, ale na Alpamayo zdaleka nemaji. Ve 12 hodin jsme uz ve stanu. Takze vareni, siesticka. V pul treti dalsi vareni, proste uz tu neni co delat. Vypada to na nudnejsi zbytek dne, pokud se to da rici o oblasti, kde kam se clovek podiva je nejaky kopec s ledovcem. Pri vareni nas stan obklopi ze vsech stran 7 krav a vsechny stoji ani se nehnou a tupe cumi. Proste psycho. Uz jen cekame na zaveleni k utoku. Merlina to dost znervoznuje tak se zasobuje klacky a meta je na kravky, ale ty ustoupi vzdy jen na chvili a cim dal vic jich pribyva. Merlin tedy jako mlady milovnik prirody navrhuje rozhazet z odpadaku igelity a nakrmit jimi kravy aby uz dali pokoj na veky. Po chvili jich uz napocitam asi 12 takze uz tu neni takove ticho. Vsude buceni, kaslani /do ted jsem nevedel ze krava kasle uplne stejne jak clovek/. Me to nijak nevadi, protoze mam teorii, ze az tu vsechno vyzerou tak dobrovolne odejdou. Muj klid narusi az mlady bejcek, ktery dela ataky na kravky a ty ho odrazeji ze psokakuje asi pul metru od stanu uplne zdivocelej. Nejak nemam chut myt proslaplou hlavu az vecer zalehnu. Musime to vyresit nejak razantne. Bereme trekove hole a jdeme je vyhnat. Je to docela sranda a dari se nam nakonec vic jak dvacet kravek vyhnat asi pul km od stanu. Ruzne jim nadbihame aby se nam nerozprchly, proste jak honaci profesinalove. Kravky se uz nevraceji, vyhrali jsme.

Den 187, Olimpica trek I. (4 215m)

Kupodivu tu dnes nejsme samy. S nami jeste vystoupil postarsi par, ktery se chysta nalehko jen klesat po silnici a za cas se nabrat busem z druhy strany. Nechame je odejit a v klidku se rozhlizeme po kraji. Zadarmo jsme v takove vysce, ale pocasko nepreje, vrcholky v mracich. Takovy neblahy horalsky osud, bohuzel v horach je to vzdy loterie. Hlavne me stve ze byl celou dobu Huascaran videt a nez jsme sem vyjeli tak je v cudu. Pomalu schazime dolu a pokousime se obcas zkracovat kamzicimi stezkami zakruty silnice. Nejak se nam tim podari prejit nenapadnou turistickou stezku a vracet se nechce, tak si cestu dolu musime najit samy. Je to jak vzdy ze zacatku pohoda, ale pak to ledovec kdysy trosku vic zarizl, takze lezecke pasaze. Rikame si jestli to mame jeste zapotrebi par dni pred odletem domu viset nekde na svahu. Nakonec prichazime k mistu zarostlemu kaktusy. Staci jeste metr a pul slizt dolu a uz je to pohoda, ale pres ty kaktusy to s krosnou nejde a vracet se ten sileny kopec uz nechce. Holt musi krosna dolu a slezam to nalehko. Krasny stup a chyt - kaktus a kaktus. Dari se nastesti a pak me uz Merlin predava bagaz a leze to tez v poho. Konecne jsme dole u laguny, kde to rozdychavame. Tady uz je napojka na tu stezku co jsme nahore propasli, takze v klidu stoupame. Bohuzel se zpousti dest a pada na nas takova hodne pesimisticka nalada. Nejradsi bych sel na na bus do Huarazu, protoze mimo toho vyjezdu do sedla to dnes stoji za nic. Merlin ma ted nastesti pevnejsi nervy a navrhuje na prvnim rozumnym miste postavit stan a pockat do zitrka. Pokracujeme tedy dal a naladu me zveda objeveni nejvetsi rostliny na svete Raimondi, exemplar asi tri metrovy. Cestovky sice ukazuji jeste daleko vetsi, ale tenhle je jen nas :-). Na chvili prestava prset a zrovna nachazime bezva placek v docela dobre nastupove vysce, 4 215 metru, na dalsi tury. Tak rychle stavime stan a ukryvame bagaz. Konecne varime parky na ktere jsme se uz dlouho tesili, pak polehavame a tak nejak se flakame. Navecer jeste delame mensi vyletik k blizke lagune, ale je tez marna, tak se po chvili zase vracime zpet. Kolem stanu nam porad pobiha nejaka priblbla kravka, tak snad nam vecer neskoci na hlavu. V 8 prichazi obrovsky slejvak tak doufame ze se to do zitrka vyprsi a bude lepe.

Den 187, Vyjezd do Punta Olimpica (4 910m)

Pred sestou ranni nas ceka neprijemna vstavacka. Pak nenapadne triskam dvermi, abych probudil nasi pani a konecne ji predal veci do depozitu. Finta s dvermi se dari a tim padem se zbavujeme prebytecnych kil bagaze. V klidku prichazime na autobus, kde nas ceka klasicke perunaske divadlo. Pobihaji tu prodavaci zvykacek, lizatek a taki, ale tentokrat ve velkem poctu, tak jich tu je pomalu skoro stejne jak cestujicich. Pri nakladani bagaze dochazi k problemu s dedou, ktery ma v pytli asi olovo a nikdo ho neni schopen vytahnout na strechu. Smer hory vyrazime s mensim zpozdenim. Do Carhuazu jedeme znamou trasou, ale tam uz nas ceka odbocka na sotolinu. Za mestem ciha rada policajtu a kontroluje v buse vsem obcanky, turisty nastesti vynechavaji. Stoupame s hlavniho udoli reky Santy zemedelskou krajinou s krasnym vyhledem na Huascaran. Pak nas ceka prujezd nekonecnou vesnickou a pak uz udolim reky Ulty. Je tu vyberci barak s branou do narodniho parku, ale bus pousteji bez problemu, tak zase unikame placeni za vstupku. V udoli reky je to klasicky malebny se spoustou kravek a osliku. Lamy tu nejak nevedou. Najednou prijde pasaz nekonecnych serpentyn, prekonavajici vsechno co jsem zatim autobusem jel. Nakonci uz traverzujeme svah rozpukaneho kamene, ktere tu nechal ledovec teprve pred nedavnem. Taky neutekl moc daleko a je skoro na dosah. Silnicka je spis na gazik nez na autobus. Proste osobakem bych sem stoupat nechtel. Konecne jsme v prusmyku Punta Olimpica, ktery je snad poprve vysi nez je uvedeno v mape a nejvysi co jsem v Jizni Americe busem jel. Cekame na bagaz, ale zasekly se dvere zavazadlaku, tak tam pohunek leze takovou skvirou a lidi v buse trochu zuri ze se tak dlouho stoji. Konecne mame bagly a bus mizi na druhe strane.

Den 186, Monterey

Rano nikam nekvaltujeme a pozvolna se premistujeme na zname misto odkud vyjizdeji dodavky. Tentokrat mame pred sebou asi jen 5km do visky Monterey na sever od Huarazu. Jsou tu termaly, tak dnesni jubilejni 70.den v Jizni Americe chceme oslavit trosku volnejsim programem. Jsou tu dva bazeny, ktere na prvni pohled nevypadaji moc idilicky, voda je rezava jak odmoceny stary drat. Ale vodicka je nadherne tepla. Jsme tu skoro samy, tak je to pohodicka. Po case prijdou i mistni plavci, jejiz styl kraulu kdy voda lita na desitky metru daleko nas fascinuje. Po asi dvou hodinach kdy jsme uz naprosto uvareny a ze vsecho unaveny to tady balime a mirime zpet do Huarazu. Ceka nas i taky dalsi urednicky den. Chceme s predstihem koupit listky do Limy coz se dari a taky na zitra do hor - uz nam totiz zase otrnulo :-)

Den 185, Cesta Pomabamba - Huaraz (4 715m)

V nasi konirne neni uplne koser ticho pres noc. Ve 4 rano nekdo brutalne ohuli klavirovy koncert v televizy. Pak rvani a ruzne buseni, klasika. Televize najednou utichne tak se da konecne zase spat. Zachranil nas vypadek proudu. Bus nam ma jet az v 11, tak se jen tak poflakujeme po mestecku, kde uz to za slunecneho rana nevypada tak desne jak vcera v podvecer. Jsou tu nejaky trhy tak kupujeme i nejaky mistni buchty ale je to desny suchar. Dnes tu nejsme jediny kdo vycuhuji. Chodi tu i vesnicanky v krojich a ty uz taky tolik nezapadaji. V pul11 zjistujeme ze nas bus proste nepojede, ale pani nam vraci penize, tak hned letime vedle ke konkurenci, ktera ma sice velky vyvesni stit s tim ze jede v 11:45 ale odjezd je uz v 11 hodin. Pan rika ze cesta bude trvat 7-8 hodin, tak tipuju ze ve skutecnosti 9. Ridic je nejaky netrpelivy, troubi uz pred 11, tak me chyta optimismus, ze by to treba fakt mohlo byt jen tech 7. Cesta je krasna, ale zas takova death road. Po uzke sotoline drandime vysoko nad kanonem ve spouste serpentynach. Po hodine dorazime do mesta Piscobamba, ktere na nas pusobi o dost vlidneji a hlavne je z nej uzasny vyhled na hory. Samozrejme ze dnes, kdyz jsme v buse je nejlepsi pocasi za posledni tyden. Jen co sestoupime k rece nas ceka dalsi vyjezd do kanonu cislo dve. Najednou stavime na miste kde uz zevluji dalsi 3busy a vsichni vystupuji. Po chvili zjistime proc. Cast silnice je strhla a my musime pesky pres kopec a na druhy strane nas uz ceka jiny bus. Busovy spolecnosti to maji vychytany ale osobni doprava ma smulu. My s krosnami to mame v pohode, ale Peruanci s dvemi i vice pytli se notne zapoti. Jihoamericka klasika. Jedou 4busy ale vsechny ve stejnej cas. Presun zabira skoro 45 minut, takze to bude dnes asi nadlouho. Bus je najednou nabusenejsi, narvali se k nami i lidi z jednoho porouchanyho busu. No jeste ze jsme nejeli tou nocni linkou, to teprve tu musi byt zmatek. Na obzoru se muzeme stale kochat nadhernou ledovcovou pyramidou vse prevysujici, ale jmeno nezname. Hodiny utikaji ale km ne. Stale jedem v krasnych kanonech ale silnice se tka mota ze i za hodinu vidime misto kudy jsme uz jeli. Tady si teprve clovek uvedomi jak je u nas vsechno maly a vsude blizko. Hodinova jizda busem je vedena jak dalkova. Silnicka se konecne zacina zvedat a my mirime pres jedno ze dvou silnicich prusmyku pres Kordilleru Blanku. Silnice ma uplne jiny charakter, takovy alpsy. Spousta zatacek. Zase tu roste hororovy les a houstiny jsou skoro az do prusmyku. Ledovce jsou uz jen kousek od nas. Prusmyk ma 4 715 metru i kdyz v mape mu uvadeji jeste o fous vis. Bus necekane zastavuje. Jedna pani prekecla amigo konduktora aby zastavil. Tak hned vyrazime fotit. Jsme totiz hned naproti oboum vrcholum Huascaranu. Je to poradna masa kameni. Udoli je strasne hluboko pod nami a cesta dolu vede stylem Stelvio. Do udoli prijizdime uz za tmy a za strasneho smradu, asi brzd. Cesta tmou do huarazu je uz nekonecna, zvlast kdyz doite za nami septa se zeleznou pravidelnosti dedy kdy uz budeme v Huarazu. Dalsi dite blinka a pani hazi plny pytlik do ulicky. Tak to ma byt :-). V Huarazu jsme po 9,5 hodinach, takze zase stahavacka na cely den ale cesta dnes stala za to. V hotelu nas cekaji takovy radosti, ktere lidi z civilizace neznaji. jako po tydnu sundat fusky a vysprchovat se :-)

Den 184, Pomabamba (2 962m)

Po osklivy ulici se blizime do centra a vubec to tu nevypada pekne. Lide cumi snad zatim nejvic a dost jich pokrikuje gringo, coz jsme zatim nezazili. Hrozny zapadakov a takovy docela sok po dnech samoty. Vubec se nam tu nelibi. V prvnim hostelu je rekonstrukce tak jdeme do druheho s honosnym nazvem Hacienda. Hned od vchodu silne smrdi zachod, ktery je horsi nez lecktery verejnak. Chodbicky jsou stisneny, ze kdyby Merlin vyrostl jeste o 5cm tak drhne hlavou o strop. Ja na tom nejsem o moc lip, protoze prasknu hlavou do zarovky v nasi cimre. Jsme utahany tak uz nic dalsiho hledat nechceme, ale je to urcite jeden z top svabiku na ceste. Zvlast me fascinuje, a to nejsem biolog, giganticka plisen na strese v podobe Homera Simpsona. U me postele si nejaky nestastnik rozbil nos, tak ho nenapadlo nic lepsiho nez si ho utrit radne o stenu. Proste Hacienda jak vystrizena z mych idealistickych snu. Po setmeni jeste jdeme do mesta na vecu. Nachazime jeden docela fajn podnik, kde je pan nadsen z cizincu a pousti nam DVD s klipy mistni skupiny Pomabambina, coz je dost hardcore, ale zaroven i fajn. Vecer si jeste zkousim roly slepce, protoze na WC kupodivu nejde svetlo. Krasny relax po treku

Den 184, Alpamayo trek VII.

Vubec se nam nechce zvednout z nasi travnate vyhlidky, ale chceme dojit do Polabamby jeste za svetla, tak nic jineho nezbyva. Nejdriv zkousime jit kolem ricky, ale stale musime ruzne obchazet mocaly a mensi pritoky, tak zkousime hledat oficialni cestu. S trochou stesti se nam ji dari najit (zacatek miri tak trosku marne do krovisek) a pak pokracujeme dlouho temer po vrstevnici asi 50 metru nad louckou. Z vysky sledujeme mistni zivot, kde jako by se zastavil cas. Sice je tu zimni rocni obdobi, ale i presto tu maji po sklizni. Zensky chodi v krojich a chlapy nosi desne klobouky v podobe hribecka. Vypadaji v tom jak solidni loupeznici. Prichazime do vesnicky Janca Pampa a zde zjistujeme ze i kdyz vsechny nase zdroje hovori ze sem zadna silnicka nevede tak tu nejaka sotolina je, asi novodoby vydobytek civilizace. Vydavame se po ni, protoze nam to jiste usnadni cestu do mesta, nez jit po druhy strane kanonu a hledat ji. Po chvili mijime skupinku zemedelcu. Dedek chce abych ho mermomoci vyfotil, tak ho tedy cvaknu a pak chce ten smeckar zaplatit. Na to mu kaslu i kdyz ma v ruce vidle a pri nasem odchodu neco pokrikuje. No nema tu zadneho oslika tak nas sotva dohoni. Dal potkavame nejaky zensky zevlovat u silnice a chteji po nas karamelo. No ze po nas pokrikuji deti ze chteji karamelo, to budiz ale i dospeli to uz je sila. O kus dal vidime nejakyho dedka se valet na ceste a pak kdyz ho mijime tak neco bezduse mele, asi je zfetovanej po koce s oriskem. Po docela dlouhy dobe dojdeme na vyhlidku a vidime ze Pomabamba je jeste vic daleko v hlavnejsim udoli nez jsme cekali. Zkracujeme nekonecne zakruty silnicky a dokonce vidime i mistni pohreb. Konecne jsme dole u reky a pokracujeme podel ni smer mestecko. Prvni domecky jsou tu - mame to za sebou, zvladli jsme to.

Zhodnoceni treku bude asi dost o slovu nej v mem zivote....nejdelsi: 109km, nej prevyseni dohromady 6090metru do kopce, nejtvrdsi, nejopustenejsi, asi i nejkrasnejsi

Den 184, Alpamayo trek VI. (4 617m)

V noci zase poprchava a rano jsou kupodivu mraky. To nas prekvapuje a zjistujeme ze tomu pocasi tady uz vubec nerozumime. Meli jsme v planu jeste jeden vyletik, ale kvuli tomuhle pocasi ho rusime. Nase suprova poloha za rekou se najednou ukazuje jako docela nevyhodna. Musime ji prebrodit zpet, coz ra ranniho mrazu neni to prave o cem snime. No nic co se da delat, sundat boty a pres travu s namrazou se vrhnout do vody. Na druhe strane otrit nohy do kalhot, protoze rucnik je samozrejme v depozitu aby nezatezoval krosnu. Po stezce mirime smer ocekavana vesnicka a tedy civilizace. Premyslime, ze by tam mohl byt treba i obchudek a tedy i nejaky zasoby. Z lednove vykrmovaci etapy pred cestou kolem sveta a pekne zakulacenych 105kg se dnes odhaduju tak na 85kg coz je az nezdrave fitnes :-). Jake je nase prekvapeni, kdyz vesnicka v mape je vlastne jen jeden nuzny dum s ohradou ovci a stadem cuniku a taky dvema agresivnimi sotky, ktere musime docela razantne odhanet silnou palbou sutru. No kazdopadne po trech dnech zdravime nejaky lidi. Tim padem je tenhle trek jeste opustenejsi nez jsem doted myslel. Je to opravdu super pochod, na ktery asi nikdy nezapomenu, ale cloveku se tu nesmi nic stat nebo onemocnet, protoze zachrana je na kazdou stranu dva dny svizne chuze. Trosku musime rozmyslet jak dal pokracovat, ale diky mape je to jasny. Jdeme az nakonec pampy, kde je opustene staveni. Majitel je asi dobrak, protoze vsude visi kozky ovci a na baraku urizla hlava kravky. Konecne je me jasny, proc tu mistni bizoni prchaji, pokud se k nim clovek na par metru priblizi. Stoupame uzkym kanonem do posledniho, pateho sedla na tomhle treku. Z dalky vypada docela hrozive, hrozne prudce, ale skutecnost neni zas az tak hrozna. Nahore (4 617m) desne fuci, tak se tu moc dlouho nezdrzujeme, taky proto ze blizke vrcholky jsou stale v mracich. Ani pohled na druhou stranu nevesti nic dobreho, mraky az na obzor. No co se da delat, kazdy den neni v horach posviceni. Slez na druhou stranu je docela neprijemny. Hrozne prudky hlineny svah. Tak tady byt opravdu spatny pocasi, tak je to o zivot. Ve 4 580 metrech mijime pokriveny stromek. Tak takhle vysoko jsem strom jeste nevidel, ma tu asi tvrdy zivot. Cim jsme niz tim pribya jeho soukmenovcu. Vsechny maji takove pokrivene vetve a vubec by mohly hrat v nejakym hororovym filmecku. Krajina na druhe strane je takova zelenejsi, asi jsme prekonali hlavni hreben pohori a vitr se prinasi vic srazek. Na louce dole pod sedlem docela s obtizemi sledujeme stezku, ale nejsme macky, tak se neztracime. Uz jen slezt obrovskou morenu a pak podle potucku stale dolu. Pribyva krovisek a potkavame dalsiho cloveka s naklacenym drivim. Vypada to ze ta civilizace se opravdu blizi. Najednou se omylem dostaneme na zkratku cesty a a bahnitou prudkou stezkou slizame svah. Je to o pekny sjezd dolu po zadku. Uplne me to pripomina lozeni po kopcich v severnim Vietnamu pred par mesici. Najednou les konci a otevre se pohled, ktery me opravdu uchvati. Asi nejsem jeste po mesicich cestovani stale unaveny :-). Predemnou je krasne siroke udoli ve kterym se klikati ricka. kolem pobiha spoustu koniku. Na svazich kopecku jsou policka a osamocena staveni obklopena malymi lesiky eukalyptu. Cela scenerie je z jedne strany ohranicena gigantickym, alespon 500 metru vysokym ledovcovym kuloarem a spickami sestitisicovek. A hlavne uz zase sviti slunce a vetsina mraku je v tahu. Den se konecne otaci k lepsimu. Sedime na tehle vyhlidce a kochame se. Dle pruvodce tady konci sesty den treku. Je teprve pul druhy, tak je jasny ze dnes dame i tu posledni etapu. Sice to bude s krosnami pres tricet km za den, takze rekord, ale jsme tahouni tak to urco zvladneme.

Den 183, Alpamayo trek V. (4 850m)

Vstavani klasicky na rozbresk, takze v 5:50. Merlin ze nema rad vstat a hned vystrelit, ze se rad povaluje. Tak mu navrhuju, ze ho budu budit o pul hodiny driv aby si to valeni trosku uzil. Proste teror :-). Tuto variantu kupodivu zamita. Nastesti je azuro, tak snad prelezt sedlo s krasnym jmenem Gara Gara nebude az zas takovy boj. Musime prelizt napul rozbity most a po namraze klouzu a malem padam do reky. Radsi nemyslet kdybych tam fakt zuchnul, protoze vsechno obleceni mam na sobe. Vystup neni tak hrozny a vyhledy na spoustu hor jsou fakt super. Bohuzel pred potencialne nejlepsim vyhledem se cela krajina neuveritelne rychle zahaluje do mraku, takze fotak place. Zacina byt sedivo mlhavo, sem tam poletuji vlocky a hnusne fouka. Gara Gara se nezapre. My se vsak nedame a Garu Garu nakonec dame. Nahore moc dlouho nepobyvame a klesame co nejrychleji dolu s radosti ze jsme to dali. Na druhy strane je krajina o dost jina. Hrebeny porostly travou a dolomiticky vychozy ala Durmitor. Pocasi se postupne lepsi, takze to vypada ze poprve bude lepsi odpolko. Ceka nas ctvrte sedlo, ale to je dost na pohodu. Je z nej krasny vyhled na nejmohutnejsi masiv tady - Pucajirca - a posledni, ktery budeme na treku obchazet. Vrcholky jsou sice castecne v mracich ale alespon neco. Schazime na rozsahlou pampu. Za cas prebrodime reku a hned za nim stavime stan. Po 47 hodinach vidime cloveka. Nejakyho manika na koni, ale na obzoru, takze ho vlastne ani nepotkame. V klidku stavime lezeni a razime smer laguny. Cesta je marna, spis zadna, ale na vrcholek se nakonec dostavame. Je to tu uzasny a zase to smazava vesketou unavu. horsky buh nas odvdecuje a cely masiv Pucajirca se odkryva. V ledovcich praska a jen cekame az neco spadne do laguny. Na druhe strane je Apamayo, ktere tak vidime z druhe strany. Slunicko sviti jak o zivot tak se po navratu ke stanu jen tak valime na trave a koukame na hory. Naprosta idylka. Mimo nas a spoustu krav ani noha.

Den 182, Alpamayo trek IV. (5 025m)

V noci se me zda, ze stanuju s Merlinem. To je fakt brutalita spat ve stanu a jeste navic se me o tom i zda. V 5:50 lezu zase na pruzkum a je azuro. To je neskutecny. Tato informace privadi k zivotu i Merlina, ktery jinak ranni budicky moc nemusi, ale jako mladsimu mu nezbyva nez vstavat na rozbresk. Rychle balime stan a pokracujeme dal kanonem, asi 4,5km do mist, kde jsme meli podle planu stanovat na dnesek. Rychle stavime stan a na lehko vyrazime smer Alpamayo, kvuli jehoz krasne zalednene pyramide ho spousta lidi nazyva nejkrasnejsi hora sveta. Trosku jsme cekali ze bude monumentalnejsi, protoze nad okolni hreben moc nevycniva. Po ceste vidim poprve v zivote lavinu, sice malou ale preci. Prvni zastavkou je krasna laguna zivena ledovci z gigantickeho vodopadu pod Alpamyem. Nad sedlem kam mame jit zitra uz po 9 lita spouta mraku, takze asi opravdu je to nejnehostinejsi misto na ceste. Pak mijime basecamp na tuhle horu a dal pokracujeme smer hora Santa Cruz z druhe strany. Uz jsme totiz obesli cely masiv. Pred nami je giganticka morena. Merlin je v krizi a stoupa rychlosti sneka. Je to nastesti tvrdak tak si na osud nestezuje, ale jeho hlaska ze ma rad hory ale nesnasi stoupani do kopce mluvi za vse. Po morene je to jeste lan cesty k vyhledu na malou lagunku do vysky 5 025, coz je max treku. Lagunka nic moc ale vyhledy na okolni masivy opravdu genialni. Nejkrasnejsi hory co jsem kdy videl. Na obzoru Merlin mava cervenym trikem, takze neco jako bila vlajka. Tak se za nim vracim a spolu pozvolna klesame zpet ke stanu. Po 12 mraku zase pribyva, tak jsme zvedavy jak to dnes dopadne. Jo chozeni v pohori 900km pod rovnikem je opravdu nepredvidatelny. Odpolko jeste chodime po okoli a sledujeme prasata ryjici kousek od stanu, ale uz ve 4 nas krapani zahani zpet do stanu. Dnes jsme nepotkali ani zivacka, takze zvykat si na prelidneny Alpy bude zase chvili trvat. Zitra nas ceka to sedlo a tim padem uz civilizace pobliz, protoze na mape je vyznacena i nejaka vesnicka kus za nim. V LP pisou, ze je to sedlo s nejhorsim pocasim, tak jsme fakt zvedavy jaky to bude. Ve 22 prichazi slejvak, coz nas fakt vubec netesi, ale snad bude pravidlo pekneho rana.

Den 181, Alpamayo trek III. (4 853m)

Noc je opravdu zase nekonecne, ale tentokrat vylezame pozdeji, aby jsme neumrzli. Z kempu stoupame do prusmyku 4 853 coz je nejvysi bod treku pro ty co nedelaji zachazky. Sedlo je marny, neni z nej nic videt. Na obloze se docela honi mraky, tak dneska budeme radi, jestli nezmokneme. Na to ze je tu sezona, tak je toho azura nejak malo. Vzpominame na mesic bez mracku v Bolivii se slzou v oku. Pak uz jen sestup na koni placek, kde by se dalo tez utaborit. Po ceste mijime jednu indianku s oslikem. Prvni clovek po 24hodinach. Je to tady fakt pusty. Odtud nas ceka vystup do pasa cislo2 (4 774m). Merlin hubenour, jeste vic vyhubly dlouhym cestovanim, ze se obcas bojim, aby ho vitr nezlomil v pase, trosku odpada, tak na nej pockam az v pase. Nastesti mam jeste nejakou energii v dlouhodobe pestovanem pivnim brisku ;-). Z prusmyku by mohl byt super vyhled na masiv Milluacocha s 6 5ti-tisicovkami, ale vetsina vrcholku je v mracich. Ale i tak je to pohled dne. Klesame nekonecne dolu a uz je jasny, ze neni navratu zpet, musime to proste dojit, at se deje co se deje. Po ceste mijime dva trekare, jimz tahne veci oslik. Stastni to lide. Nad nami vidime tipose, ktery svahy brutalne zbiha, takovy maly superman. Nakonec s nim hazu rec, je to maly indos a mato to domu proste daleko, coz se zde vubec nedivim. Nejvic me dostava pohled na jeho boty, rozedrany sandale. Je tu mamv pohorkach co delat abych sel alespon nejak normalne a on tu lita v tomhle. Kanon, kde je asi 5 chaloupek je ve 3 990, ale proti proudu reky zase pomalu stoupame. Mijime jeste dve zensky ve strednich letech s guidem a to netusime ze jsou to na dlouho posledni lide co vidime. Uz mame nadohled magicke Alpamayo, ale brutalni temnota nas utvrduje postavit stan v predstihu. Rozhodli jsme dobre. Dostavujeme za prvnich kapek. Je pul2, takze dnesni noc bude maratonsky dlouha. Dnes jen 12km a 620 kopcovych. Prsi ale obcas jsou prestavky, kdy stihneme nastesti uvarit, tak hlady neumirame. Pridely jsou na vynalozeny usili maly, takze zase probihaji hovory o jidle co bysme si dali. Fakt je to uz na hlavu :-). Zitra by mel byt den D treku, tak doufame ze horsky buh dopusti. Venku z jedne strany hrmi hromy a z druhe je lomoz od padani ledovcovych lavin, takze zatim horsky buh spis radi..Samozrejme ze nemuzu dlouho usnout, tak premyslim i o cernejsich variantach, kdyby se pocasko neumodrilo. Jsme tu totiz docela v pasti. Udoli ze ktereho nejde pres prudky kanon odejit a jen dve cesty pres vysoka sedla, v necasu nepruchodna. Proste LP nelhal je to opravdu ¨one of most remote treks in Peru¨.

Den 180, Alpamayo trek II. (4 700m)

V 5:40 vylizam ze stanu obhlidnout situaci. Vypada to nastesti na cistou oblohu, ale vse je zamrzly a zatim okoli nasvicuje jen uplnek. S omrzlyma ruka nejak vse balime a vyrazime na cestu. Za zimy se stoupa docela fajn. Prichazime k vyhlidce do pekneho kanonu. Kousek od vyhlidky je rozcesti (4 428m), kde se necha pokracovat k vyletiku rozsirujici zakladni trek. Chceme projit nejen cely trek, ale i vsechny odbocky, takze zabocujeme. S krosnama se samozrejme tahat nechceme, kdyz se budeme vracet stejnou cestou, tak je o kus dal ukryvame mezi balvany. Konecne se vyskrabavame na prvni sedlo a odtud uz nas ceka pohled na impozatni ledovcovou pyramidu - horu Santa Cruz. Presne kvuli takovym pohledum se sem trmacime. Ceka nas jeste asi 5km pres mensi hrbitky (4 700m) a vylez snad na 150 metru vysokou morenu ukryvajici krasnou lagunu a zatim ledovcovy kuloar trech nadhernych hor. Proste parada narusena jen utoky mistnich ovadu, mnou nazvanych Ovad Altiplansky, protoze se vyskytuje snad jen ve vyskach nad 4 500 metry. Misto kochani se vyhledy s nimi vedu nelitostny boj koncici na cisle 37mrtvolek. Merlin jen stoicky sedi, s ovady sedicimi na jeho klobouku, a jen opakuje - zlata jungle. Cas nas lechce tlaci, tak opoustime tohle krasne misto a frcime zpet ke krosnam. Behem navratu se pocasi kazi a vrcholky mizi v mracich, tak jsme meli docela stesti. Tesne pred batoh mistem potkavame prvni trekare, trojicku z Nemecka. Jdou taky k lagune, ale natezko, coz jim nezavidime. Chteji tam prespat na plackach doporucovanch LP, ale nam se zdali pod vodou. No kazdopadne za svetla tam nedojdou, coz jim nezavidime. Nas ceka jeste mensi vystup k lagune (4 600m), kde ma byt kemp cislo2, nejvysi nocleh na treku. Pro nas pohoda, ale pro malo aklimatizovany asi docela peklo. Posledni metry dnesniho pochodu vedou nad krasnym kanonem ohlazenym za starych dob ledovcem. Laguna je uz na dohled, ale trva jeste dost dlouho nez se tam dosourame, unava je uz citit. Laguna je taky obklopena zalednenymi bergy ale bez slunicka to uz neni ono. Neni tu ani zivacka, coz nas docela prekvapuje. Sice LP pise ze je to jeden z nejtezsich treku v Peru, ale ze ho pujde jen tak malo lidi nas docela prekvapuje. Jsou tu nejaky pofiderni boudy a misto na stan aby clovek pohledal. Nakonec stavime stan na betonovym lacku, takze bez koliku a muzeme jen doufat ze nebude fucet jinak odletime kdovi kam. Zase prilita cerny mrak a tentokrat vypousti neco mezi kroupami a snehem. Je tu nechutna zima takze stan to brzo jisti a me predstava zase 11 hodin ve stanu do rana nahani husi kuzi. To je jedina cast treku co me fakt neba. Dnes vystup 1 380 metru a skoro 20km pochod.

Den 179, Alpamayo trek I. (3 957m)

Na navsi v Conay kupujeme jeste posledni zasoby a vyrazime na cestu. Kracime po uboci hor zemedelskou krajinou plnou peknych policek. Obcas musime prekonavat nejaky kanon zde ustici. Takovy pekny zacatek vyslapu. Nakonec nas ceka vyslap do vesnicky Hualcayan (3 150m), kde dle rozpisu z LP konci prvni etapa. Mame dost casu, tak slapeme dal. Cesta stoupa nekonecnou klikatici nahoru, tak jsme radi, ze si dnes trosku najdeme. Pod nami je krasna nahorni plosinka okolo Hualcayanu, plna ruznobarevnych policek. Pohled dne. Dal po ceste potkavame tri typky s macetama, tvari se pratelsky, nastesti :-). Uz docela netrpelive ocekavame kempovaci misto ale nakonec ho nachazime az temer ve 4 tisicich. Bohuzel si toto misto dost oblibily kravky a misto na kemp ho pouzivaji jako toaletu. Taky je to vsechno silene nakloneny, ale jedno jediny misto tu preci jen je vhodny k postaveni stanu. Prileta giganticky cerny mrak, tak jsme docela zvedavy jak bude zitra. Pada kosa tak zalizame a prvni nekonecna noc je pred nami. Dnes docela makacka 1320metru do kopce a 14km

Den 179, Cesta do Cordillera Blanka

Rano vstavame dost brzo a vubec se nechce vylizt z postele. Telo podvedome ceka makacku ktera nas pristi dny ocekava. Docela netrpelivy vsak po chvili spechame najit mikra smer Caraz, mesta na hlavni silnici, odkud se snad dostaneme na vychodisko treku. Jedno mikro nam akorat pred nosem ujizdi, ale nastvany byt nemusime, hnad za 5 minut odjizdime dalsim. Do Carazu (2 250m) je to asi 70km z kopce udolim a dodavka docela sviha tak jsme tam behem chvile. Merlin za jizdy upi protoze si dobrovolne sedl dozadu na ctverak a je to tam pekna mackacka. Po ceste jsou krasne vyhledy na nejvyssi horu Peru - Huascaran. Mikro nas vyhazuje na placku, kde akorat postava tuk tuk a ten nas odvazi na druhy konec mesta odkud se jezdi do nasi cilove stanice, do Cashapampy. Zde uz se akorat chysta kombik k odjezdu, tak nastupujeme a hned se vyrazi. Neuveritelne nam to dnes vychazi. V kombiku nas jede narvanych 9, tak takova pripominka navratu z diskotek za mladych casu :-). Stoupame sice po sotoline, ale docela kvalitni. Za chvili jsou uz uzasne pohledy do udoli hluboko pod nami a na protilehle pohori Cordillera Negra, ktere je ve spodnich partiich plne policek. Po 2,5 hodinach jizdy z Hurazu jsme v Cashapampe (2 915m). Stalo nas to na osobu 90Kc coz je dost rozdil oproti 600Kc co chtel vcera smeckar. Prijizdime k budove, kde se ometa spoustu mistnich i s koniky a s mikra vyslaneho cestovkou vyleza spousta turistu. Tady zacina Santa Cruz trek, nejznamejsi v tomhle pohori a zaroven nejkomercnejsi. Ten my samozrejme nepujdeme. Vybrali jsme si tezsi, tvrdsi, odlehlejsi, narocnejsi i delsi :-). Pokracujeme kombikem asi o km dalna kraj vesnicky Conay. Zde definitivne konci nase cesta na ctyrech kolech a zacina pesarna.

Den 178, Huaraz (3 065m)

Hned se nas ujima nahanec, ktery nabizi hotel hned u hlavniho namka za dobrou cenu, tak se vubec nerozmyslime. Pak se nam jeste snazi vnutit silene drahy odvoz na zacatek treku, ale to se mu muzeme jen vysmat za ty penize bychom prejeli z Ekvadoru do Argentiny. Nad mestem je vyhlidka s krizem tak tam vyrazime na pozdne odpoledni prochazku, abychom protahli ztuhla tela z autobusu. Vyhledy na hory jsou opravdu paradni. Pak uz jen dokupujeme zasoby na trek a zarizujeme dalsi potrebny veci.

Den 178, Cesta do Huarazu via Lima (4 700m)

Vyjizdime takrka na cas, ve 22 hodin, ale necekane dalsi hodinku stravime prejezdem a zevlovanim na mestskem terminalu o jehoz existenci jsme doposavad nemeli tuseni. Sedime na prednich sedackach, kde je vic mista, tak to vypada i na docela dobre vyspani. Bohuzel je v busu jedna urvana holka, ktera co pet minut zacne neco porvavat, takze vytuhavam az ve 2 rano, kdy sjizdime z Altiplanskeho prusmyku 4 700m, a zalehnou me usi, tudiz uz nic neslysim :-). Ve 4 rano jsem uz zase na nohou zacinaji predmesti Limy. Je tu mega hnusne, poprchava a venku je to cely nevabny, individua, vysipany hromady odpadku atd. Behem jizdy mestem zastavujeme na dvou soukromych terminalech nasi spolecnosti a az na tretim je definitivni konec. Hned nas oslovuje taxikar, kam mame namireno. Takze tu nezustavame ani minutu navic a nechame se odvezt na sever mesta odkud jezdi busy do Huarazu. Po ceste vidime jak se nahaneji nejake gangy, tak jsme radi, ze tu nemusime courat peso. Trochu se bojime, abychom tu nemuseli treba dlouho cekat, ale kdyz se tam v 6 rano dostaneme, tak prvni bus jede uz v 6:45 coz je dost fajn. Jedeme nekonecnymi predmestimi v hnusnym pocasi, co tu panuje vetsinu roku. Vubec nehcapeme proc se tady tech 8,5 milionu lidi usidlilo. Bus furt nekde stoji, tak nas ceka asi pekna couracka. Cesta vubec neutika. kolem zase poust, nevabny domky. Celkove je peruansky pobrezi asi nejosklivejsi cast Jizni Ameriky, co jsem zatim videl. Asi po 200km kjonecne odbocujeme smer vnitrozemi. Nasleduje klasicky kamenity kanon s kaktusy a pak pribivajici zelen. Vystoupame az do 4 120 metru a odtud se konecne otevrou nadherny pohledy na ledovcove hory, ktere se tahnou az na obzor. Krajina je uzasna, tak uz tolik nevadi ze courani pokracuje. Do Huarazu prijizdime az po 16 odpoledni, takze presun byl vice nez mohutny.

Den 177, Cordillera Huaytapallana (5 015m)

Nase vysnena noc neni zas az tak super jak se puvodne zdalo, ale hotel za to nemuze. V 1 rano se budim a skvirou v nezatazenym zavesu me presne na celo sajnuje uplnek. Pak uz se nespi moc dobre. Rano razime koupit listky do Limy a je to necekany porod. Normalne to trva tak minutu, ale pani s tim caruje a uz to vypada ze snad ani neodjedeme. Nakonec se dari a listky na 10 hodinou vecerni jsou v nasich tlapach. Pak uz frcime na hlavni namesti, kde obchazi spousta nahanecu a schani lidi na zajezdy. Nase cestovka ma vsak zavreny dvere tak doufame ze akorat neskrachovali. Zpestrenim je socialni babka, ktera zbira ze zeme holubi brk a spickou si cisti zuby. Je to docela humac. Nakonec se nas ujima nejaky hosan a odvadi k mikru, ktere je uz skoro plne Peruance. Po belosich ani stopy. Cekame asi 20 minut a pak nas z auta vyzenou, ze pojedeme jinak. Koukame trochu nevericne, ale za par minut pro nas prijizdi pohodlny taxik, tak je spokojenost hned vetsi. Jede s nami jeste jeden pratelsky peruansky parecek. Taxikar jeste zajizdi dofouknout pneu a pak jeste k sobe domu pro bagl, tak to vypada, ze snad vyrazi na turu s nami. Hned za mestem konci asfalt a po ostrejsi sotoline se nas pan riti jak zavodnik rally a auto absolutne nesetri. Sutry skrabou pekne o spodek. Zacinam mu pomalu prezdivat Leonardo da Vinci, protoze se ukazuje ze je to muz mnoha povolani: taxikar, turisticky guid a jeste zavodnik. Pres jednu ricku je postaven neco jako most, ale je to asi jen 5 klad, tak po tomhle jezdit je opravdu zajimavy. Stoupame nejdriv zemedelskou krajinou, pak kopci porostlymi zlatou travou a najednou na obzoru vykoukne hora s peknym ledovcem, tak uz jsme pekne nateseny. Po ceste prejizdime mikro, ktere melo asi 15 minut naskok. Po 28km prijizdime do prusmyku (4 590m). Taxikar se jmenuje Fidel a ukazuje se ze je to navic i horsky vudce. Bere bagl a vyrazime. Na druhou skupinu se neceka, coz je fajn. Jdeme tedy jen v 5. Peruansky parecek sem prijel stim ze poprve v zivote chce dat 5tisic metru, tak se me co chvili ptaji v jake jsme vysce. Prvni kroky do prudsiho kopce zase davaji zabrat, musime si zase zvykat. Po chvili dojdeme do vysiho sedla odkud uz je krasny vyhled na ledovce. Je to vlastne takovy zaledneny kuloar 5,5tisicovych hor a pod nimi jsou 4 laguny. Krasa. V sedle je i obetiste v podobe mensiho kompostu, tak musime venovat, ani nevime komu, dva banany. Netrva to ani moc dlouho a jsme u ledovce ve 4 950 metrech. Cesta tu konci a vypada to, ze se uz odtud budeme vracet. Ale to se hluboce milime. Fidel veli na ledovec. Tak trochu zacinam chapat, proc se nas zajezd jmenuje Aventura. Bez jakekoliv vybavy mame vyrazet na ledovec, ktery navic vypada rozpukany dost ostre. Zacatek je stezejni, ceka nas prudka asi 7 metru vysoka ledova stena. Bez macek je to hodne neprijemny. Stupy jsou haluzni a ani nemam rukavice, tak si pretahuju rukavy, kdybych uklouz abych se o ten hrbolaty led nerozrezal ruce. Konecne to mame za sebou a ted nas ceka zase pasaz plna trhlin. Fidel nam ukazuje diry hluboky do nedozirna. I to mame po chvili zasebou a uz nas ceka jen zasnezeny plochy ledovec. Nastava koulovacka a parecku odcitam po metru do 5ti tisic. Leze se jeste o fous vis, kde Fidel trha igelitky a delame sjezdy po zadku dolu. Nakonec jsme radi az stojime zase pevnou nohou na kamenech. Tak trochu jsme uz psali domu, ze nms tu jiz zadne nebezpecenstvi nehrozi, ale ten ledovec moc prijemny nebyl. Pri sestupu potkavame druhou skupinu, ktera je naprosto tragicka a roztahana na kilometru. Jeste ze nejdeme s nima. Fidel se chce vracet stejnou cestou, ale my chceme jeste k lagunam, nejak mame pocit, ze meli byt na programu. Nakonec to resi parecek a kazdy davame Fidelovi cca 30Kc, abychom dal pokracovali. Po ceste jsou 4 laguny a je to fakt nadhera. Krasne hory okolo, ledovce a neuveritelne modra voda v jezirkach. Od posledni nas ceka asi 170 vyskovych vystup zpet do prusmyku. Peruancum dochazi sily, tak mizi v zadu. Uz se zda ze dnes nepotkame mimo Fidela nejakou postavicku do komiksu, ale pani s gigantickou kamerou a bilymi gumaky napravuje reputaci. O fous vis na ni ceka typek ktery by jak z oka vypadnul hipikum z majora Zemana. Podarena dvojka. V prusmyku davame polivku a cekame na opozdilce. Jsou nadseny, ale naprosto vyrizeny, trekaru to moc neni. Nejvic jsou poteseni, ze druha vyprava jeste neprisla. Dolu to je zase rally. Snazime se trochu pokecat, ale zadna slava i kdyz uz nejaky vety do kupy dame. Docela me mrzi, ze nebyl cas chodit alespon na zaklady Spanelstiny, protoze tady by se clovek rozmluvil lehce, zvlast kdyz jsme tu uz tak dlouho. Pak mame povinou prestavku, protoze Fidel jde mit auto. Vysazuje nas u nejake mistni zajimavosti, parku. Vypada to tu kdyby ho navrhl nejaky mistni Salvator Dali + jsou tu navic nevkusne pozlacene sochy. Je to atrakce tak na 5 minut. Pak uz frcime jinym tagem do centra Do odjezdu mame jeste asi 4hodky, tak zewlujeme docela dlouho na netu...Dalsi odstavec doporucuji vynechat zavylim chovatelum domacich mazlicku...Po netu vyrazime hledat peruanskou specialitu a to morcatko. Je to sice narodni jidlo, ale konkurence kurat s hranolky ho vytlacilo na periferii a to doslova, protoze podnik ho servirujici nachazime az v odlehle ulicce. Je taky asi 2x drazsi nez kure. Merlin projistotu objednava jen 1/4. Ja jdu do pulky a delam dobre. Po chvili dostavam na talir fakt pulku morcete i s povestnym paratkem a hlavickou. No predsudky stranou a hura do toho. Maso je dobry ale je to piplacka to obrat, takze se uz vubec nedivim ze kurata zvitezila. Cestou zpet, smer busak, jeste zastavujeme na namesticku, kde se zprovoznily fontany a je to tu pekne nasviceny. I sem dorazila mobilni era a Peruanci jak o zivot foti mobilama, fotaky samotny moc nejedou. Posedavame na lavicce a registrujeme prijemne teplo a to jsme skoro ve 3 300 a uz je vecer. Nejak se to priblizeni k rovniku projevilo. Na dojedeni davam zase strudli, ktere tu chutnaji jak u nas. Bus nam jede az za dve hodky tak to tady nejak preklepame a dalsi krasna noc pred nami :-)

Den 176, Huancayo (3 270m)

Jdeme hned do prvniho hotylku na hlavni tride, do Oskara. Honza je trosku skepticky k ramusu, ale pokoj je do nejakyho dvora a je tu bozsky ticho, coz se po dvou nocich brajglu bude hodit. Vyrazime po hlavni tride a vsechno se tu zda levnejsi nez kdekoliv jinde v Peru. lidi na nas taky vic cumi, turistu tu nepotkavame ani jednoho. Mesto je takovy normal, ale namesti s katedralou je docela pekny. Nachazime tu taky jedinou cestovku u ktere kupujeme za 180Kc 10 hodinovy vylet na zitra - k ledovcum a k lagunam. Puvodne jsme chteli vyrazit zase na vlastni triko ale tak daleko bychom se behem dne nedostali. Pak uz nas ceka brutalni presun na ktery se moc netesime. Pres noc do Limy a jelikoz se tam ubytovavat ted nechceme tak hned rano na sever do Huarazu.

Den 176, Cesta do Huancaya (3 915m)

Bus ma tentokrat nejakou sekyru a budi nas brutus troubenim az o pul 5 :-). Proste hospedaje Zaragoza se neukazalo jako dobry tip. V klidku balime veci a Honza premysli zda slovutny Cifrut vyhodit nebo ho vzit sebou. Nakonec ho bere a dela dobre jak se pozdeji ukazuje. Pred 7 jsme na autobusaku a odbavujeme krosny. Neceka nas tu bus dvoupatrak, ale terenak, coz asi naznacuje co nas ma dnes cekat. Otravuje nas tu nejaky deda ze ma hlad a zizen, tak dostava Cifruta a je od nej chvili pokoj. Ve stanku usmlouvame babovku, tak mame i nejakou snidani. Recepr babovky se sem nejak zazracne zatoulal a je temer vsude k dostani a s chuti stejnou jak u nas. Deda nas tu bohuzel nachazi a ma zalusk i na babovku ale ta nam na rozdil od Cifruta chutna, tak se nedelime. Ze zacatku jedeme stejnym smerem jako vcera, na Huanako. Vsechno se tu jemnuje na Huan...takze se to docela mota. Odtud zacina silnice bez asfaltu, takze kosti budou asi pekne protrepany. Ze zacatku projizdime super krajinou, trochu podobnou jak u Tupizy, akorat dost tezko dostupnou. Kaktusy, hrbitky, k tomu krasna reka. Dal uz cesta pokracuje stale a stale kanonem silnici vysekanou ve skale ale death road v Bolivii. Jelikoz tu zadni turisti nejezdi tak se o te ceste zadne povesti netraduji. Jedinym stestim je ze tu neni temer zadny provoz, tak se nemusime vyhibat nakladakum. Na jednom miste je takova brutalni dira v silnici, ze ji objizdime snad nekolik minut po centimetrech. Jedina chyba a jsme v rece o radny pocet metru niz. Bohuzel sedime na prave strane a mistni inzenyri se rozhodli ze ta je pro silnici nejlepsi tak mam celou cestu vyhled akorat do skaly. coz me docela stve. Na prestavkovem miste po trech hodinach jizdy nejaka mistni senorita prodava pro nas nezname ovoce Chilimoya, tak ho testujeme a je to dost dobry, ale hrozne sladky. Vypada to ze je to taky plod nejakyho kaktusu. Po vesnicich nabirame dalsi lidi a pohunek rozhoduje kdo bude sedet a kdo ne. Nejlepsi je kdyz profackuje maleho klucina sladce spiciho na sedadle, aby se probral a sel pekne stat do ulicky a misto nej usazuje nekoho jinyho. Dalsim spestrenim je chlapik co levacky da pytel snad hrusek na horu a ten se postupne vic a vic nahyba dolu. Cekame jak supi az manikovy pod nim spadne tech par kilo na hlavu. Uz to vypada nadejne, ale pan se podiva nad sebe a se zdesenim v ocich pytel uklizi, takze nic veseleho do blogu nepribyva. Jinak je v teto oblasti snad jeste vetsi propaganda nez v Bolivii. Kazdy barak ma na fasade obrovsky napis sveho kandidata na prezidenta nebo alespon na hejtmana. Po 5,5 hodinach umorne prasne jizdy kanonem konecne narazime na asfalt. Jeden typos toho vyuziva a ma nekonecnou prezentaci, kde nam zazni i spousta znamych slov, jako napriklad kanibalismus. Nakonec se z nej vyklube prodavac dost drahych knizek o vychove deti. Par jich prodava. Konecne opoustime kanon a par zakrutamy stoupame na nahorni plan, kde buji zemedelstvi a jsou tu docela pekny chaloupky. Prusmyk je tentokrat nizky ani ne 4tisice. Sjizdime do udoli a uz jsme v Huancayu

Den 175, Vylet v okoli Ayacucha (2 950m)

Muj sladky spanek je narusen ve 4 rano neuveritelnym ramusem. Ridic busu se pokousi dostat na autobusak a zewl co ma otevirat vrata asi zachrapal. Jeste nez znovu usnu se me podari zformulovat novy zakon ala Murphy: ¨Libovolny pohunek majici za svuj jediny ukol otevirat vrata ci dvere spi radove tvrdeji nez kdokoliv jiny v radiusu 100 metru¨ Rano po 6 stavame a Merlin s jednim zalepenym okem nevrle kouka na svet. Neni se cemu divit, po dlouhe dobe spime asi jen 9 hodin :-)). Ptame se na tu horu naseho pana recepcniho a ten nam tvrdi ze tim smerem dokonce jede prime mikro, coz nas utvrdi v tom, ze se tam pokusime podivat. Schazime z kopce nekolik bloku az nachazime mikra. Na kopec samozrejem nic nejede, ale do mesta Huanta, odkud by se tam snad dalo dostat, jo. V dodavce je samozrejme pretlak, ale ma to byt jen asi 45km tak to nejak prezijeme. Cesta vede nad mensimy kanony s vyhledy na ploche hrebeny, takze nic prevratneho. Nejak jsme se uz rozmazlili. Po ceste registrujeme odbocky k rozvalinam Wari a jeskyni Pimimachay, kam se chceme na zpatecni ceste tez podivat. Docela se divime vysvetleni v LP proc tu vznikla ta teroristicka organizace, pry chudoba, ale vesnicky jsou asi nejvzhlednejsi co jsme v Peru videli. Nektery domky maji i taskove strechy, coz je prijemna zmena oproti vlnitymu plechu, ktery vsak i tady prevlada. Mestecko Huanta lezi v dalsi kotline a je taky docela pekny, teda alespon centrum s palmami a kostelikem. Ptame se na ten kopec, ale je to nejaky marny neco vyzistit. Vsichni jen ze je to daleko a cesta draha. Nakonec potkavame zenskou co umi Anglicky, ale na vse zas rika maybe. Nakonec nam snad nejaky dovoz pry zaridi, ale my uz mezitim menime plany a chceme se dostat jen k Jezisovi nad mestem. Stopujeme tuk tuka a ten ma opravdu plno prace se na kopec vyskrabat. Skoro by stalo za to vyhlasit sazky zda ta oplachtovana motorka nezadre motor, nez tam vyjede. Tuk tuk ma tuhy korinek a nakonec v pohode nas vyvazi i kdyz par pasazi mezi sutrama mu davaji co proto. Od Jezise jsou pekne pohledy po kraji a mesto pod nami. Nazpatek se nechame zavest rovnou na autobusak. Dochazi tu ke kuriozni situaci, poprve na vyprave. Nejak jsme se spatne pochopili s placenim. Davam mu 10Solovku a cekam ze me jeste neco vrati a taxikar zase ceka ze mu jeste par solu prihodim. Nakonec je remiza, tech 10 to resi, vic mu nedavame. Mikrem se nechame vysadit pod jeskyni Pikimachay. Tak trochu v oblasti bez zivacka. Stoupame asi 160 vyskovych metru po rozpalenem kopci. Honza resi, ze nemame celovku ale nakonec je to tak jak jsem trochu ocekaval. Je to jen vetsi previs, kde asi driv pravekaci pospavali. Jsou odtud pekne vyhledy, tak si pekne z vysky planujeme dalsi cestu. Prochazime peknou krajinou jak z divokeho zapadu. Cesta je kupodivu uplne bila, takze mozna inspirace pro nazev Svetla Stezka. Dojdeme az na hranu kanonu a pod nami je vesnicka o ktere si myslime, ze je to Wari, nas dalsi cil. Docela da zabrat nez najdeme cestu dolu. Ve vesnici zjistujeme ze jsme nekde uplne jinde, v mestecku Pacaycasa a Wari je jeste lan cesty po asfaltce. Navstevujeme mistni comedor s docela nechutnym jidlem. jedinym povyrazenim je policejni hlidka 5 maniku, vsichni ozbrojeni samopaly. Na rozpalenou asfaltku se nam moc nechce, ale nakonec se odhodlavame. Po ceste mijime chlapika mijiciho nakladak, tak ho prokecnu a on nas vezme do kopce na vykopavky. Jedem peknym, prastarym Volvem, coz je tu jednicka u nakladaku. chlapik me pujcuje technicak tak zjistuju ze uz je tomu 21 let co volvicko sjelo s linky. U ruin na kopci je i male muzeum, tak prekvapeni zjistujeme, ze pro nas doted nezname imperium Wari jednu dobu melo pod placem temer cele Peru. Ruiny jsou poslabsi. Par hradeb jak u nejake zriceniny u nas a nejake mistnustky, ukryte pred neprizni pocasi a fotaky pod stavbicky z vlnitych plechu. Je tu stara osamocena babka prodavajici plody opuncie, tak je konecne taky ochutnavam. docela dobry ale tech pecek. Na ceste zpet behem chvile stopujeme mikro smer Ayacucho, tak se nam dnes docela dari. Vylet na vlastni pest byl nakonec docela fajn. Podvecer jeste prochazime mestecko, abychom ho prohlidli i za svetla. Nachazime pana, ktery prodava strudl! Takze dalsi vune domova po delsi dobe. Pocitame dny do odletu a zjistujeme, ze budeme muset zkratit navstevu Strednich And o dva dny, abychom meli na konec nejakou rezervu, takze uz zitra pojedeme do Huancaya. Nas pan recepcni si zlepsuje reputaci a radi, kde koupit listky na cestu pres den. Vecer na pokoji je zase brutalni rambajz z venku, takze dalsi krasna noc pred nami.

Den 174, Ayacucho vecerni

Az za tmy projizdime ulickami mesta a vidime, ze ani zde nejaky centralni busak neezistuje, kazda spolecnost ma svuj. Hned naproti tomu nasemu je ubytko, tak tam frcime. Pan se jeste necha usmlouvat a i pokoj je docela fajn. Vyrazime do mesta sehnat nejaky mapicky a musime uznat ze zmena oproti pobrezi je hrozne velka. Je to tu pekny upraveny. Kolonialni domy a kostely, zadny binec. Nechodit tu Peruanci, tak by to tu vypadalo jak v nejakym historickym evropskym meste. Turisty tu preci jen nejaky vidime, ale hodne poskrovnu. Informace a nejaky prospekty nam dava nakonec nejaky policajt v oficine na rohu hlavniho namesti. Pote nachazime jeste jednu cestovku, ale rozhodujeme se zitra zkusit stesti samy, mistni dopravou. Mame par tipu na lokality v okoli, ale nejvic nas zaujala docela vysoka hora Razuhuillca. No uvidime jak to tam bude s dopravou. K piti zkousime novou znacku Cifrut, ale chutna trosku jak saponat, tak to sem uvadim jako varovani pred pozitim. Jdeme spat relativne pozde, ale binec z ulice je asi zatim rekordni, co jsem na ceste zazil. Troubeni, rvani, turovani motoru, proste hardcore. Zda se tu nemozny usnout, ale asi jsem si uz na lomoz zvyknul, protoze me staci jen pet minut a jsem v limbu.

Den 174, Cesta do Ayacucha (4 747m)

Jsme usazeny dole v buse v nejvyssi tride cama, takze to vysvetluje, proc byl listek o dost drazsi nez jsme cekali. No tak se tu alespon tech 7 hodin jizdy budeme pekne valet. Jedeme jen 20km pribrezni nizinou a uz je zastavka na obidek. Po nezbytne prestavce pozvolna stoupame do hor. Mracna konci az v 800 metrech vyskovych a pak uz zase nase vytouzene azuro. Jedeme vyprahlym kanonem se spoustou kaktusu a obcasnym vinohradem. Jak stoupame krajina se pozvolna meni. Je to tu dost podobne jak v Sorate. Pribyly stromy, teda jen eukalypty a vubec je to tady takovy zivejsi. Kvalitni asfaltka vsak pokracuje stale vys a vys. Pozvolna to tu zacina vypadat altiplansky, ale ocekavana plan neprichazi. Je to tu vic kopcovity a sopecny, takze skaliska hrajou spoustou barev. Prejizdime prvni prusmyk 4 530 metru a pak se motame na nahorni plosine. Za druhym prusmykem 4 505 je mohutne klesani do impozantniho kanonu. Nad nejvysimi kopci v okoli, ktere ale i tak nevypadaji nejak mohutne prechazi mensi fronticka, takze to azuro netrvalo zas az tak dlouho :-). Z kanonu nas ceka vystup do nejvyse polozenych casti az do prusmyku Abra Apacheta (4 747m), kolem ktereho jsou do zluta zbarvene kopecky. Jsou tu i nejaky lamicky. Dolu klesame udolim reky a ridic na to pekne slape, mozna az trosku moc. Tak nejak cekame ze uz v klidu klesneme do mestecka, ale po chvili jsme vyvedeni z omylu. Ceka nas jeste jedna cesta pres kopec. Ve 3 200 metrech opoustime udoli a dlouho vyjizdime posledni kopec 3 915m. Slunicko pomalu zapada a vyhledy jsou docela pekny. Mezitim nam v telce pousti mistni hitovky. Zvlast nas zaujalo jedna skupina ktera se jmenuje duo ale hraji tri. Panove za nami si tez prozpevuji a vydavaji ruzne zvuky, ze se zda, ze nejedeme samy, ale vezeme i nejaky animalesy. Za setmeni prijizdime do nasvicene kotliny - To uz je Ayacucho.

Den 174, San Vincente

Rano v klidku opoustime hotel a razime smer tusene colectiva jezdici na Panamericanu. Mikra tu jezdi spore, ale nakonec jedeme jeste s nejakou pani v normos taxiku s cenou temer stejnou jak v mikrobusu. Trochu krape, tak to ty dva avizovane milimetry srazek za rok spadnou asi behem dneska. Do San Vincenta je to asi 6km a je to dalsi osklivy mestecko lezici hned u silnice na dulezity krizovatce. Tez je postizeny zemetresenim, tak o to hur to tu vypada. Proste rychle uz odtud pryc. Bohuzel je teprve 8 hodin a prvni bus jede az v 11, tak to neni s tim uprkem tak zhavy. Nachazime jeden slusny bufac pod igelitovou plachtou. Ja si davam k snidani nejakou jejich kureci specialitu. Honza jen kafe, protoze si housky se salamem prinesl odjinud. Tady to berou naprosto v klidku a jste mu prinsou talirek a nuz na ten salam :-). Obchazime mistni trosky a hledame nejaky net, abychom to tu preckali lepe nez sedenim v kancelari busove spolecnosti. Nakonec se podari najit namesti na kterem je obelisk nejakeho hrdiny vyvedeneho v barvach ala igracek a netu je tu necekane habakuk. Vrcholem navstevy mestecka je vystup na kopecek s krizek a panoramaticky vyhled na tu hruzu okolo. Proste kdyz se da dohromady skvot a nasledky zemetreseni tak to nevypada vubec pekne. Pak uz se zvolna presouvame do oficiny a vyckavame prijezdu busu. Zpozdeni je, ale jen pul hodky tak se to da. Zbohem mlzne pobrezi

Den 173, Paracas

Na odpoledni cast, na poloostrov Paracas nas uz pokracuje min. Honza dostava konecne i prijmeni, guid ho totiz cte jako Merlin. Nejdriv se jede do informacniho centra, ktery funguje jak takovy mensi muzeum. Dal uz pokracujeme poustnim vnitrozemim, ktere je obcas zabarveno do fialovych odstinu. Takze dneska nemame mesicni krajinu ale marsovskou. Busik nas vysazuje na vyhlidce na ocean a dal pokracujeme nejakych par set metru po svych. Jsou tu moc pekne utesy a vsechno je tu dozluta, podle nejakyho mistniho nerostu. Hlavni atrakci zde ma byt katedrala, ale ta castecne pred rokem spadla, protoze tu bylo velke zemetreseni. Tim se vysvetluje proc je pulka Pisca v ruinach. 15. srpna tomu bude rok, takze se blizi vyroci, ale to uz my tu nebudeme. Frcime dal pustou krajinou na cervenou plaz a pak k ¨lagune¨coz je zaliv a rybi restaurace. Tady mame rozchod na hodku a pul. Jidlo tu maji na peruansky pomery predrazeny, tak ho Merlin bojkotuje. Me se 90Kc nezda zas az tak moc, tak si vybiram pekny misto, 5 metru od plaze a davam si menicko. Giganticky kotel rybi polivky, asi 3/4litru a smazenou rybu. Je to docela fajnove a stylove rozlouceni s oceanem. Pak uz se tu jen tak poflakujeme a sledujeme ptactvo. Na plazi nachazim lebku, asi lachtana, ale je to bohuzel moc velky suvenyr, tak ji neberu. Pak uz jen cesta nazpatek do ponureho Piska. Sehnali jsme si nejaky info k zitrejsimu busu, cesta pry potrva kolem 8hodin, takze celodenni zalezitost. Ale dost se tesime, protoze konecne opustime trasu gringu po ktery jezdi kazdy.

Den 173, Islas Balestas

Rani mlha a sedivak nas uz vubec neprekvapuje. Ani nas to nijak dvakrat netrapi, protoze zitra uz pofrcime zpet na Altiplano, kde snad zas bude obligatni azuro. Cekame asi pul hodky nez nas bus vyzvedne a pak uz jen cesta hodne depresivnim Piskem, asi nejosklivejsi stad na teto vyprave. Pobrezi je plne tovaren, takze zadna vysnena koupaci riviera. Po 20km jsme konecne v pristavu a spolu s dalsimi 30 turisty se nalodujeme na speedboat. Spolu s nami popluje rozlicna sebranka. Jediny kdo vycniva je Peruanec Fredy, ktery by jak z oka vypadnul Paroubkovi :-). Samozrejme se guidi nemuzou dopocitat lidi, ale tentokrat poprve nikdo nechybi, ale dva prebyvaji. Nejak zazracne se to vyresi aniz by kdokoliv vystoupil. Plujeme podel poloostrovu Paracas, ktery je huste poustni a je na nem spousta peknych kopecku. Prvni zastavka je u candalabru, coz je velikansky obrazec vykutany ve svahu s nejasnou minulosti. Pak pak kapitan zatahuje za motor a hura na ostrovy. Jsou to krasna skaliska se spoustou bran prorvanych morem. Lita tu tisice ptaku. 3 Druhy koromoranu, pelikani a jina havet. Je tu i par tucnaku ve fraku. Kazdych 7let se zde tezi guano (ptaci trus). Jeho neuveritelne mnozstvi vysvetluje guid jednoduse: ¨beacuse birds only eating and shiting¨. Taky se tu povaluje docela dost lachatnu i kdyz pry jejich sezona ted neni. Moc se nam tu libi. Nejvetsim zazitkem je asi pelikan ktery ma v zobaku nejakyho mensiho ptaka a asi 200 tech mensich kolem nej poletuje a snazi se ho nejak zachranit. Po objeti ostrovu frcime zpet na pevninu, kde je kratsi suvenyrovy rozchod.

Den 172, Pisco

Nasi finalni zastavkou dneska je mestecko Pisco, odkud se poradaji vylety na rezervace Paracas plnou zvirectva. Cesta by mela trvat asi jen hodinku tak je to docela v pohode. Kolem silnice je stale dost pisku a dokonce i dalsi oblast z vysima dunama. Jsou tu i vinice a jine zemedelske placky. Proste pisek, zelen, pisek. Zase klesame, protoze Pisko je hned u oceanu a tady uz slunce silu nema mraky rozehnat. Tady si tu sed fakt uzivaji naplno tech 7 mesicu v roce. Bus nas vyhazuje u Panamericany asi 5km od Pisca, takze znovu tago, jeste ze tu jezdi za pakatel. Pisco me tak trochu pripomina Drazdany, ale hned po druhy svetovy. Fakt to tu vypada jak po naletu. Vsude giganticky proluky s vybouanymi baraky, kazda druha ulice rozkopana. Budto tu byl skvot a novej starosta to nechal zbourat nebo zemetreseni. Hotylky jsou tu pekny, ale pro nase ucely zbytecne drahy, tak vybirame hotel Cesar zkategorie skoro svabik. K obedu musim dat rybu, kdyz jsme u toho oceanu. Davam si radny pozor na kosti, vida chlapce u vedlejsiho stolu, ktery se tu pekne dlouho dusi a uz jen cekam az nadobro zmodra. Pohanen mlsnou jeste kupuji obrovsky dort s tim ze bude cast na snidani, ale Honza spravne hada ze asi dlouho nevydrzi. Ma pravdu. Na rozbombardovanym namesti jsou 4boudy cestovek. Jdeme tam stim ze porovname konkurenci, ale hned v prvni se nakonec domlouvame. Cena vyletu je skoro stejna jak vcerejsi hodinova Nasca akorat ze to mame prakticky na cely den. Jinac tu k videni nic neni tak jdeme odpocivat at jsme zitra plny sil na morskou zvirenu

Den 172, Ica (415m)

Rano nijak nekvaltujeme klasickou mlhou a v klidku prichazime na busik v 7:28. Bus odjizdi necekane uz v 7:30 tak na posledni chvili hazime krosny do zavazadlaku a frcime, expresne rychle, pryc. Zasedavame posledni mista a listky kupujeme az za jizdy. Skoda, ze to takhle nevychazi porad. Mraky se kolem 8 trhaji a je zase azuro. Jedeme stale atacamskou krajinou, takze se tu stridaji vyprahle hrebeny bez zivota s peknymi zelenymi oazkami u rek privadejici vodu z And. Na pul cesty v nejvetsi oaze vsude rostou pomerance, tak je lidi klepou na hromady a rovnou prodavaji ve velkym. Po ceste nam kontroluji ruzni revizori 4x listky. Ruzne je nabirame po silnici a zase vysazujeme. Jak klesame tak optimisticke slunecne pocasi mizi a jsme zase v pasmu sedivych mraku od oceanu. Lidi to tu maji v primorskem pasmu tezky. 5 mesicu je tu azuro a 7 mesicu v kuse zatazeno. Pocasi na provaz. Do Ici prijizdime po asi 2,5 hodinkach a mesto na me pusobi jak neco v Jihovychodni Asii. Vsude frci tuk tuki s klasickym a nezbytnym troubenim, proste mumraj. Stoji se tu taky obrovska fronta na listky, tak tu si nechame napozdeji a jdeme se na chvili podivat do centra. Veskrze tu neni nic k videni. My jsme se zde taky nezastavili kvuli pamatkam, ale kvuli vehlasnym dunam za mestem. Bereme taxika, abychom tu nekde nekufrovali i kdyz jedna velka duna se zda jen kousek od centra. Taxik nas zavazi k hotel Dunes, takze mensi nedorozumeni i kdyz rozhodne nikdo z nas slovo hotel nerekl. Nakonec se domluvime a preci jen nas odvazi na druhou stranu mesta do jakesi oazy uprostred pisku. Hned nas lanari nejaci typosove na jizdu vozitkama, ale peceme na ne. Drapeme se na prvni duny a da to hodne zabrat, taky je 115 metru vysoka. Z vrcholku je krasny vyhled ale pocasi je marny, vsude jen sede tezke mraky. Duny jsou az necekane vysoky a tahnou se az na obzor. Subjektivne se me ale libi min nez ty v Maroku v Erg Chebbi. Tady je spousta bince a poletuji tu igelitaky, proste basura (odpad) je vsude. Lezeme jeste na protejsi o neco vyssi dunu a tam sledujeme meterologicky zazrak, kdy se naprosto neprostupna sediva obloha behem pul hodiny promeni na ciste azuro. Hned je to tu o dost hezci, ale na foceni to samo v pravy poledne moc neni. Valim se v pisku a premyslim jak me bude dlouho trvat nez to vsechno vyklepu. Cestou zpet odchytavame tuk tuka a zavratnou rychlosti se ritime zpet. Fronta se prakticky nezmensila, ale nakonec cekame asi jen 30 minut. Bus navic jede hned za 7minut, tak je to akorat na to vyzvednout bagly z uschovny a adie Ica

Den 171, Nasca - Vyletik (870m)

Nechavam se vysadit u holice, protoze me netesi ma prerostla cuprina. Pana lehce instruuju ¨uno milimetro¨a nechavam ho pracovat. Provozovna je zcela otevrena do ulice tak muzu sledovat cvrkot a lide me. Pak uz jen maly obidek a vyrazime za mesto hledat nejaky unikatni akvadukt. Nejdriv se nam podari najit nejake historicke ruiny, ktere jako by z oka vypadli nejakym troskam na Altiplanu. Pak si uzivame pustou Atacamu a kracime krajinou bez jakehokoliv zivota az na vyhledovy kopec, ze ktereho jsou krasne videt oazy za mestem. Na druhe strane kopce jsou takove chatrce, tak se tam musim jit kouknout abych pozdeji obohatil blog o skvostnou architekturu typu jak udelat ze 4 bambusovych rohozi dum. Honzovi se tam moc nechce, tak ho uklidnuju ze ja jsem si svuj pas a penize nechal na hotelu :-). Cesta z kopce je na pohorky a hulky, takze nase sandale nejsou uplne OK. Honza v jedne pasazi predvadi krasobrusleni a jizdu na skateboardu vjednom ackoliv nema ani brusle ani skate :-). Cim to je ze se kazda nase vychazka ven meni v boj s prirodou? Chatrce jsou fakt zajimave a lide maji o kus dal nejaky snem a nas si nevsimaji. Nakonec se ptam nejakeho strejdy na ten akvadukt a musime jeste trosku popojit po silnici. Je to docela zajimava stavba, takovy snek do podzemi a na dne stale tece voda. Je jich tam asi 15. Slunicko pomalu zapada a my jdeme zkratkou pres ctvrte, o kterych Evropan nemuze zasvedcene rici zda je to jeste predmesti ci uz skvot. Honza je trosku nesvuj tak ho uklidnuju basnickou ¨My dva gringove jdeme k vam penize a fotaky neseme vam. Nevim jestli pada na urodnou pudu, kazdopadne nas nikdo nespizuje akorat nam par mistnich norku salutuje. Za chvili vyrazime jeste projit mensi centrum a zitra se posuneme jen o fous dal, do Icy, kde ma byt pry nejvetsi duna na svete, tak jsme docela zvedavy

Den 171, Nasca (600m) - Obrazce

Sice v Lonelym varuji pred velkou agresivitou nahanecu, ale my jsme nakonec radi, ze se nas po chvili ujme jeden jediny nadhanec, ktery nas odveze do pekneho hotylku za stejnou cenu jak svabik v Arequipe. Padame jako obvykle tuhy do postele s tim ze sprcha musi pockat az na rano.
Spis se krasne, ale rano nas dos husta mlha vsude okolo dost nepekne prekvapi. Nas pruvodce pise ze Nasca lezi nad touto oblasti, ale moc to tak nevypada. Nastesti se uplne kouzelne behem pul hodiny trha a slunicko cele mesto optimisticky nasvecuje. Tesim se ze se poprve v zivote proletim v ultralightu a jeste k tomu nad temi mystickymi obrazcemi. Bohuzel to vypada, ze snad vsechny cestovky jsou zavrene. Po dlouhe dobe konecne nachazime jednu funkcni, ale 90USD za kratky let se me zda dost prehnany. Chlapik hned vola na letiste, tak premyslim zda do toho pujdu ci ne. Nakonec se vubec nemusim rozhodovat, protoze jsou pry lety vyprodany na dva dny do predu. Docela me to mrzi, protoze jsem se na to dost tesil, ale co se da delat, cekat tu nebudeme. Vyzkousime druhou moznost, nejakou vyhledovou vez za mestem, ze ktere jsou tak nejak videt dva obrazce. Premyslime ze bychom tam mohli dojet tagem, ale mistr z naseho hotelu nam ukazuje jeste nejakou horu, ze ktere je neco videt, tak se svezem s nim i kdyz je to docela drahy. Jedeme asi 25km za mesto po Panamericane a z asi 10 metrove veze fakt je videt nejaka ruka a jeste neco. No cekal sem tak trochu vic, ale kritizovat uplne nechci, kdyz sem to nevidel z letadla. Kazdopadne na ¨doupravenych¨fotkach to vypada o dost lip nez ve skutecnosti. Cary jsou dobelene, protoze to ve skutecnosti tak jasny neni a je tam dalsi zmet novejsich car. Ta hora je asi o pul km vedle a moc z ni videt neni, jen cary mizici za horizontem. Chtelo by to byt vic nadchlej ufologii, pak by to byl vetsi zazitek. Kazdopadne vylet mame absolvovany za necelou hodinku a pul, takze slabotka

Den 170, Cesta do Nasci

Rano se jdu masochisticky potrapit na strechu. Nad Chachani je samozrejme naprosty azuro. Proste jsme meli neuveritelny stesti ze snezna boure prisla akorat v noci, kdy jsme byli v basecampu, protoze to se tady stava jednou za 50 dnu :-). Bus do, vic jak 500km vzdalene, Nasci nam jede az za dve hodiny, tak se uz jen tak flinkame a pripravujeme na dlouhy prejezd. Mezitim trochu menime plany a jeste pobudeme asi tyden ve strednich peruanskych Andach, protoze tam moc turisti nejezdi. V teto oblasti totiz drive radila nechvalne proslula Sendero Luminosa alias Svetla Stezka. Cas se nachyluje tak naposledy frcime tagem na terminal, kde zjistujeme ze nas bus nejak nehodla dorazit na cas. Ve volnem case kupujeme snad kilovy kotouc syru a je docela dobry, asi lami :-). Po pulhodine nakonec bus prijizdi a jeste dalsi pulhodinu cekame nez se do zavazadlaku natahaji desitky pytlu zavazadel. Mistnaci zacinaji zurit a nejen ze klasicky rvaji Vamos ale jeste mlateji do oken, tak je o zabavu postarano. Konecne vyjizdime a nejaky pohunek se sahodlouze omlouva za spozdeni a pritom rozdava bombony, tak to bereme jako satisfakci, ale za chvili znovu obchazi bus a vybira prasule. Po vymotani se z Areguipy projizdime moonoland pohorim s obcasnymi malymi dunami bileho pisku a semtam zelenou oazou. Dalsi stovky kilometru nas ceka pusta Atacama bez stopy zivota, narusena obcas zniceho nic, zelenymi lany poli zahadne se objevyvsi. Najednou vjizdime do oceanske mlhy zasahujici hluboko do vnitrozemi a krajina je jeste vic pesimistictejsi. Zit na pousti budiz, ale jeste pul roku v mlze, to uz je vostry hardcore. Konecne se objevi ocean s velkymi vlnami, ale na rivieru to rozhodne nevypada. Jsou tu po plazich rozsety takovy chatrce, kde se v sezone asi rekreuje. Cesta se zda nekonecna a po padnuti tmy je to jeste horsi. Na videu nam davaji zabrat tri filmy, kazdy samozrejme plny krve, takze za vecer padne vic jak 500 lidi do stavu mrtvych. V pul 12 vecer, po 11 hodinach jizdy, nas bus vysazuje u silnice v Nasce

Den 169, Zpet do Arequipy

V kempu uz jen balime veci a sledujeme dedu jak se mota a asi dvakrat pada na zem. Honza mu diagnostikuje lehky otok mozku z vyskove nemoci. Jeste ze uz za chvili frcime zpet, protoze na to se da i umrit. Tak si tak rikame, ze jsme prijeli v 5 a mohli se klidne vratit ve 3. Nekteri lidi fakt nemysleji a vrhaj se do vysek bez aklimatizace, cestovkam je to samozrejme jedno. Vyrazime smer dolu a guid nam za chvili mizi, je mu tak trochu jedno, ze deda se zas natahl v suti, asi na tenhle vylet nebude moc dobre v rodne Australii vzpominat. Klesame az na ten placek v 5ti tisicich, kde cekame na jeep. Slunicko uz zase sviti, tak se valime mezi sneznymi policky. Vozitko nastesti prijizdi driv nez jsme cekali, tak se tu nemusime nudit prilis dlouho. Zpet se nevracime po asfaltce ale sotolinkou mezi sopkami, tak je na co koukat. Posnezeny vypadaji o dost lip. Bohuzel me diky te snezne bouri uz napodruhe utekla 6ti tisicovka. No co se da delat, snad priste :-). Jen co se ubytujeme v nasem luxusnim hotylku, letime koupit jizdenky do Nasci. Je to zase porod, protoze vsechno jede jinak nez bysme chteli, ale nakonec se dari a zitra frcime smer giganticke obrazce

Den 169, Vystup na vyhlidku (5 725m)

Snezna boure docela hazi se stanem, tak docela pochybujeme, ze se jeste nekam pujde. 6 uplynula a nic. Pred 7 hodinou Juan porvava ze se uz vyrazi. Venku sviti slunicko a vypada to ze fronta uz skoro cela presla. Vitr vsak fuci stale poradny. Jen co vylezu ze stanu tak hned zacne guidik kvaltovat do svahu a uz ani neceka az si i Honza vezme boty. Mam co delat, abych se ho vubec drzel. Pry si macky nemam brat sebou, ze nebudou potreba. Za svetla se stoupa v kamenym svahu o dost lip ale toho snehu napadlo fakt dost. Po chvili jsme konecne v sedle (5 610m). Dal je zasipany led, tak guid nasazuje macky a svisti nekam sam, tak se rozhoduju vylizt na nejakou vyhlidku nad sedlem. Mezitim prichazi i Honza ale uz nekam dal se mu nechce. Stoupa se docela fajn ale za chvili musim obchazet nejake zamrzle useky tak se postup trochu zpomaluje. Konecne jsem na vyhlidce (5 725m), ze ktere je videt Arequipa a na ni mi ulita rukavice o nekolik km dolu, coz me docela stve, dalsi cestovni ztraty. Vys uz nelezu protoze dole porvava nas potrhly guid ze se uz mame vracet do tabora.

Den 169, Pokus o Chachani (5 550m)

V 1:30 je budicek a my s celovkama probihame skrz prijemne srpnove snezeni. Hlava uz neboli tak je to fajn. Chysta se snidane a po ni vystup i kdyz v tomhle pocasi to asi neni uplne ten nejlepsi napad. Deda je extremne spatnej a nikam tedy nepujde, vyska ho uz skolila a ani Sofie nema ten spravny apetit. No alespon se muzeme my dva trosku posilnit. Konecne vyrazime a cesta ve tme pres castecne zapadany kameny snehem je fakt takova jakou jsem si vzdy pral. Po 50 metrech musime cekat az se S vrati pro nejake veci. Za chvili ze ma respiratory problems. Vypada to ze je hotova a uz dal jit nechce. Guid ji tedy koumesky radi at se po stopach vrati zpet do kempu a necha ji zmizet ve tme. Dal pokracujeme uz tedy jen my dva plus ten profesional. Ocividne pokracujeme uplne nahodne a cim vic se blizime sedlu tim vetsi je vichr a snezeni. Juan tu predvadi sve nejvetsi cislo za ty dva spolecne dny - aby mu nepadal snih do oci, tak si nasazuje slunecni bryle. Dat si slunecni bryle ve tme je slusna magorarna a i on brzo poznava ze to neni to nejlepsi na hledani dalsi cesty a sundava je s hlaskou imposible. Po case uznavame ze to opravdu nema smysl, akorat by nas to nekam odneslo, tak to balime. Asi 50 metru pred kempem vidime rozsvicenou celovku, to Sofie sedi jak permonik na sutru a asi se tu chysta umrznout. Ve 4 lezeme docela hotovy do stanu a jeste chvili rozjimame jestli by to byla i nase vina kdyby tu fakt skoncila. Nakonec to hazeme na Juana a jdeme na chvili spat, protoze pry po 6 rano vyrazime za svetla alespon do toho sedla

Den 168, Prochazka v Chachani masivu (5 662m)

Hned rano lezu na strechu hotelu zkontrolovat pocasko a co vidim me tedy vubec netesi. Vsude je tak sedivo a podmraceno. Dneska se chystame do hor, tak musi byt nejhur za poslednich 40 dnu. Ani moc necekame a uz je tu jeep. Jsme zvedavy kdo s nama jeste pojede. Po chvili pribirame slecnu Sofii, ktera je aklimatizovana vyletem do Colca canonu, coz si myslim neni to uplne spravny na 6tisicovy kopec. Jako posledni nasi horalskou sestavu doplnuje deda z Australie, tak budeme opravdu silne vrcholove druzstvo. Guid Juan rozdava macky a cepiny, tak to vypada ze vystup nebude tak trekarsky, jak jsme si mysleli. Frcime zase po jiz mnohokrat projete asfaltce smer Cuzco a zase strasne pomalu, ze nas jeep predjizdi i nakladaky. Nas ridic asi nerad radi a stale nastavena trojka neni uplne na vsechno nejlepsi. Ve 4 080 metrech opoustime asfalt a po sotoline se priblizujeme nasemu masivu. Pocasi se cim dal tim horsi a je videt ze na vzdalenejsich sopkach dokonce snezi. Proste sucha sezona a 330 slunecnich dnu do roka v teto oblasti mluvi za vse. Drkotame se docela dlouho hodne spatnou cestou a kolem nikde mozno nabrat voda, tak je jasny ze sem razit bez cestovky by bylo docela sebevrazda. V 5 tisicich je placek, kde se normalne vystupuje, ale nas ridic kupodivu preradi a jeste nas vyvazi o neco vys az do 5 180 metru. Odtud uz musime po svych. Basecamp je ve 5 400 metrech, tak jsem fakt zvedavy jak se bude spat me, natoz tem dvema, kteri se sem nechali privest bez jakekoliv aklimatizace. Stavime stan a vyrazime na prochazku na vedlejsi horu. Cesta je dost blba, drobna sopecna sut. Mezitim se zatahuje a zacina drobne snezit, tak lozit jeste vys by byla docela rezacovina. I tak jsme si v 5 662 metrech udelali vyskovy rekordik. Zpet letime po suti dolu a je to super zabava, alespon neco. Pak zalizame pred tim necasem do stanu a rozjimame jakou mame smulu a jestli to ma sanci vubec prejit. Mezitim vytuhnu a ze slofika me budi az Juanovo bamos zvouci na vecu. Pak me trochu rozboli hlava, tak se blbe usina

Den 167, Vylet do Yura

Rano je to boj vstavat, nejak jsme si zvykli spat na trecich pres 10 hodin ;-). Pred hotelem odchytavame tago, aby nas odvezlo na misto odkud jezdi busy do vesnice Yura, kde chceme stravit ten neplanovany den volna. Necekane nas veze jen 500 metru na takovy pofiderni placek. Je to nejaky maly autobusak pro dodavky. Je tu nastesti jedno mikro co ma uz za 20 minut odjizdet tak pohodicka. Jesto to tu obchazime, ale je to jak u nas na takovych mistech. Parta mistnich notoriku tu popiji cervezu smichanou s Inka Kolou, urcite super vysledny napoj. Vubec netusim jaka chut prevazi, zda chmelu ci rozpustenych gumovych medvidku. Vyjizdime na cas a bus se pozvolna plni az preplnuje. Po ceste mame vyhled na Chachani, ktera nas ceka zitra. Z Arequipy se jevi jako takova nizka hora z rakouskeho predhuri, ale z jinych uhlu je to docela solidni masiv, budici respekt. Sice jedeme stejnou silnici uz potreti, ale tentokrat poprve za svetla, tak muzeme sledovat, jak je mesto neuveritelne roztahany. Po 25 km je obrovska betonarka u ktere sjizdime z hlavni silnice a jeste chvili frcime dolu. Yura lezi na hrane kanonu a uz prvni pohledy nas tesi a presvedcuji, ze jsme vybrali dobre misto na vylet. Okolo je mesicni krajina ala Ladakh ci Maroko a pod nami je krasne zelene udoli reky. Nemame zadnou mapu ani nacrtek, tak najit ten vodopad nebude asi vubec lehke. Vydavame se po smeru proudu reky a z vysky se kochame zajimavou krajinou, tak jinou nez posledni dny pochodovani po altiplanskych planich. Kolem je i par zajimavych stromovitych kaktusu, ktere jsme poprve videli pri sjezdu od jezera Chungara smerem na Aricu. Po chvili sbihame dolu k rece a motame se v polickach a zarostlem terenu. Hmm tudy cesta nevede. Ptame se nejakeho mistniho hocha, kteremu slapeme po policku cibule na dalsi cestu. Je nejaky zabrzdeny, tak hovor neni moc plodny. Chceme se dostat na druhou stranu reky, tak nezbyva nez brodit. Reka je relativne siroka ale ne moc hluboka tak to jde docela dobre i bez hulek. Chceme vylezt k silnici, kterou jsme videli z druhe strany kanonu, ale neni to zas az tak jednoduchy. Musime po kamzici stezce traverzovat nechutne prudky svah, takze pocity nejsou nejprijemnejsi, kdyz koukame do hloubky pod sebe, kam muzeme po zadku pekne sjet. Nakonec to neni zas az tak hrozny a po chvili jsme na silnici, kudy jezdi jeden kamion za druhym s vapencem pro tu monstr stavbu par kilaku vedle. Kluci za volantem jsou dobraci, zatroubi, zamavaji a pak nechaji trosku vetsi oblak prachu. U mostu pres reku se podruhe pokousime jit proti proudu reky, ale zase skoncime v polickach, tak musime zpet na silnici stoupajici do kopecka. Zastavuji motorkare a ten nam osvetluje ze jsme zacali v ¨nove¨ Yura a vodopad je u ¨stare¨Yura. Aha tak to je trosku zrada. No nic svistime dal a za chvili mame tu vesnicku nadohled. U babky kupujeme 3litry koly a ptame se na vodopad. Vysvetluje to strasne dlouho, z cehoz uvozujeme ze je to i strasne daleko, tak se pomalu s myslenkou vodopadu loucime. Jeste jedeme na krasnou vyhlidku ze ktere jsou videt paradni terasovite policka v kanonu a pak se pomalu chystame na cestu na zpet. Jeden pratelsky deda s dvema peknymi tesaky ala Drakula si chce povidat s gringy, tak se ho mezi reci ptam na vodopad. Rika neco o hodince a pul a zhruba ukazuje i cestu, tak se preci jen asi pokusime tam dorazit. Na namku je zase comedor, alias ostrejsi bufet. tentokrat takova temna spelunka, plna mistnich zemedelcu. Davame mistni dobroty a jeden pan, asi mistni bavic, si z nas dela srandu az se cely lokal smeje. Jediny co z jeho prupovidek k publiku pochycuju je, ze jsme asi velky inteligenti, kdyz jedeme do Peru a neumime moc dobre Spanelsky. Kousek od vesnici nastupujeme na hrebinek a zacinaji asi nejhezci pohledy z celeho vyletu. Vsude tece voda mistnimi levadamy, pod nami jsou zelene udoli a okolo ten moonland. Konecne vidime i ten slavny vodopad, mozna je opravdu 100metrovy. V pozadi jsou krasne sopky, co dotvareji panorama. Co vic si prat. Necekane krasny den. Nazpatek uz svistime po zname ceste a mame i velke stesti akorat odjizdi mikro tak ani zbytecne necekame. Jedeme zase hodinku a deset minut jak sem a tentokrat uz na hotel frcime pesky. Vylet se vsim vsudy stal asi 50Kc, takze oproti asi 45 dolacum co chtela cestovka znatelny rozdil. Dnes uz nas ceka zase jen doplnovani kalorii a zitra konecne odjezd jeepem do basecampu a pozitri den D, pokus o nejvysi kopec cele vypravy.

Den 166, Zewling v Arequipe

Prijizdime na krizovatku cest, kudy jsme uz jednou jeli (Arequipa - Puno). Konecne jsme na asfaltu. Prevaluje se pulnoc, tak uz pomalu ocekavame blizici se mesto. Bohuzel nas bus jede z kopce jak neuveritelny snek. Minule jsem si tu stezoval na rychlou jizdu a ted musim zase reptat z opacneho gardu. Predjizdi nas nejen mrte busu ale dokonce i nakladaky. Honza tvrdi ze ridic je placeny od hodiny, coz se jevi jako pravda. Konecne vidime krasne nasvicene mesto. Bohuzel ho krizujeme sem a tam. Projizdime nejak zahadne rezidentni ctvrte a s nimi i nekolik desitek retarderu. Az ve dve rano jsme konecne na busaku, kde nas hned odchytava dedula a veze tagem do hotelu. Je docela tezky se dobouchat. Pan je rozespaly a zmateny, ale nakonec se preci jen ubytovavame. Pokoj vypada jeste hur nez jsme tu meli minule, vystrizeny jak ze sociku. Padame mrtvy do postele, to tedy ten nas odpocinkovy 50 den v Jizni Americe pekne zacina.
Rano se jen tak zvolna probouzime k zivotu a vydavame se jak pracloveci na lov, abychom doplnili, drasticky ponizeny, stav kalorii v nasich organizmech. Davame dve snidane a vubec cely den neco pojidame. Zitra chceme konecne vyrazit na sopku Chachani, ale vsechny mista v jeepech jsou obsazeny a pry je volna az pozitri. Premyslime co zde budeme kutit, abychom se tu neflinkali dva dny po sobe. Hledame nejaky moznosti v okoli na netu, ale vsechno jsou to vicedenni zalezitosti. Nakonec Hanz nachazi nejaky 100 metrovy vodopad asi 30 km od Arequipy v sopecne krajine, tak se tam zitra pokusime dostat nejakou mistni dopravou, protoze cestovky klasicky chteji nekrestansky peniz. Zacina pomalu zapadat slunce, tak letim na hotel pofotit sopky ze strechy

Den 165, Caylloma (4 350m)

Posedavame jeste s jednim dedou a cekame na stop, protoze pesky se nam uz do Cayllomy vubec nechce. Nakonec nas bere nakladak, tak stojime na korbe s radkou dalsich Svedu. Jednu babku musim tahat za ruku a dalsi chlapik ji zveda zadek, je to docela boj ji vytahnout. Na korbe se musime docela drzet jinac by nebyl problem se tam poradne vyvalet, ale pytlu je na zemi dost, tak by to mozna ani moc nebolelo. Po teto kratke jizde na korbe si vubec neumime predstavit jaky muka to musi byt na 20 hodinove strece do Rurre, kterou nejaci Bolivijci taky davaji na nakladaku. Ve mestecku, ktere vypada jak typicky ospaly zapadakov jsme coby dup. Jdeme se konecne posilnit. Nachazime luxusni bufet, kde za 12Kc jsou dokonce dva chody. Je tu jeden myslitel, co se snazi komunikovat Anglicky, ale je to tragedie, z jeho strany, takze je to spis o nasi o neco min tragicke Spanelstine. Bus v 15 do Arequipy je bohuzel vyprodany, tak pojedeme az v 18, tak razime zabit cas na desny net. Zadek me boli ze zidlicky ala prvni stupen zakladni skoly. Do odjezdu zbiva jeste nejaky cas, tak jdeme na dalsi chody do sousedniho buface. Pani tam v brutalnich umelych rukavicich stira stoly a pak roznasi talire s jidlem. Vypada to fakt humozne, ale jidlo se necha. Kupujeme jeste nasi oblibenou Kolu Real (Fergy dik za vytvorenou zavyslost) v klasickem baleni 3.125 litru. Bus ve kterym pojedeme patri mezi terenejsi, ale je kupodivu docela pohodlny. Vyjizdime temer na cas, coz nas udivuje, ale nase radost konci zhruba po 50 metrech, kdy zastavujeme a nabirame dalsi kupu lidi s odpovidajicim prostojem. Ulicka je pekne narvana stojicimi, nekteri se jeste hadaji o mista, tak je o zabavu postarano. Jsme dost radi za sedacky, protoze vidina 7hodinove streky v ulicce je vic nez hororovejsi. Bus se silene drkota, coz na sotoline neni zadne prekvapeni, do toho rve musika a obcas nekdo otevre okno, aby byla v busu jeste vetsi zima. Venku je tma a neni na co koukat, tak si pretahuju kapuci goracovky pres hlavu a pokousim se spat, coz se samozrejme nedari. Za par hodin zastavujeme v nejakem pofidernim mestecku, ale nabidka tovaru je o dost chudsi nez na podobnych zastavkach v Bolce. Jedinym spestrenim je hromadne curani pasazeru na prilehle zdi rodinych domku. Fakt bych tu rad bydlel ;-)

Den 165, Mismi Amazonas trek IV. (4 573m)

Noc na lamich kozich byla dost dobra. Francisko si nakonec udelal kutloch vedle a nejaky strejc nam udelal rano budicka. Davame mu dohromady 60Kc a tvari se nadsene, takze dalsi spolecna fotka pro blog. Mikro ani dnes nepojede ale pry ve 2 odpoledne nejaky nakladak. Na ten se nam tedy cekat nechce tak razime zase peso. Vybirame opticky delsi cestu ale vedouci po ceste sjizdne po nakladaky. Trochu spekulujeme ze preci jen neco pojede. Po x kilometrech cesty u pekneho brodu rozkladame varic a musime udelat zas nejaky kulinarsky poklad, jinak bysme fakt padli hlady. Po chvili na obzoru vidime nakladak, tak spechame, ale je to jen vrak na spalkach. Nasleduji dlouhatanske useky po planichm, ne kterych Chan trosku ztraci moralku, ale slape nastesti dal. Na to ze jsme stale ve 4 500 metrech a mame krosnu na zadech jdeme dost rychle, jak v Cechach. GPS ukzazuje stale pres 5,8Km za hodinu. Posledni pekny zaer na tomhle dabelskym treku je velike jezero se spoustou plamenaku. Pak uz jen posledni sedlo s malym hrbitovem a sestup k sotolinove silnici. Jsme tu chvili po poledni v pekne vyhni. Dnes jen 21,5km ale celkem 75,5 a spolecne s Colca trekem skoro 110, takze neni tezky si predstavit nas stav.

Den 164, Mismi Amazonas trek III. (5 150m)

Noc skoro v peti tisicich je necekane skvela, asi unava udelala sve. Dokonce nejsem ani zasnezenej. Bohuzel me ve stanu zamrzla lahev s vodou, tak budu muset cekat az trosku slunicko vytahne paprsky zpoza hor. Nalehko vyrazime smer cil 2 - laguna, za krasneho vychodu slunce. Kempujeme vlastne v takovem skalnim kuloaru v jehoz prvnim patre je pramenna laguna. Na druhou stranu je pozvolne udoli plne bofedalesu. Honzovi to uz do kopce moc neslape, vyska se na nem asi trochu projevila. Laguna (5 150m) je pekna, ale mala. Tak tady prameni nejdelsi reka sveta. Nohou musim trosku rozkoupnou noh u okraje, abych se mohl posvatne napit a hlavne omyt zaprasenou hlavu. Vracime se ke stanu, dat alespon polivku a pak vyrazime cil cislo 1 - dostat se zpet nejak do civilizace. Udoli Carhusanty - tak se tu jmenuje Amazonka je opravdu krasne a je to nejhezci cast treku. Tesne pred soutokem s dalsi rickou Apachetou je lami ohrada a prvni lide temer po 48 hodinach chuze - v Evrope nemyslitelne. Dal cesta pokracuje sirokym, nekonecnym udolim, plnym lam a zamzrlych bofedalu. Na mape vyznacene vsenicky je treba jen jeden domek s ohradou pro lami. Po dlouhe dobe konecne narazime na neco jako stezku a prichazime k jezirku. Vic nez jeho krasa nas tesi ze stale vime kde jsme. Kousek za jeho koncem zacina dlouha plan, kde cesta s krosnou utika jeste pomaleji i kdyz jdeme docela rychle. Znovu prekracujeme Amazonku a davame ji uz naporad vale. Pak nasleduje usek plny hrbitku a zde potkavame dalsiho cloveka, dedu Hamzoubka, kteremu neni sice rozumet ani slova, ale povidat si docela chce. No fotim se snim, abych mohl vsechny tyhle exoty publikovat. Podle mapy je jasny ze nas cil dojit uz dnes do Cayllomy, byl naprosto nadsazeny, tak se rozhodujeme usidlit u napul vysuseneho jezera pod hrbitky u vesnice Parihuana (4 573m). Jen co do ni sejdeme odchytavame chlapika jmenem Francisko a ptame se na pripadny dovoz do Cayllomy. Rika nam ze pry za hodinku jede mikro. Tomu se snad nechce verit, to by byl zazrak. Jdeme asi kilak k domku s lami ohradou a tam fakt stoji mala dodavka. Po ceste nam rika ze tu hodi spousta Cechu, takze docent Jansky co nasel pramen to v nasi rep. pekne spopularizoval sem jezdit. V dodavce ma jet snami a jeste jednou rodinou 19 animalesu, jak zde srandovne rikaji lamam. Asi budeme muset sedet na strese jinak fakt nevim jak se tam vejdeme. Bohuzel pri nastartovani z auta tece voda a je nejaky zraly na generalku. Majitel a dalsich par pohunku to spravuji ale s nevalnym uspechem, takze zazrak se bohuzel nekona. Celou dobu tu obchazi pes, ktery ma dredovitou srst, takze nejaky dovoz z Jamajky. Mezitim padla tma a kosa a my budeme radi, kdyz vubec najdeme misto na stan, natoz neco uvarit. Francisko nas nakonec ubytovava v baracku ktery vypda jak kulna a garaz v jednom. Rozklada po po silene prasny podlaze lami kuze a dela nam takovy kutloch. To jsou zase dnes zazitky. Mame v nohach 27 km a v zaludku jen tu polivku a par slanych keksu. Honza vypravi o smazenych vajickach, coz je v nasi situaci tak trochu brutalni, tak mu to musim zakazat. Domu se asi vratim jako kostra.

Den 163, Mismi Amazonas trek II. (5 625m)

Noc je opravdu nekonecna a rana se fakt nemuzu dockat. Sice jsem zabaleny ve spacaku jak mumie, ale muj dech se nejak vysrazel na snih, ktery me obcas propadne zpet dovnitr, coz je vazne fajn. Subjektivne je ve stanu nejvetsi kosa za celeho naseho putovani a teplotni konfort ve spacaku je tak nahrane. V 6:30 vylejzame a zjistujeme ze ricka pres noc zamrzla. Balime jen pozvolne. Neco zabalit, pak si vzit palcaky trochu ohrat ruce a tak dokola. Hned za kempem je zmet ruznych cest, tak nase jistota o spravnem smeru trosku kulha. Nakonec se vyskrabeme do sedla (4 980m) ze ktereho jsou videt nekonecne plane a kopecky bez jedine znamky civilizace, ale hora Mismi nikde. Nezbyva nez opustit intuici a vlozit do GPS bod sedla od Amiku. Vypada to ze jsme jen 4,5km vzdusnou carou vzdaleny, coz se nezda tak hrozny, zvlast kdyz tu je takovy teren ze da tim smerem kracet temer po primce. Po ceste davame obidek, sardinky s houskami, aby jsme se trosku posilili na usek, ktery nas ted ceka. Sileny traverz po rozpukanych skalach. Ledovec, co tu kdysi byl, tu udelal znacnou paseku. Je to fakt dost brutalni v 5 200 metrech litat s krosnou po fakt neprijemnym terenu. Vkradaji se cerne myslenky, co kdyby si tady nekdo znas treba zlomil nohu, pomoc neskutecne daleko. Honza radi pro tyto pripady mit v lekarnicce pilulku pro rychly, vecny spanek, ale nevim jak by se tento napad libil napriklad rodicum ;-) Konecne to mame za sebou a v 5 240 metrech se dostavame na vyhlidku, ze ktere je uz vsechno jasne. Vystupove udoli je hluboko pod nami a Mismi a sedlo pred nami. Nezbyva nam nic jineho nez se po hrebenu dostat do toho sedla, coz znamena dalsich par km tema hnusnejma kamenama. Uz jsme vlastne na hlavnim rozvodi, po levici vsechno styka do Pacifiku a po pravici ceka vodu nekonecna cesta do Atlantiku. Cestu do sedla nema cenu rozvadet, silena makacka a jedna z nejhorsich cest ktery sem kdy sel. Nad nami krouzi kondor a asi citi potencialni obed. Konecne jsme v sedle (5 331m) a vime ze pokud klesneme na druhou stranu uz neni cesta navratu a fakt to budeme muset dojit. Vycerpany jsme uz dost, ale cil cislo 3 na tomto treku se tyci uz jen necelych 2km od nas, hora Mismi. Vede k ni stejna krasna cesta po ktere jsme doposavad sli, hnusny rozpraskany hreben. Nechavame ubijejici krosny v sedle a vyrazime. Je to humac a obcas musime obchazet pole kajicniku, kteri tu zbyli po ledovci. Nakonec jsme preci jen na upati. V prachu je tu par stop tak prvni rozhodne nejdeme. Nejsme asi jediny magori, kteri si vybiraji osklive cesty na osklive hory ;-) Finalni vystup je dost prudky, ale nakonec preci jen stojime na vrcholu - 5 625 metru nad morem je muj novy vyskovy rekord - Ladakh zapomenut, tak si ho uzivam tak, ze lezim chvili v prachu a cumim do nebes. Ne ze bych byl tak vycerpanej, ale z krosny me dost boli zada, tak se musim alespon na chvili natahnout. Vyhledy z vrcholu jsou docela fajn, zvlast na krasnou sopku Ampato. Koukame na nekonecne dalky na severu, ale mesto Caylloma videt neni, coz nas docela strasi, musi byt asi pekelne daleko. Navrat do sedla je opravdu roboticka zalezitost a tak trochu si opet rikam, jestli to mam ve svych 30 letech jeste za potrebi :-). Ze sedla je to uz pohodicka a stan stavime uz u Amazonky, ktera tu prameni opodal. K pramenu chceme vyrazit az zitra, protoze sil fakt uz moc nezbyva. Dneska mame za sebou 18km temer stale ve vysce pres 5tisic. Docela fuci, tak postavit stan je docela boj. Budeme dnes spat ve 4 974 tak doufam ze nebude jeste vetsi kosa nez vcera. Pri vareni se do me pousti strasna zima, tak musim zalizt do spacaku. Honza me zachranuje a donasi vyplod dobreho hostince az do stanu, coz je dost fajn.

Den 162, Mismi Amazonas trek I. (4 717m)

Obchazime namesti v Tuti jak nejvetsi fesaci s mokrymi zadky a dokupujeme posledni zasoby na trek. Sedacka v mikru nebyla asi uplne koser cista. Na trek jsme cerpali info ze dvou stran, od Cecha co sel z Cayllomy k pramenum Amazonky a zpet a nechal nam ofotit nejaky mapy a z netu od Amiku co sli z Tuti na Nevado Mismi a zpet a trochu tu cestu popsali a zanechali i nejake GPS body. My to planujeme jako prechod bez navratu a uz ted jsme zvedavy jak to zvladneme. Nema to byt rozhodne prochazka ruzovym sadem. Prichazi k nam par chlapiku z municipalu a jejich rada razit proste ariva neni z tech nejpopisnejsich. Ve 12 konecne vyrazime. Hned za vesnici potkavame obrovsky pruvod zemedelcu, pak hordu lidi v krojich a nakonec par opitych maskar. Vsichni nas zdravi a s maskarami musime navic popit lihoviny neznameho puvodu. Po chvili prichazime do velikeho mestecka duchu, kde uz jsou jen zbytky staveb. Cesta pokracuje dal klikaticemi do kopce, coz se odlisuje od popisu Amiku, ale neni se koho zeptat, neni tu ani jeden pastevec. Blizi se ocekavane vyhledove paso ale je to jen zacatek Altiplana a na obzoru je dalsi a dalsi hrbitek. Po 7km najednou narazime na sipku s napisem Mismi, coz nas docela tesi. Po 9 km a 4hodinach prichazime poprve k ricce, tak se rozhodujeme udelat tu prvni kemp, nejen kvuli casu ale i kvuli vysce 4 717, coz je zatim nejvys co jsem kdy spal. Opodal je nejaky pribytek i ohrada pro lamy, ale nikde nikdo. Na obloze jsou nejaky smouhy, ktere casto zastinuji slunce a zima se stava dost brutalni, tak uz po 5 zalizame do stanu s tim ze budeme moc vylizt az za 13 hodin, coz je dost brutalni predstava

Den 162, Cesta do Tuti (3 816m)

Spi se krasne, nejen kvuli tomu ze se me zda o tom ze se cpu nehoraznym poctem cokoladovych dortiku :-) Uz pred 6 vyrazime smer druha strana namesti, kde se nachazi autobusova spolecnost. Zatim se moc nic nedeje, snad jen pocet babek s obrovskymi tornami pomalu narusta. V kramku si chci koupit nejaky housky, ale zdaji se me drahy, tak me majitel posila pro levnejsi do pekarny :-). Bus se postupne plni, az je narvany jak patecni z Prahy do Spindlu. My jako ranni ptacata zabirame dve okynka, takze pohodicka. Vetsina lidi vsak vystupuje na vyhlidce Kondor, tak je bus zase poloprazdny. Po chvili zase obdivujeme divukrasne pasaze terasovitych poli mezi vesnicemi Pincholle a Macou, podle nas nejkrasnejsi cast Colca kanonu. Tady by za to stalo vystoupit a projit pesky, teda v pripade ze by se clovek obrnil proti prachu, ktery tady rozviruji desitky turist busu smerujicich na vyhlidku Kondor. V Chivay mam takovy asijsky flashback, protoze tu jezdi predelane motorky na drozky. Jednu za par supu bereme, aby nas odvezla do centra, kde maji jezdit dodavky smer Tuti, start naseho treku. Mikro tu opravdu stoji, tak hazime krosny na strechu a jelikoz jsme tu prvni zajemci, tak jdeme na snidani, protoze casu do odjezdu bude urcite fura. Navstevujeme tradicne bufac, kde nabizeji tradicni ceskou snidani - polivku a pak zase nejakou flaksu s ryzi. Mikro se pomalu zaplnuje a uz v poctu 7 lidi vyjizdime. Chlapik porvava a objizdi namesti a najednou je nas ve vozitku 17. Pani co sedi na zemi po chvili dostava vyraz vraha a pohledem proklina vsechny na sedackach. Po rozkodrcane sotolinove silnici zvolna stoupame a jeste bereme tri stopare, kteri maji obrovske pytle kravskych hovinek. Nase krosny na strese tim padem ziskavaji nove skvele kamarady. Konecne prijizdime na pekne namesticko v Tuti a trecik muze zacit.