Cekani uteklo necekane v pohode asi i kvuli tomu ze jsme skocili jeste do jedne restaurace. V 19 nasedame na bus. Pospavani neni nejlepsi protoze rve telka, kde je reklamy stejne jak filmu. Za chvili uz mam docela prehled co ted v Turecku leti za produkty. Tentokrat nas cekaji jen dve vojensky kontroly, preci jen razime zapadnim smerem a hustota kurdskeho obyvatelstva pozvolna klesa.
Po paty rano se uz rozedniva tak zlehka sleduju krajinu. Uz nejsem oblezeny zasnezenyma horama ale jen takovou zvlnenou krajinou ocividne zelenejsi. Ankaru spocatku objizdime po velikanskem obchvatu. Mesto se jevi vetsi nez uvadenych necelych 4 milionu obyvatel. Protloukame se ranni spickou na obrovsky terminal, jehoz polohu D komentuje ze lezi "in the middle of nowhere". Rovnou zde kupujeme listky na zitrejsi cestu do Istanbulu, kde chceme pobyt posledni tri dny. Nakonec takovy mensi oddech.
Jelikoz jsme nepocitali ze se sem vubec podivame, nevime o meste vubec nic. Jen ze u stanice metra Ulus maji byt nejaky hotely. Nastesti terminal neni tak marny jak se puvodne jevil. Je zde konecna metra. Kupujeme listek a frcime smer Ulus. Prvni hotely maji ceny pres 100USD za noc, coz moc lidove neni. Nakonec nachazime obvykli pajzlik, kde tece i tepla voda, tak se mozna do sprchy dnes odvazime :-)
Vyrazime smer pevnost, ze ktere je pekny vyhled po celem meste. Je to shluk ruzne roztrousenych novostaveb, kam az oko dohledne na vsechny strany. Jen kolem pevnosti jsou po okolnich kopcich nalepena puvodni staveni. Dal nas kroky vedou k nejvetsi mesite ve meste a nakonec tak trochu po slepu do Ataturkova mauzolea. Sice jsou to jen 3 zastaveni, ale dost od sebe tak je to prochazka na cely den. Na hotel se vracime dost usli ale davame si takovy mensi zavazek ze na pevnost skocime jeste jednou az padne tma. Nejvetsim zazitkem je zde prechazeni ulic, protoze je to tak trochu adrenalinovy sport. Pesaci jsou zde vedeni jak obtizny hmyz, pred kterym se nejen nezastavuje ale i nespomaluje. Lidi jsou tu dost jiny nez na vychode, o dost vic evropstejsi. A i devcata o neco pohlednejsi.
středa 30. dubna 2008
úterý 29. dubna 2008
Den 84, Trek v horach Palandoken (2 993m)
V nasem tejflym hotylku se nam spalo kupodivu dobre, ale ranni vyhled z okna nas moc nepotesil. Vypada to ze pekne pocasi nas vcerejskem opustilo. I presto ze je sedivo chceme vyrazit smer pohori Palandoken, ktere se tyci na jizni strane Erzurumu. Ostatne nic moc jineho delat ani nemuzeme. Do Ankary nam to jede az v 19 hodin vecer a centrum jsme prohlidli uz vcera. Delam inventuru v baglu a vyrazuju goracovku, pro jeji neskladnost a do ted nevyuzitelnost. Jako obuv volime zase misto pohorek sandale, tak jsme vybaveni opravdu horalsky.
Jako posilneni pred trekem kupujeme v pekarnicce mistni buchty a k piti Ayran. Pak uz stoupame smer hory. Jdeme po mistnich ctyrpruhach, ktere vedou k nove postavenym ctvrtim v nasem smeru. Samozrejme je tu i obrovsky vojensky prostor. 4pruh vede az k obrovskemu hotelu (2 250m) na zacatku lyzarskeho centra. To nas moc nepotesilo. Hory budou urcite plne nevzhlednych lanovek a vleku. D se uz dal nechce moc pokracovat, chytla ho lenora. Zvlast, kdyz hlavnim duvodem vystupu byl pohled na mesto v kotline a to moc videt kvuli pocasi neni. Tak se delime a ja vyrazim strict vrchum sam. Vyhlizim si zkratku pres sjezdovku. Nejdriz musim projit vojenskou kontrolou, ktera tu hlida nejakou silnicku vedouci sem pres vrchy. Ani nechteji videt pas a pousteji me dal. Po sjezdovce prichazim k hornim hotelum (2 450m), kam vede i asfaltka trosku oklikou. Odtud uz takzvanou polskou cestou (kolmou k vrstevnici) stoupam na prvni vrch na hrebeni. Musim zkrosit i nejaka policka snehu, takze sandale nejsou opravdu nejlepsi obuv, respektive jsem snad po snehu jeste v sandalech nechodil.
Po 500 metrech prudkeho stoupani stojim konecne na prvnim vrcholku (2 945m). Muzu se odtud podivat konecne na druhou stranu, kde jsou kopce jeste vic zasnezenejsi, ale alespon tam uz je klasicka pustina bez zkraslovaci lidske cinnosti. Desne fouka tak jsem zmrzlej docela dost. Vcera bylo na triko a dnes by to chtelo trosku zimnejsi vybavu. Pokracuji na dalsi vrcholek opodal (2 993m), kde konci posledni vlek. Fouka cim dal vic, tak premyslim ze na nejvysi vrcholek celeho pohori Palandoken dagi (3 176m) uz nepolezu i kdyz je fakt jen kousek ode me. Prece jen sem si ty pohorky a bundu mel vzit. V malem sedylku prestava tolik fucet tak zacinam zase spekulovat s pokracovanim tury, ale zacina posnezivat a tmavy mraky v pozadi nevesti nic dobreho, tak je rozhodnuto. Svistim dolu podle sloupu dalsiho vleku, ktery konci u silnicky, ze ktere ocekavaji vojaci prijezd nejakych nekalych zivlu. Silnicka je bez asfaltu cela rozbahnena a castecne zasipana snehem, razici si to pres sedlo snad vic jak 2800m, ale i tak tu obcas nejaky auto projede. Zbiham zpet k vojakum, kteri jsou zase novy, tak snima musim probrat sve duvody flinkani se zde. Jeden umi Nemecky, tak neni komunikace jen o Turectine. Docela je tesi, kdyz jim rikam, ze jsem v Turecku uz po ctvrty. Jen co je opustim spusti se destik zesilujici s zeleznou pravidelnosti. Stopuju nakonec nejakeho dolmuse, ktery me svazi pobliz centra. Ve 13 se schazim na hotelu s Danem a po prevleceni a navleceni tak trochu za 5 po 12 do pohorek a gorace vyrazime na pizzu do mesta a pak na net
Jako posilneni pred trekem kupujeme v pekarnicce mistni buchty a k piti Ayran. Pak uz stoupame smer hory. Jdeme po mistnich ctyrpruhach, ktere vedou k nove postavenym ctvrtim v nasem smeru. Samozrejme je tu i obrovsky vojensky prostor. 4pruh vede az k obrovskemu hotelu (2 250m) na zacatku lyzarskeho centra. To nas moc nepotesilo. Hory budou urcite plne nevzhlednych lanovek a vleku. D se uz dal nechce moc pokracovat, chytla ho lenora. Zvlast, kdyz hlavnim duvodem vystupu byl pohled na mesto v kotline a to moc videt kvuli pocasi neni. Tak se delime a ja vyrazim strict vrchum sam. Vyhlizim si zkratku pres sjezdovku. Nejdriz musim projit vojenskou kontrolou, ktera tu hlida nejakou silnicku vedouci sem pres vrchy. Ani nechteji videt pas a pousteji me dal. Po sjezdovce prichazim k hornim hotelum (2 450m), kam vede i asfaltka trosku oklikou. Odtud uz takzvanou polskou cestou (kolmou k vrstevnici) stoupam na prvni vrch na hrebeni. Musim zkrosit i nejaka policka snehu, takze sandale nejsou opravdu nejlepsi obuv, respektive jsem snad po snehu jeste v sandalech nechodil.
Po 500 metrech prudkeho stoupani stojim konecne na prvnim vrcholku (2 945m). Muzu se odtud podivat konecne na druhou stranu, kde jsou kopce jeste vic zasnezenejsi, ale alespon tam uz je klasicka pustina bez zkraslovaci lidske cinnosti. Desne fouka tak jsem zmrzlej docela dost. Vcera bylo na triko a dnes by to chtelo trosku zimnejsi vybavu. Pokracuji na dalsi vrcholek opodal (2 993m), kde konci posledni vlek. Fouka cim dal vic, tak premyslim ze na nejvysi vrcholek celeho pohori Palandoken dagi (3 176m) uz nepolezu i kdyz je fakt jen kousek ode me. Prece jen sem si ty pohorky a bundu mel vzit. V malem sedylku prestava tolik fucet tak zacinam zase spekulovat s pokracovanim tury, ale zacina posnezivat a tmavy mraky v pozadi nevesti nic dobreho, tak je rozhodnuto. Svistim dolu podle sloupu dalsiho vleku, ktery konci u silnicky, ze ktere ocekavaji vojaci prijezd nejakych nekalych zivlu. Silnicka je bez asfaltu cela rozbahnena a castecne zasipana snehem, razici si to pres sedlo snad vic jak 2800m, ale i tak tu obcas nejaky auto projede. Zbiham zpet k vojakum, kteri jsou zase novy, tak snima musim probrat sve duvody flinkani se zde. Jeden umi Nemecky, tak neni komunikace jen o Turectine. Docela je tesi, kdyz jim rikam, ze jsem v Turecku uz po ctvrty. Jen co je opustim spusti se destik zesilujici s zeleznou pravidelnosti. Stopuju nakonec nejakeho dolmuse, ktery me svazi pobliz centra. Ve 13 se schazim na hotelu s Danem a po prevleceni a navleceni tak trochu za 5 po 12 do pohorek a gorace vyrazime na pizzu do mesta a pak na net
pondělí 28. dubna 2008
Den 83, Erzurum (1 950m)
Dneska zasilam jen kratky pozdrav. Pul dne jsme ztravili presunem o prvnich 300 km na zapad. Po ceste nas staveli 3x po zuby ozbrojeni vojaci a 1x policajti. Podrobna kontrola vsech dokladu atd. Kurdove tu asi opravdu delaji neplechu. D fotil pobliz checkpostu tak byla s vojaky kratsi disputace, ale nakonec v poho :-)
Erzurum ma sice v mape dve hvezdicky jako velka zajimavost, ale jak se dalo od tureckeho mesta ocekavat centrum vydalo na, s odrenyma usima, hodinovou prohlidku. Vic casu jsme stravili hledanim levnyho hotelu a myslim ze jsme ten uplne nejhorsi nasli. Jeden chlapik co tam dela pomocne prace je dementni a vypada jak blekota, takze o zabavu postarano.
Zitra posledni vyraz do kopcu nad mesto a pres noc pojedeme nakonec do Ankary misto do Trabzonsporu kam jsme chteli puvodne. Chceme se uz trosku posunout na zapad.
Erzurum ma sice v mape dve hvezdicky jako velka zajimavost, ale jak se dalo od tureckeho mesta ocekavat centrum vydalo na, s odrenyma usima, hodinovou prohlidku. Vic casu jsme stravili hledanim levnyho hotelu a myslim ze jsme ten uplne nejhorsi nasli. Jeden chlapik co tam dela pomocne prace je dementni a vypada jak blekota, takze o zabavu postarano.
Zitra posledni vyraz do kopcu nad mesto a pres noc pojedeme nakonec do Ankary misto do Trabzonsporu kam jsme chteli puvodne. Chceme se uz trosku posunout na zapad.
neděle 27. dubna 2008
Den 82, Ishak Pasa trek (2 450m)
Tentokrat docela znicenej vas stale zdravim z Dogubayzitu. Zitra rano uz startujeme cestu na zapad, zatım jen 300km do mesta Erzurum.
Rano jsme si trochu privstali a uz v 6:40 vyrazime z hotelu. Slunce je kupodivu uz docela hodne vysoko a po ulicich se coura spousta lidi. Ası je to tim ze cely Turecko ma jedno casovy pasmo i kdyz je roztahly poradne.
Uz hnedka z kraje mame vyhled na prvni cil dnesniho treku, sultansky palac Ishak Pasa Saray, trunici v kopcich nad mestem. Az k nemu vede 8km dlouha silnicka, tak vetsina lidi tam razi motorizovane. Na kraji mesta nas odchytava taxikar ze nas tam hodi. My na nej nereagujeme i kdyz tvrdi ze "walking problem". Problem jen to nejspis pro nej , ze nevydela vatu, pro nas ne :-)
Hned za mestem jsou kasarna plna tanku. Turci jsou tu proste ve strehu. Po ceste je porad na co koukat, tak nas moto dovoz vubec nemrzi. Z jednoho kurdskeho domecku vybiha holka a pak za nı bohorovnym klidem vylezaji 3kravky a za nıi dalsi slecna. Tak to nebyl asi domek ale staj, tezko zde rozeznat, snad jen podle sataku.
K palaci lezicim uz ve 1 950 metrech nad morem prichazime docela v tempu, takze z nas lije. Vstup platime v dolarech, tak jsme biti spatnym kurzem. Turecky prachy nam klasicky dosly v sobotu a banky otviraji az v pondeli.
Je krasne azuro, slunicko sviti na plne pecky, tak palac vynika jeste vic nez normalne. Vypada jak z pohadek tisice a jedne noci. Prochazime ho docela dlouho i kdyz ve vnıtr jsou jen prazdne mistnosti. Velkou cast zabira harem, tak se sultan asi nenudil.
Hned opodal je mesita a zricenina hradu, tak tam splhame, protoze odtamtud je na palac asi nejhezci vyhled. V troskach potkavame nejakeho mistnaka, tak se ho ptame kudy na zkratkovou cestu, ktera se jevi ze, ze zriceniny vede na druhou stranu. Typos nas vede 150 vyskovych metru do kopce, po suti, ktera opravdu neni moc dobra na sandale, kterymi jsme se dnes vybavili. Po chvili jsme na vrcholu a cesta nikde. Takze muzeme zase klesat prudce dolu. Tenhle mistni Vojta nas opravdu nepotesil.
Kousek od palace uz je spousta lidi chystajici se na nedelni piknik. My je za chvili nechavame daleko vzadu, protoze stoupame po travnatych stranich vzhuru do sedla po ceste vyznacene v mape jako nezpevnena silnice. Touhle cestou vsak auto uz hodne dlouho nejelo. Vyhledy jsou pekne na zubaty hreben vedle a hluboku dolu na Dogubayzit. V "sedle" zjistime ze je to jen vejicka, ze musime jeste dal a dal. Uz jsme hodne pres 2000 metru a zelen tu pribyva a jsou tu i policka a stopy od traktoru. Jsou odtud vyhledy na zasnezene sopky v dali. Konecne jsme na hrebenu (2 450m) a muzeme se kochat v silnem vetru rozhledy okolo. V dali pred nami je videt silnice k iranske hranice i celnice. Jsme uz Iranu opravdu na dohled, zabira vic jak tretinu vyhledu. Ale az tam nekdy jindy.
Cesta na druhe strane je o dost vyprahlejsi. Voda tez klasicky dochazi, tak to bude zase dehydro vylet. Slunce spaluje festovne uz od rana a nejevi se ze by kolem poledne trosku polevilo. Vlastne kdykoliv vyrazime na celodenni putovani, tak je krasne. Proste ty mesta musime vic omezit, aby bylo pekne. Najednou se objevi Maly Ararat, dokonala sopka skoro 4 tisice vysoka. Pekny pohled. Za chvili se objevi i jeho obrovsky zasnezeny velky bracha. Tak davame resting a kochame se timhle asijskym Kilimanjarem. Uz je na dohled i prvni kurdska vesnice (2 050m). Prochazime ji a je to opravdu stredovek. Lidi na nas koukaji docela vyjevene, kdovi zda tu uz sel nekdo jiny nez oni. Z jednoho dvorku vybihaji dva zurivy coklove, dost veliky na to, aby nas potrhali vic nez radne. Nastesti je nejaky zensky zahaneji zpet na dvorek. To je vlastne jedina vec z ceho tu jde i na Kavkaze trochu strach. Lidi jsou v pohode ale psi hlidaji ostre a jsou vsechny obrovsky. Chce to sukovici do ruky.
Vesnicku nechavame za zady a klesame dolu uz jen po vyslaplych stezkach. Silnicka zmizela nadobro. Potkavame dedu ktery sı to smazi z pole v obleku, tak se pokousime pokecat ale jde to z tuha. Tak mu davame alespon cıgaretu, ktery jsme pro tyhle ucely nakoupili. Deda chce i zapalit ale na ohen jsme nepomysleli :-). Ası bude odpolko dedkum u caje vypravet jaky potkal podiviny. Maji cigara, ale ohen ne. Tak se snim alespon fotime.
Schazime k mensimu kanonu ve vyprahlym kraji barevnym od nerostu. Nejak se dostavame na dalsi stezku vedouci k dalsi vesnici lezici uz pobliz hşavni silnice. D tu zahlidl zmiji, ale mizela do kamenu, tak ji kvuli fotce pro tentokrat hledat nebudeme :-)
Ve druhy vesnici je i par novodobejsich staveb, ale zivot tu musi byt opravdu tezky. To si u nas spousta lidi ani nedokaze predstavit. U jednoho staveni nas ceka nejvetsi leknuti kdyz nam gıga bafan zarve primo za zadama a pak kolem nas lita s vycenenymi tesaky. D ma sice kamen v ruce, ale o velikosti, ze by mozna zahnal jezevcika, tak ho radsi dal zahriva ve dlani. Nastesti ho dalsi mistni lide zahaneji, tak prezivame i zde ve zdravi a rikame si ze exkurze stacila a svistime za hranice vesnicky. Po ceste potkavame rodinku, ktera akorat vysila mladeho s povozem nekam pryc, tak nas za chvili nabira a my na povozu tazenym vychrtlym konikem trosku relaxujeme po tezkym dnu. Na hlavni silnici na hranice vystupujeme, D dava klukoj par lir, tak klucina frci dal s usmevem od ucha k uchu.
Ted nas ceka trosku hra na nahodu. Jesti nikoho nestopneme je pred nami pres 20km peskarna po silnici zpet po plani. Sice s uzasnym vyhledem na Ararat, ale sily jsou uz na dne a voda tez. Takova jedina mala slabina tohodle vyletu.
Stopujeme nastesti jen chvilinku a zastavuje nam Turek od okurek, ktery s narvanym autem plneho iranskeho proviantu miri do Igdiru. Pokec je slabsi, ale ma tu obrovskou bednu okurek, tak nam nabizi. Tak zase testuju zaludek nemitou neokrouhanou okurkou. V Dogu jsme co by dup, vali o 106. Kupujeme 2,5 litrovou flasku nejaky limosky a davame ji v rekordnim case.
Tuhy totalne prichazime na pokoj. Preci jen sandale nejsou na takovy turt to pravy. Navecer se jeste vidavame hledat vekslaky, coz se dari hned a s lirama jdeme na kebaba a tureckou pizzu. To je dnes vse. Zitra z Erzurumu cau
Rano jsme si trochu privstali a uz v 6:40 vyrazime z hotelu. Slunce je kupodivu uz docela hodne vysoko a po ulicich se coura spousta lidi. Ası je to tim ze cely Turecko ma jedno casovy pasmo i kdyz je roztahly poradne.
Uz hnedka z kraje mame vyhled na prvni cil dnesniho treku, sultansky palac Ishak Pasa Saray, trunici v kopcich nad mestem. Az k nemu vede 8km dlouha silnicka, tak vetsina lidi tam razi motorizovane. Na kraji mesta nas odchytava taxikar ze nas tam hodi. My na nej nereagujeme i kdyz tvrdi ze "walking problem". Problem jen to nejspis pro nej , ze nevydela vatu, pro nas ne :-)
Hned za mestem jsou kasarna plna tanku. Turci jsou tu proste ve strehu. Po ceste je porad na co koukat, tak nas moto dovoz vubec nemrzi. Z jednoho kurdskeho domecku vybiha holka a pak za nı bohorovnym klidem vylezaji 3kravky a za nıi dalsi slecna. Tak to nebyl asi domek ale staj, tezko zde rozeznat, snad jen podle sataku.
K palaci lezicim uz ve 1 950 metrech nad morem prichazime docela v tempu, takze z nas lije. Vstup platime v dolarech, tak jsme biti spatnym kurzem. Turecky prachy nam klasicky dosly v sobotu a banky otviraji az v pondeli.
Je krasne azuro, slunicko sviti na plne pecky, tak palac vynika jeste vic nez normalne. Vypada jak z pohadek tisice a jedne noci. Prochazime ho docela dlouho i kdyz ve vnıtr jsou jen prazdne mistnosti. Velkou cast zabira harem, tak se sultan asi nenudil.
Hned opodal je mesita a zricenina hradu, tak tam splhame, protoze odtamtud je na palac asi nejhezci vyhled. V troskach potkavame nejakeho mistnaka, tak se ho ptame kudy na zkratkovou cestu, ktera se jevi ze, ze zriceniny vede na druhou stranu. Typos nas vede 150 vyskovych metru do kopce, po suti, ktera opravdu neni moc dobra na sandale, kterymi jsme se dnes vybavili. Po chvili jsme na vrcholu a cesta nikde. Takze muzeme zase klesat prudce dolu. Tenhle mistni Vojta nas opravdu nepotesil.
Kousek od palace uz je spousta lidi chystajici se na nedelni piknik. My je za chvili nechavame daleko vzadu, protoze stoupame po travnatych stranich vzhuru do sedla po ceste vyznacene v mape jako nezpevnena silnice. Touhle cestou vsak auto uz hodne dlouho nejelo. Vyhledy jsou pekne na zubaty hreben vedle a hluboku dolu na Dogubayzit. V "sedle" zjistime ze je to jen vejicka, ze musime jeste dal a dal. Uz jsme hodne pres 2000 metru a zelen tu pribyva a jsou tu i policka a stopy od traktoru. Jsou odtud vyhledy na zasnezene sopky v dali. Konecne jsme na hrebenu (2 450m) a muzeme se kochat v silnem vetru rozhledy okolo. V dali pred nami je videt silnice k iranske hranice i celnice. Jsme uz Iranu opravdu na dohled, zabira vic jak tretinu vyhledu. Ale az tam nekdy jindy.
Cesta na druhe strane je o dost vyprahlejsi. Voda tez klasicky dochazi, tak to bude zase dehydro vylet. Slunce spaluje festovne uz od rana a nejevi se ze by kolem poledne trosku polevilo. Vlastne kdykoliv vyrazime na celodenni putovani, tak je krasne. Proste ty mesta musime vic omezit, aby bylo pekne. Najednou se objevi Maly Ararat, dokonala sopka skoro 4 tisice vysoka. Pekny pohled. Za chvili se objevi i jeho obrovsky zasnezeny velky bracha. Tak davame resting a kochame se timhle asijskym Kilimanjarem. Uz je na dohled i prvni kurdska vesnice (2 050m). Prochazime ji a je to opravdu stredovek. Lidi na nas koukaji docela vyjevene, kdovi zda tu uz sel nekdo jiny nez oni. Z jednoho dvorku vybihaji dva zurivy coklove, dost veliky na to, aby nas potrhali vic nez radne. Nastesti je nejaky zensky zahaneji zpet na dvorek. To je vlastne jedina vec z ceho tu jde i na Kavkaze trochu strach. Lidi jsou v pohode ale psi hlidaji ostre a jsou vsechny obrovsky. Chce to sukovici do ruky.
Vesnicku nechavame za zady a klesame dolu uz jen po vyslaplych stezkach. Silnicka zmizela nadobro. Potkavame dedu ktery sı to smazi z pole v obleku, tak se pokousime pokecat ale jde to z tuha. Tak mu davame alespon cıgaretu, ktery jsme pro tyhle ucely nakoupili. Deda chce i zapalit ale na ohen jsme nepomysleli :-). Ası bude odpolko dedkum u caje vypravet jaky potkal podiviny. Maji cigara, ale ohen ne. Tak se snim alespon fotime.
Schazime k mensimu kanonu ve vyprahlym kraji barevnym od nerostu. Nejak se dostavame na dalsi stezku vedouci k dalsi vesnici lezici uz pobliz hşavni silnice. D tu zahlidl zmiji, ale mizela do kamenu, tak ji kvuli fotce pro tentokrat hledat nebudeme :-)
Ve druhy vesnici je i par novodobejsich staveb, ale zivot tu musi byt opravdu tezky. To si u nas spousta lidi ani nedokaze predstavit. U jednoho staveni nas ceka nejvetsi leknuti kdyz nam gıga bafan zarve primo za zadama a pak kolem nas lita s vycenenymi tesaky. D ma sice kamen v ruce, ale o velikosti, ze by mozna zahnal jezevcika, tak ho radsi dal zahriva ve dlani. Nastesti ho dalsi mistni lide zahaneji, tak prezivame i zde ve zdravi a rikame si ze exkurze stacila a svistime za hranice vesnicky. Po ceste potkavame rodinku, ktera akorat vysila mladeho s povozem nekam pryc, tak nas za chvili nabira a my na povozu tazenym vychrtlym konikem trosku relaxujeme po tezkym dnu. Na hlavni silnici na hranice vystupujeme, D dava klukoj par lir, tak klucina frci dal s usmevem od ucha k uchu.
Ted nas ceka trosku hra na nahodu. Jesti nikoho nestopneme je pred nami pres 20km peskarna po silnici zpet po plani. Sice s uzasnym vyhledem na Ararat, ale sily jsou uz na dne a voda tez. Takova jedina mala slabina tohodle vyletu.
Stopujeme nastesti jen chvilinku a zastavuje nam Turek od okurek, ktery s narvanym autem plneho iranskeho proviantu miri do Igdiru. Pokec je slabsi, ale ma tu obrovskou bednu okurek, tak nam nabizi. Tak zase testuju zaludek nemitou neokrouhanou okurkou. V Dogu jsme co by dup, vali o 106. Kupujeme 2,5 litrovou flasku nejaky limosky a davame ji v rekordnim case.
Tuhy totalne prichazime na pokoj. Preci jen sandale nejsou na takovy turt to pravy. Navecer se jeste vidavame hledat vekslaky, coz se dari hned a s lirama jdeme na kebaba a tureckou pizzu. To je dnes vse. Zitra z Erzurumu cau
sobota 26. dubna 2008
Den 81, Dogubayzit (1 620m)
Ahoj zdravim z mesta Dogubayzit, 30 kilaku od iranskych hranic. Podle vsech informaci to melo byt mesto plne ruznych zivlu, ale je to tu naprosto v pohode. Ziva hlavni trida plna restauraci a internetovych kavaren.
Rano jsme navstivili byvale hlavni mesto Armenie Ani. Docela zajimave misto plne porozpadlych kosteliku pres tisic let starych, lezici na soucasne hranici, takze okolo vojaci, strazni veze, plot kam az oko dohledne atd. /vıc az budu v CR/
Odpoledne jsme vyrazili z Karsu busem, pres tradicni plane ve vyskach pres dva tisce metru. V okoli kurdske vesnicky jak ve stredoveku ale se vsude prıtomnymi satelity. Nasledoval sjezd z nahorni plosiny v kraji podobnemu Ladakhu. V Igdiru (895m) jsme presedli na dalsi bus a cekalo nas poslednich 50 km okolo Araratu (5 137m). Je to gigant, ktery to tu vsechno strasne prevysuje, ale nevypada nejak tezce na slezeni. Bohuzel poslednı tri dny je sileny opar, tak to na poradne vyhledy moc neni a ke vsemu se na nej neda lizt jen tak na divoko. Nejaky typek nam uz nabizel trek za 300Euro coz za jednu horu urcite nedame.
Rano jsme navstivili byvale hlavni mesto Armenie Ani. Docela zajimave misto plne porozpadlych kosteliku pres tisic let starych, lezici na soucasne hranici, takze okolo vojaci, strazni veze, plot kam az oko dohledne atd. /vıc az budu v CR/
Odpoledne jsme vyrazili z Karsu busem, pres tradicni plane ve vyskach pres dva tisce metru. V okoli kurdske vesnicky jak ve stredoveku ale se vsude prıtomnymi satelity. Nasledoval sjezd z nahorni plosiny v kraji podobnemu Ladakhu. V Igdiru (895m) jsme presedli na dalsi bus a cekalo nas poslednich 50 km okolo Araratu (5 137m). Je to gigant, ktery to tu vsechno strasne prevysuje, ale nevypada nejak tezce na slezeni. Bohuzel poslednı tri dny je sileny opar, tak to na poradne vyhledy moc neni a ke vsemu se na nej neda lizt jen tak na divoko. Nejaky typek nam uz nabizel trek za 300Euro coz za jednu horu urcite nedame.
pátek 25. dubna 2008
Den 80, Kars (1 768m)
Po dlouhe dobe zase na siti, takze vsechny verne zbyle ctenare timto poprve vitam z Turecka, mozna lepe receno z Kurdistanu.
Po navsteve Davıda Garejy se odpoledne ve Tbilisi udelalo moc pekne, tak jsme se rozhodli zmenit plany a hned druhy den vyrazili smer Kavkaz po takzvane Military higway na rusky Vladikavkaz. Po ceste nas cekalo prekonani sedla 2 378 metru, ktere bylo docela solidne zasnezene. Pak 5 malych tunelu pres ktere byly nasipane laviny. Ubytovali jsme se v mestecku Kazbegi (1 750m), jen 18km od ruskych hranic, v soukromi. Podnikli jsme dve krasne tury za super pocasi, ale puvodni plan vylezt na 5tı tisicovku Kazbeg jsme zrusili pro nedostatecnou zkusenost a vybavu. Na zpatecnı ceste do Tbilisi jsme se rozhodli nejet do Armenie, protoze viza ziskane na hranicich plati udajne jen 3 dny a byla by to strasna honka. Prejeli jsme tedy do mestecka Achalcicke jen 18km od tureckych hranic. Odtud jsme podnikli vypravu do skalniho mesta Vardzia, kde jsme byli naprosto sami, coz bylo dost super. Vcera tu byl "prazdnik" protoze se slavıl svaty Jiri, tak jsme tez oslavovali, ze dnesni rano nebylo z tech nejlepsich.
Popis hranic je na samostatny clanek ale podarilo se nam nakonec dostat do prvnıho vetsiho tureckyho mesta. Odtud nas cekalo prejezd vysokeho sedla 2 540m a na druhe strane nas uz naprosto jina krajina, nahorni plane kolem 2iısic. Dorazili jsme do lokalniho mesta Kars /70 tisic obyvatel/ a preckavame tu vetry zvedajici obrovske mracna prachu, dost sila. Turci fajn, za dnesek jsem si, uz asi minimalne 10x s nekym podali ruce.
Po navsteve Davıda Garejy se odpoledne ve Tbilisi udelalo moc pekne, tak jsme se rozhodli zmenit plany a hned druhy den vyrazili smer Kavkaz po takzvane Military higway na rusky Vladikavkaz. Po ceste nas cekalo prekonani sedla 2 378 metru, ktere bylo docela solidne zasnezene. Pak 5 malych tunelu pres ktere byly nasipane laviny. Ubytovali jsme se v mestecku Kazbegi (1 750m), jen 18km od ruskych hranic, v soukromi. Podnikli jsme dve krasne tury za super pocasi, ale puvodni plan vylezt na 5tı tisicovku Kazbeg jsme zrusili pro nedostatecnou zkusenost a vybavu. Na zpatecnı ceste do Tbilisi jsme se rozhodli nejet do Armenie, protoze viza ziskane na hranicich plati udajne jen 3 dny a byla by to strasna honka. Prejeli jsme tedy do mestecka Achalcicke jen 18km od tureckych hranic. Odtud jsme podnikli vypravu do skalniho mesta Vardzia, kde jsme byli naprosto sami, coz bylo dost super. Vcera tu byl "prazdnik" protoze se slavıl svaty Jiri, tak jsme tez oslavovali, ze dnesni rano nebylo z tech nejlepsich.
Popis hranic je na samostatny clanek ale podarilo se nam nakonec dostat do prvnıho vetsiho tureckyho mesta. Odtud nas cekalo prejezd vysokeho sedla 2 540m a na druhe strane nas uz naprosto jina krajina, nahorni plane kolem 2iısic. Dorazili jsme do lokalniho mesta Kars /70 tisic obyvatel/ a preckavame tu vetry zvedajici obrovske mracna prachu, dost sila. Turci fajn, za dnesek jsem si, uz asi minimalne 10x s nekym podali ruce.
neděle 20. dubna 2008
Den 75, David Gareja
Ahoj, vsechny zdravim z Gruzie. Jsme tu uz druhy den a pusobi to tu na nas, jestli to tak jde rici, vic evropsteji nez Azerbajdzan a i lidi jsou tu pohodovejsi, respektive se nas pokouseji obrat min, nez ty mezulani muslimsti.
Kupodivu se po vcerejsim testovani gruzinskeho vina a sledovani evropskeho sampionatu vzperacu v telce, probouzime docela brzo. Uz pred 8 vyrazime z hotelu a hned mavame na taxikarskou Volhu. Chlapikovi ukazujeme mistnimi klikihaky napsany text "marsutka David Gareja" (marsutka se zde rika dodavkam suplujicim busy a David Gareja je prastary klaster, pry docela nedostupny verejnou dopravou). Taxikar se nabrucene pta, kdo nam tam pripsal, ze se tam vyrazi od konecne metra, tak rikame v hotelu. Nasupene vybiha z auta a jde sprdnout tu nebozacku do recepce. Pry to metro co nam napsala jen a opacne strane mesta nez potrebujeme. Odvazi nas za 55Kc, na temer stejne misto, kam jsme vcera prijeli a odvadi k marsutce, ktera nas odveze do mesta Sagarejo, odkud si pry mame zase vzit taxik. Temer hned odjizdime a frcime skoro 45minut stejnou cestou, co jsme jeli vcera, jak potvrzuje mensi ropny pole, tak trochu pochybujeme, zda jedeme spravnym smerem. Na konecny, v Sagareju, se ridic marsutky nabizi ze nas tam odveze za 550Kc, pocka na nas az to prohlidneme a pak odveze zpet. To se nam zda dost hodne, tak na nej nereflektujeme a jdeme k taxikum, ktery samozrejme chteji to same. Pripadame si lehce nahrany, protoze to tu vypada na takovou past. Nakonec nam jeden ladovkar nabizi ze nas tam odveze za 440Kc, tak to bereme, jelikoz se tam chceme opravdu podivat. Jsme na ne asi moc velky dobraci, tak vzpominam na N, ktera by je asi trosku vic zperovala :-).
Frcime temer liduprazdnou krajinou s mensimi travou porostlymi hrebeny. Docela zajimava podivana. Uprostred cesty je vybydlene mesto, jak kdyby tu prosla valka. Dalsi kulisy do filmu po celosvetove katastrofe. Za chvili konci asfalt a frcime po sotoline. Ubihajici cas jizdy a zadna jina silnice nas utvrzuje v tom ze to asi zadny podfuk nebyl a penize pro mistra taxikare jsou adekvatni za vynalozenou namahu. Po hodine cesty jsme u kopecku s malym hradkem, tak nam zastavuje a my to tam jdeme obhlidnout. Nahore nas prekvapi vojaci s kverama, pry jsme uz na hranici a na druhe strane je Azerbajdzan a ten pry fotit nemuzeme jen Gruzii :-) Chceme se snima vyfotit ale maji to taky zakazany......
Kupodivu se po vcerejsim testovani gruzinskeho vina a sledovani evropskeho sampionatu vzperacu v telce, probouzime docela brzo. Uz pred 8 vyrazime z hotelu a hned mavame na taxikarskou Volhu. Chlapikovi ukazujeme mistnimi klikihaky napsany text "marsutka David Gareja" (marsutka se zde rika dodavkam suplujicim busy a David Gareja je prastary klaster, pry docela nedostupny verejnou dopravou). Taxikar se nabrucene pta, kdo nam tam pripsal, ze se tam vyrazi od konecne metra, tak rikame v hotelu. Nasupene vybiha z auta a jde sprdnout tu nebozacku do recepce. Pry to metro co nam napsala jen a opacne strane mesta nez potrebujeme. Odvazi nas za 55Kc, na temer stejne misto, kam jsme vcera prijeli a odvadi k marsutce, ktera nas odveze do mesta Sagarejo, odkud si pry mame zase vzit taxik. Temer hned odjizdime a frcime skoro 45minut stejnou cestou, co jsme jeli vcera, jak potvrzuje mensi ropny pole, tak trochu pochybujeme, zda jedeme spravnym smerem. Na konecny, v Sagareju, se ridic marsutky nabizi ze nas tam odveze za 550Kc, pocka na nas az to prohlidneme a pak odveze zpet. To se nam zda dost hodne, tak na nej nereflektujeme a jdeme k taxikum, ktery samozrejme chteji to same. Pripadame si lehce nahrany, protoze to tu vypada na takovou past. Nakonec nam jeden ladovkar nabizi ze nas tam odveze za 440Kc, tak to bereme, jelikoz se tam chceme opravdu podivat. Jsme na ne asi moc velky dobraci, tak vzpominam na N, ktera by je asi trosku vic zperovala :-).
Frcime temer liduprazdnou krajinou s mensimi travou porostlymi hrebeny. Docela zajimava podivana. Uprostred cesty je vybydlene mesto, jak kdyby tu prosla valka. Dalsi kulisy do filmu po celosvetove katastrofe. Za chvili konci asfalt a frcime po sotoline. Ubihajici cas jizdy a zadna jina silnice nas utvrzuje v tom ze to asi zadny podfuk nebyl a penize pro mistra taxikare jsou adekvatni za vynalozenou namahu. Po hodine cesty jsme u kopecku s malym hradkem, tak nam zastavuje a my to tam jdeme obhlidnout. Nahore nas prekvapi vojaci s kverama, pry jsme uz na hranici a na druhe strane je Azerbajdzan a ten pry fotit nemuzeme jen Gruzii :-) Chceme se snima vyfotit ale maji to taky zakazany......
pátek 18. dubna 2008
Den 73, Zakatala
Posilam druhy a posledni pozdrav z Azerbajdzanu. Zitra uz snad dorazime do Gruzie.
Jeste dluzim popsat hotylek ve kterem jsme na dnesek prespavali, protoze se me zapsal hluboko do pameti. V Samaxi je jeden jediny, takze ani moznost vyberu nebyla. Je to majestatni budova cnici nadevse. Soudruzi je postavili odhadem pred triceti lety a od te doby bohuzel nikoho nenapadlo ji udrzovat. Zdalky jsme si mysleli ze je to vybydleny panelak, ale napis hotel nas utvrdil v tom, ze jdeme spravne. Trosku me prekvapila pani, ktera provadela uklid tak ze ze tretiho patra vysipala kos a odpadky padaly nejen na zem ale i na balkon o patro niz. Cena za pokoj byla 160 Kc coz je cenovy rekord. Smrad ze zachodu nas provazi cestou po chodbach, kdyz stoupame nahoru. Plesnive steny a vytrhane parkety zrovna dvakrat nelakaji. V prvni cimre je rozkopany zachod, tak nas pan spravce vede vedle, ale ani zde voda netece..vedro zdes, ukazuje. O kousek dal je schodiste zasipane odpadky. Proste bezdomovecky doupe jak vysity..
Jeste dluzim popsat hotylek ve kterem jsme na dnesek prespavali, protoze se me zapsal hluboko do pameti. V Samaxi je jeden jediny, takze ani moznost vyberu nebyla. Je to majestatni budova cnici nadevse. Soudruzi je postavili odhadem pred triceti lety a od te doby bohuzel nikoho nenapadlo ji udrzovat. Zdalky jsme si mysleli ze je to vybydleny panelak, ale napis hotel nas utvrdil v tom, ze jdeme spravne. Trosku me prekvapila pani, ktera provadela uklid tak ze ze tretiho patra vysipala kos a odpadky padaly nejen na zem ale i na balkon o patro niz. Cena za pokoj byla 160 Kc coz je cenovy rekord. Smrad ze zachodu nas provazi cestou po chodbach, kdyz stoupame nahoru. Plesnive steny a vytrhane parkety zrovna dvakrat nelakaji. V prvni cimre je rozkopany zachod, tak nas pan spravce vede vedle, ale ani zde voda netece..vedro zdes, ukazuje. O kousek dal je schodiste zasipane odpadky. Proste bezdomovecky doupe jak vysity..
čtvrtek 17. dubna 2008
Den 72, Samaxi
Posilam prvni pozdrav z Azerbajdzanu. S netem je to tady horsi, takze zpravy budou asi dost ridsi. Kazdopadne Jihozapadni Asie byla dovolena tady je to dobrodruznejsi.
V Baku toho moc k videni neni. Kaspicky more je jedna velka ropna skvrna. Tak jsme ho opustili jen co to slo a vyrazili smer kavkazske podhuri. Krajina kolem Baku je desna. Opustene rafinerie, vsude nejake trubky, celkove nic pekneho ke koukani. Jak kilaky ubyhaly tak se to nastesti vylepsovalo. V Qube, "metropoli" severu hledme ubytko, tak ze nakonec koncime v nejakych chatkach za mestem za dabelskych 600Kc. S ubytovanim je to tady dost spatny. Rano vyrazime konecne do hor. Je to odtud hrozna dalka a taxik za odvoz chce 1000Kc, tak to davat nechceme. Bus nas odvazi do posledni vetsi vesnice, kde chceme koupit vodu, protoze mame jen jednu litrovou lahev, ale akorat projizdi kolem policajti, tak je zastavuje ridic busu a lifruje nas dovnitr. Jedeme si se 6 fiky vyzbrojenymi solidnimi kvery. Jeden me dava rozpityho lahvace. Jedeme a kazdy zdolany kopec nam dela radost. Nakonec nase cesta konci u kilometrovniku 24 do Qinaligu, kam mame namireno. Tak to bude s krosnami docela makacka. Frcime po novem asfaltu, jeste pred nedavnem byl Qinalig jedna z nejmin dostupnych osad na Kavkaze, ted uz tam taky civilizace dorazila. Cesta je umorna ale krasna. Jdeme nad obrovskym kanonem. Po 10 km se nam podari stopnout dve vyletnicke auta z Baku, ktere nas hrozne dlouhym udolim dovazi az do Qinaligu (2 050m), ktery je obklopen krasnymi zasnezenymi horami
Vypada to tady jak ve stredoveku. Na kopecku nalepene kamene domecky, hromady susicich se hovinek na zatop. Jen satelity trochu rusi dojem...Musim koncit takze jen ve strucnosti. Nakonec jsme prespali v baraku stareho dedka Badala s obrovskou beranici a druhy den vyrazili na trek, shodou okolnosti stale jen s to jednou litrovou lahvi,coz je pro dva lidi a 25km v horach docela malo. Sli jsme nadhernou krajinou a trosku meli lufta s obrovskych hlidacich psu. Ze sedla 2900 metru koukali na nejvyssi 4tisicove azerbajdzanske hory na hranicich s Dagestanem. Stanovali jsme ve 2tisicich na krasnych loukach plnych horcu, petrklicu a jinych kytek. Nikde ani noha. Podle neposkvrnenych sneznych preveji jsme sli prechod Qinalig-Laza prvni v tomhle roce. Dalsi den jsme dorazili do Lazy a pokracovali dolu do udoli. V kritickem miste jsme stopli gazika a dojeli zpet do Quby, kde jsme sedeli na balkonu jednoho jedineho hotylku a s pivkama koukali na mistni zivot. Temer vsichni tu chodi v oblecich, tak vypadame trochu nepatricne.
Dnes jsme se vratili zpet do Baku a hned obratem vyrazili o 110 km dl do strediho Azerbajdzanu do mesta Samaxi. Konecne jsme nasli hotel ktery je levnej, ale puvodne jsem si myslel ze je to vyskvotovany panelak. Silenost. Pamatky co tu maj byt jsou dost slabi, tak budeme asi davat kebaby, piva a sledovat mistni cvrkot. Zitra jedeme dal, mozna az do Gruzie.
Vsechny vas zdravim
V Baku toho moc k videni neni. Kaspicky more je jedna velka ropna skvrna. Tak jsme ho opustili jen co to slo a vyrazili smer kavkazske podhuri. Krajina kolem Baku je desna. Opustene rafinerie, vsude nejake trubky, celkove nic pekneho ke koukani. Jak kilaky ubyhaly tak se to nastesti vylepsovalo. V Qube, "metropoli" severu hledme ubytko, tak ze nakonec koncime v nejakych chatkach za mestem za dabelskych 600Kc. S ubytovanim je to tady dost spatny. Rano vyrazime konecne do hor. Je to odtud hrozna dalka a taxik za odvoz chce 1000Kc, tak to davat nechceme. Bus nas odvazi do posledni vetsi vesnice, kde chceme koupit vodu, protoze mame jen jednu litrovou lahev, ale akorat projizdi kolem policajti, tak je zastavuje ridic busu a lifruje nas dovnitr. Jedeme si se 6 fiky vyzbrojenymi solidnimi kvery. Jeden me dava rozpityho lahvace. Jedeme a kazdy zdolany kopec nam dela radost. Nakonec nase cesta konci u kilometrovniku 24 do Qinaligu, kam mame namireno. Tak to bude s krosnami docela makacka. Frcime po novem asfaltu, jeste pred nedavnem byl Qinalig jedna z nejmin dostupnych osad na Kavkaze, ted uz tam taky civilizace dorazila. Cesta je umorna ale krasna. Jdeme nad obrovskym kanonem. Po 10 km se nam podari stopnout dve vyletnicke auta z Baku, ktere nas hrozne dlouhym udolim dovazi az do Qinaligu (2 050m), ktery je obklopen krasnymi zasnezenymi horami
Vypada to tady jak ve stredoveku. Na kopecku nalepene kamene domecky, hromady susicich se hovinek na zatop. Jen satelity trochu rusi dojem...Musim koncit takze jen ve strucnosti. Nakonec jsme prespali v baraku stareho dedka Badala s obrovskou beranici a druhy den vyrazili na trek, shodou okolnosti stale jen s to jednou litrovou lahvi,coz je pro dva lidi a 25km v horach docela malo. Sli jsme nadhernou krajinou a trosku meli lufta s obrovskych hlidacich psu. Ze sedla 2900 metru koukali na nejvyssi 4tisicove azerbajdzanske hory na hranicich s Dagestanem. Stanovali jsme ve 2tisicich na krasnych loukach plnych horcu, petrklicu a jinych kytek. Nikde ani noha. Podle neposkvrnenych sneznych preveji jsme sli prechod Qinalig-Laza prvni v tomhle roce. Dalsi den jsme dorazili do Lazy a pokracovali dolu do udoli. V kritickem miste jsme stopli gazika a dojeli zpet do Quby, kde jsme sedeli na balkonu jednoho jedineho hotylku a s pivkama koukali na mistni zivot. Temer vsichni tu chodi v oblecich, tak vypadame trochu nepatricne.
Dnes jsme se vratili zpet do Baku a hned obratem vyrazili o 110 km dl do strediho Azerbajdzanu do mesta Samaxi. Konecne jsme nasli hotel ktery je levnej, ale puvodne jsem si myslel ze je to vyskvotovany panelak. Silenost. Pamatky co tu maj byt jsou dost slabi, tak budeme asi davat kebaby, piva a sledovat mistni cvrkot. Zitra jedeme dal, mozna az do Gruzie.
Vsechny vas zdravim
neděle 13. dubna 2008
Den 68, Ázerbájdžánské ostré přivítáni
Let má trvat 3,5 hodiny a jelikož je venku tma a nic ke koukání máme spoustu času na rozjímání copak nás na Kavkaze čeká. Na tomhle letu se Austrian vytáhly, když nám servirují houbový guláš s kuřetem a k tomu dvě vyprošťovací pivečka v trošku nevábném žlutém obalu.
Po véče lehce vytuháváme a probouzí nás až pohled na roztahané Baku. Jsme docela zvědavý jak budou probíhat vízové procedury. Jak se dalo očekávat je zapotřebí fotky, které mám já, ale D ne. Je tu naštěstí fotograf, který si říká o nemravné peníze. Po mě chce za fotky a vyplnění formuláře 50 Euro, tak se mě zdá, že si to svý jméno, příjmení a pár dalších kolonek vyplním asi sám :-). D s panem fotografem smlouvá a ten mu nakonec vystřihne 4fotky alá trestanec za 20USD. Teoreticky si mohl říci o cokoliv, protože jiná možnost jak získat fotku tu očividně nebyla. Za vízum chtěji kluci ázerbájdžánský nečekaně vysokých 60E, tak se fond na tuhle výpravu docela rychle vyprázdňuje. Šmajdáme sem a tam mezi okýnkami úplně poslední dva na celém letišti. Konečně dostáváme poslední razítko a chystáme se vyrazit hledat nějaký taxík.
Po cestě nás odchytává policajt, že zavolá kamošovi, který nás prý za dobrou cenu odveze do centra. Uniforma nás bohužel oblbla a necháváme se odvést o patro víš. Ve směnárně měníme jen pár Euro, ještě mám v živé paměti, jak jsem prodělal na Bali. Po chvili přijíždí chlapík, který tvrdí, že nejlevnější hotel je v Baku za 100USD a do města nás sveze za 30USD. Jen se nám protáčejí oči s těch pálek. Nikde v okolí žádný jiný taxík tak se musíme dohadovat s tímhle "friendem" a nakonec se dohodneme na 80+25USD. Po cestě mě došlo, že nás ten fík dotáhl k odletové hale, proto tam nestál žádný další taxík. Jedeme asi 30 minut a u nasvíceného nábřeží přemýšlíme, že se necháme vysadit, ale než se rozhoupeme, tak nás chlapík zaváží do úzkých, temných uliček starého města. Po cestě si všímáme dvou guesthousu. Stavíme opodál, tak se tam jdu optat a cena je prý 60. Taxikář mezitím vzburcoval nějakého pohůnka a ten otevřel dveře přímo z ulice do nějaké cimry a chce těch 80. Tak na něj pečeme, dáváme taxikářovi jeho 25 a mizíme pryč. Ten se s tím nechce smířit a sleduje nás. Zkoušíme i ten druhý guest house ale taxikář tam příjde a kazí nám to. Furt nás chce dotáhnout do té cimry a popojíždí za náma. Prý za 70. Chceme se vydat na nábřeží, ale on vyskakuje, že prý nám nezaručí bezpečnost a zrovna tak sto metrů od nás se zjevují nějací týpci, kteří postávají na rohu, čumí a nehejbou se. Tak přemýšlíme zda jim nemohl mezitím brnknout mobilem. Každopadně jsme rozhodlí, že tomuhle zewlovi, co se nás drží jak pijavice, kšeft neuděláme za žádnou cenu a jdeme do toho guesthouse za 60. Zabouchávají se za námi dveře a my jsme rádi, že máme toho otrapu z krku. Docela rozjímám jak to bylo v JVA oproti tomuhle zlatý. Každopádně odtud musíme co nejdřív vypadnout. Je půl 6 a my zaleháváme dost zlikvidovaný.
Po véče lehce vytuháváme a probouzí nás až pohled na roztahané Baku. Jsme docela zvědavý jak budou probíhat vízové procedury. Jak se dalo očekávat je zapotřebí fotky, které mám já, ale D ne. Je tu naštěstí fotograf, který si říká o nemravné peníze. Po mě chce za fotky a vyplnění formuláře 50 Euro, tak se mě zdá, že si to svý jméno, příjmení a pár dalších kolonek vyplním asi sám :-). D s panem fotografem smlouvá a ten mu nakonec vystřihne 4fotky alá trestanec za 20USD. Teoreticky si mohl říci o cokoliv, protože jiná možnost jak získat fotku tu očividně nebyla. Za vízum chtěji kluci ázerbájdžánský nečekaně vysokých 60E, tak se fond na tuhle výpravu docela rychle vyprázdňuje. Šmajdáme sem a tam mezi okýnkami úplně poslední dva na celém letišti. Konečně dostáváme poslední razítko a chystáme se vyrazit hledat nějaký taxík.
Po cestě nás odchytává policajt, že zavolá kamošovi, který nás prý za dobrou cenu odveze do centra. Uniforma nás bohužel oblbla a necháváme se odvést o patro víš. Ve směnárně měníme jen pár Euro, ještě mám v živé paměti, jak jsem prodělal na Bali. Po chvili přijíždí chlapík, který tvrdí, že nejlevnější hotel je v Baku za 100USD a do města nás sveze za 30USD. Jen se nám protáčejí oči s těch pálek. Nikde v okolí žádný jiný taxík tak se musíme dohadovat s tímhle "friendem" a nakonec se dohodneme na 80+25USD. Po cestě mě došlo, že nás ten fík dotáhl k odletové hale, proto tam nestál žádný další taxík. Jedeme asi 30 minut a u nasvíceného nábřeží přemýšlíme, že se necháme vysadit, ale než se rozhoupeme, tak nás chlapík zaváží do úzkých, temných uliček starého města. Po cestě si všímáme dvou guesthousu. Stavíme opodál, tak se tam jdu optat a cena je prý 60. Taxikář mezitím vzburcoval nějakého pohůnka a ten otevřel dveře přímo z ulice do nějaké cimry a chce těch 80. Tak na něj pečeme, dáváme taxikářovi jeho 25 a mizíme pryč. Ten se s tím nechce smířit a sleduje nás. Zkoušíme i ten druhý guest house ale taxikář tam příjde a kazí nám to. Furt nás chce dotáhnout do té cimry a popojíždí za náma. Prý za 70. Chceme se vydat na nábřeží, ale on vyskakuje, že prý nám nezaručí bezpečnost a zrovna tak sto metrů od nás se zjevují nějací týpci, kteří postávají na rohu, čumí a nehejbou se. Tak přemýšlíme zda jim nemohl mezitím brnknout mobilem. Každopadně jsme rozhodlí, že tomuhle zewlovi, co se nás drží jak pijavice, kšeft neuděláme za žádnou cenu a jdeme do toho guesthouse za 60. Zabouchávají se za námi dveře a my jsme rádi, že máme toho otrapu z krku. Docela rozjímám jak to bylo v JVA oproti tomuhle zlatý. Každopádně odtud musíme co nejdřív vypadnout. Je půl 6 a my zaleháváme dost zlikvidovaný.
sobota 12. dubna 2008
Den 67, Cesta do Vídně
Pařba s kámošema do páté hodiny ranní není nejlepším a nejmoudřejším startem do prvního dne druhé části výpravy. V 10 ráno krutý budíček a balení věcí co jsem ve čtvrtek o půlnoci vysypal z asijského batohu. Pak už vyrážím busem na Prahu, kde nakupuju ještě nějaké sušenkové zásoby, protože tuším, že za Kavkazem to bude s potravou horší než v JVA. Na chvíli se ještě stavuju k bráchovi, který mě poveze na letiště. Ve 4 vyrážíme a po cestě nabíráme Dana, odteď zkratka D :-).
Na jako vždy poloprázdném terminálu 2 čekáme jen chvilku a už nás čeká nalodění do vrtulového Bombardieru. Takovým prdítkem jsem ještě neletěl, tak mě překvapuje, že sedíme pod křídlem hned naproti kolům. D se mezitím uvědomuje, že si nepamatuje svůj PIN ke kartě, takjsem rád, že nejsem jediný trouba co vyjede na cesty s kreditkou bez znalosti PINu
Vzlítáme a můžeme se kochat Kladnem, Berounem, Koněprusy a brdskými hvozdy pěkně zvrchu. Stačí trochu víc zafoukat a stroj se pěkně kymácí, vypadá to, že to není to pravé letadýlko do větších turbulencí. Po cestě jen malý kroasant a voda, takže žádná opulentní hostina. Za hodinu přistáváme bez problémů ve Vídni, kde jsem před dvěma dny několik hodin přešlapoval a čekal na bus. Tím letadlem je to fakt o fous rychlejší :-)
Letadlo směr Baku se odlepuje o půl hodinku později, v 20:50, takže když přeřizujeme hodinky na ázerbájdžánský čas +3h máme skoro půlnoc.
Na jako vždy poloprázdném terminálu 2 čekáme jen chvilku a už nás čeká nalodění do vrtulového Bombardieru. Takovým prdítkem jsem ještě neletěl, tak mě překvapuje, že sedíme pod křídlem hned naproti kolům. D se mezitím uvědomuje, že si nepamatuje svůj PIN ke kartě, takjsem rád, že nejsem jediný trouba co vyjede na cesty s kreditkou bez znalosti PINu
Vzlítáme a můžeme se kochat Kladnem, Berounem, Koněprusy a brdskými hvozdy pěkně zvrchu. Stačí trochu víc zafoukat a stroj se pěkně kymácí, vypadá to, že to není to pravé letadýlko do větších turbulencí. Po cestě jen malý kroasant a voda, takže žádná opulentní hostina. Za hodinu přistáváme bez problémů ve Vídni, kde jsem před dvěma dny několik hodin přešlapoval a čekal na bus. Tím letadlem je to fakt o fous rychlejší :-)
Letadlo směr Baku se odlepuje o půl hodinku později, v 20:50, takže když přeřizujeme hodinky na ázerbájdžánský čas +3h máme skoro půlnoc.
úterý 8. dubna 2008
Den 64, Java - Trek na Merapi (2 961m)
Do startu nam zbyva jeste hodinka. Clovek by radsi chrnel nez se vydaval do temnoty. Vytahuju jedinou cistou vec, teplaky pripraveny do letadla a doufam ze je nezprasim. Necekane uz v 0:45 prichazi nas guide a prideluje nam jednu baterku, coz neni moc pro dve osoby. Neumi moc Anglicky, tak si asi moc nepokecame, ale vypadlo z nej ze sopku dava cca 100x do roka uz po 17 let, takze docela silnej mazec.
Jdeme docela dlouho po silnici, tak si rikame ze nas Mrkacek mohl posunout o kousek dal, zvlast, kdyz parking je az v 1800 metrech. Tady konci pohodova cast cesty a po pesine se norime do tmy. N si zabrala samozrejme baterku, tak jdu jako treti spis po slepu nez po vidu. Uzka pesinka vede mezi polickama, tak jsme hned namoceny od zelene. Nad nami je krasne cista obloha plna hvez, tak doufame ze to vydrzi zvlast, kdyz Mr. Quit oznami ze to sel i vcera s lidma a ze sice nemeli dest, ale pres mraky toho moc videt nebylo. Po polickach nasleduje lesik a strapace po kluzke prudsi cestice neni ve tme fakt moc OK. N to po chvili prestane bavit a radsi by to zabalila. Postupne nastupuji keriky a dlouha prudka stran. Oteviraji se alespon pekne pohledy na osvetlne mesta v nizine. Konecne dorazime na takovy hrbitek od ktereho je videt uz finalni vystup po vlastnim kuzelu. Jsou tu klasicke pomnicky nestastniku, kteri to tady z ruznych duvodu neustali.
Vlastni kuzel je ze vseho nejhorsi, prudky svah plny sutraku, sute a sopecneho pisku. Asi 300 metru vysoky. Ve tme dost neprijemna zalezitost. Nastesti po chvili prichazeji prvni naznaky svetla. Skrz kameny zacinaji profukovat sopecne plyny a clovek si zacina uvedomovat ze se pohybuje na sudu se strelnym prachem. Prichazime ke krateru, ktery odtud vypada necinne a jeste par metru nad nej, kde je temer nejvyssi bod cele sopky. Hura jsme tu!!! Je 5:15 rano a teplota klesla na 9,5 stupne, takze po 40 dnech vzpominka na Cinu. Zacina krasne divadlo rozedneni a okolo je videt dalsi rada sopek. Primo pred nami je krasna Merbabu (3 200m), stara neaktivni, ale krasne zelena. Ze vsech moznych stran to cudi a jsou dole videt hromady siry. Zevlujeme tu asi pul hodiny a pak se vydavamne na na nekonecny sestup, za krasneho slunecniho dne. Meli jsme fakt stigro, ze nam pocasko vyslo. Klasicke pocity pri sestupu, ty vado kolik jsme toho vylezli. Na polickach uz pobihaji zemedelci, maji sem to kazdy den docela solidni vyslap. Dolu nam to trva 3hodiny a prichazime pekne ztahany. Koukame se zpet na coudici sopku, ktera ma na svedomi uz tolik lidi a jsme radi, ze nas si do seznamu nepripsala.
Tak tohle je posledni prispevek z Jihovychodni Asie, za chvili nam jede nocni bus do Jakarty a zitra o pulnoci odlet dom.
Pokracovani blogu bude od 12.4., kdy cesta "skoro" kolem sveta pokracuje Kavkazem.
Jdeme docela dlouho po silnici, tak si rikame ze nas Mrkacek mohl posunout o kousek dal, zvlast, kdyz parking je az v 1800 metrech. Tady konci pohodova cast cesty a po pesine se norime do tmy. N si zabrala samozrejme baterku, tak jdu jako treti spis po slepu nez po vidu. Uzka pesinka vede mezi polickama, tak jsme hned namoceny od zelene. Nad nami je krasne cista obloha plna hvez, tak doufame ze to vydrzi zvlast, kdyz Mr. Quit oznami ze to sel i vcera s lidma a ze sice nemeli dest, ale pres mraky toho moc videt nebylo. Po polickach nasleduje lesik a strapace po kluzke prudsi cestice neni ve tme fakt moc OK. N to po chvili prestane bavit a radsi by to zabalila. Postupne nastupuji keriky a dlouha prudka stran. Oteviraji se alespon pekne pohledy na osvetlne mesta v nizine. Konecne dorazime na takovy hrbitek od ktereho je videt uz finalni vystup po vlastnim kuzelu. Jsou tu klasicke pomnicky nestastniku, kteri to tady z ruznych duvodu neustali.
Vlastni kuzel je ze vseho nejhorsi, prudky svah plny sutraku, sute a sopecneho pisku. Asi 300 metru vysoky. Ve tme dost neprijemna zalezitost. Nastesti po chvili prichazeji prvni naznaky svetla. Skrz kameny zacinaji profukovat sopecne plyny a clovek si zacina uvedomovat ze se pohybuje na sudu se strelnym prachem. Prichazime ke krateru, ktery odtud vypada necinne a jeste par metru nad nej, kde je temer nejvyssi bod cele sopky. Hura jsme tu!!! Je 5:15 rano a teplota klesla na 9,5 stupne, takze po 40 dnech vzpominka na Cinu. Zacina krasne divadlo rozedneni a okolo je videt dalsi rada sopek. Primo pred nami je krasna Merbabu (3 200m), stara neaktivni, ale krasne zelena. Ze vsech moznych stran to cudi a jsou dole videt hromady siry. Zevlujeme tu asi pul hodiny a pak se vydavamne na na nekonecny sestup, za krasneho slunecniho dne. Meli jsme fakt stigro, ze nam pocasko vyslo. Klasicke pocity pri sestupu, ty vado kolik jsme toho vylezli. Na polickach uz pobihaji zemedelci, maji sem to kazdy den docela solidni vyslap. Dolu nam to trva 3hodiny a prichazime pekne ztahany. Koukame se zpet na coudici sopku, ktera ma na svedomi uz tolik lidi a jsme radi, ze nas si do seznamu nepripsala.
Tak tohle je posledni prispevek z Jihovychodni Asie, za chvili nam jede nocni bus do Jakarty a zitra o pulnoci odlet dom.
Pokracovani blogu bude od 12.4., kdy cesta "skoro" kolem sveta pokracuje Kavkazem.
pondělí 7. dubna 2008
Den 63, Java - Cesta k Merapi
Uz jen chvilku cekame a na 22 hodinu pro nas prijizdi tranzit tak pro 8 lidi, ale jedeme jen my, jak se dalo cekat. Ta mimo sezona se me tu zacina libit. Mimo ridice jede i Mrkacek, tak bude veselo. Hned co vyjedeme vytuhavam a probouzim se az na horske silnicce a ta je sucha. Mrkacek hned ukazuje sopku a i pres tmu je videt ze cmoudi. Tak ze by to nakonec vyslo?. O pulnoci prijizdime na vychodisko treku, ktere je polozene jen v 1 582 metrech, takze nas ceka pekna makacka. Zatim je tu pohodovych 20 stupinku, tak se zatim avizovana zima nekona. Jdeme prebalit bagly a pripravit se na trek.
Den 63, Java - Vecer v Jogye
Destik necekane uticha, tak preci jen bazenek jeste davam. Pote vyrazime na vecu a ja konecne ochutnavam mistni polivku Bakso. Je dobra, ale za ty prachy jsem mohl mit hromadu ryze, takze spokojenost zas tak velka neni. Nastava velka boure, blesky litaji jak o zivot, tak zaciname pochybovat ze podniknout trek je rozumny napad. V cestovce je naprosty klidek a Boss s Mrkackem Cikem nas uklidnuji, ze vse probehne OK. Vypravi nam "usmevnou" historku u ktere se hrozne rechtaji zvlast Mrkacek, takovy indonesky cerny humor: Bouchla Merapi na severu a pobila par vesnicanu, tak se dost ostatnich prestehovalo do Jogye, prisla Tsunami a pobila dost na jihu, tak se jich dost taky prestehovalo do Jogye. No a nato, postihlo Jogyu zemetreseni a 7000 mrtvejch a dost tech co se sem prisli schovat. Pak nam Mrkacek vypravi jak dva Holandani sli sledovat Merapi do bunkru a ta je i tak usmazila. Tak jsem rekl, ze v bunkru bylo asi little bit warm a Mrkacek se mohl potrhat smichy, fakt dobrak :-). Pak jsme koukli jeste na takoveto odkazy:
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=153878
a rekli si ze Merapi je asi opravdu fajn sopka na turistiku.
Ujistuji nas ze, kazdopadne ma byt ted v pohode, proto nam prodali vylet na treking ze severu, jinak by byl vylet z jihu v noci na chrleni lavy. Jsme zvedavy jak to dnes dopadne
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=153878
a rekli si ze Merapi je asi opravdu fajn sopka na turistiku.
Ujistuji nas ze, kazdopadne ma byt ted v pohode, proto nam prodali vylet na treking ze severu, jinak by byl vylet z jihu v noci na chrleni lavy. Jsme zvedavy jak to dnes dopadne
Den 63, Java - Borobodur a Prembanan
Rano nas prekvapi stary znamy Mr. Gong ze vcera s pristavenym offroadem. Podle licitovani v cestovce jsme dnes meli jet shared tour s vice lidma. Asi nikoho dalsiho na dnesek nemaji. Jede s nami jeste nejake devce co ma praktisovat English, ale je nejaka stydliva a nic nerika, takze je klid. Jedeme stejnym smerem jako vcera ale ruch se me zda o dost mensi a to je pondeli. Po hodince jsme u Boroboduru, kde mame na dve hodky rozchod. Chram je polozen v peknem parku a je tu hrozne malo turistu, je videt ze neni sezona. Borobodur je docela velka masa kamene s nekolika terasama, spoustou Buddhu, reliefu v kamene a nahore s malyma pagodkama. Pekna stavbicka. Objevuji pavucinu s dalsim obr spiderem. Je podobny jako ten vcerejsi akorat cely zluty. Takze az se vratim udelam asi mensi vystavku fotek hmyzu. Z vrcholu je pekny rozhled po okolni krajine. Je ze me zase velka celebrita, nejvetsi z celeho pobytu v Asii. Prijela sem cestovka Indonesanek a vsichni se semnou chteji fotit. Dohromady, po trech, po dvou, kazda zvlast. Snad deset minut jsem fotografovanej, no sila. Ten kdo snil byt slavny, tak at se probudi, neni fakt o co stat :-). Pak me odchyti jeste dalsi skupinka peti holek a zase foto show. Cestou zpet k autu zase utoci jak vosy prodejci a zebraci.
Dal mame namireno do Kaliguranu, kde je vyhlidka na sopku Merapi, kam se chystame vecer. Jedeme do solidniho kopecka a zastavujeme u mensi rozhledny odkud ma byt ten slavny vyhled, ale sopka je cela v mracich tak vidime velky nic. Mr. Gong nam alespon vypravi zkazky z explozi teto zlobive hory. Vesnicani si tu nekde udelali bungr a kdyz zacala soptit tak se tam schovali, nikdo nevylez ziv. Taky o zapadacich, kteri sli fotit lavu s tim ze ji utecou. Coz o to lave by utekli, ale zvedl se vitr a vzduch ohratej na 300 stupnu je tak trochu upekl. Kazdopadne doufame ze se mraky pres noc roztrhaji a bude neco videt.
Pri ceste dolu mijime sad palem Salakovych, coz je ovoce co je pry jen tady. Me moc nechutna, ale N ho kupuje po kilech.
Prijizdime do Prembananu, ktery v roce 2006 postihlo zemetreseni, takze je ponicenej a dost se pracuje na opravach. Uz je zatazeno i tady a v dalce hrmi, tak snad nebudeme zmokly jak kralici
pri lupu zeli. Chram je docela pekny, ale podobnych jsme uz videli dost, tak me zas az tak neuchvatil, mozna i tim ze zacinam trpet hladem. Opodal jsou dalsi dva mensi v rozvalinach a uplne na konci je takovy maly Borobodur, ktery je pekny hodne. Po ceste me odchytava babka a prodava me hroamdu placek s vybornou omackou, takze nalada je hned lepsi.
Vylet konci a nas ceka uz jen navrat do Jogye, kde se rozprsiva, tak to na bazen neni a jdu se schovat na netik.
Dal mame namireno do Kaliguranu, kde je vyhlidka na sopku Merapi, kam se chystame vecer. Jedeme do solidniho kopecka a zastavujeme u mensi rozhledny odkud ma byt ten slavny vyhled, ale sopka je cela v mracich tak vidime velky nic. Mr. Gong nam alespon vypravi zkazky z explozi teto zlobive hory. Vesnicani si tu nekde udelali bungr a kdyz zacala soptit tak se tam schovali, nikdo nevylez ziv. Taky o zapadacich, kteri sli fotit lavu s tim ze ji utecou. Coz o to lave by utekli, ale zvedl se vitr a vzduch ohratej na 300 stupnu je tak trochu upekl. Kazdopadne doufame ze se mraky pres noc roztrhaji a bude neco videt.
Pri ceste dolu mijime sad palem Salakovych, coz je ovoce co je pry jen tady. Me moc nechutna, ale N ho kupuje po kilech.
Prijizdime do Prembananu, ktery v roce 2006 postihlo zemetreseni, takze je ponicenej a dost se pracuje na opravach. Uz je zatazeno i tady a v dalce hrmi, tak snad nebudeme zmokly jak kralici
pri lupu zeli. Chram je docela pekny, ale podobnych jsme uz videli dost, tak me zas az tak neuchvatil, mozna i tim ze zacinam trpet hladem. Opodal jsou dalsi dva mensi v rozvalinach a uplne na konci je takovy maly Borobodur, ktery je pekny hodne. Po ceste me odchytava babka a prodava me hroamdu placek s vybornou omackou, takze nalada je hned lepsi.
Vylet konci a nas ceka uz jen navrat do Jogye, kde se rozprsiva, tak to na bazen neni a jdu se schovat na netik.
neděle 6. dubna 2008
Den 62, Java - Dienten Plateau (2 092m)
Rano nas prekvapil offroad, ktery pro nas prijel. Mimo ridice jeste anglicky mluvici guid. Cekali jsme nejaky busik a ona to je privat tour :-).
Docela dlouho jedeme zastavbou lemujici silnici. Nakonec se preci jen dostaneme do volne prirody, ktera je tu moc pekna. Po ceste nad doprovazi pohled na 3tisicovou sopku. Na prvnim miste na foceni objevujeme gigantickou pavucinu a v ni pavouka vetsiho jak dlan. Trochu ho skadlim velkym steblem, tak se do nej nekompromisne zahryzuje. Guid rika, ze je poison, tak ho radsi nechavam uz na pokoji. Po zkusenosti s hadem v Malajsii, timto pavoukem a s plazem v jungli u Krabi (o cemz jsem zatim nepsal), lehce prehodnocuji vybavu do jungle. Sandale a sortky se me prestavaji zdat idealni vybavou :-)
Guid se rozpovidava o haveti a rika ze se tu veri, ze kdo ma pavouka doma, ze bude mit good luck. Ale vyjimka potvrzuje pravidlo, kdyz domu prijde velky cerny tak je to bad luck, zvlast kdyz te kousne. Nasleduje amaterska prednaska o hadech. Pry tu zije zluty, hnedy a zeleny had. Zeleny had je nejvetsi dobrak, kdyz kousne tak mas 30 minut na zachranu, coz neni zrovna dvakrat hodne. Ke vsemu leze po stromech a obcas zaleze i do ruznych pristresku, takze vesnicani kazdy dva tydny smejci ruzny strisky dlouhym bidlem, zda tam neni nahodou Mr. Green Snake.
Mijime stanek na kterem maji Duriam, ktery chci mermomoci zkusit a zatim jsme ho nikde nevideli. Je to ovoce mnoha nej, nejdrazsi, pry nejlahodnejsi ale i nejsmradlavejsi. Kupuju ho a zjistuju ze me vubec nechutna, coz je dost velka vyjimka protoze me chutna skoro vse. N se z nej malem obratil zaludek. Tak ho nechavame nasim pruvodcum. Ty ho maji na palubce, takze jediny efekt zkousky je smrad v aute. Ale i tak jsem rad ze jsem ho zkusil.
Stoupame vys a vys a kolem je obdelany kazdy kousek pudy, terasovita policka jsou moc pekna. Zemedelci se ale musi dost ohanet, maji tu tri sklizne do roka a zeleninu asi furt.
Prijizdime na nahorni planinu, kde prohlizime zbytky nejakych chramu, pak sirnej krater, kde to solidne bubla a spadnout tam je posledni. par mistnich si nas foti, proste atrakce z Cech. Posledni zastavkou ma byt vrchol vyletu barevne jezero, ale zatahuje se tak efekt neni takovy. No sun no fun. Na zpatecni ceste nabirame par se Slovinska, ktery teprve zacina, tak nas dost zpovidaji. Zpousti se klasicky odpoledni slejvak a ze silnice se stava mensi reka, ale doplouvame v pohode zpet.
Takze uz jen klasicky bazenek a vecere v oblibenem warungu.
Docela dlouho jedeme zastavbou lemujici silnici. Nakonec se preci jen dostaneme do volne prirody, ktera je tu moc pekna. Po ceste nad doprovazi pohled na 3tisicovou sopku. Na prvnim miste na foceni objevujeme gigantickou pavucinu a v ni pavouka vetsiho jak dlan. Trochu ho skadlim velkym steblem, tak se do nej nekompromisne zahryzuje. Guid rika, ze je poison, tak ho radsi nechavam uz na pokoji. Po zkusenosti s hadem v Malajsii, timto pavoukem a s plazem v jungli u Krabi (o cemz jsem zatim nepsal), lehce prehodnocuji vybavu do jungle. Sandale a sortky se me prestavaji zdat idealni vybavou :-)
Guid se rozpovidava o haveti a rika ze se tu veri, ze kdo ma pavouka doma, ze bude mit good luck. Ale vyjimka potvrzuje pravidlo, kdyz domu prijde velky cerny tak je to bad luck, zvlast kdyz te kousne. Nasleduje amaterska prednaska o hadech. Pry tu zije zluty, hnedy a zeleny had. Zeleny had je nejvetsi dobrak, kdyz kousne tak mas 30 minut na zachranu, coz neni zrovna dvakrat hodne. Ke vsemu leze po stromech a obcas zaleze i do ruznych pristresku, takze vesnicani kazdy dva tydny smejci ruzny strisky dlouhym bidlem, zda tam neni nahodou Mr. Green Snake.
Mijime stanek na kterem maji Duriam, ktery chci mermomoci zkusit a zatim jsme ho nikde nevideli. Je to ovoce mnoha nej, nejdrazsi, pry nejlahodnejsi ale i nejsmradlavejsi. Kupuju ho a zjistuju ze me vubec nechutna, coz je dost velka vyjimka protoze me chutna skoro vse. N se z nej malem obratil zaludek. Tak ho nechavame nasim pruvodcum. Ty ho maji na palubce, takze jediny efekt zkousky je smrad v aute. Ale i tak jsem rad ze jsem ho zkusil.
Stoupame vys a vys a kolem je obdelany kazdy kousek pudy, terasovita policka jsou moc pekna. Zemedelci se ale musi dost ohanet, maji tu tri sklizne do roka a zeleninu asi furt.
Prijizdime na nahorni planinu, kde prohlizime zbytky nejakych chramu, pak sirnej krater, kde to solidne bubla a spadnout tam je posledni. par mistnich si nas foti, proste atrakce z Cech. Posledni zastavkou ma byt vrchol vyletu barevne jezero, ale zatahuje se tak efekt neni takovy. No sun no fun. Na zpatecni ceste nabirame par se Slovinska, ktery teprve zacina, tak nas dost zpovidaji. Zpousti se klasicky odpoledni slejvak a ze silnice se stava mensi reka, ale doplouvame v pohode zpet.
Takze uz jen klasicky bazenek a vecere v oblibenem warungu.
sobota 5. dubna 2008
Den 61, Java - Jogyakarta
Vcera vecer jsme vyjeli na dalsi zurivy prejezd a dorazili tuhy ve 4 rano do Jogyakarty. Presun na motorkach do hotelu a vyspavani. Uz nam zbyva jen opravdu kousek tak jsme trochu zmenili plany a budeme uz jen tady a v okoli. Takze jsme dlouho pobyli v cestovce, abychom vse zaridili k nasi spokojenosti, tzn aby to navazovalo. Zitra vyjedeme na nahorni plosinu do 2tis na barevna jezera. Pozitri zacne masaker dopoledne na chramy Borobodur a Prembanan a vecer presun k sopce Merapi. Trek zacina v 1 ranu a na vychod slunce bychom meli byt na vrcholu a pak uz jen navrat zpet a nekonecna cesta busem do Jakarty.
Dnes sme pochodli mestecko s nekolika dobrovolnymi guidama. Tak zatim, uzivejte vikendu
Dnes sme pochodli mestecko s nekolika dobrovolnymi guidama. Tak zatim, uzivejte vikendu
pátek 4. dubna 2008
Den 60, Java - Probolinggo
Tak dneska by to chtelo oslavit kulatou 60, ale asi nebude kdy. Zdravim vas z totalniho zapadakova, kde jsme na par hodin zkejsli, takze je cas i na netik.
Potom co jsem napsal posledni zpravu jsme sli kupovat listky na bus a zjistili ze nam to jede az druhy den v 5 odpoledne, tak se zevl pobyt na Bali prodlouzil jeste o jeden den. Vcera bylo poprve opravdu krasne slunecne, takze jsme se zase lehce dopalili, docela to nechapu, protoze sem uz docela opalenej, ale rovnik dela asi svy. Bus se desne coural takze na privoz jsme dorazili skoro o pulnoci. Lod byla taky silene rozvlacna. Pak uz jen jizda v polospanku po Jave. Ve 4 rano nas bus vyhodil na krizovatce v Probolinggu, ktere je vychodisku do narodniho parku Bromo. Nejaky mistr nam dohodil cyklodrozku, ktera nas privazla k bemu, mistni nazev pro mikrobus a hura do vysin. Do mikrobusu se narvalo stejne lidi jak u nas do karosy takze trosku sardinkovity pocit. Po rozedneni jsem uz koukal po krajine ktera je tu moc pekna. Mikrobus nas vyvezl od more az na pokraj obrovske kaldery do cca 2 300 metru. Pred 7 jsme vyrazili na trek docela ve spechu, protoze pekny pocasi v tehlech koncinach a vyskach dlouho nevydrzi. Vysli jsme az na takzvany viewpoint (2 530m), kde uz nikdo nebyl protoze se sem chodi na vychopd slunce takze pohodicka. Je odtud krasny vyhled na neustale cmodici sopku Bromo a na nejvysi horu cele Javy - Semeru (3 676m), ktera zhruba kazdych 10 minut docela solidne zacoudila. Jsme dost vdecny za pekny pocasi, protoze celou vcerejsi jizdu byly boure a slejvaky, asi jako odpoved na krasny den. Sesli jsme az na dno krateru a docela dlouho se priblizovali k Bromu. Vylezli jsme na nej a mohli se kochat tim silenym kourem co vypoustel. Peknej sirnej pusinec. Zdolali jsme jeden z jeho trech vrcholu a padili dolu, protoze se zacali kupit mraky. Dole nas odchytli konickari a jelikoz jsme uz tu byli posledni tak jsem je docela usmlouvali. Ve svych pozehnanych triceti jsem teda poprve sed na kone a hned me cekal prudkej sestup sopecnym prachem. Chlapik nastesti pobihal okolo, kdyby neco. Byla to docela sranda a snad vic jak pul hodinu jsme byli v sedle. V 10:30 se vse zahalilo do mraku, takze konec trekovyho dne v pravy cas.
Nahore jsme chytli chlapika ktery nas sem privez a odfrceli zase dolu s radosti ze mame dobry cas. Bohuzel nas sprazil chlapik ze primy bus do Yogyakarty jede az kolem 19 hodiny a jede tam 7 hodin, takze druha noc v buse po sobe a zase tam dorazime ve 2-3 rano. Takze zitra budeme urco vytuhli a program bude slabsi. V Probolinggu chcip pes a pripadam si tu zase jak v Cine, vsichni cumi ale zdravi hello a jsou pratelsky.
Typos co nam prodal listky, ted nasava vinko, uz si videlal :-) a kdyz sem se ptal na net tak me dal ochutnat a docela dobry. Net je v takovy rezidentni ctvrti a doprovazelo me sem snad 10 kluku na kolech vsichni u vytrzeni, jaka celebrita sem zavitala.
Tak cau a pristi ctvrtek se uz budu hlasit z Cech, teda jen na dva dny :-))
Potom co jsem napsal posledni zpravu jsme sli kupovat listky na bus a zjistili ze nam to jede az druhy den v 5 odpoledne, tak se zevl pobyt na Bali prodlouzil jeste o jeden den. Vcera bylo poprve opravdu krasne slunecne, takze jsme se zase lehce dopalili, docela to nechapu, protoze sem uz docela opalenej, ale rovnik dela asi svy. Bus se desne coural takze na privoz jsme dorazili skoro o pulnoci. Lod byla taky silene rozvlacna. Pak uz jen jizda v polospanku po Jave. Ve 4 rano nas bus vyhodil na krizovatce v Probolinggu, ktere je vychodisku do narodniho parku Bromo. Nejaky mistr nam dohodil cyklodrozku, ktera nas privazla k bemu, mistni nazev pro mikrobus a hura do vysin. Do mikrobusu se narvalo stejne lidi jak u nas do karosy takze trosku sardinkovity pocit. Po rozedneni jsem uz koukal po krajine ktera je tu moc pekna. Mikrobus nas vyvezl od more az na pokraj obrovske kaldery do cca 2 300 metru. Pred 7 jsme vyrazili na trek docela ve spechu, protoze pekny pocasi v tehlech koncinach a vyskach dlouho nevydrzi. Vysli jsme az na takzvany viewpoint (2 530m), kde uz nikdo nebyl protoze se sem chodi na vychopd slunce takze pohodicka. Je odtud krasny vyhled na neustale cmodici sopku Bromo a na nejvysi horu cele Javy - Semeru (3 676m), ktera zhruba kazdych 10 minut docela solidne zacoudila. Jsme dost vdecny za pekny pocasi, protoze celou vcerejsi jizdu byly boure a slejvaky, asi jako odpoved na krasny den. Sesli jsme az na dno krateru a docela dlouho se priblizovali k Bromu. Vylezli jsme na nej a mohli se kochat tim silenym kourem co vypoustel. Peknej sirnej pusinec. Zdolali jsme jeden z jeho trech vrcholu a padili dolu, protoze se zacali kupit mraky. Dole nas odchytli konickari a jelikoz jsme uz tu byli posledni tak jsem je docela usmlouvali. Ve svych pozehnanych triceti jsem teda poprve sed na kone a hned me cekal prudkej sestup sopecnym prachem. Chlapik nastesti pobihal okolo, kdyby neco. Byla to docela sranda a snad vic jak pul hodinu jsme byli v sedle. V 10:30 se vse zahalilo do mraku, takze konec trekovyho dne v pravy cas.
Nahore jsme chytli chlapika ktery nas sem privez a odfrceli zase dolu s radosti ze mame dobry cas. Bohuzel nas sprazil chlapik ze primy bus do Yogyakarty jede az kolem 19 hodiny a jede tam 7 hodin, takze druha noc v buse po sobe a zase tam dorazime ve 2-3 rano. Takze zitra budeme urco vytuhli a program bude slabsi. V Probolinggu chcip pes a pripadam si tu zase jak v Cine, vsichni cumi ale zdravi hello a jsou pratelsky.
Typos co nam prodal listky, ted nasava vinko, uz si videlal :-) a kdyz sem se ptal na net tak me dal ochutnat a docela dobry. Net je v takovy rezidentni ctvrti a doprovazelo me sem snad 10 kluku na kolech vsichni u vytrzeni, jaka celebrita sem zavitala.
Tak cau a pristi ctvrtek se uz budu hlasit z Cech, teda jen na dva dny :-))
středa 2. dubna 2008
Den 58, Bali - Padangbai
Zdar, zdravim kupodivu ze stejnyho mista jako posledne, ale je tu pohodicka tak tu zevlujeme. Vcera jsme byli na vylete, docela fajn az na brutus slejvak odpoledne. Blog dopisu a fotky pridam az z Cech je tu drahej net a taky uz nemam silu na nem vysedavat.
Dost se nas tu drzi jeden Cech co si tu nabrnknul jednu Indonesanku a uz ho totalne vysala z penez :-). Uz se nemuze dockat az odleti dom, aby se ji zbavil. Prezdivame mu Jouda tak si to snad neprecte :-))
Zitra to tu uz opoustime a uz nas ceka uplne posledni zastavka, tyden na ostrove Java....Lidi jsou tu pohodovy ale asi nejvetsi nadsazovaci cen, musi se furt smlouvat...Cesi tu maji prezdivku Checo economico :-))
Dost se nas tu drzi jeden Cech co si tu nabrnknul jednu Indonesanku a uz ho totalne vysala z penez :-). Uz se nemuze dockat az odleti dom, aby se ji zbavil. Prezdivame mu Jouda tak si to snad neprecte :-))
Zitra to tu uz opoustime a uz nas ceka uplne posledni zastavka, tyden na ostrove Java....Lidi jsou tu pohodovy ale asi nejvetsi nadsazovaci cen, musi se furt smlouvat...Cesi tu maji prezdivku Checo economico :-))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
