Den 190, Chavin

Dnesni vylet do rozvalin prastareho mesta Chavinu se dost podaril, ale uz jsem nejaky liny psat, takze doplin az doma s fotkama. Za dve hodiny nam jede bus pres noc do Limy, coz bude urcite dalsi z rady sladkych noci. V Lime to zitra nejak lehce obehneme a pak uz jen predlouhy let domu. Takze vsem ctenarum dik za pozornost a cau v Cechach

Den 189, Zpet v Huarazu

V Carhuazu nejsme ani 5minut a uz jsme v dodavce zpet do Huarazu. Jsme zase vyhozeny kousek od mostu, takze nam zbyva do hotylku jeste vic nez km, takze i dnes nakonec je 30citka s krosnama. Po ceste navstevujeme nasi oblibenou cukrarnu a pani se me asi 2x preptava zda myslim vazne ze chci koupit deset strudlu :-). Na hotelu padama za vlast ale ne nadlouho. Jeste jdeme koupit na zitra posledni vylet, do rozvalin mesta Chavin.

Den 189, Olimpica trek III.

Kravy pres vecer nezloby, tak je spani relativne v pohode. Rano je cela krajina od namrazy a vypada to ze dnes bude docela fajn, samozrejme, kdyz to tady definitivne balime. Delame posledni snidani a kravky prichazeji se podivat, co se tu vari. Jsme radi ze se nezapomeli rozloucit. Vidime stare zname - Rozu s rezatou hlavou, Amalku s bilou hlavou a a dalsich 10 cernych, ktery jsou stejny jak vejce vejci, takze beze jmena. Klesame hororovym lesikem dolu na pampu, kde dosusujeme na slunicku stan a uzivame si ty ted vzacne paprsky. Jdeme jeste par km udolim reky Ulty a pak uz cekame na busy, ktere by tu meli jet kolem pul 10. Kochame s ekrasnymi pohledy zvlast na Ruricochu (6 036m), Nakonec opravdu prijizdeji ale az v pul 11 a zadny nam nestavi! Tak to je pekna zrada. Je to odtud docela velka streka do udoli. Sice jsem docela chtel tu silnicku sejit pesky ale po tom co jsme busem mijeli ten vyberci barak jsem tuhle myslenku nijak nerozvadel. Ted nam nic jineho nezbyva. U baraku neni nikdo, ale pak potkavame chlapika, ktery nas chce skasirovat. Jeto snim na dlouhy lokty, protoze by po nas mohl chit i skoro 400Kc. Nakonec je to za 60Kc na osobu bez boletu. Cesta vede fajnovym udolim. Mijime i stanek, kde prodavaji pstruha, tak to nemuze odolat a je fakt vyborny. Nasleduje dost roztahla vesnicka, kde muzeme napsoledy sledovat peruansky zivot. Je to parada, ale Merlina to uz nebavi a nejradsi by to uz sjel nejakym tagem. Me se jde krasne tak si to uzivam, ale je fakt ze posledni km jsou uz dlouhy. Trochu Merlina zlobim, ze se prihlasil na nejvetsi rezacovinu, 70km dlouhy zavod pres beskydske vrcholy a ted repta. Netvari se nadsene :-). Konecne je pred nami Carhuaz (2 650m). Misto volnych 6km to je nakonec 29km

Den 188, Olimpica trek II. (4 874m)

Ve 4 rano dela kravka pekny binec, nachazi esus, ktery jsme vecer neumyli a hoduje na zbytcich. Co 20 minut se vraci a s esusem ramusi. Mysli si ze je to asi hrnecku var. Taky pozira travu, nikdy me neprislo ze je to tak slyset jak luxuje. V 5 rano vykukuju ven a ona na me ze dvou metru vejra. Mam chut ji prastit trekovou hulkou pres chrbat. Rano to vypada docela nadejne tak se nezdruzujeme snidani a rovnou vyrazime. Ledovce se zbarvuji do ruzova vychazejicim sluncem, tak jsou docela fajn pohledy. U prvni laguny ztracime stezku a musime se brodit skrz bofedalove baziny. Naladu vylepsuji krasne vyhledy na horu Chopicalqui (6 354m). Do naseho sedla stoupaji dve stezky vybirame bohuzel tu horsi a musime traverzovat neprijemny kamenity svah. Kousek pod nami jsou vybelene kosti nejake potulne kravky, tak je videt, ze cesta opravdu neni moc fajn. Dal je to zase vsechno namrzly a castecne zasnezeny, ale teren neni zas az tak hrozny abychom sedla nedosahli. Kousek nad nim jsou pekne kamenne plotny (4 874m), kde se usedavame a kochame pohledy. Bohuzel je videt ze z druhe strany tahnou uplne voje mraku, takze odpolko bude zase marne. Sice tu ma byt jeste 14dni sezona, ale podle me je uz davno v cudu, tady to chtelo byt pred mesicem. Z vyhlidky je videt jeste jedna lagunka, tak tam lezeme pres morenu. Odtud uz nam nezbyva nez slizat pres volne kameny navic porostle lisejnikem. Nasleduje pasaz s prerostlou travu, kde clovek slape do neznama. Proste behem jednoho dne davame vsechny hnsuny tereny na ktere clovek muze v horach narazit. Tak trochu mame pocit, jako kdyby jsme se chteli na posledni chvili zmrzacit. Vyhledy jsou na tomhle treku docela fajn, ale na Alpamayo zdaleka nemaji. Ve 12 hodin jsme uz ve stanu. Takze vareni, siesticka. V pul treti dalsi vareni, proste uz tu neni co delat. Vypada to na nudnejsi zbytek dne, pokud se to da rici o oblasti, kde kam se clovek podiva je nejaky kopec s ledovcem. Pri vareni nas stan obklopi ze vsech stran 7 krav a vsechny stoji ani se nehnou a tupe cumi. Proste psycho. Uz jen cekame na zaveleni k utoku. Merlina to dost znervoznuje tak se zasobuje klacky a meta je na kravky, ale ty ustoupi vzdy jen na chvili a cim dal vic jich pribyva. Merlin tedy jako mlady milovnik prirody navrhuje rozhazet z odpadaku igelity a nakrmit jimi kravy aby uz dali pokoj na veky. Po chvili jich uz napocitam asi 12 takze uz tu neni takove ticho. Vsude buceni, kaslani /do ted jsem nevedel ze krava kasle uplne stejne jak clovek/. Me to nijak nevadi, protoze mam teorii, ze az tu vsechno vyzerou tak dobrovolne odejdou. Muj klid narusi az mlady bejcek, ktery dela ataky na kravky a ty ho odrazeji ze psokakuje asi pul metru od stanu uplne zdivocelej. Nejak nemam chut myt proslaplou hlavu az vecer zalehnu. Musime to vyresit nejak razantne. Bereme trekove hole a jdeme je vyhnat. Je to docela sranda a dari se nam nakonec vic jak dvacet kravek vyhnat asi pul km od stanu. Ruzne jim nadbihame aby se nam nerozprchly, proste jak honaci profesinalove. Kravky se uz nevraceji, vyhrali jsme.

Den 187, Olimpica trek I. (4 215m)

Kupodivu tu dnes nejsme samy. S nami jeste vystoupil postarsi par, ktery se chysta nalehko jen klesat po silnici a za cas se nabrat busem z druhy strany. Nechame je odejit a v klidku se rozhlizeme po kraji. Zadarmo jsme v takove vysce, ale pocasko nepreje, vrcholky v mracich. Takovy neblahy horalsky osud, bohuzel v horach je to vzdy loterie. Hlavne me stve ze byl celou dobu Huascaran videt a nez jsme sem vyjeli tak je v cudu. Pomalu schazime dolu a pokousime se obcas zkracovat kamzicimi stezkami zakruty silnice. Nejak se nam tim podari prejit nenapadnou turistickou stezku a vracet se nechce, tak si cestu dolu musime najit samy. Je to jak vzdy ze zacatku pohoda, ale pak to ledovec kdysy trosku vic zarizl, takze lezecke pasaze. Rikame si jestli to mame jeste zapotrebi par dni pred odletem domu viset nekde na svahu. Nakonec prichazime k mistu zarostlemu kaktusy. Staci jeste metr a pul slizt dolu a uz je to pohoda, ale pres ty kaktusy to s krosnou nejde a vracet se ten sileny kopec uz nechce. Holt musi krosna dolu a slezam to nalehko. Krasny stup a chyt - kaktus a kaktus. Dari se nastesti a pak me uz Merlin predava bagaz a leze to tez v poho. Konecne jsme dole u laguny, kde to rozdychavame. Tady uz je napojka na tu stezku co jsme nahore propasli, takze v klidu stoupame. Bohuzel se zpousti dest a pada na nas takova hodne pesimisticka nalada. Nejradsi bych sel na na bus do Huarazu, protoze mimo toho vyjezdu do sedla to dnes stoji za nic. Merlin ma ted nastesti pevnejsi nervy a navrhuje na prvnim rozumnym miste postavit stan a pockat do zitrka. Pokracujeme tedy dal a naladu me zveda objeveni nejvetsi rostliny na svete Raimondi, exemplar asi tri metrovy. Cestovky sice ukazuji jeste daleko vetsi, ale tenhle je jen nas :-). Na chvili prestava prset a zrovna nachazime bezva placek v docela dobre nastupove vysce, 4 215 metru, na dalsi tury. Tak rychle stavime stan a ukryvame bagaz. Konecne varime parky na ktere jsme se uz dlouho tesili, pak polehavame a tak nejak se flakame. Navecer jeste delame mensi vyletik k blizke lagune, ale je tez marna, tak se po chvili zase vracime zpet. Kolem stanu nam porad pobiha nejaka priblbla kravka, tak snad nam vecer neskoci na hlavu. V 8 prichazi obrovsky slejvak tak doufame ze se to do zitrka vyprsi a bude lepe.

Den 187, Vyjezd do Punta Olimpica (4 910m)

Pred sestou ranni nas ceka neprijemna vstavacka. Pak nenapadne triskam dvermi, abych probudil nasi pani a konecne ji predal veci do depozitu. Finta s dvermi se dari a tim padem se zbavujeme prebytecnych kil bagaze. V klidku prichazime na autobus, kde nas ceka klasicke perunaske divadlo. Pobihaji tu prodavaci zvykacek, lizatek a taki, ale tentokrat ve velkem poctu, tak jich tu je pomalu skoro stejne jak cestujicich. Pri nakladani bagaze dochazi k problemu s dedou, ktery ma v pytli asi olovo a nikdo ho neni schopen vytahnout na strechu. Smer hory vyrazime s mensim zpozdenim. Do Carhuazu jedeme znamou trasou, ale tam uz nas ceka odbocka na sotolinu. Za mestem ciha rada policajtu a kontroluje v buse vsem obcanky, turisty nastesti vynechavaji. Stoupame s hlavniho udoli reky Santy zemedelskou krajinou s krasnym vyhledem na Huascaran. Pak nas ceka prujezd nekonecnou vesnickou a pak uz udolim reky Ulty. Je tu vyberci barak s branou do narodniho parku, ale bus pousteji bez problemu, tak zase unikame placeni za vstupku. V udoli reky je to klasicky malebny se spoustou kravek a osliku. Lamy tu nejak nevedou. Najednou prijde pasaz nekonecnych serpentyn, prekonavajici vsechno co jsem zatim autobusem jel. Nakonci uz traverzujeme svah rozpukaneho kamene, ktere tu nechal ledovec teprve pred nedavnem. Taky neutekl moc daleko a je skoro na dosah. Silnicka je spis na gazik nez na autobus. Proste osobakem bych sem stoupat nechtel. Konecne jsme v prusmyku Punta Olimpica, ktery je snad poprve vysi nez je uvedeno v mape a nejvysi co jsem v Jizni Americe busem jel. Cekame na bagaz, ale zasekly se dvere zavazadlaku, tak tam pohunek leze takovou skvirou a lidi v buse trochu zuri ze se tak dlouho stoji. Konecne mame bagly a bus mizi na druhe strane.

Den 186, Monterey

Rano nikam nekvaltujeme a pozvolna se premistujeme na zname misto odkud vyjizdeji dodavky. Tentokrat mame pred sebou asi jen 5km do visky Monterey na sever od Huarazu. Jsou tu termaly, tak dnesni jubilejni 70.den v Jizni Americe chceme oslavit trosku volnejsim programem. Jsou tu dva bazeny, ktere na prvni pohled nevypadaji moc idilicky, voda je rezava jak odmoceny stary drat. Ale vodicka je nadherne tepla. Jsme tu skoro samy, tak je to pohodicka. Po case prijdou i mistni plavci, jejiz styl kraulu kdy voda lita na desitky metru daleko nas fascinuje. Po asi dvou hodinach kdy jsme uz naprosto uvareny a ze vsecho unaveny to tady balime a mirime zpet do Huarazu. Ceka nas i taky dalsi urednicky den. Chceme s predstihem koupit listky do Limy coz se dari a taky na zitra do hor - uz nam totiz zase otrnulo :-)

Den 185, Cesta Pomabamba - Huaraz (4 715m)

V nasi konirne neni uplne koser ticho pres noc. Ve 4 rano nekdo brutalne ohuli klavirovy koncert v televizy. Pak rvani a ruzne buseni, klasika. Televize najednou utichne tak se da konecne zase spat. Zachranil nas vypadek proudu. Bus nam ma jet az v 11, tak se jen tak poflakujeme po mestecku, kde uz to za slunecneho rana nevypada tak desne jak vcera v podvecer. Jsou tu nejaky trhy tak kupujeme i nejaky mistni buchty ale je to desny suchar. Dnes tu nejsme jediny kdo vycuhuji. Chodi tu i vesnicanky v krojich a ty uz taky tolik nezapadaji. V pul11 zjistujeme ze nas bus proste nepojede, ale pani nam vraci penize, tak hned letime vedle ke konkurenci, ktera ma sice velky vyvesni stit s tim ze jede v 11:45 ale odjezd je uz v 11 hodin. Pan rika ze cesta bude trvat 7-8 hodin, tak tipuju ze ve skutecnosti 9. Ridic je nejaky netrpelivy, troubi uz pred 11, tak me chyta optimismus, ze by to treba fakt mohlo byt jen tech 7. Cesta je krasna, ale zas takova death road. Po uzke sotoline drandime vysoko nad kanonem ve spouste serpentynach. Po hodine dorazime do mesta Piscobamba, ktere na nas pusobi o dost vlidneji a hlavne je z nej uzasny vyhled na hory. Samozrejme ze dnes, kdyz jsme v buse je nejlepsi pocasi za posledni tyden. Jen co sestoupime k rece nas ceka dalsi vyjezd do kanonu cislo dve. Najednou stavime na miste kde uz zevluji dalsi 3busy a vsichni vystupuji. Po chvili zjistime proc. Cast silnice je strhla a my musime pesky pres kopec a na druhy strane nas uz ceka jiny bus. Busovy spolecnosti to maji vychytany ale osobni doprava ma smulu. My s krosnami to mame v pohode, ale Peruanci s dvemi i vice pytli se notne zapoti. Jihoamericka klasika. Jedou 4busy ale vsechny ve stejnej cas. Presun zabira skoro 45 minut, takze to bude dnes asi nadlouho. Bus je najednou nabusenejsi, narvali se k nami i lidi z jednoho porouchanyho busu. No jeste ze jsme nejeli tou nocni linkou, to teprve tu musi byt zmatek. Na obzoru se muzeme stale kochat nadhernou ledovcovou pyramidou vse prevysujici, ale jmeno nezname. Hodiny utikaji ale km ne. Stale jedem v krasnych kanonech ale silnice se tka mota ze i za hodinu vidime misto kudy jsme uz jeli. Tady si teprve clovek uvedomi jak je u nas vsechno maly a vsude blizko. Hodinova jizda busem je vedena jak dalkova. Silnicka se konecne zacina zvedat a my mirime pres jedno ze dvou silnicich prusmyku pres Kordilleru Blanku. Silnice ma uplne jiny charakter, takovy alpsy. Spousta zatacek. Zase tu roste hororovy les a houstiny jsou skoro az do prusmyku. Ledovce jsou uz jen kousek od nas. Prusmyk ma 4 715 metru i kdyz v mape mu uvadeji jeste o fous vis. Bus necekane zastavuje. Jedna pani prekecla amigo konduktora aby zastavil. Tak hned vyrazime fotit. Jsme totiz hned naproti oboum vrcholum Huascaranu. Je to poradna masa kameni. Udoli je strasne hluboko pod nami a cesta dolu vede stylem Stelvio. Do udoli prijizdime uz za tmy a za strasneho smradu, asi brzd. Cesta tmou do huarazu je uz nekonecna, zvlast kdyz doite za nami septa se zeleznou pravidelnosti dedy kdy uz budeme v Huarazu. Dalsi dite blinka a pani hazi plny pytlik do ulicky. Tak to ma byt :-). V Huarazu jsme po 9,5 hodinach, takze zase stahavacka na cely den ale cesta dnes stala za to. V hotelu nas cekaji takovy radosti, ktere lidi z civilizace neznaji. jako po tydnu sundat fusky a vysprchovat se :-)

Den 184, Pomabamba (2 962m)

Po osklivy ulici se blizime do centra a vubec to tu nevypada pekne. Lide cumi snad zatim nejvic a dost jich pokrikuje gringo, coz jsme zatim nezazili. Hrozny zapadakov a takovy docela sok po dnech samoty. Vubec se nam tu nelibi. V prvnim hostelu je rekonstrukce tak jdeme do druheho s honosnym nazvem Hacienda. Hned od vchodu silne smrdi zachod, ktery je horsi nez lecktery verejnak. Chodbicky jsou stisneny, ze kdyby Merlin vyrostl jeste o 5cm tak drhne hlavou o strop. Ja na tom nejsem o moc lip, protoze prasknu hlavou do zarovky v nasi cimre. Jsme utahany tak uz nic dalsiho hledat nechceme, ale je to urcite jeden z top svabiku na ceste. Zvlast me fascinuje, a to nejsem biolog, giganticka plisen na strese v podobe Homera Simpsona. U me postele si nejaky nestastnik rozbil nos, tak ho nenapadlo nic lepsiho nez si ho utrit radne o stenu. Proste Hacienda jak vystrizena z mych idealistickych snu. Po setmeni jeste jdeme do mesta na vecu. Nachazime jeden docela fajn podnik, kde je pan nadsen z cizincu a pousti nam DVD s klipy mistni skupiny Pomabambina, coz je dost hardcore, ale zaroven i fajn. Vecer si jeste zkousim roly slepce, protoze na WC kupodivu nejde svetlo. Krasny relax po treku

Den 184, Alpamayo trek VII.

Vubec se nam nechce zvednout z nasi travnate vyhlidky, ale chceme dojit do Polabamby jeste za svetla, tak nic jineho nezbyva. Nejdriv zkousime jit kolem ricky, ale stale musime ruzne obchazet mocaly a mensi pritoky, tak zkousime hledat oficialni cestu. S trochou stesti se nam ji dari najit (zacatek miri tak trosku marne do krovisek) a pak pokracujeme dlouho temer po vrstevnici asi 50 metru nad louckou. Z vysky sledujeme mistni zivot, kde jako by se zastavil cas. Sice je tu zimni rocni obdobi, ale i presto tu maji po sklizni. Zensky chodi v krojich a chlapy nosi desne klobouky v podobe hribecka. Vypadaji v tom jak solidni loupeznici. Prichazime do vesnicky Janca Pampa a zde zjistujeme ze i kdyz vsechny nase zdroje hovori ze sem zadna silnicka nevede tak tu nejaka sotolina je, asi novodoby vydobytek civilizace. Vydavame se po ni, protoze nam to jiste usnadni cestu do mesta, nez jit po druhy strane kanonu a hledat ji. Po chvili mijime skupinku zemedelcu. Dedek chce abych ho mermomoci vyfotil, tak ho tedy cvaknu a pak chce ten smeckar zaplatit. Na to mu kaslu i kdyz ma v ruce vidle a pri nasem odchodu neco pokrikuje. No nema tu zadneho oslika tak nas sotva dohoni. Dal potkavame nejaky zensky zevlovat u silnice a chteji po nas karamelo. No ze po nas pokrikuji deti ze chteji karamelo, to budiz ale i dospeli to uz je sila. O kus dal vidime nejakyho dedka se valet na ceste a pak kdyz ho mijime tak neco bezduse mele, asi je zfetovanej po koce s oriskem. Po docela dlouhy dobe dojdeme na vyhlidku a vidime ze Pomabamba je jeste vic daleko v hlavnejsim udoli nez jsme cekali. Zkracujeme nekonecne zakruty silnicky a dokonce vidime i mistni pohreb. Konecne jsme dole u reky a pokracujeme podel ni smer mestecko. Prvni domecky jsou tu - mame to za sebou, zvladli jsme to.

Zhodnoceni treku bude asi dost o slovu nej v mem zivote....nejdelsi: 109km, nej prevyseni dohromady 6090metru do kopce, nejtvrdsi, nejopustenejsi, asi i nejkrasnejsi

Den 184, Alpamayo trek VI. (4 617m)

V noci zase poprchava a rano jsou kupodivu mraky. To nas prekvapuje a zjistujeme ze tomu pocasi tady uz vubec nerozumime. Meli jsme v planu jeste jeden vyletik, ale kvuli tomuhle pocasi ho rusime. Nase suprova poloha za rekou se najednou ukazuje jako docela nevyhodna. Musime ji prebrodit zpet, coz ra ranniho mrazu neni to prave o cem snime. No nic co se da delat, sundat boty a pres travu s namrazou se vrhnout do vody. Na druhe strane otrit nohy do kalhot, protoze rucnik je samozrejme v depozitu aby nezatezoval krosnu. Po stezce mirime smer ocekavana vesnicka a tedy civilizace. Premyslime, ze by tam mohl byt treba i obchudek a tedy i nejaky zasoby. Z lednove vykrmovaci etapy pred cestou kolem sveta a pekne zakulacenych 105kg se dnes odhaduju tak na 85kg coz je az nezdrave fitnes :-). Jake je nase prekvapeni, kdyz vesnicka v mape je vlastne jen jeden nuzny dum s ohradou ovci a stadem cuniku a taky dvema agresivnimi sotky, ktere musime docela razantne odhanet silnou palbou sutru. No kazdopadne po trech dnech zdravime nejaky lidi. Tim padem je tenhle trek jeste opustenejsi nez jsem doted myslel. Je to opravdu super pochod, na ktery asi nikdy nezapomenu, ale cloveku se tu nesmi nic stat nebo onemocnet, protoze zachrana je na kazdou stranu dva dny svizne chuze. Trosku musime rozmyslet jak dal pokracovat, ale diky mape je to jasny. Jdeme az nakonec pampy, kde je opustene staveni. Majitel je asi dobrak, protoze vsude visi kozky ovci a na baraku urizla hlava kravky. Konecne je me jasny, proc tu mistni bizoni prchaji, pokud se k nim clovek na par metru priblizi. Stoupame uzkym kanonem do posledniho, pateho sedla na tomhle treku. Z dalky vypada docela hrozive, hrozne prudce, ale skutecnost neni zas az tak hrozna. Nahore (4 617m) desne fuci, tak se tu moc dlouho nezdrzujeme, taky proto ze blizke vrcholky jsou stale v mracich. Ani pohled na druhou stranu nevesti nic dobreho, mraky az na obzor. No co se da delat, kazdy den neni v horach posviceni. Slez na druhou stranu je docela neprijemny. Hrozne prudky hlineny svah. Tak tady byt opravdu spatny pocasi, tak je to o zivot. Ve 4 580 metrech mijime pokriveny stromek. Tak takhle vysoko jsem strom jeste nevidel, ma tu asi tvrdy zivot. Cim jsme niz tim pribya jeho soukmenovcu. Vsechny maji takove pokrivene vetve a vubec by mohly hrat v nejakym hororovym filmecku. Krajina na druhe strane je takova zelenejsi, asi jsme prekonali hlavni hreben pohori a vitr se prinasi vic srazek. Na louce dole pod sedlem docela s obtizemi sledujeme stezku, ale nejsme macky, tak se neztracime. Uz jen slezt obrovskou morenu a pak podle potucku stale dolu. Pribyva krovisek a potkavame dalsiho cloveka s naklacenym drivim. Vypada to ze ta civilizace se opravdu blizi. Najednou se omylem dostaneme na zkratku cesty a a bahnitou prudkou stezkou slizame svah. Je to o pekny sjezd dolu po zadku. Uplne me to pripomina lozeni po kopcich v severnim Vietnamu pred par mesici. Najednou les konci a otevre se pohled, ktery me opravdu uchvati. Asi nejsem jeste po mesicich cestovani stale unaveny :-). Predemnou je krasne siroke udoli ve kterym se klikati ricka. kolem pobiha spoustu koniku. Na svazich kopecku jsou policka a osamocena staveni obklopena malymi lesiky eukalyptu. Cela scenerie je z jedne strany ohranicena gigantickym, alespon 500 metru vysokym ledovcovym kuloarem a spickami sestitisicovek. A hlavne uz zase sviti slunce a vetsina mraku je v tahu. Den se konecne otaci k lepsimu. Sedime na tehle vyhlidce a kochame se. Dle pruvodce tady konci sesty den treku. Je teprve pul druhy, tak je jasny ze dnes dame i tu posledni etapu. Sice to bude s krosnami pres tricet km za den, takze rekord, ale jsme tahouni tak to urco zvladneme.

Den 183, Alpamayo trek V. (4 850m)

Vstavani klasicky na rozbresk, takze v 5:50. Merlin ze nema rad vstat a hned vystrelit, ze se rad povaluje. Tak mu navrhuju, ze ho budu budit o pul hodiny driv aby si to valeni trosku uzil. Proste teror :-). Tuto variantu kupodivu zamita. Nastesti je azuro, tak snad prelezt sedlo s krasnym jmenem Gara Gara nebude az zas takovy boj. Musime prelizt napul rozbity most a po namraze klouzu a malem padam do reky. Radsi nemyslet kdybych tam fakt zuchnul, protoze vsechno obleceni mam na sobe. Vystup neni tak hrozny a vyhledy na spoustu hor jsou fakt super. Bohuzel pred potencialne nejlepsim vyhledem se cela krajina neuveritelne rychle zahaluje do mraku, takze fotak place. Zacina byt sedivo mlhavo, sem tam poletuji vlocky a hnusne fouka. Gara Gara se nezapre. My se vsak nedame a Garu Garu nakonec dame. Nahore moc dlouho nepobyvame a klesame co nejrychleji dolu s radosti ze jsme to dali. Na druhy strane je krajina o dost jina. Hrebeny porostly travou a dolomiticky vychozy ala Durmitor. Pocasi se postupne lepsi, takze to vypada ze poprve bude lepsi odpolko. Ceka nas ctvrte sedlo, ale to je dost na pohodu. Je z nej krasny vyhled na nejmohutnejsi masiv tady - Pucajirca - a posledni, ktery budeme na treku obchazet. Vrcholky jsou sice castecne v mracich ale alespon neco. Schazime na rozsahlou pampu. Za cas prebrodime reku a hned za nim stavime stan. Po 47 hodinach vidime cloveka. Nejakyho manika na koni, ale na obzoru, takze ho vlastne ani nepotkame. V klidku stavime lezeni a razime smer laguny. Cesta je marna, spis zadna, ale na vrcholek se nakonec dostavame. Je to tu uzasny a zase to smazava vesketou unavu. horsky buh nas odvdecuje a cely masiv Pucajirca se odkryva. V ledovcich praska a jen cekame az neco spadne do laguny. Na druhe strane je Apamayo, ktere tak vidime z druhe strany. Slunicko sviti jak o zivot tak se po navratu ke stanu jen tak valime na trave a koukame na hory. Naprosta idylka. Mimo nas a spoustu krav ani noha.

Den 182, Alpamayo trek IV. (5 025m)

V noci se me zda, ze stanuju s Merlinem. To je fakt brutalita spat ve stanu a jeste navic se me o tom i zda. V 5:50 lezu zase na pruzkum a je azuro. To je neskutecny. Tato informace privadi k zivotu i Merlina, ktery jinak ranni budicky moc nemusi, ale jako mladsimu mu nezbyva nez vstavat na rozbresk. Rychle balime stan a pokracujeme dal kanonem, asi 4,5km do mist, kde jsme meli podle planu stanovat na dnesek. Rychle stavime stan a na lehko vyrazime smer Alpamayo, kvuli jehoz krasne zalednene pyramide ho spousta lidi nazyva nejkrasnejsi hora sveta. Trosku jsme cekali ze bude monumentalnejsi, protoze nad okolni hreben moc nevycniva. Po ceste vidim poprve v zivote lavinu, sice malou ale preci. Prvni zastavkou je krasna laguna zivena ledovci z gigantickeho vodopadu pod Alpamyem. Nad sedlem kam mame jit zitra uz po 9 lita spouta mraku, takze asi opravdu je to nejnehostinejsi misto na ceste. Pak mijime basecamp na tuhle horu a dal pokracujeme smer hora Santa Cruz z druhe strany. Uz jsme totiz obesli cely masiv. Pred nami je giganticka morena. Merlin je v krizi a stoupa rychlosti sneka. Je to nastesti tvrdak tak si na osud nestezuje, ale jeho hlaska ze ma rad hory ale nesnasi stoupani do kopce mluvi za vse. Po morene je to jeste lan cesty k vyhledu na malou lagunku do vysky 5 025, coz je max treku. Lagunka nic moc ale vyhledy na okolni masivy opravdu genialni. Nejkrasnejsi hory co jsem kdy videl. Na obzoru Merlin mava cervenym trikem, takze neco jako bila vlajka. Tak se za nim vracim a spolu pozvolna klesame zpet ke stanu. Po 12 mraku zase pribyva, tak jsme zvedavy jak to dnes dopadne. Jo chozeni v pohori 900km pod rovnikem je opravdu nepredvidatelny. Odpolko jeste chodime po okoli a sledujeme prasata ryjici kousek od stanu, ale uz ve 4 nas krapani zahani zpet do stanu. Dnes jsme nepotkali ani zivacka, takze zvykat si na prelidneny Alpy bude zase chvili trvat. Zitra nas ceka to sedlo a tim padem uz civilizace pobliz, protoze na mape je vyznacena i nejaka vesnicka kus za nim. V LP pisou, ze je to sedlo s nejhorsim pocasim, tak jsme fakt zvedavy jaky to bude. Ve 22 prichazi slejvak, coz nas fakt vubec netesi, ale snad bude pravidlo pekneho rana.

Den 181, Alpamayo trek III. (4 853m)

Noc je opravdu zase nekonecne, ale tentokrat vylezame pozdeji, aby jsme neumrzli. Z kempu stoupame do prusmyku 4 853 coz je nejvysi bod treku pro ty co nedelaji zachazky. Sedlo je marny, neni z nej nic videt. Na obloze se docela honi mraky, tak dneska budeme radi, jestli nezmokneme. Na to ze je tu sezona, tak je toho azura nejak malo. Vzpominame na mesic bez mracku v Bolivii se slzou v oku. Pak uz jen sestup na koni placek, kde by se dalo tez utaborit. Po ceste mijime jednu indianku s oslikem. Prvni clovek po 24hodinach. Je to tady fakt pusty. Odtud nas ceka vystup do pasa cislo2 (4 774m). Merlin hubenour, jeste vic vyhubly dlouhym cestovanim, ze se obcas bojim, aby ho vitr nezlomil v pase, trosku odpada, tak na nej pockam az v pase. Nastesti mam jeste nejakou energii v dlouhodobe pestovanem pivnim brisku ;-). Z prusmyku by mohl byt super vyhled na masiv Milluacocha s 6 5ti-tisicovkami, ale vetsina vrcholku je v mracich. Ale i tak je to pohled dne. Klesame nekonecne dolu a uz je jasny, ze neni navratu zpet, musime to proste dojit, at se deje co se deje. Po ceste mijime dva trekare, jimz tahne veci oslik. Stastni to lide. Nad nami vidime tipose, ktery svahy brutalne zbiha, takovy maly superman. Nakonec s nim hazu rec, je to maly indos a mato to domu proste daleko, coz se zde vubec nedivim. Nejvic me dostava pohled na jeho boty, rozedrany sandale. Je tu mamv pohorkach co delat abych sel alespon nejak normalne a on tu lita v tomhle. Kanon, kde je asi 5 chaloupek je ve 3 990, ale proti proudu reky zase pomalu stoupame. Mijime jeste dve zensky ve strednich letech s guidem a to netusime ze jsou to na dlouho posledni lide co vidime. Uz mame nadohled magicke Alpamayo, ale brutalni temnota nas utvrduje postavit stan v predstihu. Rozhodli jsme dobre. Dostavujeme za prvnich kapek. Je pul2, takze dnesni noc bude maratonsky dlouha. Dnes jen 12km a 620 kopcovych. Prsi ale obcas jsou prestavky, kdy stihneme nastesti uvarit, tak hlady neumirame. Pridely jsou na vynalozeny usili maly, takze zase probihaji hovory o jidle co bysme si dali. Fakt je to uz na hlavu :-). Zitra by mel byt den D treku, tak doufame ze horsky buh dopusti. Venku z jedne strany hrmi hromy a z druhe je lomoz od padani ledovcovych lavin, takze zatim horsky buh spis radi..Samozrejme ze nemuzu dlouho usnout, tak premyslim i o cernejsich variantach, kdyby se pocasko neumodrilo. Jsme tu totiz docela v pasti. Udoli ze ktereho nejde pres prudky kanon odejit a jen dve cesty pres vysoka sedla, v necasu nepruchodna. Proste LP nelhal je to opravdu ¨one of most remote treks in Peru¨.

Den 180, Alpamayo trek II. (4 700m)

V 5:40 vylizam ze stanu obhlidnout situaci. Vypada to nastesti na cistou oblohu, ale vse je zamrzly a zatim okoli nasvicuje jen uplnek. S omrzlyma ruka nejak vse balime a vyrazime na cestu. Za zimy se stoupa docela fajn. Prichazime k vyhlidce do pekneho kanonu. Kousek od vyhlidky je rozcesti (4 428m), kde se necha pokracovat k vyletiku rozsirujici zakladni trek. Chceme projit nejen cely trek, ale i vsechny odbocky, takze zabocujeme. S krosnama se samozrejme tahat nechceme, kdyz se budeme vracet stejnou cestou, tak je o kus dal ukryvame mezi balvany. Konecne se vyskrabavame na prvni sedlo a odtud uz nas ceka pohled na impozatni ledovcovou pyramidu - horu Santa Cruz. Presne kvuli takovym pohledum se sem trmacime. Ceka nas jeste asi 5km pres mensi hrbitky (4 700m) a vylez snad na 150 metru vysokou morenu ukryvajici krasnou lagunu a zatim ledovcovy kuloar trech nadhernych hor. Proste parada narusena jen utoky mistnich ovadu, mnou nazvanych Ovad Altiplansky, protoze se vyskytuje snad jen ve vyskach nad 4 500 metry. Misto kochani se vyhledy s nimi vedu nelitostny boj koncici na cisle 37mrtvolek. Merlin jen stoicky sedi, s ovady sedicimi na jeho klobouku, a jen opakuje - zlata jungle. Cas nas lechce tlaci, tak opoustime tohle krasne misto a frcime zpet ke krosnam. Behem navratu se pocasi kazi a vrcholky mizi v mracich, tak jsme meli docela stesti. Tesne pred batoh mistem potkavame prvni trekare, trojicku z Nemecka. Jdou taky k lagune, ale natezko, coz jim nezavidime. Chteji tam prespat na plackach doporucovanch LP, ale nam se zdali pod vodou. No kazdopadne za svetla tam nedojdou, coz jim nezavidime. Nas ceka jeste mensi vystup k lagune (4 600m), kde ma byt kemp cislo2, nejvysi nocleh na treku. Pro nas pohoda, ale pro malo aklimatizovany asi docela peklo. Posledni metry dnesniho pochodu vedou nad krasnym kanonem ohlazenym za starych dob ledovcem. Laguna je uz na dohled, ale trva jeste dost dlouho nez se tam dosourame, unava je uz citit. Laguna je taky obklopena zalednenymi bergy ale bez slunicka to uz neni ono. Neni tu ani zivacka, coz nas docela prekvapuje. Sice LP pise ze je to jeden z nejtezsich treku v Peru, ale ze ho pujde jen tak malo lidi nas docela prekvapuje. Jsou tu nejaky pofiderni boudy a misto na stan aby clovek pohledal. Nakonec stavime stan na betonovym lacku, takze bez koliku a muzeme jen doufat ze nebude fucet jinak odletime kdovi kam. Zase prilita cerny mrak a tentokrat vypousti neco mezi kroupami a snehem. Je tu nechutna zima takze stan to brzo jisti a me predstava zase 11 hodin ve stanu do rana nahani husi kuzi. To je jedina cast treku co me fakt neba. Dnes vystup 1 380 metru a skoro 20km pochod.

Den 179, Alpamayo trek I. (3 957m)

Na navsi v Conay kupujeme jeste posledni zasoby a vyrazime na cestu. Kracime po uboci hor zemedelskou krajinou plnou peknych policek. Obcas musime prekonavat nejaky kanon zde ustici. Takovy pekny zacatek vyslapu. Nakonec nas ceka vyslap do vesnicky Hualcayan (3 150m), kde dle rozpisu z LP konci prvni etapa. Mame dost casu, tak slapeme dal. Cesta stoupa nekonecnou klikatici nahoru, tak jsme radi, ze si dnes trosku najdeme. Pod nami je krasna nahorni plosinka okolo Hualcayanu, plna ruznobarevnych policek. Pohled dne. Dal po ceste potkavame tri typky s macetama, tvari se pratelsky, nastesti :-). Uz docela netrpelive ocekavame kempovaci misto ale nakonec ho nachazime az temer ve 4 tisicich. Bohuzel si toto misto dost oblibily kravky a misto na kemp ho pouzivaji jako toaletu. Taky je to vsechno silene nakloneny, ale jedno jediny misto tu preci jen je vhodny k postaveni stanu. Prileta giganticky cerny mrak, tak jsme docela zvedavy jak bude zitra. Pada kosa tak zalizame a prvni nekonecna noc je pred nami. Dnes docela makacka 1320metru do kopce a 14km

Den 179, Cesta do Cordillera Blanka

Rano vstavame dost brzo a vubec se nechce vylizt z postele. Telo podvedome ceka makacku ktera nas pristi dny ocekava. Docela netrpelivy vsak po chvili spechame najit mikra smer Caraz, mesta na hlavni silnici, odkud se snad dostaneme na vychodisko treku. Jedno mikro nam akorat pred nosem ujizdi, ale nastvany byt nemusime, hnad za 5 minut odjizdime dalsim. Do Carazu (2 250m) je to asi 70km z kopce udolim a dodavka docela sviha tak jsme tam behem chvile. Merlin za jizdy upi protoze si dobrovolne sedl dozadu na ctverak a je to tam pekna mackacka. Po ceste jsou krasne vyhledy na nejvyssi horu Peru - Huascaran. Mikro nas vyhazuje na placku, kde akorat postava tuk tuk a ten nas odvazi na druhy konec mesta odkud se jezdi do nasi cilove stanice, do Cashapampy. Zde uz se akorat chysta kombik k odjezdu, tak nastupujeme a hned se vyrazi. Neuveritelne nam to dnes vychazi. V kombiku nas jede narvanych 9, tak takova pripominka navratu z diskotek za mladych casu :-). Stoupame sice po sotoline, ale docela kvalitni. Za chvili jsou uz uzasne pohledy do udoli hluboko pod nami a na protilehle pohori Cordillera Negra, ktere je ve spodnich partiich plne policek. Po 2,5 hodinach jizdy z Hurazu jsme v Cashapampe (2 915m). Stalo nas to na osobu 90Kc coz je dost rozdil oproti 600Kc co chtel vcera smeckar. Prijizdime k budove, kde se ometa spoustu mistnich i s koniky a s mikra vyslaneho cestovkou vyleza spousta turistu. Tady zacina Santa Cruz trek, nejznamejsi v tomhle pohori a zaroven nejkomercnejsi. Ten my samozrejme nepujdeme. Vybrali jsme si tezsi, tvrdsi, odlehlejsi, narocnejsi i delsi :-). Pokracujeme kombikem asi o km dalna kraj vesnicky Conay. Zde definitivne konci nase cesta na ctyrech kolech a zacina pesarna.

Den 178, Huaraz (3 065m)

Hned se nas ujima nahanec, ktery nabizi hotel hned u hlavniho namka za dobrou cenu, tak se vubec nerozmyslime. Pak se nam jeste snazi vnutit silene drahy odvoz na zacatek treku, ale to se mu muzeme jen vysmat za ty penize bychom prejeli z Ekvadoru do Argentiny. Nad mestem je vyhlidka s krizem tak tam vyrazime na pozdne odpoledni prochazku, abychom protahli ztuhla tela z autobusu. Vyhledy na hory jsou opravdu paradni. Pak uz jen dokupujeme zasoby na trek a zarizujeme dalsi potrebny veci.

Den 178, Cesta do Huarazu via Lima (4 700m)

Vyjizdime takrka na cas, ve 22 hodin, ale necekane dalsi hodinku stravime prejezdem a zevlovanim na mestskem terminalu o jehoz existenci jsme doposavad nemeli tuseni. Sedime na prednich sedackach, kde je vic mista, tak to vypada i na docela dobre vyspani. Bohuzel je v busu jedna urvana holka, ktera co pet minut zacne neco porvavat, takze vytuhavam az ve 2 rano, kdy sjizdime z Altiplanskeho prusmyku 4 700m, a zalehnou me usi, tudiz uz nic neslysim :-). Ve 4 rano jsem uz zase na nohou zacinaji predmesti Limy. Je tu mega hnusne, poprchava a venku je to cely nevabny, individua, vysipany hromady odpadku atd. Behem jizdy mestem zastavujeme na dvou soukromych terminalech nasi spolecnosti a az na tretim je definitivni konec. Hned nas oslovuje taxikar, kam mame namireno. Takze tu nezustavame ani minutu navic a nechame se odvezt na sever mesta odkud jezdi busy do Huarazu. Po ceste vidime jak se nahaneji nejake gangy, tak jsme radi, ze tu nemusime courat peso. Trochu se bojime, abychom tu nemuseli treba dlouho cekat, ale kdyz se tam v 6 rano dostaneme, tak prvni bus jede uz v 6:45 coz je dost fajn. Jedeme nekonecnymi predmestimi v hnusnym pocasi, co tu panuje vetsinu roku. Vubec nehcapeme proc se tady tech 8,5 milionu lidi usidlilo. Bus furt nekde stoji, tak nas ceka asi pekna couracka. Cesta vubec neutika. kolem zase poust, nevabny domky. Celkove je peruansky pobrezi asi nejosklivejsi cast Jizni Ameriky, co jsem zatim videl. Asi po 200km kjonecne odbocujeme smer vnitrozemi. Nasleduje klasicky kamenity kanon s kaktusy a pak pribivajici zelen. Vystoupame az do 4 120 metru a odtud se konecne otevrou nadherny pohledy na ledovcove hory, ktere se tahnou az na obzor. Krajina je uzasna, tak uz tolik nevadi ze courani pokracuje. Do Huarazu prijizdime az po 16 odpoledni, takze presun byl vice nez mohutny.

Den 177, Cordillera Huaytapallana (5 015m)

Nase vysnena noc neni zas az tak super jak se puvodne zdalo, ale hotel za to nemuze. V 1 rano se budim a skvirou v nezatazenym zavesu me presne na celo sajnuje uplnek. Pak uz se nespi moc dobre. Rano razime koupit listky do Limy a je to necekany porod. Normalne to trva tak minutu, ale pani s tim caruje a uz to vypada ze snad ani neodjedeme. Nakonec se dari a listky na 10 hodinou vecerni jsou v nasich tlapach. Pak uz frcime na hlavni namesti, kde obchazi spousta nahanecu a schani lidi na zajezdy. Nase cestovka ma vsak zavreny dvere tak doufame ze akorat neskrachovali. Zpestrenim je socialni babka, ktera zbira ze zeme holubi brk a spickou si cisti zuby. Je to docela humac. Nakonec se nas ujima nejaky hosan a odvadi k mikru, ktere je uz skoro plne Peruance. Po belosich ani stopy. Cekame asi 20 minut a pak nas z auta vyzenou, ze pojedeme jinak. Koukame trochu nevericne, ale za par minut pro nas prijizdi pohodlny taxik, tak je spokojenost hned vetsi. Jede s nami jeste jeden pratelsky peruansky parecek. Taxikar jeste zajizdi dofouknout pneu a pak jeste k sobe domu pro bagl, tak to vypada, ze snad vyrazi na turu s nami. Hned za mestem konci asfalt a po ostrejsi sotoline se nas pan riti jak zavodnik rally a auto absolutne nesetri. Sutry skrabou pekne o spodek. Zacinam mu pomalu prezdivat Leonardo da Vinci, protoze se ukazuje ze je to muz mnoha povolani: taxikar, turisticky guid a jeste zavodnik. Pres jednu ricku je postaven neco jako most, ale je to asi jen 5 klad, tak po tomhle jezdit je opravdu zajimavy. Stoupame nejdriv zemedelskou krajinou, pak kopci porostlymi zlatou travou a najednou na obzoru vykoukne hora s peknym ledovcem, tak uz jsme pekne nateseny. Po ceste prejizdime mikro, ktere melo asi 15 minut naskok. Po 28km prijizdime do prusmyku (4 590m). Taxikar se jmenuje Fidel a ukazuje se ze je to navic i horsky vudce. Bere bagl a vyrazime. Na druhou skupinu se neceka, coz je fajn. Jdeme tedy jen v 5. Peruansky parecek sem prijel stim ze poprve v zivote chce dat 5tisic metru, tak se me co chvili ptaji v jake jsme vysce. Prvni kroky do prudsiho kopce zase davaji zabrat, musime si zase zvykat. Po chvili dojdeme do vysiho sedla odkud uz je krasny vyhled na ledovce. Je to vlastne takovy zaledneny kuloar 5,5tisicovych hor a pod nimi jsou 4 laguny. Krasa. V sedle je i obetiste v podobe mensiho kompostu, tak musime venovat, ani nevime komu, dva banany. Netrva to ani moc dlouho a jsme u ledovce ve 4 950 metrech. Cesta tu konci a vypada to, ze se uz odtud budeme vracet. Ale to se hluboce milime. Fidel veli na ledovec. Tak trochu zacinam chapat, proc se nas zajezd jmenuje Aventura. Bez jakekoliv vybavy mame vyrazet na ledovec, ktery navic vypada rozpukany dost ostre. Zacatek je stezejni, ceka nas prudka asi 7 metru vysoka ledova stena. Bez macek je to hodne neprijemny. Stupy jsou haluzni a ani nemam rukavice, tak si pretahuju rukavy, kdybych uklouz abych se o ten hrbolaty led nerozrezal ruce. Konecne to mame za sebou a ted nas ceka zase pasaz plna trhlin. Fidel nam ukazuje diry hluboky do nedozirna. I to mame po chvili zasebou a uz nas ceka jen zasnezeny plochy ledovec. Nastava koulovacka a parecku odcitam po metru do 5ti tisic. Leze se jeste o fous vis, kde Fidel trha igelitky a delame sjezdy po zadku dolu. Nakonec jsme radi az stojime zase pevnou nohou na kamenech. Tak trochu jsme uz psali domu, ze nms tu jiz zadne nebezpecenstvi nehrozi, ale ten ledovec moc prijemny nebyl. Pri sestupu potkavame druhou skupinu, ktera je naprosto tragicka a roztahana na kilometru. Jeste ze nejdeme s nima. Fidel se chce vracet stejnou cestou, ale my chceme jeste k lagunam, nejak mame pocit, ze meli byt na programu. Nakonec to resi parecek a kazdy davame Fidelovi cca 30Kc, abychom dal pokracovali. Po ceste jsou 4 laguny a je to fakt nadhera. Krasne hory okolo, ledovce a neuveritelne modra voda v jezirkach. Od posledni nas ceka asi 170 vyskovych vystup zpet do prusmyku. Peruancum dochazi sily, tak mizi v zadu. Uz se zda ze dnes nepotkame mimo Fidela nejakou postavicku do komiksu, ale pani s gigantickou kamerou a bilymi gumaky napravuje reputaci. O fous vis na ni ceka typek ktery by jak z oka vypadnul hipikum z majora Zemana. Podarena dvojka. V prusmyku davame polivku a cekame na opozdilce. Jsou nadseny, ale naprosto vyrizeny, trekaru to moc neni. Nejvic jsou poteseni, ze druha vyprava jeste neprisla. Dolu to je zase rally. Snazime se trochu pokecat, ale zadna slava i kdyz uz nejaky vety do kupy dame. Docela me mrzi, ze nebyl cas chodit alespon na zaklady Spanelstiny, protoze tady by se clovek rozmluvil lehce, zvlast kdyz jsme tu uz tak dlouho. Pak mame povinou prestavku, protoze Fidel jde mit auto. Vysazuje nas u nejake mistni zajimavosti, parku. Vypada to tu kdyby ho navrhl nejaky mistni Salvator Dali + jsou tu navic nevkusne pozlacene sochy. Je to atrakce tak na 5 minut. Pak uz frcime jinym tagem do centra Do odjezdu mame jeste asi 4hodky, tak zewlujeme docela dlouho na netu...Dalsi odstavec doporucuji vynechat zavylim chovatelum domacich mazlicku...Po netu vyrazime hledat peruanskou specialitu a to morcatko. Je to sice narodni jidlo, ale konkurence kurat s hranolky ho vytlacilo na periferii a to doslova, protoze podnik ho servirujici nachazime az v odlehle ulicce. Je taky asi 2x drazsi nez kure. Merlin projistotu objednava jen 1/4. Ja jdu do pulky a delam dobre. Po chvili dostavam na talir fakt pulku morcete i s povestnym paratkem a hlavickou. No predsudky stranou a hura do toho. Maso je dobry ale je to piplacka to obrat, takze se uz vubec nedivim ze kurata zvitezila. Cestou zpet, smer busak, jeste zastavujeme na namesticku, kde se zprovoznily fontany a je to tu pekne nasviceny. I sem dorazila mobilni era a Peruanci jak o zivot foti mobilama, fotaky samotny moc nejedou. Posedavame na lavicce a registrujeme prijemne teplo a to jsme skoro ve 3 300 a uz je vecer. Nejak se to priblizeni k rovniku projevilo. Na dojedeni davam zase strudli, ktere tu chutnaji jak u nas. Bus nam jede az za dve hodky tak to tady nejak preklepame a dalsi krasna noc pred nami :-)