Zpet v Kathmandu

Ve svabiku se nespi uplne nejlepe alespon nemusime mit budik abysme se vzbudili na vychodovku. Uz prvni pohledy ale nevypadaji moc nadejne - pod nami v udolich jsou mlzne mracna a zas je tak nejak oparno - zacina pomalu tady v nizine takove zimni pocasi. I tak stale doufame ze manaslak nad vsm bude cnit jak vcera, ale bohuzel - to co je videt nema cenu ani fotit - skoda skoda. Jinak je vsude jak po vymreni, dneskem vrcholi 5denni festival a vsichni si ocividne davji oraz, nastesti nejaky us do ktm jede, pry jeden jediny dneska - zabirame pekna mista u okynek a pak uz jen sledujeme jak se ten nas vehikl postupne plni - kdyz uz visi 5 lidi z dveri musim uznat ze pan vedle ma pravdu kdyz rika ze je to lehce dangerous - taky snama jede ten turista co snama vcera prijel a pod vousy si brumla neco ve stylu ze je gorkha turist trap :-) ale zase sme tm zazili spousta zajimavych zazitku i kdyz ne stopro pozitivnich. cesta je pomala, vesnicani furt nalizaji a vylizaji a pres ten narvanej autobus to jde blbe. Navic sjizdime do te inverzni oblacnosti, tak ani neni na co moc koukat. Po skoro 5h prijizdime do ktm ktere je neskutecne vylidnene, to jsem nezazil a dokonce nemusime ani vzit taxika jak uz trefime do thamelu - tady ocela problem s ubytkem vse plne kvuliva svatku ale nakonec to vyjde, pak uz tradcni obchuzky a hledani zahradky na predposledni letosni pivecko pekne na vzdousku i kdyz i tady se uz ochlazuje a je tu uz jen cca 20stupnu vecer

Sarangot a Gorkha

Rano se tedy vstavat moc nechce, ale verime mistnim ze kdyz byla burina ze budou krasne druhy den hory videt, tak se premlouvame. Typos uz vartuje pred hotelem. Ridi ale jak zak autoskoly, tak snad dojedem na kopec ve zdravi - kupodivu na nej vede nekolika km asfaltka - je tu uz opravdu ruch, zda se ze kazdy turista v pokhare to chce videt. Taky se tu mota spousta pseudo guidu, pry bysme se mohli ztratit, ale odparkoviste vede zbyle metry na kopec jen jedna cesta. Navic vsude na hrebeni jsou domky s terasami a cajem tak ani neni nutny jit moc daleko - pohled je stejny. Vyhled je to paradni - je videt vse, ale preci jen blizsi pohledy z treku byly asi takove monumentalnejsi.
Po hodince koukani na kopce jdeme zpet a frcime na hotel, abysme zaplatili. Pak jeste prejezd na public busak, kde je notne zivo. Hory jsou videt odevsad a z mesta vypadaji nejak impozantneji nez pres udoli ze Sarangotu.
Bus jede hned a cesta docela odsejpa az tradicne po odboceni z hlavni silnice smer Gorkha nabirame kazdou chvili vesnicany kteri jedou jen kousek. Gorkha strasne vychvalovana v rough guide lezi pod hrebenem s paradnim vyhledem na manaslu, ktery i pres blizici sepoledne je krasne videt. Pruvodce v jedne veci nelhal - neni to vubec turisticka zastavka. Jede s nami jen jeden cestovatel a ani dalsi ve meste uz nepotkame. Hotelu je tu poskrovne a ten co vybirame - mustang primo na autobusaku splnuje swabikovitost na 110procent - ani nevim jestli jsem spal v necem horsim - souperi to s Haciendou v bolivii :-).
Nerozumne presne v poledne vyrazime po prudkym schodisti na hreben kde ma byt ten mistni kvost - pohadkovy hrad prvnich nepalskych kralu - na fotkach docela pekne, ale tak to tu vypadalo tak pred 30lety nez to obrostly stromy - stavbicka je stylu starych budov v kathmandskem udoli - ale jsou tu pouze dva domecky, jeden je z toho ale zajimava svatye venovana kali - takze kozicky bez hlav a vsude hodne krve.jo taky jsou vsude giga pavuciny a desitky obr pavouku, muze to tu hrde sutezit s okolim sydney. Jdeme po hrebeni dolu a hledame vyhlidku na zitrejsi vychodovku na manaslu ktera neni tak vysoko, dari se. Schazime dolu do centra a clovek by nejradsi z tehle kralovske diry zmizel ale ta zitrejsi vyhlidka na hory nas tu drzi tak vytrvame. pak hedame nejakou restauraci ale i t je dost slozite az v dle pruvodci v nejluxusnejsim hotelu - divna, zanedbana, oprejskana stavba - sme tu ocividne po tydnech prvni hosti - ale vari dobre - akorat v gorce nemaji gorkha beer ale je san miguel a navic gorkha pivovar neni v gorce ale nekde v chitwanu to jsou veci - pak uz do te nasi luxusni komurky - juan se tu nejspis trosku stiti a dva velky gekoni co nam tu lezu po strope mu taky nedodavaji :-)

Pokhara valley trecik podruhe

Tak nas zatazene zavesy a pozdni vecerka v cca 8:30 :-) natoli zmohla ze jsme lehce zaspali, takze vychodovka uz byla v plnem proudu co jsme vykoukli z balkonku. ale bohuzel to nevypada na zadnou slavu. I tak bereme taxika, notne smlouvame, na odbocku k peace pagode a pak pul hodinu supime do kopce. Vsechno je ale v takovym oparu ze na foceni to moc neni - na pagode skoro ani noha mimo japoncika s neskutecnym kufrem foto vybaveni - ale ani on nefoti tak je to jasny. Tak to dneska bude spis o turistice. Jdeme cca po hrebeni, presne opacne co jsem sel loni v monzumovym obdobi, kdy snad ale bylo lepe. Neskutecny jsou ale zapdly vesnicky kde na na nas koukaji jak na prvni turisty kteri sem zabloudili a to je preturistovana pokhara coby dup. Sice jsem uz tuhle oblast prochazel ale i tak se musime ptat furt na cestu protoze ten propletenec cesticek mezi policky je docela oriskem. Nakonec stejne na zasadnim rozcesti zahneme spatne a kracime na uplne jiny hreben. alespon si tedy projdeme neco jineho :-)) nakonec klesneme az k rece, kterou musime brodit, ale pohodicka. Mezitim se zatahuje a na kopcich bouri tak stopujeme busik a za 4kc dojizdme do pokhary. Boure krasne vycistila oblohu, tak se himalaje postupne zacinaji krasne ukazovat - teda jen jejich vrcholky, coz je tedy docela provokace, kdyz uz sme zpatky ve meste a vyhledovy bod daleko. Tak alespon sledujeem zapadovku ze strechy. Az pozde me napadlo na moznost dobehnout k jezeru, pujcit lodku a odplout nekam kde uz je vyhled. No snad zitra bude reparat, zajednali sme si odvoz v 5 rano na kopec sarangot 800vyskovych nad pokharou odkud jsou neskutecne vyhledy, tak snad pocasi zitra vyjde

Pokhara

Na silnici probiha o nas boj mezi taxikari a busikem, tak jde cesta docela k zemi - nakonec jedeme taxikem za 800R (200Kc) za 45km po mrzke silnici do Pokhary. Pul cesty zdolavame obrovsky kopec a pul ho zase sjizdime, no proste nepal. Taxikar nas samozrejem odvazi do draheho hotelu ale p ozjisteni cen bereme krosny a ubytovavem se v peknem za hubicku. Uzivame pohodu Pokhary, levny jidlo, piti...akorat ze me jedno pivko skoro sklada - nejak sem vysel z kondice...poslednich par dni uz jen tkaovy pohodovjejsi cestovatelsky program..v nedeli dom

Annapurna Trek

Trek 15

Vychodovka nakonec neni vubec spatna, ale Machupuchare je zrovna za mrakem coz nas stve. Realxujeme na tomhle super vyhledovem istecku ale pak uz nastava cas na sestup. Zase schodiste a nebohy duchodci. kolik tisic schodu uz mame za tyhle psoeldn idny sebu? :-0. vyhledy a cesta pres ryzova policka super i kdyz z celkova unava a teplo docela ubiji....Podel reky do Birethanti a pak psoeldnich 15min do Naia Pulu a mame to za sebou - bylo to super ale uz se tesime na zaslouzeny odpocinek i kdyz ne vecny :-)

Trek14

Po sejiti s poon hillu chvili odpocivame a rikame si ze mit vic casu tak tady v gorepani je fakt super misto na takovy rest day - no koukat z postele primo na daulighiri, kde jidne se me tohle postesti. Postupne ale balim fidlatka a mirime smer prusmyk Deurali, ktery ma taky cca 3200 jak poon hill - postupne mizime v mlznych mracich, ktere se tu postupne zase rozmnozili a v jungli - takhle strana smerem do niziny je tedy vyrazne nestabilnejsi nez ten sever z amonzomuvym stitem. Ta jungle porostla lisejniky mluvi za vse. Fascinuji me organizovane zajezdy ktere se tu taky objevili jak houby po desti - operatori nabizeji stredni a starsi generaci "jednoduche" 2-3denni treky ale v nejhorsim terenu co jsme tu zatim zazili - nekonecne schodiste nahoru a dolu, blato, kluzky tereny - vzpominame na severni pasaze v pohodovych udolickach....Kanon a jungle ale docela pekna. Cely den rozmyslime zda to prodlouzime o ten Bc nebo radsi to vezmeme pres Gandruk a do Pokhary. Klesame do kanonu a necekane zase vystup poschodisti nekolik set metru vyskovych nas dost rozsekal. Navic udoli do Bc je takovehle junglozni a je tu vic mraku nez ciste oblohy. V tadapani ja osudove rozcesti. Je tu zima a mlhavo, tak volime "pohodovejsi" cestu. jestli se to o nekolika set metrovym sestupu da rici. Do lodge nad Gandruk (2050m) prichazime docela tuhy, tak jsem radi jak sme se rozhodli, navic to tu vypada skvele a snad nas zitra bude cekat pekna vychodovka

PoonHill

Tak trosku premitam proc lidi vyrazi s celovkami na Poonhil uz mezi 4-5 hodinou ranni, kdyz to tam ma byt cca 45-60minut a 8tisicovky zacinaji mit nasviceny vrsky az po 6:15. Kazdopadne rano se po okoli prevaluji nad rododendrony mlzne mraky tak to na super vychodovku stejne nevypada. vylezam tedy na vyslap az v po 6 a proti me klesaji rozezlene davy ze jsou mraky a ze neni nic videt. Vubec je to misto kde jsem videl nejvic tursitu z celeho nepalu. Docela je nechapu, protoze tohle se musi za chvili roztrhat. Za chvili mam 300vyskovych za sebou a koukam ze u rozhledny se uz mota jen par desitek lidi, kteri postupne odchazi spolecne s mraky. Takze kdyz uz je videt paradni panorama Daulighiri a Annapurny 1 a A South tak uz sme tu jen 5. Jeden postarsi italsky fotograf se smeje ze ho guid taky chtel stahnout ale ze mu rekl ze tu bude dokud se mraky neroztrhaji, klidne i nekolik hodin a udelal dobre. Nad tou stadnosti a blbosti ale zasnu

Trek13
Dneska nas ceka dalsi pretezky. Sbihame poslednich 7km do tatopani, kde si davam steak breakfast a od mostu 1190m nas ceka celodenni stoupak - je trsku depresvini vylejzat vsecny metry co jsme vcera sesli. ze zacatku strasne vedro ale pak uz to jde - pekne vesnicky, malo turistu a po chvili i nadherne vyhledy na dauligiri. vystup je nekonecny. vcerejsk se projevuje a jsme trosku utahly. v 5 konecne dorazime do gorepani pasu 2900 kd je zmet lodgi, taky odtudje to uz kousek na slavny poon hill. Jsme ted ve velkem dilematu zda ech poslednich moznych dnu dame vic na pohodu nebo preci jen jeste zamakame a vyrazime smer annapurna bc - asi se rozhodneme az zitra podle kondice a nalady

Trek12
Rano naprosty azuro, tak vyrazime v 6:15 s tim ze pujdeme co to jde. Nejde skoro nikdo protoze tuhle pasaz skoro vsichni turisti projizdi v busu nebo jeepe, protoze jakoze vede po silnici. ruch je sporadicky, asi jedo vozidlo za 15minut tak to vubec nevadi a par pasazi je fakt super. zvlaste kanon na konci dne. chceme dojit az do tatopani, abysme vcerejsi ztraceny den dohnali, ale zacinajici sero nas prinuti skoncit nas maratonsk pochod - 37km za den sem s krosnou jeste nesel i kdyz prevaze z kopce. ubytovavame se v lodgi pro mistni a je t fakt videt - pan nas ubytovava v simple room, nazev nelze - zvlast nekolikacenimetrove skviry na vsechny strany mluvi za vse. pak tam jso ale lozirungy i na verande, ktere zaplnuji lide z pozde veceniho busiku.

Jomson
Tak uz sem chtel napsat ze Annapurna trek v rijnu je snad jediny misto na svete v horach kde je jen porad krasne, ale dnes rano je zamraceno, a na horach ocividne snezi. Pres reku mame 7tis Nilgri tak to je nazorny priklad.no skoda budeme tu cely den trcet - vsichni odjhizdeji busy do pokary ale nam se nejhak nechce to tu opustit a pockame do zitra, snad se vycasi, alespon si po 11dnech chozeni trosku oddachneme.
Hlavni je ze mame za sebou prusmyk, protoze se zda ze ted bude nejaky den nepruchodny.....
kolem obidku se vycasilo, teda jen nad udolim tak sme vyrazili na cca 3h prochazku do pekne tibetske vesnice kousek nad jomson, nasli sme tu nejaky zavodnovaci kanal tak sme podel nej trosku vyrazili do ho, zjsitit proc v nem nic netece, nakonec sme zjistili ze tam chybi udelat uz jen nejakou hraz...pak uz nas zahnalo lehci posnezeni. v noci jsou videt hvezdy tak nadeji zivime

Trek11
Vyhledovka fajn ale smouhy se nejak zhlukuji a zda se ze dns bude asi nejhorsi pocasko. Do muktinahu uz vede silnice, jestli se tak ty polnacce da rikat takze tady uz dost turistu konci, my jeste pokracujeme dal - to je jasny :-). Ceka nas klesani jeste kilacek do udoli kali gandaki, pry nejhlubsiho udoli na svete. Ladacka krajina okolo a paradni vesnicka Kagbeni pod nami. Oteviraji se pohledy na dalsi hory ale dnes bude asi fakt podmracene. Casem se zveda v udoli povestny vitr tak koncime asi po dvaceti km v jomsonu, takovym mestecku strediskovym a pockame na zitra na lepsi pocasku. uz tu nejsou jen jeepy ale i regulerni busiky. Davama si nakonec nekolik chodu a mame pocit ze jsme dnes ani nic nedelali, nejak sme si zvykli na naslaplejsi tempicko

Trek10 Z Thorong Phedi přes sedlo Thorong la do Muktinahu

Již převedeno na GigaPlaces.com: Z Thorong Phedi doThorong High Campu a Přes průsmyk Thorong la

Trek9 Z Ledaru do Thorong Phedi a pak výlet do okolí Thorong High Campu

Rano stavame driv nez normalne uz v 6 chceme vyrazit abysme dali sedlo uz odtud. Juan je ale nejaky rozsekany je mu spatne, tak to vypada ze sotva dojdem do Thorung Phedi 4,5tis. Vyrazim tedy napred nechavam uz v totalne vyprazndenym BC krosnu a vracim se pro tu Juanovu. Ten se nakonec taky nejak doplizi. Menime plany. Juna ma nakazany odpocinek a ja se vyrazim podivat do High Campu.
Již převedeno na GigaPlaces.com: Výlet pod Syagang
a Vyhlídka nad Thorong High Campem

Trek8
Rano nas ceka dalsi streka, chcem dojit az do thorung phedi pod zasadni prusmyk tohoto treku. Cesta zpet pres sutaky je nejaka pohodovejsi. Pak jdeme zkatkou pres Upper Kansar, chvili to vypada ze najit cestu bude trosku orisek ale drzime se stopy nejaky galusky a jdeme dobre na super ostroh nad udolim s paradnimi vyhledy na vsechny smery. Nejaky podnikavy holky tu maji stan a uvari nem nejaky dlabanec. To ze musime sejhit 300vyskovych dolu je jedina nevyhoda tehle zkratky. Utahany dochazime do Yak Kharky kde jsou nejaky bakery a pokracujeme dal, zjiostujeme ze dotahnout to do Thorung Pedi nedavame, jednak se vecerne zatahuje, pada zima, ale taky uz sme proste tuhy. Koncime v Ledaru 4200 a po chvili spadne par vlocek takze spravny rozhodnuti

Trek7
Rano paradne, jak jinak, tak frcime smer Tilicho. Horni cesta je zavrena tak jdeme spodni ktera je taky trosku dangerous, krosime prudke sutove svahy a ricni dno dveste metro pod nami nabizi uzasnou skluzavku. Konecne to mame za sebou a prichazime do Tilicho BC 4150, kde se ubytovavame a jeste vyrazime k jezeru. Je to klikaticemi do svahu ale paradni vyhledy naprosto motivuji. Sme jako na dosah Gangapurny, velke bariere i dalsimu hrebenu ktery spada do jezera. Konecne sme tu, poprve v 5tis. Bohuzel uz 15:30 je pozde jezero primo sousedi s ledovci toho 6tis hrebenu a ten ho uz ted skoro cely stiny. Pada taky pekna kosa, teplota se blizi nule tak frcime zpet. Alespon je paradni zapadovka na gangapurne. Do kempu prichazime docela rozsekany a ztuhly jako posledni turisti.

Trek6
Rano jsou nejaky mracna ale bud niz v udoli nebo vis, takze nam to ani nevadi. Jdeme do gompy nad emstem, kde prochazime obradem abysme meli stesti pri prechodu Thorung la. Nejdriv nam stary mnich da snurku kolem krku a pak i nejakou budhistickou knihu na hlavu. dostane donation a vsichni sme spokojeny. Pak vyrazime an druhou stranu udoli a davame dalsich 400vyskovych do druheho kopce na jezirkem s ledovce Gangapurny. Nakonec jeste davame trecik do vesnic Kansar 3700 odkud se vyrazi smer jezero Tilicho, docela narocny bocni vyletik. Je to tu dost opusteny ale hotylek nachazime v pohode. Potkavame i anglicany, kteri chteli taky na tu turu smer sedlo a rikali ze proto chodi s guidem protoze se vzdycky ztrati - no ztratili se i snim :-))

Trek5
Zase stavame brzo abysme koukli na vychodovku. V podstate nas den zacina po 5 kdy se zvolna budime a kolem 7 vecerni zalizame spat,aby sme se zregenerovali - zbytek na nohach. Poprve se delaji na obloze nejake smouhy a z nich mraky, tak jdeme jen tak aklimatizacne do kopce a zjistujeme ze v 4,2tis mrakz konci a my mame himalajskou inverzi - parada. Nakonec se vyskrabame az do 4,5tis a kochame se. Nas cil ale nedavame, dosla voda - necekali sme ze nad mraky bude takovy vedro a litr vody na osobu na nekolikahodinovou turu neni mnoho. Mraky se navic rozpusitli a je zase paradne. Davame obidek v nasem hotylku a pokracujeme do Manangu. Po ceste jeste jedna super vesnice s tibetskymi domky a peknou gompou. V Managu 3500 je prekvapive hodne turistu a hotylky obsazeny, tak se chytame az v takovym svabiku. Susim si rucnik bohuzel kousek od kominu tak me nasmradl spalenyma jacincema. Taky vecer mame pocit ze je v cimre vic smradu s jacincu nez kysliku.

Trek4:
Vyhled na hory mame primo z domku, ostatni turisti musi pekne do kopecka. Vychodovka ale neni uplne super kvuli postaveni hory. Vyrazime horni cestou kudy hcodi vetsinou jen nezavisli turisti, cestovkari radsi hcodi spodem, kde je to jednodusi. Prichazime do prvni vesnicky - po radne davce klikatic - a pri snidani cekame na zbytek. Ty mezitim zmenili plany a chteji rovnou do Manangu, tak se def.trhame, protoze chceme projit i nejake bocni vyletiky a trosk use tu akliamtozovat. Z vesnicky tedy stoupame k chortenu, uz pres 4tis a uzivame si paradni vyhledy. Pote pokracujeme do vesnicky Ngaval 3700 kde se usidlujeme a jdeme jeste zdolat jeden vyhledovy kopec 4,2tis..to uz sme trosku znaveny ale alespon vidime kudy vede akliamtizacni cesta do sedla a vybirame si spis hrebenovku nad ni, ktera se jevi zajiamvejsi

Trek3:
Z kopce ani moc nesestupujeme takze ta vrchni cesta byla vlastne dost v pohode a po case se kochame prvnimi poradnymi vyhledy na Annapurnu2, ktera nas bude oblazovat jeste nekolik dnu. Koncime v Upper Pisangu 3300 ktery je ale plny turistu a uz se nam nechce klesat dolu do spodni casti bez vyhledu, tak kazdy hledame jak muzeme kam se vejdeme. My s juanem dopadame nejlepe zzeli se nas mnichovi a spime v rozestavenem domecku u gompy, parada.

Trek2: Dnes to je prevazne o kanonu a skalach. Mijime par protejsich kteri se vracaji z manaslu treku, kazdopadne me prijde ze je tu strasne malo lidi oproti tomu co kazdej pise. Vecer je prvni krizovka chceme dojit jeste do dalsi vesnice ale spodni cesta je srzena tak stoupame poradnej krpal na uroven tater 2600 :-) tady je uz poprve vecer lehce ikosa. Sedime na strese hotelu a koukame jak se nad manaslu honi vecerni mrakz. Najednou se otevre oko bozi a z mraku trci nasvicena cela hora, parada

Trek1: start je v 850metrech nad morech takze kdyz vyjde slunicko je poradne peklo, trasa paradni, supoer ryzove terasy, zvlast na prvnim kopci v Bahahunde, stale jen kolem 1200m. Jdeme v podstate od rana do vecera aby sme si nasli lonely planet rozpis a meli vic casu ve vyskach. Sledujeme budovani silnice v protejsim svahu a je to vazne death road. Pri obede nechavam teplomer na slunicku a ukazuje 55stupnu, to je co rici, jak tu probiha rijen

Trek0: Totalne tuhy nas bus vysazuje na miste urceni a my jeste hodinku kracime do Nadi, kde se ubytovavame v lodgi pro 4 lidi, pani vari na ohnisti vedle, proste romantika

Kathmandu-Bulbule: Brzo rano frcime na busikoviste a nejspis prvnim busem vyrazime smer Bhulbule coz je vesnicka par km za Besi Saharem odkud se vyrazelo kdysy. Cesta paradni , vyhledy na manaslu ale sem jak skrcenec a ani mistni vedle me nesedi moc radi, prootze jim nechavam tak pulku sedadla, takze se u me vystrida za tech par hodin slusna radka lidi...

Potreti v Kathmandu

Do Delhi tradicne zabaleneho do sediveho smogu vlhka priletame na cas a lehce spechame abysme byli prvni v tranzitu a mohli si vybirat na let do Kathmandu mista u okna na leve strane - bliz Himalajum. Dari se a jsme radi nejen za to okynko. Indicky urednicky siml pracuje tradicne pomalu a za chvili je za nami neskutecna fronta. Jinak sme v novem terminalu cislo 3 a ten je mnohem prijemejsi nez stary barak ktery me indie privitala poprve. Napechovany v letadle nizkonakladoveho bratricka Jet Lite mirime pres nedozirna policka k horam.
8smy jsou samo jak na potvoru dost pod mraky, ale par vrcholku co se nad ne tyci vidime. Kolem Kathmandu prelitame tradicni zelene kopce s ryzovimi policky. Tradicni dlouha fronta na viza lehce unavuje ale da se - hned prvni pohled na pasy odhaluji muj batuzek a i Gabca ho hned nachazi, pouze Juan je nejak bezradny. Snad se historie nebude opakovat. Strachame tam snad pul hodiny a furt nic, tak uz pomalu vzplnujeme formular na ztratu batohu, kdyz se nastesti objevuje - nejspis priletel az s jinym letadlem :-) no oddechli sme si. Tak jdem na taxiky - vim ze sme posledne usmlouvali 400R (100Kc) za jizdu do centra tak 800R od nahanecu nas nechavaji klidne. Nakonec se stejne i za tech 400R strhne pomalu bytka takze asi se da jit jeste nize :-)
Ubytovavame se v doporucenem hotelu Potalu, ale pak zjistujeme ze tu asi velky klid nebude, vedle je totiz diskarna. A zrovna ted kdyz pisu se tu skoro klepou zdi :-)
Vyrazime na klasickou prohlidku centra a uzivame si pohodoveho pocaska co tu panuje. jinak je to tu samy cech, tradicne. Zitra sme si dali kruteho budicka na 5:45 s casovym posunem vlastne 2:00 rano a zkusime odjet prvnim busem do Besi Saharu a trebas jeste neco i popojit......

D50 - 24hodin do Varanasi via Lumbini

Jeste nez otevru oci si rikam jestli bude lepsi videt z naseho super vyhledoveho hoteloveho okna Annapurnu a odjet a litovat ze sme tu nezustali, nebo ji radsi nevidet a rict si ze jsme udelali spravne ze uz frcime pryc...nakonec je to stejny jak vcera tak sme udelali asi dobre, navic treking v tomhle monzumovych pocasi ja fakt dost hustej i kdyz v indii asi bude jeste hure.
Po 6 sme uz na mini busaku a u hlavniho nahanece davame zachranou amoletku. bus je takovej dost nepalskej - zadna turistivka linka, takze neni kam moc dat nohy..stoupame do hor a zas se muzeme kochat nadhernyma terasama ryze. cesta je dlouha ale zatim nejhezci silnicka v nepalu co jsem jel, mohutna udoli horsky hrebeny - vic na jihu i oradna subtropicka jungle na ostrych vrcholcich. Pak konec a nizina ale jen uzka. po 7,5 hodinach jsme u hranic. Jeste mame v planu navstivit rodiste Buddhy - Lumbini, tak se koukam po local busu - dokonce se vuli nam ztrhne bitka mezi dvema autobusaky. nakonec mame takovy nepalsky zazitek na uplny konec - nevejdeme se do busu tak jdeme na strechu - docela super, akorat po ocku sleuju nizsi vetve ktere sou docela lehce omlaceny. v okoli uz takovy indicky ivot, spousta buvolu, vodnich toku, velky provoz cyklistu a chodcu po silnici, samej traktor a troubeni, proste blazinec. za hodinu jsme u vstupni brany kde posleze zjistujeme ze je to strasne rozlehly a po par metech padame vedrem - ajaj to bude kruty tyden na konec. nejbliz je chram kde se mel buddha narodit - je tam takovy sloup kde je napsano "tady se narodil" a pak o kus dal nejaky kamen u ktereho je napsano "presne tady se narodil" :-) takze kamen je asi presnejsi :) nakonec platime cyklodrozku aby nas povozila po chramech jednotlivych zemi - ale je to tu dost zanedbany a ve vstavbe, takze celkove zadna velka slava - nejhezci chram maj kupodivu nemci. zpet uz jedeme taxikem primo na hranice. ktere jsou propustne jak emental, clovek si ty celniky a raztka musi sam najit - za 15 minut mame obe hranice za sebou, rekord. zacina se smrakat a my nachazime jen bus do Gorakpuru kde musime prestupovat. uz sme pekne utahany a totalne ulepeny, navic fakt nikam najdou narvat nohy - stava se z dnesniho dne takove cestovatelske utrpeni a to jeste zdaleka neni konec :-) autobusak to docela reze ale zase furt zastavuje tak nam to trva asi 2,5h pak jeste drozkou pres cely mesto, kde ale mame stesti a v deset vecer akorat miri bus do Varanasi - sice je to drsny bus 2mista ulicka a 3mista ale neni moc plny tak zabiram trojak a uvelebuju se na krosne. pan to reze jeste vice ale obcas dost na drsnym pobrchu tak litam obcas az temer ke stropu, navic si casem priseda nejaky pan tak uz je pohodli hned mensi. v pul 5 sme na miste, jeste jedna drozka do stareho mesta a po 5 ranni utrpeni konci - sme na hotylku :-)

D49 - Pokhara valley trek

Vstavame pred sestou ale je mizerne - na vrcholcich se prevaluji mraky, tak chvili premyslime co dal a nakonec se rozhodujem nejaky delsi trek skrecnout a vyrazit jen tak po okoli pokhary. Chvili jeste pospavame a pak jdeme na to - kupuji dalsi mapu ve stale downgrade stylu - nejdriv sem totiz koupil "around annapurna" pak "annapurna base camp" a ted "pokhara valley" :-). vybirame nakonec docela masivni okruh po okolo - nejdriv jdeme kolem jezera s dvema brody mensich rek a sledujeme zivot v okoli. cim sme dal tak mizi quest housy a restiky. po 4 hodinach jsme u mostu pres reku a odtud nas ceka stezejni vystup na hreben - pocasi je dost drsne strasne vedro a vlhko - sem kompletne promoceny na kost. nejdriv stoupame po prastarych schodech a pak po nejake ceste, puvodne asi jeepove ale nyni uz asi moz nesjizde. okoli krasne sama ryzova terasovita pole, vesnicky o par domcich a krasne vyhledy - skoda jen ze ty himalajsti velikani sou schvoani. trosku neprijemna je pouze giganticka kneznice ktera prileti jirkovi na krk a pozaha jak jeho tak me - takovy u nas fakt nejsou. vystup je nakonec docela nekonecny a trva nam nakonec skoro 3 hodiny - vrchol je takovy krkonossky - 1520 nad morem ale vyhledy paradni. hlavne sme radi ze sme se neztratili a dojdem za svetla. klesame po silnici a nakonec sopneme i taxika ktery nam to zkrati o cca 8km coz nas uslaply docela tesi. fajn ale narocny den

D48 - Pokhara

Od 5 od rana brutalni slejvak az cele kathamndu mizi pod obr louzema, jeste ze to pozvolna uticha kdyz vyrazime na bus do pokhary. Pohunek nastesti nezaspal a hotel neni uzamcenej jak pevnost jako vcera. I tak bereme radsi tago a nechavame se odvezt na placek s turistickyma busama. Odjizdime docela na cas ale i tak to trva zas skoro hodinu nez vyjedeme k povestnym antenam nad kathamandu. Udoli na druhe strane je v mracich a tak pri sjezdu nejsou takove vyhledy jako vloni. casem se vse trha a nastava brutalni parak. Uzivame si vyhledy na pekne nepalske podhuri a opravdu zvolna ukrajujeme km za km. Na obidek stavime ve stejne restauraci jako kdyz sem jel minulej rijen do Chitwanu. Posleze pichneme kolo tak mam cas jeste dobehnout k obr vysutume mostu pres reku Trisuli. Pak uz se cesty deli a konecne vidim taky novou trasu. Porad je na co divat, zvlast pekne jsou terasovite ryzova policka. Po 7,5h prijizdime o Pokhary, kde uz je milion nadhanecu a uplne se o nas perou. Jednoho vybirame a nechame se odvezt do oprvdu pekneho hotylku s vyhledem na mistni jezero a hreben, ktery je ale b0huzel pod mraky i kdyz je vsude jinde pekelna vyhen. Cena navic lidova - je mimo sezona a tady se doslova perou o turistu. Delame mensi okruh podel jezera a musime se vyhybat obr darkum od vodnich buvolu. Smradlave termotriko sem vymenil za nove tibetske s mantrou "om mani padme hum" coz se libi mistnim starym babkam a volaj na me a ukazujou ze sem proste jednicka :-) /palec ne prostrednik :-)/ celkove tu vladne uvolnena atmoska

D47 - Kathmandu

Dneska nas ceka posledni dulezity a opravdu stezejni den vypravy. Vyrazime na indickou ambasadu zjistit jak je to s nasimi vizy. ja mam sice dvouvstupe ale pry se neda znovu do indie vratit na turisticke vizum pokud neni prestavka mezi vstupy alespon 60dni, coz o chlup nesplnuju. K ambasade prichazime s hodinovym predstihem ale i tak uz tu ceka spoustu lidi. Na dvore pod obr strechou je spousta sedacek kam nas uzsazuje typek v podobe lorenza lamase akorat trosku tlustejsiho :-) pak uz jen obecny chaos a kopirovani ve vedlejsim ksefte milion papiru - k tomu memu povoleni je jih potreba asi 6 - proste byrokracie nejvetsiho kalibru. Ale nakonec to vypada vice nez nadejne - vse nam potvrdi a navic uz dnes. Po hodine a pul a vysvstani vsech front konecne mizime s tim ze v 17:30 si mame dojit pro pas - hura :-)
po obidku vyrazime na dalsi tour po kathmandu - usmlouvame taxik ale i tak je to drazsi nez jizdenky na zitrejsi prejezd do pokhary + noc v tom nasem hnusnym hotylku. Nejdriv jedeme na sever pod hory do hindu stanku s povestnym lezicim visnuem primo v bazenku, docela pekny ale nic vic tu neni a navic sme po chvili stejne vyvedeni panem ze tam nemame co delat. pak jedeme k obrovske stupe Boudanath. Taky od rijna nejak zezelenala a hlavne pekne navysili vstupne. Ale i tak stoji i podruhe za navstevu. Pote uz frcime do Patanu, ktery si ofiko prohlizi jen Jirka, ja se ruzne motam okolo a i tak vidim prakticky vsechny stavby co tam jsou. Koncime taxik tour a pozvolna se vydavame na ambasadu. Sme tu s velkym predstihem ale i tak tu jsou uz pekne davy. Tolik turistu na jednom miste sme zatim na nasi ceste nevideli. Konecne se otvira a my po case prejimame pasy s vytouzenymi razitky - ja mam pres celou jednu stranku pasu uvedeno ze muzu vstoupit do indie ale mam na to jen 12 dnu :-)
vecer posledni veca u donala a na oslavku i pivo everest

D46 - Cesta z Tibetu do Nepalu

Rano uz nastesti neprsi - monzumove mraky se pres noc pekne vyprsely. Sme radi ze opoustime naz nechutne vlhky kamrlik. Nestihame ani snidani, protoze Tenzing nejak chvata a chce aby sme na cinsko/nepalskou hranici dorazili co nejdrive. Opoustime jeepove Zangmu tedy docela kvapem a stale dramatickym kanonem klesame, obcas uz rozbitou a zalitou silnici vodou, 8km z kopce do hranicni vesnice. Pres reku koukame uz do Nepalu a na takzvany most pratelstvi, kde presne uprostred zluta cara deli oba dva staty. Tenzing vypravi jak jeho krajani se nebezpecne dostavaji pres hoodne divokou reku do Nepalu pomoci nejakych klad. Cekame skoro hodinu protoze se celnice neotvira v 9:30 ale az v 10. Vsema procedurama nas Tenzing provazi protoze vsude musi ukazovat nas permit. Z mostu jeste naposledy zamavame Prokopovi a Petrovi, kteri nas doprovazeli poslednich 15 cinskych dnu, a pres zlutou caru se dostavame do svobodne zeme.
Nepalsky barak je proste jeden z mnoha v ulici a kdyby tam clovek nesel tak se asi nic nedeje. platime vizum a za par minut mame nalepku v pase. Domlouvame jizdu do KTM dodavkou kde uz jsou dve turistky a za chvili jedeme - pakistanci by to brali jako dost nevytizeni stroje kdyz nas celkem jede jen 7, oni by tam narvali minimalne 16 :-). Pokracujeme dolu kanonem a furt je na co koukat - tohle nepalsky podhuri plne ryzovych policek na svazich zelenych hor je opravdu moc pekne. V nejhezcich pasazich by se urcite vyplatilo vystoupit z busu a jit par km pesky - zatim je provoz prakticky nulovy. Silnice je kupodivu docela dobra az na par mist kde voda urvala povrch a nase mala dodavka s nanosem bahna docela bojuje - hodil by se nas land cruiser. Klesame nakonec asi az do 800 metru, takze docela sesup ze vcerejsich 5200 a pak nas ceka dlouhy vyjezd do Dhulikelu na dalsim skalnim hrebenu. Odtud byvaji dobre vyhledy na Himalaje ale urcite ne dneska. Sjezd uz je dost pomaly - sama zastavba a hodne zesileny provoz. Konecne sme na hlavni ulici v Thamelu ale nakonec nejdeme do naseho hotylku z minuleho roku ale do prvniho co vidime - hroznej kamrlik ale za 50kc na osobu tak to bereme.
pak uz delame takovy klasicky okruh po kathmandu. Vycasilo se tak jeste lezeme v podvecer do opiciho chramu s peknym vyhledem na cele mesto

Návrat domů...

V relativním klidu dobaluji ráno poslední věci, stopujeme taxík a za 400NR (100Kč) svištíme v rekordním čase pustým Kathmandu na letiště. Asi všichni vyspávají po náročné oslavě nového roku. Nepotvrzuje se informace, že se musí platit odletová taxa – už je nějakou dobu zahrnutá v ceně letenky, takže část nachystaných peněz měníme zpět na dolary, část za snikrsky a kolu – prostě taková dietní sváča :-). Co nás těší míň je zjištění, že díky tomu, že tu nemají ten systém na odbavování zavazadel, nám baťohy až do Prahy neodbaví a budeme to muset nějak šéfovat v Delhi. Překvapuje nás asi zatím nejpodrobnější kontrola věcí, co jsem doposavad zažil. Nejen rentgen, ale i velmi podrobná prohlídka všech věcí v příručním zavazadle. O to víc nás nepříjemně udivuje, že po tom, co nás autobus vyloží před letadlo, čekáme na sluníčkem rozpálené dráze dlouhou frontu na absolvování druhé prohlídky na schůdkách do letadla. Tahle procedura v kombinaci s čekáním na odlet a přílet malých letadýlek způsobí zpoždění přes 45 minut. Docela litujeme, že sedíme na levé straně letadla, protože potom, co jsme sešli z hor, tam panuje nádherné počasí a prakticky celý let do Delhi je vidět hlavní himalájský hřeben. Prostě Murphy je vždy a stále připraven konat :-). Náladu si zpravujeme tradičním přídělem piveček. doufám, že s Air India zase někdy poletím :-). Pomalu klesáme do Delhi a pod námi se zase míhají čtvrtě nehezkých domků. Jsme prostě v Indii. Chvíli čekáme na dráze, asi opět na chocky :-). Skoro celý náš let je odveden do jakési čekárny, samozřejmě bez informací co a jak. Po chvíli mě to nedá, abych nešel nějak osondovat situaci. Zjišťuji, že u jednoho stolku za rohem důležitý chlapík vystavuje opravdu velmi pomalu palubenky. Horší věc je, že početné skupině, stojící ve frontě přede mnou, tvrdí, že díky našemu zpoždění z Kathmandu se nestihnou naložit baťohy a ty odletí až pozdějším letadlem přes Bombaj a budou v Londýně až někdy okolo půlnoci, což by bylo tedy dost nepříjemný :-(. Pána naštěstí střídají mladíci a najednou to začíná odsýpat. Dokonce jsou ochotní a schopní nám odbavit bagáž až na Ruzyň, což je fajn, tedy pokud tam dorazí :-). Ale pořád lepší, když to přijde o den později do Prahy, než aby se to o půlnoci točilo někde na pásu v Heatrow. Po této operaci jsme odvedeni do jiné haly, kde naše bagáž leží na obrovských hromadách a my ji musíme identifikovat. Docela zmatek, ale nezpůsobený Indy, ale těmia paňáci v Kathmandu, kteří nejsou schopný doteď přejít na čárové kódy :-(. V letadle dlouho čekáme na odlet, ale tentokrát nám to vůbec nevadí, protože alespoň stoupá naděje, že se ty bágly podařilo naložit. To je snad úplně poprvé, kdy letím tak dlouhý let přes den a je to docela opruz. Moc se nedaří usnout, tak po očku sleduji indické filmy. Navíc sedíme ve středu, takže ani na koukání ven to není. Prostě dlouhá nuda, zpestřená pouze pálivým jídlem a tradičním popíjením Walkera a pivek. Konečně zase kroužíme nad Londýnem a kolečko není opět jen jedno :-). Heatrow mě následně utvrzuje, že je to snad nejdebilnější letiště na světě. Držíme se šipek na Connecting flights a po nekonečném slalomu v chodbách a bezpečnostní prohlídce mezi terminály, se dostáváme na transit přepážku pro celý Sky Team. Nikdo tu však není, kdo by nám vystavil palubenku na let do Prahy. Paní odvedle nás posílá prakticky přes celý terminál k Air France, kde by nám prý měli pomoc. Ani tam však nic nenacházíme, tak už jsme lehce zmatený co podniknout dále :-(. Zastavujeme tedy nějakého chlapíka z ostrahy, který nám otvírá dveře do jiných chodeb a máme se jít klasicky odbavit. Tady to je fakt úžasný. Běžíme úplně na začátek letiště, kde to konečně vyřizujeme. Samozřejmě musíme znovu projít bezpečnostní prohlídku a všechny další procedury. Nakonec ty dvě hodiny na přestup byly akorát. Za celou dobu jsme se prakticky nezastavili. Náladu nám neuvěřitelně zvyšuje vozík ze zavazadly, protože vidíme překládat naši bagáž do letadla! To se nám ulevilo, tak nakonec konec dobrý všechno dobré. Let do Prahy už utíká jak voda. Baťohy opravdu na pásu nacházíme, takže to nebyla šalba zraku. Už se jen rozloučit s kluky, které ještě čeká vlakový přesun na Moravu a přivítání se s rodiči, které jsem tu opravdu nečekal. Vzali si vítací službu od bráchy :-). Docela kvituji zimní bundu, protože pozdně říjnové Čechy jsou na rozdíl od Kathmandu docela studený.

Nepál – jedním slovem nádherná země, která musí snad každého chytnout za srdce. Už po návštěvě Ladakhu či čínských hor si říkám, že „himalájská“ Asie je jedním z nejhezčích koutů světa, kam mě to bude táhnout asi pořád. Krásnou přírodu na severu země či oblasti plné zvěře na jihu doplňuje přátelský Buddhismus a tajemný Hinduismus fungující dost často na jednom místě v naprosté harmonii. K tomu přátelští lidé a nízká cenová hladina, co víc si na cestách přát. Doufám, že jsem tu nebyl naposledy! Bude se mě stýskat...

Kathmandu naposledy a Patan

Ráno si uvědomuji, že nepálské pohádky je pomalu konec :-(. Tak co s posledním dnem? Původně plánovaný výšlap na kopec Shivapuri (2 731m) severně od Kathmandu s úžasným výhledem na celou oblast národního parku Langtang odpískávám hlavně z důvodu, že se mě tam nechce samotnému. Navíc je to dobré východisko na trek do této oblasti, kterou bych taky rád někdy podrobněji prošel. Tak to prostě nechám na budoucnost a dnes si znovu projdu další zákoutí Kathmandu. Vyrážím do ulic, kde se dnes slaví nejen nový rok, ale zatím hlavně
bohyně Laksmí, alias bohyně hojnosti, bohatství a štěstí. Místo podřezávání zvířátek jdou dnes všude na odbyt nejen fialové, ale hlavně oranžové květinové řetězy. K tomu je krásný slunečný den, tak co víc si přát na procházku. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme tu kráčeli poprvé. Hned zkraje se mě ujímá „guid“, který sice tvrdí, že je student, který si chce jen pokecat, ale počítám, že za doprovod bude chtít nějaký ten obolus. Ani mě to dnes nevadí, alespoň mám s kým promluvit a něco nového se o Nepálu dozvědět. Chlubí se, že patří do kasty bráhmanů, proto tu může studovat vysokou školu. Pochází z bohatší rodiny někde od
Chitwanu, tak se ho ptám jestli patří mezi Thary. Tím ho prý lehce urážím. To je prý největší nepálská spodina. No rasismus je asi po celým světě hluboce zakořeněn. Procházím celý Thamel, Durbar Square s přilehlými trhy a vylézám na už známé výpadovce, kde si chci chytit taxík do Patanu. Chlapec se kasá, že mě zařídí, aby taxík pustil taxametr, což taky plní. Prý jsem jediný turista, který dnes pojede za tarif pro místní :-). Jako odměnu za jeho doprovod, příspěvek na údajná studia :-) a zařízení taxi mu dávám 100NR (25Kč), na což se netváří zrovna dvakrát
nadšeně. Řidič je z toho, že musel pustit taxametr nějaký zasmušilý :-). Do Patanu to pár kiláků je a s výslednou taxou 115NR (29Kč) jsem navýsost spokojený. Vlastní historické městečko je docela maličký, ale pagodovité stavbičky tradičně pěkné. I když je pravda, že Bhaktapur na mě působil výrazně víc. Asi je to i tím, že zde je přeci jen více turistů. Potkávám tu i Johnyho a Lukáše, kteří prohlídku akorát ukončují. Procházím to tu a abych to neměl za pět minut hotový kupuji sváču, sleduji cvrkot a tak nějak zevluji. Pak jdu tradičně mávnout na taxík a nechávám se odvézt k hotelu. Dopolední kolečko mám zdárně za sebou. Po
krátkém odpočinku vyrážím stejným směrem, jako když jsem odjížděl do Chitwanu. Jdu se podívat znovu na ovocný netopýry, kteří patří k největším na světě. Někteří jedinci mají rozpětí křídel až 150 cm. Zase dělají pěkný rambajs. Od netopýrů jdu k tomu „rybníku“ Rani Pokhari s idylickou stavbičkou Shivova chrámu. Bohužel je celý areál oplocený, tak je to jen na čumendu přes plot. Hned vedle je obrovský nadchod nad rušnou křižovatkou, ze kterého je výhled splňující takové ty indické parametry – hrozný davy a
spousty vozítek. Odtud se vydávám směrem k Monkey Templu. Dle mapky bych tam měl snad dojít prakticky přímo. Je to tedy ale pěkná štreka! Procházím praktický celé centrum od východu na západ. Neustále troubící a davem se prodírající motorky mě pomalu začínají lézt na nervy a to jsem si říkal, že jsem na takovýhle věci odolný. Přicházím k odpadkové říčce Bisnumati. To už mám Monkey Templ na dohled. Tentokrát nemám v plánu lozit znovu na kopec, ale kompletně ho obejít. Je to totiž hustá buddhistická záležitost. Kolem celého úpatí je
nepřetržitá zeď plná tisíců mlýnků a stovek chortenů. Mezitím občas proběhnou opičky. Taková menší náboženská pouť. Bohužel po chvíli potkávám skupinu žebravých dětiček, které mají docela silnou výdrž. To nejmenší se mě dokonce několikrát zavěšuje za nohu. Nic jim nedávám a jen čekám nějaké kamenování. Naštěstí míjím jiné turisty, kteří se stávají oběťmi místo mě. Každopádně docela nepříjemná situace v relativně odlehlém místě bez lidí. Půlku poutě mám za sebou – přicházím jednak ke známe rušné silnici, ale hlavně k chrámu s obrovskými zlatými Buddhy umístěnými v pěkné zahradě.
Tady se nechá slušně zrelaxovat. Po chvíli odpočinku vyrážím dokončit svou malou pouť. Po cestě potkávám další velmi otravné žebráky, takže můžu konstatovat, že okolí Swayambhunathu je snad jediným místem v Kathmandu, které je z tohoto pohledu hodně nepříjemné. Zpět se vracím stejnou cestou a jen doufám, že uhodnu ve správným místě zahnout do Thamelu. Sice jsem to tady už prošel několikrát, ale záchytných bodů, které by danou ulici odlišovaly od jiné, tu zas tolik není. Naštěstí trefuji správně. Pak se už pomalu věnuji nákupu suvenýrů a smlouvání. V jednom obchodě je to
fakt divadlo, nějak si pořád nemůžu vybrat, co vlastně chci a pán mezitím stále slevuje. Asi třikrát odcházím a zase se vracím, pořád to přehrabuji, až nakonec dělám asi nejlepší obchod v životě, když původní cena je sražená asi na třetinu. Procházím i trekingové obchody, kde kupuji péřovou bundu bráchovi k narozkám a pro sebe péřovou vestu. Nejvíc mě však fascinují pláťáky „North Face“ s odepínacími nohavicemi za 700NR (175Kč). Asi opravdu platí pravidlo, že se vyplatí do Nepálu lítat pro trekové vybavení. Na obídek jdu už s kluky, zas do McDonala, z kteréhož se stává taková naše jídelna. bohužel
místo kebabu dávám springroly, což je špatná volba. Po setmění se chystám na opravdu poslední výpravu do města. Hned u hotelu si chytám drožku a hurá za 150NR (37Kč) na Durbar Square. Co by to taky bylo za návštěvu Asie bez jízdy drožkou že. Prodíráme se davy a jedeme celkově pomaloučku, ale právě proto to má tu atmosféru. Vlastní večerní Durbar mě trošku zklame, čekal jsem trochu větší nasvícení stavbiček. Mnohem lepší atmosféru mají rozličné krámky a obětiny pro Laksmí s rozsvícenými
svícemi v okolí. V noci hustota petard silně houstne, ale klasických ohňostrojů je málo, tak mě nebaví dlouho stát na balkoně a sledovat to. Usínám docela v pohodě i když bomby imitující jízdu vlaku přes vlnitý plech nejsou zrovna tou pravou ukolébavkou :-)

Zpět do Kathmandu

Ráno na snídani mám zase u Číňanů úspěch s Nihao :-). K jídlu je mezi jiným i nějaké místní muesli, které chutná, stejně jak kdybych lízal nějakou plesnivou zeď. Prostě smrdí jak stavby ve vietnamským Hue – no hnus. Po velmi dlouhé době nechávám něco nesnědený :-). Pak už jen balení a jízda jeepem na „autobusák“. Po cestě míjíme supět nějaké nezávislé, vedrem spařené turisty s krosnami na zádech jak tam kráčejí pěšo. Říkám si, že občas není špatný si připlatit i nějaký ten „luxus“. Máme ještě chvíli před odjezdem, tak
koukáme přes širé lány na hory na obzoru. Nečekaně se mě rozrůstá seznam viděných 8 tisícovek na sedm, protože je vidět celá Annapurna range. Tohle se může stát opravdu jen v Nepálu :-). Nazpátek jedu s jinou společností, ale busy jsou tu naprosto stejný. Bohužel mám lístek na pravou stranu, která je při cestě zpět ta blbá, tak se snažím usadit nalevo, ale jsem odhalen a přesazen :-(. Vlastní cesta zpět je nějaká únavnější. Jediným výrazným zážitkem je zastávka v restyce na půl cesty. Nějak dlouho jim trvá než mě udělají smaženou rýži, takže nejsem ani v půlce talíře, když náš řidič začíná troubit, jako že už by se mělo jet! Všichni ostatní se slízají do busu, tak to chci se slzou v oku nechat nedojezený, ale číšník mě uklidňuje ať pokračuji – vylézá ven, okřikuje řidiče – ten zhasíná motor a vystupuje. Je fakt, že zbytek si už moc nevychutnávám, když mám vidinu toho, jak celý bus nevrle v tom vedru čeká, než se najím. Nakonec stejně nejsem v buse poslední, čeká se na lidi, co se zase mezitím rozutekli po okolí. Zpočátku se zdá, že snad cesta zpět bude trvat kratší dobu, ale opak je pravdou. Několikrát se dostáváme do kolon, které se pohybují opravdu pozvolna. Konečně jsme v sedle a před námi město veliké. Dlouho se motáme po tom slavným místním obchvatu. Vidím, pěkný buddhistický chrám s velkýma pozlacenými sochami na úpatí kopce s opičím templem. Další místo, které si přidávám na zítřejší poslední procházku. Pak už se motáme v dopravní zácpě někde u Thamelu. Konečná je místo toho přehledného plácku, kde se začínalo, na pro mě bezejmenné ulici. Celkem to byla víc jak sedmi hodinová štrapace zpět. Netuším, kde přesně jsem, přeci jen jsou si tu ty uličky strašně podobný, tak si beru taxík. Jízdu usmlouvám ze 300 na 200NR (50Kč), ale i tak je to pro pána na místní poměry docela ryto, protože nejedeme vůbec daleko. V hotýlku dostáváme znovu svou cimru, tak se můžu kochat podvečerním pohledem na město. Padám na postel a můžu zhodnotit výlet do Chitwanu. Na ty tři dny to je tedy pěkná morna, ale i tak to stálo za to. Přitom by stálo si vyhradit jen jeden den na víc a mohl by se dát navíc ten rafting a i půjčení kola a projetí celého okolí. Škoda, že jsme nezahlídli ty nosorožce, protože když se poštěstí, tak tam opravdu vidět jsou. Hlad a potřeba rozhýbat ztuhlé tělo mě vyhání znovu do města. Akorát tu vrcholí přípravu na oslavu nového roku (gudžarátský nový rok), takže všude lítají petardy a rozvěšují se světýlka. Jdu na kebab do svého oblíbeného McDonala, kde po šesti dnech zase potkávám kluky. Trek došli už v dost pozvolným tempu a přiletěli až včera. Dnes si udělali výletík někam za městečko Dhulikel. Na zítra máme stejný plán – vyjet dopoledne do historického Patanu, což je nyní už součást Kathmandu, ale na společném provedení tohoto výletu se nedomlouváme, nějak není nálada.

NP Chitwan - Sloní farma

Vylézáme z lesa do civilizace. Čeká nás poslední atrakce dnešního nabitého dne – návštěva sloní farmy. Je rozlehlá a slonů je tu opravdu spoustu. Jenom tři slůňata nají tu výsadu, že tu pobíhají volně, ostatní jsou jištěny pořádnými řetězy. Prcek je roztomilý, tak ho jdu podrbat na zádech. Docela se nechá, ale pořád by chobotem vyváděl nějaké alotria :-). Jedné důchodkyni se pokouší sebrat trekovou hůlku. Přibíhá místní a slůně dostává klackem přes hřbet. To už není tolik roztomilý :-(. Je tu docela smrad, protože se za sloními ohradami pálí hromady trávy. Prý to má dva důvody, jednak se ti zahání dotěrný hmyz a taky se tím sloni zvykají na oheň a kouř. Obcházím to tu a říkám si, že ty sloni v kopcích na obzoru se mají přeci jen asi lépe. Ještě navštěvujeme přilehlý domek s malou expozicí o asijských slonech – docela zajímavé. Pak už jdeme k řece čekat na přívoz. Na rozdíl od nás to kravky vůbec neřeší – vrhají se do řeky a jak z filmů o migraci zvířat v Africe plavou na druhý břeh. Hlavní atrakcí pro turisty je ale nádherný západ slunce nad Manaslu. Celý hřeben je zbarven do ruda. Prostě dnes muselo být v horách celý den nádherně, na což pohlížím lehce závistivě. Pánové co mají teleobjektivy kvůli zvěři,
nasazují stativy a tvářejí se fotograficky více spokojeni než já, který se pokouší vyfotit 100km vzdálené hory širokáčem :-). Jako přívoz pro nás připlouvá zase nějaký vratký kmen, tak jsou na pasažérech vidět zase takové ztuhlé úsměvy. Doufám, že nedopadneme jak ty kravky a nebudeme to muset doplavčit po svých. Při výstupu se mě podaří nějakému nešťastníkovi udělat bahnitý otisk nohy na bílé košili na zádech. Naštěstí je to mísňák, který to bere s nadhledem. Nebo že by to spíš bylo tím, že si na záda nevidí? :-). K večeři má být něco speciál
nepálského a je fakt, že to pálí slušně, takže Everest beer je zase adekvátní volba. Pak už jsem zalezlý na cimře a chvíli se bavím nepálsko indickým satelitem – zvlášť náboženské programy mě docela berou :-). Čekám jestli zase přijde chlapík bušit na dveře, kvůli tanečnímu večeru a taky, že jo. Ale fakt se mě zase nechce, tak mě naštěstí dlouho nepřemlouvá.

NP Chitwan - Plavba kánoí a Nature Trail

Ani se nestačím vydýchat z procházky a už se vyjíždí na tu avizovanou plavbu kánoí. Jeepem se tentokrát přesouváme na úplně druhou stranu a zase projíždíme zajímavými tharskými oblastmi. Na vlastní plavbu nějakou dobu čekáme v hodně provizorním přístavu. Alespoň můžeme sledovat jak místní mastí karty, nebo koukat na Manaslu, které si tak trochu říká o nějakou příští návštěvu, hlavně svou údajnou liduprázdností :-). Konečně se jdeme naloďovat. Trošku zkoprněle koukáme na plavidlo, kterým se tu budeme posouvat. Je to kánoe vydlabaná z jednoho kmene, takže velká romantika. Ale vypadá strašně vratce! Opatrně si
všichni sedáme a voda končí jen asi centimetr pod hranou kánoe. Tak to vypadá, že místo poklidného sledování okolní přírody budeme spíš bez hnutí sledovat to, zda se nepřevrhneme do místních vod. Naštěstí nás kupodivu zachraňuje to, že nám do lodi začíná zatékat. V půlce plavby se tedy odchytává chlapík tlačící akorát svou loď proti proudu. Přelézáme do většího „kmene“, který se jeví už výrazně stabilnější, takže si už můžeme tuhle poklidnou plavbu opravdu vychutnávat. Okolí je hlavně o ptactvu, vidíme
krásné bažanty, pávy, spoustu ledňáčků, volavky a pak řadu místních druhů, jejichž anglická jména nám náš mistr každou chvíli oznamuje. Vidíme dokonce jednoho vzácného s dlouhatánským ocasem, což našeho guida probudí z každodenní rutiny. Hned listuje ve své encyklopedii, aby nám tenhle „very rare“ kus ještě ukázal na obrázku. Je to samozřejmě na trochu jinou foto výbavu než co mám, takže se spíš kochám, než cvakám. Natěšený vzpomínkami z bolívijské pampy očekávám záplavu avizovaných krokodýlů, ale nakonec vidíme jen tři kusy – dva masožravé a
jednoho pěkného gaviala s dlouhatánskou tlamou. Ale i tak jsem s plavbou spokojený, zvlášť hojnost pávů mě příjemně překvapila. Přistáváme na rozhraní savany a jungle lesa – tak tady začíná "nature trail". Musím se smát, když si náš průvodce, třetinový mužíček co já, v košilce a průvodcem ptačí říše v podpaždí, shýbá pro klacek jako zbraň proti případně se objevivšímu nosorožcovi. Jen co ujdeme pár desítek metrů se znovu shýba k zemi. Prý to tady počůral nosorožec – všichni si musíme povinně čuchnout. Smrdí to pěkně :-). Jsou tu i velké stopy v bahně.
Klacek na nosorožce se nakonec opravdu hodí. Míjíme totiž termitiště, tak ho pán trošku likviduje, abychom viděli, že o v něm opravdu žije. Přicházíme k pěkným mokřadům. Pak začne něco chrastit v roští, tak máme lehce lufta jestli to fakt není nosorožec, ale je to zase jen neškodný jelínek :-). Ale i tak to byla docela fajn procházka.

NP Chitwan - Tharu people

Po obídku vyrážím na výlet, ale vedro na hlavní ulici mě hned sráží do kolen, tak si jdu nejdřív na chvíli sednout na netík. Zjišťuji, že tím však ničeho nedocílím, jelikož se krajina čím dál tím víc rozpaluje, tak nahazuji batůžek na záda a vyrážím na obhlídku. Krajina je sice placatá, ale i tak docela zajímavá. Políčka rýže, kam až oko dohlídne. Mezitím malé háje v jejichž stínu jsou chaloupky zemědělců a obzor za dobré viditelnosti vroubí, která dnes naštěstí je, pila ledovcových vrcholů s králem špičákem
Manaslu (8 163m). Opravdovou zajímavostí jsou však místní lidí – Tharové. Je to jedna z největších etnických menšin v Nepále čítající 1,2 milionu lidí. Žijí na první pohled v nuzných domcích, prostotou tak trochu podobných těm např. v severním Laosu. Tam však byl hlavní typický rys stavba na kůlech tady hned zaujme omítka stěn ze žlutého bláta. Na malém vydupaném plácku před chaloupkou se většinou suší nějaké zemědělské výdobytky a kolem pobíhá spousta zvířat. Většinou vodní buvoly, kozičky, sem tam prase a hodně ptactva. Když se
místních zeptám, zda si je můžu vyfotit nejsou proti, ale do objektivu se nepodívají a pracují vesele dál. U jedné pumpy se koupe několik žen, tak ty radši nefotím, aby odněkud čistě náhodou nepřiletěla sekerka :-). Silniček a cestiček je tu požehnaně, tak jsem rád, když po čase narazím na tu hlavnější, po které jsme ráno jeli jeepem. Přicházím až k tomu mostu odkud se můžu kochat řekou, která tu jen podtrhuje malebnost kraje. Čas mě bohužel začíná tlačit, blíží se totiž
oficiální odpolední program, tak to musím otočit a kráčet zpět. Je to škoda, chtěl jsem původně dojít až na začátek divočiny a koukat na koupající se buvoly. Na zpáteční cestě vidím pár lidí, jak vyspravuje blátivou fasádu – asi se to musí upravovat dost často. Srandovně vypadají roztroušené turistické resorty, které sem vůbec nezapadají i když to ve většině případů nejsou zas nějaké gigantické ratejny. Poslední zastávka je na místní poměry u výstavnějšího domku omláceného vlnitými plechy, kde se semnou dá do
řeči synek student. Dělám jim tedy po chvíli rodinnou fotku. Na celé vycházce, se mě nejvíc líbilo, že je zde život ještě alespoň částečně autentický, ne jak ty suvenýrové vesničky horských kmenu v JV Asii. Spařený přicházím zpět do resortu. Teploměr ukazuje maximum 38 stupňů – asi no comment :-).

NP Chitwan - Sloní safari a koupel

Na snídani zdravím Číňany jediným slovíčkem, které jsem v té jejich krásné zemi, pochytil – nihao /níháu/ (ahoj). Vzbuzuji obdiv a div ne potlesk. Takže mě hned učí: yóu yú /jóuí/ (děkuji) a řadu dalších, které si už zase nepamatuji. Můj čínský progres je tedy opravdu pozvolný :-). Zbyli tu jen dva, protože ta druhá výprava už včera zmizela neznámo kam. Takže v celém resortu jsme jen tři hosti. Bavíme se o treku a pak si najednou uvědomím, že to jsou vlastně ty dva týpci, jak jsem je potkal v Dragnangu, když přešli Cho la v tenistkách.
Svět je fakt malý. Konečně vyrážíme na sloní safari. Nakládá nás už plný jeep, ale i tak se zázračně všichni na korbu vměstnáváme. Už samotná jízda na místo určení stojí za to. Projíždíme vesnice místních obyvatel Tharů, kteří žijí jen v takových nizoučkých chaloupkách oplácaných blátem. To jsem tady ani nečekal. Sem se určitě odpoledne vydám na procházku. Přejíždíme, kupodivu po mostě, řeku a na fotbalovém stadionu obklopeném lesy začíná ta dlouho očekávaná show. Už tu v plné parádě stojí
pár slonů. Na jednom chtějí doplnit posádku, tak se zbytečně moc aktivně hlásím. Oproti pohodovému zážitku z Thajska, kde na každém slonu jeli dva turisti + mahout, tak tady pojedeme rovnou čtyři. Takže se tu mačkám s nějakým kolohnátem a navíc jsem doplnil dvojici, která čučí lehce nešťastně dozadu. Tak hyjé :-). Hned zkraje krosíme říčku, kde nás předbíhá jediný slon obtěžkaný pouze třemi pasažéry. To je ale nespravedlnost. Já už mám po dvou minutách opocený záda od kolohnáta a tady si někdo jede
s větrem o závod :-). Mizíme v pralesu a po vydupaných stezkách se naše stádo roztrhává. Krásní motýlové poletují kolem nás a doprovázejí nás celou jízdu. Po chvíli se už prodíráme savanou, kde bychom měli vidět snad i nějaké zvířectvo. Všichni jsme natěšení na nosorožce, což je místní největší trhák. Sloni jsou opravdu tankové – procházíme neprostupnými křovisky, bahnitišti. Celkově dost neprůchozím terénem pro člověka. Navíc jsou tu vysoké rákosy, takže nekoukat ze sloního hřbetu, tak je to bez výhledu a navíc, když si představím, co tu žije za zvěř,
bych se tu ani moc courat nechtěl. Na obzoru vidíme dlouhý táhlý hřeben pohoří Someshwar Range, což je přirozená hranice mezi Nepálem a Indií. Právě zde by měli volně pobíhat desítky divokých slonů, jak nám říká mahout. Nosorožce bohužel nenacházíme, čemuž se vlastně ani nemusím moc divit. Park je tak rozsáhlý, tak proč by se měli motat stále na tomhle kilometru čtverečním, kde každý den prochází skupina sedmi slonů stále dokola :-). Jediným větším býložravcem, který kolem nás probíhá je nějaký splašený jelínek. Dalšího jelínka nacházíme napůl
sežraného, prý od tygra, což naznačují, kupodivu pravě vypadající, stopy. Slonům se to vůbec nelíbí a troubí jak o život, což je asi největší zážitek z této jinak útrpné vyjížďky. Po víc jak hodině přijíždíme zpět a spousta lidí má problém rozhýbat odkrvené nohy. Tady to bylo na terén zajímavější než v Thajsku, ale tam to byla stokrát lepší zábava, pohodlí a vůbec celkový dojem. Nakonec jsem si díky mé pozici nad sloním zadkem alespoň rozšířil o obzory z biologie. Zjistil jsem, že velkou zvládne slon i za mírného „cvalu“, ale na malou se holt musí postát a o něco více
soustředit :-). Ztuhlý jak robot se opravdu pozvolna rozcházím. Než nás vyzvedne jeep, můžu pozorovat karavany vodních buvolů jak si to štrádují přes fotbalové hřiště k řece na příjemnou koupel. Už se taky těším jak se za chvíli vyčachtám s chobotnatci. Vyrážíme na cestu zpět a hned zkraje musíme řešit ošemetnou situaci. Akorát na mostě se potkáváme se skupinou buvolů. Je to docela oříšek, protože se chlapcům moc uhýbat nechce. Honák s paraplátkem se do nějaké akce taky moc nežene. Nakonec se daří – pozvolná jízda a klakson dělá své. Pokouším si vštípit kudy jedeme, abych se tu na odpolední procházce neztratil. A teď by měl nastat vrchol dnešního dne – koupel se slony. Čumilů je tu několik desítek, odvážlivců už míň. Jenom dobře, alespoň nemusím stát frontu :-). Není se kde převlíknout, tak je to lehce na striptéra. Počítám ale, že lidé spíš pozorují slony, než převlíkající se Evropany :-). Starý dědula starající se o výběr peněz mě přiděluje volného slona a jde se na to. Vyskočit na hřbet a šup do řeky. Tady si už mahout takticky leze za mě, protože začíná sprcha chobotem. Sprška je to opravdu festovná. Dostávám zásahy ze všech stran. Slon je docela kujón. Další kolo je už obtížnější na udržení stability. Chobotnatec se kompletně potápí, takže nakonec padám taky do vod. To je asi jediná chvilka, kdy mám lehkého lufta. Přeci jen si člověk připadá hodně maličký a zavalitelný, když se plácá ve vodě mezi takovými obry. Je to docela boj vylézt mu znovu na hřbet, ale nakonec se daří, takže se na břeh po pěti minutách vracím v „sedle“ a ne nějak potupně pěšo. Bezva zážitek. Jsem docela rád, že jsem půjčil foťák průvodcovi s jeepu, tak mě i několikrát zdokumentoval, jak řádím. Ještě jdu s foťákem znovu k řece, abych si už v „klidu“ prohlídnul osamoceného slona, který se docela dlouho sprchuje a očividně mu to dělá radost.

První kroky v Sauraha

Čeká tady už rozsáhlá grupa naháněčů, kteří rozebírají turisty z busů do jeepů. Jsem umístěn jako první a pak dlouhé minuty čekám na prudkém sluníčku jak škvarek obecný. Sauraha má jen nějakých 100 metrů nad mořem a na obzoru, sto kilometrů vzdušnou čarou, vidím Manaslu (8 163m). Tyhle výškové rozdíly jen podtrhují neuvěřitelnou členitost této země. Jsem docela zvědavý jaké nafasuji parťáky. Nakonec je to šest Číňanů ve dvou skupinách. Tak to bude tedy ještě sranda. Jedeme jen kousek mezi poli a pak se už dostáváme na asfaltku fungující jako hlavní ulice v Sauraha. Posléze se dozvídám, že co je v katastru Sauraha je vyasfaltovaný, protože to platí město z příjmů od turistů. Všechny ostatní polňačky jsou státní, takže prakticky bez údržby. Náš resort je docela pěkný a mám pro sebe veliký pokoj. Na welcome drinku se dozvídáme program. Dnes je prý už jen relax, což jsem tak trochu očekával a poté sledování západu slunce. Hřebem večera má být nějaké pozorování místních tanců, na což se mě už teď jít nechce, zvlášť když bych tam seděl sám. V návštěvní knize resortu jsou zapsaní fakt jen samý Číňané, takže moje přítomnost zde je vlastně takovou menší záhadou :-). Po pozdním veg obídku vyrážím konečně na průzkum okolí. Pendluji po hlavní ulici plné obchůdků a suvenýrů. Na to, jak je tu obrovská možnost ubytování, mě tu nepřijde zas tolik návštěvníků. Přicházím až k řece, kde je spousta restyk, tak se trošku obávám, že zde bude ten proslavený západ slunce. Na zpáteční cestě se konečně doptám na „barber shop“. Říkám si, že mám vlastně velký štěstí, že musím počkat než holič dodělá předchozího zákazníka. Vidím alespoň všechny ty procedury a nic mě snad nevystraší. Docela mě překvapilo, že i holení může být docela cestovatelským zážitkem :-). Pán, co se o nás stará, si mě nějak oblíbil a z mého oholení je vysloveně nadšený. Prý jsem nyní „handsome men“ :-). Pak už vyrážíme na ten avizovaný sunset. Je to docela slabá atrakce, kterou naštěstí zachraňuje domorodec na kanoi, který tomu lehce dodává kouzlo. Ještě procházíme přilehlé muzeum, které zpočátku vypadá taky fejkově, ale je zadarmo a něc tam i je. Číňané moc Anglicky nemluví, tak se pán zaměřuje na mě a prakticky nejde setřást. Dokonce ani na netu mě nedopřeje klid. Z večeru se pomalu stává psycho :-). Tak z večeře prchám i s pivkem na pokoj, ale i tam se pán po chvíli dobývá, protože je prý čas vyrazit na kulturní večer. Imituji, že jsem velmi tired, tak mě už konečně nechává žít.

Jízda do NP Chitwan

Ráno zas dávám osvědčenou cestovatelskou snídani – místní biskupák s banány a pak už svištím na shromaždiště turistických busíků. Podle náčrtku od chlapíka z cestovky by to nemělo být daleko, tak tam vyrážím pěšo i když v recepci doporučují taxík. Hned naproti hotelu akorát otevírá svou provozovnu holič. No to si snad dělá srandu – včera jsem ho hledal po všech čertech a on je ukryt hned pod svícnem. Z ničeho nic se z korun, které lemují jeden z hlavních bulvárů, začne ozývat orchestr šílených zvuků.
Hledám původce halekotu a docela nevěřím – větve jsou ověšený stovkami či tisíci velkých netopýrů. Takový dobrý start zvířecího safari, co by mě mělo čekat. Další atrakcí jsou čety vojáků, které díky své běžecké rozcvičce lehce blokují dopravu na hlavní ulici. První a poslední dvojičky jsou vybaveny pořádnými kvéry. Jistota je prostě jistota. Přesně na minutu přicházím ke stanovišti busíků, kterých je tu opravdu požehnaný počet. Hledám vozítko společnosti Shiva Baba. Dá to trošku zabrat protože mě přijde, že každý druhý
je nějaký Baba. Můj je dle platících Murphyho zákonů až ten poslední. Sice mám místa až na poslední pěťák, ale naštěstí k okýnku. Vlastní stroj vypadá dost nuzně, ale místa na nohy je tam tak dvakrát víc než v „luxusním“ studentovi. V sedm ráno vyrážíme na cestu. Hned zkraje míjíme velkou vodní plochu s pěknou stavbičkou. Tak sem si pak ještě dojdu pěšo. Pak se víc jak hodinu prodíráme Kathmandu, prakticky stále do kopce. Najednou jsme v horském sedle. Opouštíme hlavní město a vyrážíme vstříc venkovu. Sjíždíme nekonečný kopec v gigantické koloně busů, náklaďáků a jiných vozítek v obou směrem. Jedeme prakticky krokem za neustálého troubení. Moje pravá strana se ukazuje jako šťastná, protože většinu cesty koukám do údolí. Jelikož se tu jezdí na levé straně, tak nebožáci, co sedí nalevo, koukají převážně do kolmé stěny hned za oknem. Krajina okolo je parádní. Samé hory, pěkně zelené se spoustou terasovitých políček. Na obzoru se tyčí ledový velikáni bez náznaku mráčku. Tak to vypadá, že se v kopcích zase udělalo pěkně. Opravdu nádherná země – chtělo by to sem jezdit každý květen a říjen na měsíc na kopce :-). Postupně klesáme k pěkné a docela mohutné řece Trisuli, což je taky další možný výlet z Kathmandu. Vidíme už pár skupinek raftařů připravujících se na plavbu. Hmm taky bych se svezl. Přes řeku je několik obr vysutých mostů a lanovek stylu bedny od brambor zavěšené na laně. Co mě překvapuje více je kabinková lanovka evropských parametrů vedoucí na jednu z vysokých zelených hor. Je to pro místní asi docela atrakce, protože přilehlé parkoviště je beznadějně plné. Zajímavý pohled je i na soutok Trisuli s nějakou víc „ledovcovou“ říčkou. Ještě dost daleko je vidět rozdílná barva vody. Provoz konečně trošku řídne, když míjíme odbočku na Pokharu. Na obídek zastavujeme v pajzlíku, ale klasické momo tu mají dobré a za pakatel. Po nabrání sil nás čeká i taková „bolívijská“ pasáž – prašná šotolina a silnice vytesaná do skály vysoko nad řekou. Taková krátká death road. Následuje hustý lesík a pak, po pěti hodinách výhledové silnice, je najednou všude dokola jen rovina. Tomu se mě skoro nechce věřit. Zatím mě přišlo, že je Nepál kompletně obsazený horami. V nížině to vypadá naprosto stejně jak v Indii. Takže děsný vedro, binec atd. Po projetí velkého města Bharatpur a následného souměstí zabočujeme už na finální cíl, městečko Sauraha. Silnička se postupem času mění na polňačku a busík má co dělat, aby projel. Okolo nás jsou rýžová políčka, buvoly a vůbec zas takový jiný Nepál. Zastavujeme na území nikoho mezi poli. Prostě tu mají luxusní autobusák :-)