Na snídani zdravím Číňany jediným slovíčkem, které jsem v té jejich krásné zemi, pochytil – nihao /níháu/ (ahoj). Vzbuzuji obdiv a div ne potlesk. Takže mě hned učí: yóu yú /jóuí/ (děkuji) a řadu dalších, které si už zase nepamatuji. Můj čínský progres je tedy opravdu pozvolný :-). Zbyli tu jen dva, protože ta druhá výprava už včera zmizela neznámo kam. Takže v celém resortu jsme jen tři hosti. Bavíme se o treku a pak si najednou uvědomím, že to jsou vlastně ty dva týpci, jak jsem je potkal v Dragnangu, když přešli Cho la v tenistkách.
Svět je fakt malý. Konečně vyrážíme na sloní safari. Nakládá nás už plný jeep, ale i tak se zázračně všichni na korbu vměstnáváme. Už samotná jízda na místo určení stojí za to. Projíždíme vesnice místních obyvatel Tharů, kteří žijí jen v takových nizoučkých chaloupkách oplácaných blátem. To jsem tady ani nečekal. Sem se určitě odpoledne vydám na procházku. Přejíždíme, kupodivu po mostě, řeku a na fotbalovém stadionu obklopeném lesy začíná ta dlouho očekávaná show. Už tu v plné parádě stojí
pár slonů. Na jednom chtějí doplnit posádku, tak se zbytečně moc aktivně hlásím. Oproti pohodovému zážitku z Thajska, kde na každém slonu jeli dva turisti + mahout, tak tady pojedeme rovnou čtyři. Takže se tu mačkám s nějakým kolohnátem a navíc jsem doplnil dvojici, která čučí lehce nešťastně dozadu. Tak hyjé :-). Hned zkraje krosíme říčku, kde nás předbíhá jediný slon obtěžkaný pouze třemi pasažéry. To je ale nespravedlnost. Já už mám po dvou minutách opocený záda od kolohnáta a tady si někdo jede
s větrem o závod :-). Mizíme v pralesu a po vydupaných stezkách se naše stádo roztrhává. Krásní motýlové poletují kolem nás a doprovázejí nás celou jízdu. Po chvíli se už prodíráme savanou, kde bychom měli vidět snad i nějaké zvířectvo. Všichni jsme natěšení na nosorožce, což je místní největší trhák. Sloni jsou opravdu tankové – procházíme neprostupnými křovisky, bahnitišti. Celkově dost neprůchozím terénem pro člověka. Navíc jsou tu vysoké rákosy, takže nekoukat ze sloního hřbetu, tak je to bez výhledu a navíc, když si představím, co tu žije za zvěř,
bych se tu ani moc courat nechtěl. Na obzoru vidíme dlouhý táhlý hřeben pohoří
Someshwar Range, což je přirozená hranice mezi Nepálem a Indií. Právě zde by měli volně pobíhat desítky divokých slonů, jak nám říká mahout. Nosorožce bohužel nenacházíme, čemuž se vlastně ani nemusím moc divit. Park je tak rozsáhlý, tak proč by se měli motat stále na tomhle kilometru čtverečním, kde každý den prochází skupina sedmi slonů stále dokola :-). Jediným větším býložravcem, který kolem nás probíhá je nějaký splašený jelínek. Dalšího jelínka nacházíme napůl
sežraného, prý od tygra, což naznačují, kupodivu pravě vypadající, stopy. Slonům se to vůbec nelíbí a troubí jak o život, což je asi největší zážitek z této jinak útrpné vyjížďky. Po víc jak hodině přijíždíme zpět a spousta lidí má problém rozhýbat odkrvené nohy. Tady to bylo na terén zajímavější než v Thajsku, ale tam to byla stokrát lepší zábava, pohodlí a vůbec celkový dojem. Nakonec jsem si díky mé pozici nad sloním zadkem alespoň rozšířil o obzory z biologie. Zjistil jsem, že velkou zvládne slon i za mírného „cvalu“, ale na malou se holt musí postát a o něco více
soustředit :-). Ztuhlý jak robot se opravdu pozvolna rozcházím. Než nás vyzvedne jeep, můžu pozorovat karavany vodních buvolů jak si to štrádují přes fotbalové hřiště k řece na příjemnou koupel. Už se taky těším jak se za chvíli vyčachtám s chobotnatci. Vyrážíme na cestu zpět a hned zkraje musíme řešit ošemetnou situaci. Akorát na mostě se potkáváme se skupinou buvolů. Je to docela oříšek, protože se chlapcům moc uhýbat nechce. Honák s paraplátkem se do nějaké akce taky moc nežene. Nakonec se daří – pozvolná jízda a klakson dělá své. Pokouším si vštípit kudy jedeme, abych se tu na odpolední procházce neztratil. A teď by měl nastat vrchol dnešního dne – koupel se slony. Čumilů je tu několik desítek, odvážlivců už míň. Jenom dobře, alespoň nemusím stát frontu :-). Není se kde převlíknout, tak je to lehce na striptéra. Počítám ale, že lidé spíš pozorují slony, než převlíkající se Evropany :-). Starý dědula starající se o výběr peněz mě přiděluje volného slona a jde se na to. Vyskočit na hřbet a šup do řeky. Tady si už mahout takticky leze za mě, protože začíná sprcha chobotem. Sprška je to opravdu festovná. Dostávám zásahy ze všech stran. Slon je docela kujón. Další kolo je už obtížnější na udržení stability. Chobotnatec se kompletně potápí, takže nakonec padám taky do vod. To je asi jediná chvilka, kdy mám lehkého lufta. Přeci jen si člověk připadá hodně maličký a zavalitelný, když se plácá ve vodě mezi takovými obry. Je to docela boj vylézt mu znovu na hřbet, ale nakonec se daří, takže se na břeh po pěti minutách vracím v „sedle“ a ne nějak potupně pěšo. Bezva zážitek. Jsem docela rád, že jsem půjčil foťák průvodcovi s jeepu, tak mě i několikrát zdokumentoval, jak řádím. Ještě jdu s foťákem znovu k řece, abych si už v „klidu“ prohlídnul osamoceného slona, který se docela dlouho sprchuje a očividně mu to dělá radost.
Na snídani zdravím Číňany jediným slovíčkem, které jsem v té jejich krásné zemi, pochytil – nihao /níháu/ (ahoj). Vzbuzuji obdiv a div ne potlesk. Takže mě hned učí: yóu yú /jóuí/ (děkuji) a řadu dalších, které si už zase nepamatuji. Můj čínský progres je tedy opravdu pozvolný :-). Zbyli tu jen dva, protože ta druhá výprava už včera zmizela neznámo kam. Takže v celém resortu jsme jen tři hosti. Bavíme se o treku a pak si najednou uvědomím, že to jsou vlastně ty dva týpci, jak jsem je potkal v Dragnangu, když přešli Cho la v tenistkách.
Svět je fakt malý. Konečně vyrážíme na sloní safari. Nakládá nás už plný jeep, ale i tak se zázračně všichni na korbu vměstnáváme. Už samotná jízda na místo určení stojí za to. Projíždíme vesnice místních obyvatel Tharů, kteří žijí jen v takových nizoučkých chaloupkách oplácaných blátem. To jsem tady ani nečekal. Sem se určitě odpoledne vydám na procházku. Přejíždíme, kupodivu po mostě, řeku a na fotbalovém stadionu obklopeném lesy začíná ta dlouho očekávaná show. Už tu v plné parádě stojí
pár slonů. Na jednom chtějí doplnit posádku, tak se zbytečně moc aktivně hlásím. Oproti pohodovému zážitku z Thajska, kde na každém slonu jeli dva turisti + mahout, tak tady pojedeme rovnou čtyři. Takže se tu mačkám s nějakým kolohnátem a navíc jsem doplnil dvojici, která čučí lehce nešťastně dozadu. Tak hyjé :-). Hned zkraje krosíme říčku, kde nás předbíhá jediný slon obtěžkaný pouze třemi pasažéry. To je ale nespravedlnost. Já už mám po dvou minutách opocený záda od kolohnáta a tady si někdo jede
s větrem o závod :-). Mizíme v pralesu a po vydupaných stezkách se naše stádo roztrhává. Krásní motýlové poletují kolem nás a doprovázejí nás celou jízdu. Po chvíli se už prodíráme savanou, kde bychom měli vidět snad i nějaké zvířectvo. Všichni jsme natěšení na nosorožce, což je místní největší trhák. Sloni jsou opravdu tankové – procházíme neprostupnými křovisky, bahnitišti. Celkově dost neprůchozím terénem pro člověka. Navíc jsou tu vysoké rákosy, takže nekoukat ze sloního hřbetu, tak je to bez výhledu a navíc, když si představím, co tu žije za zvěř,
bych se tu ani moc courat nechtěl. Na obzoru vidíme dlouhý táhlý hřeben pohoří Someshwar Range, což je přirozená hranice mezi Nepálem a Indií. Právě zde by měli volně pobíhat desítky divokých slonů, jak nám říká mahout. Nosorožce bohužel nenacházíme, čemuž se vlastně ani nemusím moc divit. Park je tak rozsáhlý, tak proč by se měli motat stále na tomhle kilometru čtverečním, kde každý den prochází skupina sedmi slonů stále dokola :-). Jediným větším býložravcem, který kolem nás probíhá je nějaký splašený jelínek. Dalšího jelínka nacházíme napůl
sežraného, prý od tygra, což naznačují, kupodivu pravě vypadající, stopy. Slonům se to vůbec nelíbí a troubí jak o život, což je asi největší zážitek z této jinak útrpné vyjížďky. Po víc jak hodině přijíždíme zpět a spousta lidí má problém rozhýbat odkrvené nohy. Tady to bylo na terén zajímavější než v Thajsku, ale tam to byla stokrát lepší zábava, pohodlí a vůbec celkový dojem. Nakonec jsem si díky mé pozici nad sloním zadkem alespoň rozšířil o obzory z biologie. Zjistil jsem, že velkou zvládne slon i za mírného „cvalu“, ale na malou se holt musí postát a o něco více
soustředit :-). Ztuhlý jak robot se opravdu pozvolna rozcházím. Než nás vyzvedne jeep, můžu pozorovat karavany vodních buvolů jak si to štrádují přes fotbalové hřiště k řece na příjemnou koupel. Už se taky těším jak se za chvíli vyčachtám s chobotnatci. Vyrážíme na cestu zpět a hned zkraje musíme řešit ošemetnou situaci. Akorát na mostě se potkáváme se skupinou buvolů. Je to docela oříšek, protože se chlapcům moc uhýbat nechce. Honák s paraplátkem se do nějaké akce taky moc nežene. Nakonec se daří – pozvolná jízda a klakson dělá své. Pokouším si vštípit kudy jedeme, abych se tu na odpolední procházce neztratil. A teď by měl nastat vrchol dnešního dne – koupel se slony. Čumilů je tu několik desítek, odvážlivců už míň. Jenom dobře, alespoň nemusím stát frontu :-). Není se kde převlíknout, tak je to lehce na striptéra. Počítám ale, že lidé spíš pozorují slony, než převlíkající se Evropany :-). Starý dědula starající se o výběr peněz mě přiděluje volného slona a jde se na to. Vyskočit na hřbet a šup do řeky. Tady si už mahout takticky leze za mě, protože začíná sprcha chobotem. Sprška je to opravdu festovná. Dostávám zásahy ze všech stran. Slon je docela kujón. Další kolo je už obtížnější na udržení stability. Chobotnatec se kompletně potápí, takže nakonec padám taky do vod. To je asi jediná chvilka, kdy mám lehkého lufta. Přeci jen si člověk připadá hodně maličký a zavalitelný, když se plácá ve vodě mezi takovými obry. Je to docela boj vylézt mu znovu na hřbet, ale nakonec se daří, takže se na břeh po pěti minutách vracím v „sedle“ a ne nějak potupně pěšo. Bezva zážitek. Jsem docela rád, že jsem půjčil foťák průvodcovi s jeepu, tak mě i několikrát zdokumentoval, jak řádím. Ještě jdu s foťákem znovu k řece, abych si už v „klidu“ prohlídnul osamoceného slona, který se docela dlouho sprchuje a očividně mu to dělá radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat