Ráno k naší radosti zjišťujeme, že barák popelem nelehl a my přežili tuto nebezpečnou noc u pana Fráčka. Počasí venku zatím vypadá bohužel hodně mlhavě nepřívětivě. Říkám si, že ty sluneční etapy jsou tu výrazně kratší než ty zamračené. Balíme krosny s tím, že nám všechny věci přes noc nasmrádli tím ředidlem. Prostě na tuto lodge si vzpomínky uchováme doslova a do písmene dlouho. Jediné čeho můžu litovat, že jsem pana šéfa nezdokumentoval nějakou vypečenou fotkou. Čekám před záchodem odkud
po chvíli vybíhá babka a stydlivě vykřikuje „It´s not from me“. No paseka je tam fakt nechutná, ale je pravdou, že opravdu nevěřím, že by to všechno bylo od ní :-). Po snídani konečně vyrážíme na steč sedla Kongma La. Pro mě je to už prakticky poslední nepálská výzva. Hurá, mlžná mračna se mezitím slušně protrhaly a nakonec to vypadá přeci jen na slunečný den. Takže jsme propadali panice zbytečně, ale s mou dosavadní zkušeností při přechodu místních pětitisícových sedel se není čemu divit, že jsem
byl takový menší pesimista. Docela jsme zvědavý jaké to dnes bude. Jeden čínský pár nás totiž včera varoval, že to sem šli z Chukungu 10 hodin a navíc se kousek před koncem ztratili v mlze při přechodu ledovce těsně před Lobuche a hodinu tam bloudili. Pozitivní věcí je zase to, že prý za celý den nepotkali vůbec nikoho. Jakoby úhlopříčkou stoupáme jihovýchodním směrem na morénu ledovce Khumbu, která slouží jako taková vyhlídka na Lobuche. Pak už nás čeká krosing víc jak šest set metrů širokého ledovce. Cesty se nám nedělá problém držet, ale
v některých pasážích by to bylo za mlhy opravdu ošemetné. Z ledovcové dálnice se nám otevřou poslední krásné pohledy na Pumori a celý kuloár okolních hor. Na druhé straně zase ční náš starý známý Arakam tse. Na druhé straně morény samozřejmě nadáváme kolik toho musíme slézt. Další postup je už pouze o fyzičce. Strašný krpál, ale bez technických nástrah. Kolem nás zurčí potůček ze zbytků ledovce hory Pokalde, tak doplnit vodu není žádný problém. Při odpočinkových přestávkách se koukáme na vesničku Lobuche čím dál víc panoramaticky a
hlavně na stejnojmennou rozeklanou horu s několika vrcholy za ní. Na ní je krásně vidět, že to, že ji Nepálci zařadili mezi takzvané „trekking peaks“ vůbec nic nenapovídá o obtížnosti výstupu. Tohle je horolezing jako prase. Vylezeme do takového „mezipatra“, odkud se jeví další pokračování cesty výrazně pohorší – Stěna s naším sedlem vypadá jak pořádná kolmá hradba a před námi prudký suťový svah. Naštěstí skrz něj vedou docela pohodové zákruty. Tady se naše pole definitivně roztrhá, každý si stoupá svým tempem. Sice jsme už výborně aklimatizovaný, ale i tak je prudký výstup
v 5 500 metrech s plnou polní dost náročný. Vlastně jsem krosnu do takové výšky zatím netáhnul. Posledních pár desítek metrů je nejhorších – stoupá se přes kamenné pole, už zasypané namrzlým sněhem. Takže až tady, těsně před vrcholem, je třeba dávat lehce pozor. Třepetající se fáborky a kluci mě však docela povzbuzují tím, že je to na druhé straně neskutečná paráda, tak šlapu do pedálů. Nakonec to dopadá stejně, jak na prakticky stejně pojmenovaném sedlu v Ladakhu – Kongmaru la, a jen tři výškové metry před vrcholem se musím zastavit a vydýchat, než jsem schopný ten kousek
dostoupat. Konečně jsem v sedle a pohled, který se mě otevírá mě málem sráží do kolen. Přede mnou je neuvěřitelné horské panorama –
Lhotse (8 516m),
Lhotse Shar (8 383m),
Makalu (8 463m),
Baruntse (7 220m),
Ama Dablam (6 814m) a řada dalších. Tuhle krásnou scenérii dotváří obrovské modré jezero pod námi. Uneseni tou nádherou si říkáme, že je to tady snad hezčí než na Kala Pattharu. Navíc měli včera Číňané pravdu v tom, že tu není ani noha. To tedy fakt nechápu, proč všichni vynechávají tenhle parádní přechod, navíc, když je to choďák jak vyšitý. Vyhříváme se na
rozpukaném hřebeni a povzbuzujeme Wixe, který dnes uzavírá peloton. Koukáme na přilehlou
Pokalde (5 806m) a rozhodujeme se, že ji zdolávat nebudeme. Po hřebínku, přímo ze sedla, by to bylo docela náročný. A znovu stoupat od jezírka, kudy má vést cesta se nám už chtít určitě nebude. I tak to bude ještě pěkná dálka dolů do údolí. Takže už teď je jasný, že výškový rekord z úbočí sopky Chachani v Peru zůstane nepřekonán a nejvyšším dosaženým bodem v Nepálu bude
Kala Pattar (5 648m). V sedle se nakonec vyvalujeme skoro tři čtvrtě hodiny a neskutečně si to užíváme. Po sestupu prudkou
stěnou se dostáváme k tomu krásnému bezejmennému jezeru
(5 434m), což je s velkým přehledem nejvýše položené jezero, které znám a navíc kousek předním objevujeme osamocenou kvetoucí rostlinku, takže i další názorný příklad síly přírody a zároveň dnes už podruhé paralela s Kongmaru la, kde ty samý taky rostly. Škoda, že kluci tak šlápou do pedálu docela rád bych sundal boty a udělal testík vody. Za jezerem přicházíme k terénnímu zlomu a vidíme jak se cesta kroutí do hrozných dálek a hloubek. To si tedy opravdu ještě šlápneme. Budeme vlastně
klesat hodně širokým údolím, které kdysi upravil k obrazu svému gigantický ledovec. Přes údolí se na nás směje Ama Dablam, což je takový vyhlášený horský krasavec. Naproti tomu neprostupná a monstrózní stěna Lhotse na druhé straně vypadá docela fádně. O kus níž jsou ještě další dvě jezírka, ale ne už tak pěkný. Sestup se jen nezdál, ale opravdu je a bude ještě nekonečný. Každopádně radikálně měním plány. To krásné počasí mě nalilo novou sílu do žil. Původně jsem měl v plánu se již dnes od kluků oddělit a z křižovatky cest v
Bibre už začít klesat do
Dingboche. Místo toho s nimi půjdu do
Chukungu a jestli budou zítra síly a pěkné počasí, tak se pokusím vystoupat ještě na poslední plánovanou vyhlídku
Chukung Ri (5 500m). Přeci jen mě letí letadlo z Lukly až ve čtvrtek a teď je teprve neděle :-). Navíc jít do toho
Periche. co navrhoval Johny, by byla odtud zbytečná zacházka a kdoví zda tam opravdu budou. Sestupujeme už do přívětivější krajiny černých ledovcem ohlazených skal a skoro lučních porostů, kde u malého vodopádu děláme příjemnou odpočinkovou zastávku. Dál klesáme údolím přímo naproti králi hor Ama Dablamu,
okolo jehož špice ve velkém poletují mraky. Krásné to divadlo. Hromadně doufáme, že mapa zas neukazuje všechny možnosti, protože se nám zdá nesmyslný klesat, na ní vyznačenou cestou, do toho
Bibre (4 570m) a hlavním údolím zase stoupat víc jak 160 výškových metrů do Chukungu. Je tomu naštěstí tak! Odbočujeme na traverzovou stezku, která křižuje hned tři ramena bývalého ledovce
Nuptse tekoucího ze stejnojmenné hory. Hodně uťáplý přicházíme po 7,5 hodinách do Chukungu. I tak to bylo z těch tří sedel nejlehčí počin. Každopádně musím
konstatovat, že je určitě, hlavně z orientačního hlediska, lepší to jít jako my z Lobuche, než opačně.
Ráno k naší radosti zjišťujeme, že barák popelem nelehl a my přežili tuto nebezpečnou noc u pana Fráčka. Počasí venku zatím vypadá bohužel hodně mlhavě nepřívětivě. Říkám si, že ty sluneční etapy jsou tu výrazně kratší než ty zamračené. Balíme krosny s tím, že nám všechny věci přes noc nasmrádli tím ředidlem. Prostě na tuto lodge si vzpomínky uchováme doslova a do písmene dlouho. Jediné čeho můžu litovat, že jsem pana šéfa nezdokumentoval nějakou vypečenou fotkou. Čekám před záchodem odkud
po chvíli vybíhá babka a stydlivě vykřikuje „It´s not from me“. No paseka je tam fakt nechutná, ale je pravdou, že opravdu nevěřím, že by to všechno bylo od ní :-). Po snídani konečně vyrážíme na steč sedla Kongma La. Pro mě je to už prakticky poslední nepálská výzva. Hurá, mlžná mračna se mezitím slušně protrhaly a nakonec to vypadá přeci jen na slunečný den. Takže jsme propadali panice zbytečně, ale s mou dosavadní zkušeností při přechodu místních pětitisícových sedel se není čemu divit, že jsem
byl takový menší pesimista. Docela jsme zvědavý jaké to dnes bude. Jeden čínský pár nás totiž včera varoval, že to sem šli z Chukungu 10 hodin a navíc se kousek před koncem ztratili v mlze při přechodu ledovce těsně před Lobuche a hodinu tam bloudili. Pozitivní věcí je zase to, že prý za celý den nepotkali vůbec nikoho. Jakoby úhlopříčkou stoupáme jihovýchodním směrem na morénu ledovce Khumbu, která slouží jako taková vyhlídka na Lobuche. Pak už nás čeká krosing víc jak šest set metrů širokého ledovce. Cesty se nám nedělá problém držet, ale
v některých pasážích by to bylo za mlhy opravdu ošemetné. Z ledovcové dálnice se nám otevřou poslední krásné pohledy na Pumori a celý kuloár okolních hor. Na druhé straně zase ční náš starý známý Arakam tse. Na druhé straně morény samozřejmě nadáváme kolik toho musíme slézt. Další postup je už pouze o fyzičce. Strašný krpál, ale bez technických nástrah. Kolem nás zurčí potůček ze zbytků ledovce hory Pokalde, tak doplnit vodu není žádný problém. Při odpočinkových přestávkách se koukáme na vesničku Lobuche čím dál víc panoramaticky a
hlavně na stejnojmennou rozeklanou horu s několika vrcholy za ní. Na ní je krásně vidět, že to, že ji Nepálci zařadili mezi takzvané „trekking peaks“ vůbec nic nenapovídá o obtížnosti výstupu. Tohle je horolezing jako prase. Vylezeme do takového „mezipatra“, odkud se jeví další pokračování cesty výrazně pohorší – Stěna s naším sedlem vypadá jak pořádná kolmá hradba a před námi prudký suťový svah. Naštěstí skrz něj vedou docela pohodové zákruty. Tady se naše pole definitivně roztrhá, každý si stoupá svým tempem. Sice jsme už výborně aklimatizovaný, ale i tak je prudký výstup
v 5 500 metrech s plnou polní dost náročný. Vlastně jsem krosnu do takové výšky zatím netáhnul. Posledních pár desítek metrů je nejhorších – stoupá se přes kamenné pole, už zasypané namrzlým sněhem. Takže až tady, těsně před vrcholem, je třeba dávat lehce pozor. Třepetající se fáborky a kluci mě však docela povzbuzují tím, že je to na druhé straně neskutečná paráda, tak šlapu do pedálů. Nakonec to dopadá stejně, jak na prakticky stejně pojmenovaném sedlu v Ladakhu – Kongmaru la, a jen tři výškové metry před vrcholem se musím zastavit a vydýchat, než jsem schopný ten kousek
dostoupat. Konečně jsem v sedle a pohled, který se mě otevírá mě málem sráží do kolen. Přede mnou je neuvěřitelné horské panorama – Lhotse (8 516m), Lhotse Shar (8 383m), Makalu (8 463m), Baruntse (7 220m), Ama Dablam (6 814m) a řada dalších. Tuhle krásnou scenérii dotváří obrovské modré jezero pod námi. Uneseni tou nádherou si říkáme, že je to tady snad hezčí než na Kala Pattharu. Navíc měli včera Číňané pravdu v tom, že tu není ani noha. To tedy fakt nechápu, proč všichni vynechávají tenhle parádní přechod, navíc, když je to choďák jak vyšitý. Vyhříváme se na
rozpukaném hřebeni a povzbuzujeme Wixe, který dnes uzavírá peloton. Koukáme na přilehlou Pokalde (5 806m) a rozhodujeme se, že ji zdolávat nebudeme. Po hřebínku, přímo ze sedla, by to bylo docela náročný. A znovu stoupat od jezírka, kudy má vést cesta se nám už chtít určitě nebude. I tak to bude ještě pěkná dálka dolů do údolí. Takže už teď je jasný, že výškový rekord z úbočí sopky Chachani v Peru zůstane nepřekonán a nejvyšším dosaženým bodem v Nepálu bude Kala Pattar (5 648m). V sedle se nakonec vyvalujeme skoro tři čtvrtě hodiny a neskutečně si to užíváme. Po sestupu prudkou
stěnou se dostáváme k tomu krásnému bezejmennému jezeru (5 434m), což je s velkým přehledem nejvýše položené jezero, které znám a navíc kousek předním objevujeme osamocenou kvetoucí rostlinku, takže i další názorný příklad síly přírody a zároveň dnes už podruhé paralela s Kongmaru la, kde ty samý taky rostly. Škoda, že kluci tak šlápou do pedálu docela rád bych sundal boty a udělal testík vody. Za jezerem přicházíme k terénnímu zlomu a vidíme jak se cesta kroutí do hrozných dálek a hloubek. To si tedy opravdu ještě šlápneme. Budeme vlastně
klesat hodně širokým údolím, které kdysi upravil k obrazu svému gigantický ledovec. Přes údolí se na nás směje Ama Dablam, což je takový vyhlášený horský krasavec. Naproti tomu neprostupná a monstrózní stěna Lhotse na druhé straně vypadá docela fádně. O kus níž jsou ještě další dvě jezírka, ale ne už tak pěkný. Sestup se jen nezdál, ale opravdu je a bude ještě nekonečný. Každopádně radikálně měním plány. To krásné počasí mě nalilo novou sílu do žil. Původně jsem měl v plánu se již dnes od kluků oddělit a z křižovatky cest v Bibre už začít klesat do Dingboche. Místo toho s nimi půjdu do 
Chukungu a jestli budou zítra síly a pěkné počasí, tak se pokusím vystoupat ještě na poslední plánovanou vyhlídku Chukung Ri (5 500m). Přeci jen mě letí letadlo z Lukly až ve čtvrtek a teď je teprve neděle :-). Navíc jít do toho Periche. co navrhoval Johny, by byla odtud zbytečná zacházka a kdoví zda tam opravdu budou. Sestupujeme už do přívětivější krajiny černých ledovcem ohlazených skal a skoro lučních porostů, kde u malého vodopádu děláme příjemnou odpočinkovou zastávku. Dál klesáme údolím přímo naproti králi hor Ama Dablamu,
okolo jehož špice ve velkém poletují mraky. Krásné to divadlo. Hromadně doufáme, že mapa zas neukazuje všechny možnosti, protože se nám zdá nesmyslný klesat, na ní vyznačenou cestou, do toho Bibre (4 570m) a hlavním údolím zase stoupat víc jak 160 výškových metrů do Chukungu. Je tomu naštěstí tak! Odbočujeme na traverzovou stezku, která křižuje hned tři ramena bývalého ledovce Nuptse tekoucího ze stejnojmenné hory. Hodně uťáplý přicházíme po 7,5 hodinách do Chukungu. I tak to bylo z těch tří sedel nejlehčí počin. Každopádně musím
konstatovat, že je určitě, hlavně z orientačního hlediska, lepší to jít jako my z Lobuche, než opačně.
Žádné komentáře:
Okomentovat