Trek 7 – Cho la (5 363m)

Ráno se probouzíme do zasněžené krajiny! Tak to je tedy síla. To jsem fakt zvědavý jak ten dnešní náročný výstup zvládneme. Pro tentokrát mimořádně můžu říci, že je štěstí, že vyrážíme později. Nějaký sherpa nešťastník nám už totiž prošlápl cestu. Jinak bychom neměli prakticky šanci trefit. Je mlha, sněží no prostě hnus, ale i přesto se odvážně vydáváme na trek. Wix hned nasazuje brýle proti sluníčku, že ho z toho bolí oči. Já necítím nic, tak mě ani nenapadne jít v tomhle šediváku s brýlemi, což se neukáže jako docela šťastný. Cesta zpočátku stoupá údolíčkem a
pěkně utíká. Chvíli jdeme těsně u kolmé stěny, ze které by taky mohli krásně padat šutráky, ale to ještě není ta neslavně proslavené stěna smrti. Na jednom místě se stopy rozdvojují, ale naštěstí vybíráme ty správný. Po chvíli se ty druhý stejně připojují. Jeden ze sherpů zřejmě na chvíli ztratil směr. Není se vůbec čemu divit, protože viditelnost je fakt mrzká a nedá se tu moc čeho chytit. Sám bych tady fakt jít v tomhle počasí nechtěl. Pohodička končí v 5 150 metrech, kde překračujeme takový hřbítek a přes další hřbítky klesáme až do 5 040 metrů, což v těchto
podmínkách docela naštve. Dál už nastává peklo. Nekonečné obrovské pole šutrů. Každý krok se může stát pro nohy osudný. Navíc ten sníh tomu dodává grády. Míjí nás první výprava, co jde z vrchu, což mě těší, protože to potvrzuje to, že je to dnes průchozí. Nějaká holka klouže a slušně se praští na zadek. Sice to není nic vážného, ale i tak úpí. Takže opravdu musíme dávat bacha. Jen co přejdeme ve zdraví tu nechutnou oranici stojíme pod stěnou smrti. Na jejím vršku vidíme naskládané kameny, které jen čekají až někomu spadnou na hlavu, jak tomu nebožákovi před pár dny. Snažím se jít rychle, abych byl co nejdříve z jejího dosahu, ale prostě to v téhle výšce nejde. Vždy jen pár kroku a odpočinek. Pocity z toho nijak moc extra. Tým A (Jirka a Lukáš), jsou už daleko vpředu. Jsou fakt našláplý. My se taky pokoušíme moc nezastavovat a silou vůle „ženeme“ do průsmyku. Naproti nám jde výprava, kterou vede typos v roztrhaných džínech a polobotkách. Neskutečně mě rozseká svou hláškou „I´am guid, but I don´t know the way“. Takže mu doporučuji následovat naše stopy :-). Ukazuje se, že kvalita guidů je tu velmi rozdílná od machrů, co mají slezený osmitisícovky po týpky z Kathmandu, kteří se svévolně prohlásí za guidy a můžou vás zavést do zkázy. Pořád koukáme na barometr, ale metry přibývají opravdu pomalu. Kousek před vrcholkem si blbě odkládám baťoh a málem mě po pláštěnce sjede dolů do údolí. Kdyby se to opravdu stalo, tak bych se asi fakt rozbrečel. Představa toho, že bych musel slézt dolů a znovu to vyšlápnout mě opravdu vyděsila. Konečně jsme nahoře v 5 363 metrech a jen nevěřícně koukáme, co je na druhé straně. Výhledy to samozřejmě nejsou, ale ledovec s obrovskou odtrhovou trhlinou a jezírkem snad jen deset metrů pod sedlem. Docela si začínám říkat, proč tu za velké námahy lozím přes pětitisícový sedla, když z nich není vidět lautr nic. Ale i tak jsme rádi, že jsme to vylezli a jak říká Wix, je lepší, když sněží, než kdyby pršelo s čímž musím souhlasit. A alespoň máme i nějaké ty opravdové „expediční zážitky“. Jen co sníme energetickou svačinkou vyrážíme dolů, v této kose tu nemá cenu nějak dlouho zevlovat. První bonbónkem je slezení desetimetrové kluzké a namrzlé skalky přímo nad tím jezírkem. Až po chvíli mě napadne, že jsem si u krosny měl rozdělat bederák, protože kdybych tam náhodou spadl, tak by mě asi pěkně stáhla na dno.
Ledovec přecházíme po vyšláplé stopě, která začíná lehce mizet pod novým sněhem, tak ho ani moc neřešíme. Míjíme snad jen jednu trhlinu. Pak už nás čeká jen dlouhý sestup bývalým ledopádem, pod další skálou, ze které občas taky něco určitě spadne. Potkáváme zaryté horolezce, kteří i v tomhle nečase vyrážejí zdolávat okolní kopec. Ex ledopád máme konečně za sebou a dál už jdeme relativně pohodlně širším údolím nejdříve sněžnou, pak blátivou stezkou. Horobůh nás malinko odměňuje, když se na chvíli objeví vrcholek Lobuche (6 135m), což je další z „trekových“ kopců. O to víc jsme naštvaný, o co díky nepřízni počasí přicházíme. Ale je fakt, že dnešek byl na zážitky opravdu silný. Poslední lehký výstup okolo hřbítku s fáborky a jsme v Dzongle (4 836m), což je zatím nejzapadlejší vesnička pouze o dvou domcích. Okolí rozblácený, no nic moc. Dnešní túra byla dost náročná. Výrazně horší terén než Renjo la, ale po fyzické stránce lehčí. Za pěkného počasí a dřívějšího vstávání by se určitě nechalo dojít až do Lobuche a to rovnou z Gokya. Ubytováváme se v malé cimře a hned frčíme na jídlo a čaj, který nás jako obvykle staví na nohy. Jsou tu ještě nějací postarší amíci, kteří vyjeli do hor na pár měsíců, což jim lehce závidím a vzpomínám na loňský rok, kdy jsem měl na cestování taky víc času. Nejdřív si trošku myslíme že jsou to moulové a že tu budou trpět, protože tvrdí, že tohle je teprve jejich čtvrtý nocleh na tomhle treku, ale nakonec z nich vypadne, že před nedávnem vylezli Cho Oyu (8 201m), takže to rozhodně žádný ořezávátka nejsou. Prý je to takový „trekking peak“ :-), tak mě tím trošku navnadili, že bych si tam taky třebas mohl někdy vylézt :-). Každopádně jeden z nich je naprostý pohodář, prý má doma těhotnou manželku, tak aby mu to čekání na potomka rychleji uteklo tak si vyjel do Asie lozit. Porod možná ale stihne :-). Nevím nevím, jestli ženuška je z jeho cesty moc nadšená. Na pokojíku máme jen 4,5 stupně nad nulou, tak se zdržujeme celý večer v jídelně u kamen. Ležím na lavici a říkám si pánovi o deku. Dostanu tlustou peřinu vyšívanou růžičkami, tak jsem dneska za Růženku :-). Večer jdu brzy spát, abych vyležel tu dnešní námahu. Dneska poprvé v Nepálu spíme výš než je vrcholek Mont Blanku, ale už jsme dobře aklimatizovaný, tak se nebojím, že by mě bylo nějak blbě. Bohužel mě po chvíli začnou strašně bolet oči. Jak kdybych je měl nějaký poškrábaný nebo co. No hrůza. Vůbec nevím co mám dělat. Kluky nechci budit a otravovat. Když už to nejde vydržet, tak se vypotácím ven, na čerstvý vzduch, ale vidím nějak rozmazaně a vůbec to nepřestává. Nějak to do rána přežívám, ale je to jedna z nejhorších nocí mého života. Dnes cca 9km, 850 nahoru, 700 dolů.