Ztracen v Dragnangu (4 679m)

Už se pomalu připravuji, jak se mě budou kluci smát, jaký jsem to šnek, když dorážím až ve tři. Jaké je však moje překvapení, když procházím všechny lodge a nikde je tu nenacházím. Ubytovávám se tedy hned v té první u rozcestí a jdu za šéfíkem s mapou v ruce. Ten říká, že cesta, na ní vyznačená, už neplatí. Fungovala roky, ale prý před 14dny se ledovec výrazně pohnul a cesta je přerušená říčkou a je prakticky neprůchodná, což konečně vysvětlilo tu jezerní oblast, kterou jsme viděli z Gokyo Ri. Tahle novina mě docela vyleká, mám strach o kluky a doufám, že někam nezahučeli. Hned mě napadne paralela z výpravy do Turecka, kde jsme měli v drsné bouři na sopce Ercyies Dagi taky na mále a Pavlas prohlásil památnou větu, že si hlavně přál, aby u našich nemusel zvonit a sypat můj popel z kapes. Taky bych nerad volal Miklínům ať si Honzu vyzvednou, že je někde uchovaný jak Otzi v katastru ledovce Ngozumpa. Tak co teď mám dělat? Venku je už totální mlha a jako bonus prší, takže vyrazit je hledat je naprostý nesmysl. Navíc jsme se dohodli, že se sejdeme tady. Chlapík mě po nepálsky uklidňuje. Usmívá se a říká, když jsou dva, tak se prý mohl zmrzačit maximálně jeden :-). Ale pak už sedíme nad mapou a bereme to racionálně. Je jasný, že šli starou cestou a museli to otočit. Doufáme tedy v jejich inteligenci, že se to nepokusili brodit. Když mě nikde nepotkali šli buď zpět do Gokya, nebo pravděpodobněji do první vesnice Phangga, kde na mě čekají a přijdou sem zítra ráno či se drží naší domluvy a z Phanggy přešli po cestě na druhou stranu údolí a dorazí ještě dnes z druhé strany. Zní to logicky, což mě trosku uklidňuje. Taky bych to tak udělal. Čekám v jídelně u čaje až do tmy, ale kluci nedoráží. Mezitím tu pár lidí oslavuje přechod Cho la passu. Nějací Číňané v takových polobotkách, takže to zas až tak strašný asi nebude. I když je tu i chlapík, jehož portýr před pár dny umřel, když mu tam spadl šutr na hlavu :-(. Mě na rozdíl od nich drží chmúry. Bossovi se podaří nahodit telefonní spojení do jedné z lodgí v Gokyu, odkud vysílají posla do té, kde jsme spali a já čekám jak na jehlách na odpověď. Asi po deseti minutách volají zpět, že se tam kluci nevrátili. Jen co se to dozvím jdu si lehnout, nemám nějak náladu se s nikým tu bavit. Usnout se dlouho nedaří. Dnes celkem 7km, 700 nahoru, 800 dolů.