Ráno na snídani mám zase u Číňanů úspěch s Nihao :-). K jídlu je mezi jiným i nějaké místní muesli, které chutná, stejně jak kdybych lízal nějakou plesnivou zeď. Prostě smrdí jak stavby ve vietnamským Hue – no hnus. Po velmi dlouhé době nechávám něco nesnědený :-). Pak už jen balení a jízda jeepem na „autobusák“. Po cestě míjíme supět nějaké nezávislé, vedrem spařené turisty s krosnami na zádech jak tam kráčejí pěšo. Říkám si, že občas není špatný si připlatit i nějaký ten „luxus“. Máme ještě chvíli před odjezdem, tak
koukáme přes širé lány na hory na obzoru. Nečekaně se mě rozrůstá seznam viděných 8 tisícovek na sedm, protože je vidět celá Annapurna range. Tohle se může stát opravdu jen v Nepálu :-). Nazpátek jedu s jinou společností, ale busy jsou tu naprosto stejný. Bohužel mám lístek na pravou stranu, která je při cestě zpět ta blbá, tak se snažím usadit nalevo, ale jsem odhalen a přesazen :-(. Vlastní cesta zpět je nějaká únavnější. Jediným výrazným zážitkem je zastávka v restyce na půl cesty. Nějak dlouho jim trvá než mě udělají smaženou rýži, takže nejsem ani v půlce talíře, když náš řidič začíná troubit, jako že už by se mělo jet! Všichni ostatní se slízají do busu, tak to chci se slzou v oku nechat nedojezený, ale číšník mě uklidňuje ať pokračuji – vylézá ven, okřikuje řidiče – ten zhasíná motor a vystupuje. Je fakt, že zbytek si už moc nevychutnávám, když mám vidinu toho, jak celý bus nevrle v tom vedru čeká, než se najím. Nakonec stejně nejsem v buse poslední, čeká se na lidi, co se zase mezitím rozutekli po okolí. Zpočátku se zdá, že snad cesta zpět bude trvat kratší dobu, ale opak je pravdou. Několikrát se dostáváme do kolon, které se pohybují opravdu pozvolna. Konečně jsme v sedle a před námi město veliké. Dlouho se motáme po tom slavným místním obchvatu. Vidím, pěkný buddhistický chrám s velkýma pozlacenými sochami na úpatí kopce s opičím templem. Další místo, které si přidávám na zítřejší poslední procházku. Pak už se motáme v dopravní zácpě někde u Thamelu. Konečná je místo toho přehledného plácku, kde se začínalo, na pro mě bezejmenné ulici. Celkem to byla víc jak sedmi hodinová štrapace zpět. Netuším, kde přesně jsem, přeci jen jsou si tu ty uličky strašně podobný, tak si beru taxík. Jízdu usmlouvám ze 300 na 200NR (50Kč), ale i tak je to pro pána na místní poměry docela ryto, protože nejedeme vůbec daleko. V hotýlku dostáváme znovu svou cimru, tak se můžu kochat podvečerním pohledem na město. Padám na postel a můžu zhodnotit výlet do Chitwanu. Na ty tři dny to je tedy pěkná morna, ale i tak to stálo za to. Přitom by stálo si vyhradit jen jeden den na víc a mohl by se dát navíc ten rafting a i půjčení kola a projetí celého okolí. Škoda, že jsme nezahlídli ty nosorožce, protože když se poštěstí, tak tam opravdu vidět jsou. Hlad a potřeba rozhýbat ztuhlé tělo mě vyhání znovu do města. Akorát tu vrcholí přípravu na oslavu nového roku
(gudžarátský nový rok), takže všude lítají petardy a rozvěšují se světýlka. Jdu na kebab do svého oblíbeného McDonala, kde po šesti dnech zase potkávám kluky. Trek došli už v dost pozvolným tempu a přiletěli až včera. Dnes si udělali výletík někam za městečko Dhulikel. Na zítra máme stejný plán – vyjet dopoledne do historického Patanu, což je nyní už součást Kathmandu, ale na společném provedení tohoto výletu se nedomlouváme, nějak není nálada.
Ráno na snídani mám zase u Číňanů úspěch s Nihao :-). K jídlu je mezi jiným i nějaké místní muesli, které chutná, stejně jak kdybych lízal nějakou plesnivou zeď. Prostě smrdí jak stavby ve vietnamským Hue – no hnus. Po velmi dlouhé době nechávám něco nesnědený :-). Pak už jen balení a jízda jeepem na „autobusák“. Po cestě míjíme supět nějaké nezávislé, vedrem spařené turisty s krosnami na zádech jak tam kráčejí pěšo. Říkám si, že občas není špatný si připlatit i nějaký ten „luxus“. Máme ještě chvíli před odjezdem, tak
koukáme přes širé lány na hory na obzoru. Nečekaně se mě rozrůstá seznam viděných 8 tisícovek na sedm, protože je vidět celá Annapurna range. Tohle se může stát opravdu jen v Nepálu :-). Nazpátek jedu s jinou společností, ale busy jsou tu naprosto stejný. Bohužel mám lístek na pravou stranu, která je při cestě zpět ta blbá, tak se snažím usadit nalevo, ale jsem odhalen a přesazen :-(. Vlastní cesta zpět je nějaká únavnější. Jediným výrazným zážitkem je zastávka v restyce na půl cesty. Nějak dlouho jim trvá než mě udělají smaženou rýži, takže nejsem ani v půlce talíře, když náš řidič začíná troubit, jako že už by se mělo jet! Všichni ostatní se slízají do busu, tak to chci se slzou v oku nechat nedojezený, ale číšník mě uklidňuje ať pokračuji – vylézá ven, okřikuje řidiče – ten zhasíná motor a vystupuje. Je fakt, že zbytek si už moc nevychutnávám, když mám vidinu toho, jak celý bus nevrle v tom vedru čeká, než se najím. Nakonec stejně nejsem v buse poslední, čeká se na lidi, co se zase mezitím rozutekli po okolí. Zpočátku se zdá, že snad cesta zpět bude trvat kratší dobu, ale opak je pravdou. Několikrát se dostáváme do kolon, které se pohybují opravdu pozvolna. Konečně jsme v sedle a před námi město veliké. Dlouho se motáme po tom slavným místním obchvatu. Vidím, pěkný buddhistický chrám s velkýma pozlacenými sochami na úpatí kopce s opičím templem. Další místo, které si přidávám na zítřejší poslední procházku. Pak už se motáme v dopravní zácpě někde u Thamelu. Konečná je místo toho přehledného plácku, kde se začínalo, na pro mě bezejmenné ulici. Celkem to byla víc jak sedmi hodinová štrapace zpět. Netuším, kde přesně jsem, přeci jen jsou si tu ty uličky strašně podobný, tak si beru taxík. Jízdu usmlouvám ze 300 na 200NR (50Kč), ale i tak je to pro pána na místní poměry docela ryto, protože nejedeme vůbec daleko. V hotýlku dostáváme znovu svou cimru, tak se můžu kochat podvečerním pohledem na město. Padám na postel a můžu zhodnotit výlet do Chitwanu. Na ty tři dny to je tedy pěkná morna, ale i tak to stálo za to. Přitom by stálo si vyhradit jen jeden den na víc a mohl by se dát navíc ten rafting a i půjčení kola a projetí celého okolí. Škoda, že jsme nezahlídli ty nosorožce, protože když se poštěstí, tak tam opravdu vidět jsou. Hlad a potřeba rozhýbat ztuhlé tělo mě vyhání znovu do města. Akorát tu vrcholí přípravu na oslavu nového roku (gudžarátský nový rok), takže všude lítají petardy a rozvěšují se světýlka. Jdu na kebab do svého oblíbeného McDonala, kde po šesti dnech zase potkávám kluky. Trek došli už v dost pozvolným tempu a přiletěli až včera. Dnes si udělali výletík někam za městečko Dhulikel. Na zítra máme stejný plán – vyjet dopoledne do historického Patanu, což je nyní už součást Kathmandu, ale na společném provedení tohoto výletu se nedomlouváme, nějak není nálada.
Žádné komentáře:
Okomentovat