neděle 9. září 2007

Indie - Zhodnocení

Tak jsem si na sebe asi naložil těžké břemeno, zhodnotit něco takového jako je Indie, zvlášť když jsme v tak obrovské zemi pobyli jen pouho pouhé tři týdny. Říká se že Indie je pouť na celý život. Nezbývá nic jiného než s tím souhlasit. Je to opravdu zem milionu tváří. Mě se podařilo lehce nahlídnout jen do pár z nich.
Delhi: Indické velkoměsto – Neuvěřitelný masakr pro Evropana, který si o všem co ho čeká přečetl, ale realita vše mnohokrát překonává. Neuvěřitelná koncentrace lidí, špíny a chudoby. K tomu podvodní taxikáři a cestovní kanceláře pokoušející se člověka oškubat do posledního. Třešničkou na dortu je šílené vedro kombinované s dusnem ubíjející nejen místní, ale hlavně nás, z tak úžasné časti světa, jako je mírný pás. Jeví se, že nejlepší je co nejrychleji prchnout a už se sem v životě nevracet. Ale co takhle si na čas sednout do zašlého bufáče a sledovat tepot života za všudypřítomného nepřestávajícího zvuku troubící masy, nebo se vozit na cyklodrožce a být uvnitř tohoto pestrého života a zároveň tak trochu v bezpečí. Stojí to za to, to tu poznat a konečně si vážit hodnoty života u nás v Čechách i když by na to hospodští chytráci po pátém pivu měli určitě jiný názor.
Ladakh: Zde jsme prožili většinu naší cesty a je to kraj, který ovlivní podle mě úplně každého. Všude jsou přátelští a usměvavý lidé pod vlivem buclatého mírumilovného Buddhy. Za srdce chytnou úžasné pohledy z vysokých sedel na drsnou, pustou krajinu, kde přežijí jen ty nejsilnější. Posvátné slunce tu topí ledovce kralující na nejvyšších vrcholcích a životadárná voda z nich tu vytváří oázy zeleně v ladáckhé poušti. Člověk s těžkým baťohem putující krásnou krajinou si uvědomuje, že si občas sahá až na samé dno svých sil, ale místní lidé tu bojují s drsným prostředí celý život a jen silná víra jim dodává sil. Mezi nezapomenutelné pohledy patří kláštery na kopcích, Kang Yaze z Kongmaru la, Karakoram z Khardung la a úžasně modré jezero Pangong.
Himachal Pradesch: Indické Švýcarsko plné šesti tisícových hor a ledovců bohužel viděné pouze přes sklo našeho jeepu. Po pustém Ladakhu potěcha pro oko. Potencionálně krásná trekařská kombinace s Ladakhem, ale asi na delší akci než jsou tři týdny.
Himalajské podhůří: Takový mezistupeň mezi klasickou Indií na jihu a tibetskou kulturou na severu. Zelená krajina s přenádhernými cedry. Pro většinu cestovatelů mezistanice.
Punjab: Rovinatá zemědělská oblast plná vodních buvolů a chudých lidí. Cestovatel se tu málokdy zastaví.
Cestování kdekoliv v Indii je únavné, ale plné nevšedních kulturních a přírodních zážitků. Pohodová zem s levným ubytováním i jídlem. Rozhodně se sem rád znovu vrátím.

Cesta domů

Překvapuje nás, že první prohlídka je už před letištní halou. Je tu docela fronta, tak ani nelitujeme, že jsme sem přijeli v docela velkým předstihu. Docela v klidu se odbavujeme a prozevlováváme poslední hodiny před odletem, který máme ve 4:30 ráno.
Let probíhá klidně, ale moc toho nenaspávám, protože jen co se rozední, koukám do kraje. Pod námi jsou nekonečné pláně Kazachstánu s vyprahlými hřbítky. Největší atrakcí pod námi je krásné obrovské jezero, ale které to je, je otázkou. Podle tvaru by to měl být nejspíš Balkaš, ale podle očekávané trasy letu spíš Aralské. Už by tu ti kluci Ruský mohli taky dát monitory s mapou letu.
Přistáváme do moskevské tajgy a před námi je nepříjemné 9ti hodinové čekání. Venku prší, tak jsem rád, že jsem si to ruský vízum nepořídil. Čas si krátím pivkem v restauraci Tajmahal, tak ho přeci jen na naší cestě navštěvujeme :-).
Největší komici jsou typosové ze syrské reprezentace nějakého sportu. Můžou se tu z těch blondýnek v duty free shopech zbláznit a vysloveně slintají. Přeci jen jsou ty holky nastrojený trošku jinak než ty jejich doma :-).
Ukazuje se, že i nekonečné čekání má konec a my vyrážíme na poslední let v tomhle roce. Tentokrát se nic převratného neděje a my v klidu přistáváme na Ruzyni. Doufám, že mě naši poznají, takhle zarostlý jsem ještě nebyl. Vypadáme totiž s Ivanem jak dobrý Talibové. Kupodivu nás bez problémů poznávají. Takže se nezbývá než rozloučit a popřát Ivanovi štěstí na poslední etapě cesty do Košic. Já to mám na rozdíl od něj už jen kousek domů. Stálo to za to!

sobota 8. září 2007

Delhi – Paharganj

Zkouším svou vymyšlenou fintu a říkám chlapíkovi, ať nás odveze na vlakáč New Delhi. Chlapík se hned vyptává, zda nehledáme nějaký holt, my ale tvrdošíjně, že chceme na ten vlakáč. Hrozně dlouho jedeme přes město. Některé zkratky přes naprosto zabarikádované uličky se mě nezdají úplně optimální. Konečně jsme tu v hotýlkové čtvrti Paharanganj. Platíme chlapíkovi a místo na vlakáč míříme hledat hotýlek. Vedro už je zase šílený, tak z nás leje, navíc jsme umolousaný z toho blešího lóže. Prostě nějaký relativně „normální“ azyl potřebujeme jako sůl. Samozřejmě se nás hned ujímají nějací dědci,
kteří se nedají setřást. Procházíme snimi několik hotýlků, ale všude je plno, tak jsme už celkově nějak nevrlý. Nakonec se v jednom chytáme a totálně vytuhlý padáme na kavalec. dědci zevlují v recepci a očekávají, že jim něco dáme. Sídlíme ve čtvrtým patře, ale i přesto je stále slyšet neustávající troubení. To už je taková zvuková kulisa Delhi. Po tom co se zmátoříme, jdeme ven, ale je pravé poledne a opravdu nelidsky, tak se dlouho na Main Bazaaru nezdržujeme a vracíme se zpět. Padám na postel a hned je na prostěradla kompletní obtisk těla. Jsme spařený jak koně po Velký Pardubický. Původní plán, že se pojedeme
podívat na nějaké zajímavosti, co jsme zde první den neviděli padá. Ivan říká, že už na Delhi nemá nervy, že už pokoj do odjezdu neopustí :-). Dávám tomu asi dvě hodiny a pak vyrážím sám, trošku se tu potoulat. První překvápko na mě čeká hned přede dveřmi našeho pokoje. Na hadru tu leží na zemi nějaký typos a chrní. Má docela štěstí, že jsem mu nešlápl na hlavu :-). Vyrážím k hlavní ulici před nádraží. Je tu spousta bufáčů, tak do jednoho zalízám dávám mišung a koukám na život na ulici. Docela mě to baví, má to svoje kouzlo. Pak se prodírám hlavním bazarem a vzpomínám na hlášku z průvodce “nějaký čas to trvá než ve změti rámusících a troubících autobusů, náklaďáků, osobáku, motorikš, mopedů, rikš a davů pěších, mezi nimiž se nenuceně potulují krávy, buvoly tažené povozy vysledujete určitý řád”. Jediný řád, který se mě v tu krátkou dobu, co jsem zde pobyl, podařilo vysledovat, byl zákon silnějšího a hlavně bezmezná bezohlednost, kdy si jde každý svou cestou a nebere jakýkoliv ohled na ostatní. Jediná fyzikální výhoda stokilového Evropana proti 50 kilovému Indiánovi je, fungující zákon akce a rekace, takže se většinou odrazí Indián :-). Je tu docela velká hustota spařených turistů, spousta podivných „nezávyslých“ osamocených cestovatelek a samozřejmě stánků se vším možným. Jako zásobovací vozidlo tu funguje docela naložený bejček. Nejvíc mě však zaujal veřejný záchod. Něco jako sprchový kout bez zástěnky přímo na ulici. Men only. Ženy tu mají prostě docela peška, když to na ně přijde. Po tom co obejdu i postraní uličky, tak se jdu natáhnout na pokoj. Chvíli sleduju gekony jak se honí po stropě a pak vytuhávám. Probouzím se až těsně před tím, než máme odcházet na taxík. Typos z recepce nás odvádí k hlavní ulici a zastavuje nám taxík. Naposledy nás čeká cesta kolem smradlavýho lesíku na letiště.

Cesta zpět do Delhi pokračování

Ráno nás čeká průjezd velkým městem Chandigargh. Už jsme v historickém území velkého Punjábu, jehož bývalé hlavní město Lahore nyní leží za hranicí v Pakistánu. Kolem nás, kam až oko dohlédne, se rozkládají zemědělské roviny. V řekách se koupou vodní buvoly a po silnicích projíždějí různé verky. V Ambale se napojujeme na indickou silnici číslo 1 spojující, již zmiňované Lahore s Delhi. Cestovatelé jedoucí po zemi z Evropy do Indie tudy musí bezpodmínečně jet, protože jediný hraniční přechod mezi Pakistánem a Indií je právě na téhle silnici. Silnice je takový trochu divoký čtyř a více pruh, podle toho jak se auta zařadí :-).
Každopádně nejhustějším zážitkem této cesty z Manali do Delhi je ranní toaletka Punjábců. Rozbřeskává se a snad všichni Punjabci se vydali na velkou potřebu. Jsou rozeseti jak žampioni po všech polích okolo. Musí to tu být docela velké minové pole.
Zvyšující ruch nám napovídá, že se blížíme Delhi. Motáme se v předměstích a bus nás vysazuje v naprostém území nikoho, daleko odevšad. Skoro se až nechce věřit, že tohle je konečná takovéhle linkym, ale je to tak. Už tu postávají desítky taxikářů, kteří se jak komáři slétávájí kolem všech cestujících. Nic jiného stejně nezbývá než jet s nějakým, protože ani místní nevypadají, že by někam s kuframa odcházeli a nasedají do prdítek.

pátek 7. září 2007

Cesta zpět do Delhi

Tak zvedáme kotvy a vyrážíme vstříc 530 km, respektive 16 hodinám jízdy do Delhi. Čeká nás nepříjemně překvapeni, zjišťujeme totiž, že blešounské pelechy nejsou pro jednoho, jak jsme si mysleli, ale pro dva! Takže místa tu je najednou dost málo a jsme na sebe s Ivanem namáčknutí jak chlapci, co uzavřeli registrovaný partnerství a vyjeli na líbánky. Ještě, že nejsou obsazený všechny sedačky dole, tak se tam přesouváme.
Klesáme 80km dlouhým údolím Kullu. Sice největší sjezd už máme za sebou – z Rohtang la (3 955m) do Manali (1 937m). Ale i sestup z Manali do Mandi (760m) bude určitě zajímavý. Jedeme po pravé straně řeky, kde je hlavnější silnice, než ta, kterou jsme jeli na výlet do Naggaru.
Prvním větším městem po cestě je už docela přelidněné Kullu, kde je sice spousta hotelů, ale turista zde asi důvod zastavovat nemá. Autobusem prochází prodejce kokosu, tak jeden kupuji a na památku mám na bílé hmotě jeho pěkný černý otisk prstu. Komisař Clusoe by se asi zaradoval já ne :-). Dále zastavujeme na dost nechutným místě. Stojí zde řada busů a WC je samozřejmě všude. Mezitím jsou stánky s pochutinami. Ivana tu nic k jídlu neláká, mě se líbí malý grill, kde typos smaží kukuřici. Jednu obrovskou si beru do busu a docela dlouho se mám čím bavit. Stmívá se a naše cesta vede uzoučkým kaňonem, těsně nad řekou. Poslední večerní zastávka je na dalším humusním místu. Skládkový svah kombinovaný s mega záchodem. Navíc se v tom hnusu prodírá bosý dědek a přehrabuje se v odpadu. I takovéhle smutné obrázky jsou tu k vidění. Pak se už odebírám na naše božínkovské lože, kde jsme zpocený jak myši a ještě se musíme tulit :-). No žádný med tahle noc není.

Rozlučka s Manali

Rozlučkově se jdeme ještě znovu podívat k chrámu Hadimba na cedry. Tentokrát tu není svatý muž, ale nějaký dobrák půjčuje k posedu Yaka. Nemůžu odolat a osedlávám toho rohatého tura. Babka mě ještě do ruky strká králíka angoráka, takže na fotce vypadám opravdu stylově. Klasickou punjábskou zradou je, že babka chce zaplatit za toho nevyžádaného angoráka, stejně jak typos za Yaka, což se mě zdá trošku vydřidušství. Bohužel mám jenom velkou bankovku a i když se s nimi lehce dohaduji, tak mě nevrací. Alespoň bude mít králík, za mé rupky, vystrojenou královskou večeři. V lesoparku řádí tlupa, asi dvaceti opičáků, tak tu máme na poslední chvíli úplný zverimex. Poslední obídek, poslední netík a pak už jen posedáváme na hlavním bulváru u odjezdu autobusů a sledujeme indický cvrkot. Kupodivu je stále na co koukat. Indický způsob život je fakt úžasný. Typos, naprosto flegmaticky, zametá odpad do jakýchsi kanálů a Punjabci hned odhazují nový binec na zem. Relativní pořádek nevydržel víc jak pár sekund. Po chvíli tu probíhá tryskem čoklík s ukořistěnou kozlí hlavou v hubě. A takhle by se dalo
pokračovat dále a dále. Náš bus se tu stále neukazuje, tak se jde Ivan zeptat a zjišťujeme, že se musíme posunout skoro o kilometr dál po hlavní ulici. Pro plácek, kam přicházíme, je slovo autobusák dost vznešený. Je tu jen pár tejflejch dháb. Už tu stojí náš „luxusní“ autobus. Bágly jdou na střechu a my si jdeme prohlídnout naše královské lože. Nad klasickými sedačkami jsou těsně pod stropem kutlochy na spaní. Je tu docela dost místa, ale celé lože je takové odpudivé. Upocená rohož, že bych se ani nedivil, že v ní mají království nejen blechy ale i jiné breberky.

Manali - Túrka do kopců

Slunečné počasí nás vítá do třetího týdne našeho indického putování. Jdeme se posilnit do nepálské restyky ve Starém Manali a pak zkoušíme najít nějakou turistickou stezku do kopců nad městem. U chrámu v nejvyšší uličce nacházíme stezku vedoucí do hvozdu. Stoupáme docela prďákem. Zase nás doprovází nějaký šotek. Největších přátel člověka je tu opravdu požehnaně. Narážíme na prosluněnou loučku, kde se pasou koně. Je odtud i pěkný výhled do údolí a na zasněžené hory pohoří Pir Panjal na obzoru. Zjišťujeme, že nějaké vyšší kopce jsou odtud docela daleko a bez jakékoliv přípravy, mapy či průvodce je to tady dost o tápání. Až doma
z průvodce zjišťuji, že se zde chodí dva zajímavé treky. Jednak Beas Kund do průsmyku Tenta (4 640m) s výhledem na Hanuman Tibba (5 928m) a do průsmyku Hamta (4 270m) s výhledem na horu Indrasan (6 221m). Oba dva samozřejmě vícedenní. Prostě na severu Indie jsou turistické možnosti prakticky neomezené. Ivan se chce
kochat na louce, já změtí pěšinek ještě stoupám výš na další mýtinu. Nakonec nejdu moc daleko, nerad bych se tady ztratil, což asi není moc těžký. Příroda je tu ale moc pěkná i když oproti Ladakhu míň exotická – takové indické Švýcarsko. Při
sestupu zpět do Manali míjíme stádo kravek, které malé holky musí docela výrazně popohánět pruty. Ani skotu se moc do kopce nechce.

čtvrtek 6. září 2007

Manali - Túrka údolíčkem

Do Manali přijíždíme o dost dřív, než jsme čekali, tak přemýšlíme, co zde ještě podnikneme. Nakonec se vydáváme proti proudu říčky Manalsu Nala. Zkoumáme ty domky pro permoníky a fakt v tom bydlí lidi. Po cestě potkáváme spoustu týpku s nůšemi jablek, tak jim taky občas pomáháme s česáním. Bohužel jediným výsledkem naší práce je pár ohryzků. Jsou tu i nějaké guesthousy, pěkně v přírodě, ale tak trochu z ruky. Pěknou říčku obklopují skalní srázy a lesík. Bohužel je cesta taková nijaká, tak se moc daleko nedostáváme. Zdá se však, že jsou v dálce nějaké sněžné vrcholky, ale rozhodně mimo náš dosah. Rostou tady takové gandžojdní rostliny. Zpět se zase vracíme přes lesopark. Mají tu i nějaké pěkné bažanty ve zvířecím koutku.




Naggar (1 760m)

Na zpáteční cestě ještě párkrát stavíme na vyhlídkách do údolí a na terasovitá políčka. Za krásného počáska to tu musí být úžasný. Ke všemu nám řidič, Nepálec, vypráví jak jsou tu v sezóně krásné, slunečné dny. To nám snad říká naschvál. Po cestě nás čekají ještě dvě zastávky. První je v městečku Naggar (1 760m), což bylo kdysi hlavní město celé oblasti. Stojí tu dřevěný palác nějakého místního bose. Řezbáři se tu docela vyřádili, ale dlouho tu nemá člověk co prohlížet. Je tu sice nějaká restika, ale nefunkční a fejková jeskyň. Druhá zastávka je v domě-muzeu slavného ruského malíře Nicholase
Roericha, jehož obrazy jsou docela zajímavé. Ani toto muzeum se zdaleka nemůže rovnat návštěvě vesničky, která na nás zapůsobila opravdu silně. Každopádně to byl podařený výlet.



Údolí Kullu - Vesnice Yana

Ráno kontrolujeme hory a tentokrát jsou dokonce nasvícené sluníčkem – neskutečné a nadějné. Náš řidič si nás vyzvedává na hotýlku. Jedeme jen my dva, což je dost fajn. Během chvíle bohužel sluníčko zalézá a zase je dost šedivo. Docela dlouho jedeme po hlavní silnici na levé straně řeky. Pak nás čeká stoupačka ve svahu lesíkem s občasnými výhledy do hlubin údolí. Jsme nakonec rádi, že jsme si vyhradili pár dnů i na tuhle oblast. Nad zelenými horami se převalují mraky a ve svazích jsou malebné vesničky a terasovité ještě zelenější políčka. Projeli jsme z Indie tak strašně málo a i tak jsme viděli nespočetný počet její
tváří. Řidič nás vysazuje a ponechává svému osudu. Máme se sem vrátit, až si to tu dle libosti prohlídneme. Vesnice nám svým jménem Yana [Jana] tak trochu připomíná naši domovinu. Chvíli nám trvá, než se zorientujeme kudy kam. Vesnice totiž neleží hned silnice, ale klesá se do ní po pěšině. Na jednom místě je zase hájek gigantických cedrů, přírodní krása. Vlastní vesnička vypadá jak živoucí skanzen a život se tu nejspíš za posledních sto let moc nezměnil. Jsou tu krásné dřevěné patrové domečky s vyřezávanými balkóny. Střechy jsou z břidlice. V přízemí sídlí zvířata a v patře lidé. Některé
stavení jsou na místní poměry opravdu honosná. Procházíme se tu, mezi chaloupkami a malými kukuřičnými políčky, jako jediný cizinci a připadáme si tak trochu jak v zoo. Nakonec zjišťujeme, že vesničané berou zase jako atrakci nás dva, joudy s foťáky. Je to velmi příjemná návštěva, lidé jsou přátelští, podávají nám ruce a chtějí se fotit. Všichni místní jsou hrozně malého vzrůstu, asi nejmenší lidi, co jsem kdy viděl. Vydáváme se chvíli po pěšince vedoucí do hor. Stezka se kroutí kdoví kam, bez naděje nějaké blízké vyhlídky, tak se vracíme zpět. Potkáváme tu babku, jak z pohádky, ohnutou pod hromadou
zeleného, co nese na zádech. Fotím i místní krasavici, tak doufám, že to není proti nějakým normám, abych nedostal vidlemi do zad od nasupěného manžílka :-). Dětičky se při focení staví do pozoru, jako kdyby hrála národní hymna. Chtějí se podívat na displej, tak Ivan s analogem zase neboduje :-). Jediným záporem je šlápnutí sandálí do bláta, tak jsem trošku víc tejflej. Na zpáteční cestě k autu si děláme příjemnou přestávku v cedrovém hájku. Nějak jsme si ty stromy zamilovali. Každopádně tato návštěva nasadila hodně vysokou laťku pro budoucí návštěvy takových to vesniček. Působilo to tu na
nás dost autenticky. Teprve u auta potkáváme jednu osamocenou turistku.















středa 5. září 2007

První den v Manali

Ráno, z okna hotelu, vidíme horský hřeben zvedající se nad údolím Kullu, ve kterém naše Manali leží. Netrvá však dlouho a hory mizí pod mraky. Celkově je docela šedivě a na den bez pár kapek bych si rozhodně nevsadil. Jelikož jsme vůbec nepočítali, že bychom se v této oblasti zastavovali a průvodce sebou nemáme, vůbec netušíme co je tu k vidění. Poslední dny v Indii asi budou hodně o improvizaci. Vyrážíme tedy na obhlídku okolí, tak trochu na blind. Venku už je docela ruch, ale Indů tu nejsou miliony, ale jen tisíce, tak se to dá přežít :-). Jdeme po silnici do Starého Manali. Chodník tu není, tak musíme

dávat pozor na divoce jezdící tuk tuky. Po chvíli míjíme odbočku k chrámu Hadimba, tak se tam vydáváme. Je to docela do kopce. Všude je hodně luxusněji vypadajících hotelů. Také tu potkáváme spoustu rekreujících se bohatších Indů. Manali má být jednak vyhlášené místo na líbánky a taky se sem jezdí Indové podívat na sníh do průsmyku Rohtang la. Každopádně je to tu dost zelený, což je po skoro třech týdnech v ladáckhé pustině balzám na oči. Chrám Hadimba je v lesíku plném krásných gigantických cedrů himalájských. Vlastní chrám je taková stavbička se 4patrovou dřevěnou střechou a stěnami potřísněnými krví.

Kdo ví, co se zde odehrává za drastické rituály. Později jsme vyčetli, že Hadimba je inkarnací, Indianem Jonesem profláklé, bohyně Kálí a zároveň sestra démona Tandiho, takže to asi vysloveně úplná dobračka nebude :-). Vnitřek chrámu je dost začouzený a opravdu působí tak nějak divně. Obchází tu navíc svatý muž s ešusem, takže je i tu o zážitky postaráno. Tak nějak podle čuchu nacházíme sestupovou cestičku k pěkné, dravé řece Manalsu Nala. Při procházce se kocháme pohledy na zelené svahy, jen ty mraky by nemusely být tak nízko. Po mostě přecházíme do Starého Manali. Žaludek se hlásí o
pozornost, tak vybíráme pěknou restyku, která patří Nepálcům. Dávám opravdu hutnou American breakfast, která zasytí opravdu na dlouho. K vedlejšímu stolu si přisedá ten Jihoafričan ze včerejška, prohodíme, ale jen pár slov. Je to takový pavouk. Představa takovéhoto osamoceného cestování mě fakt nebere. Po snídani stoupáme uličkami do kopce. Je to tu všechno podřízeno turismu. Guesthousy, hospody, obchůdky se suvenýry. Tahle oblast je navíc vyhlášená pěstováním a legálním konzumováním marihuany, tak se tu pohybuje i spousta vyhulků. Nějací kluci nám taky hned nabízejí kašmírský šafrán a tvářejí se u toho dost

tajemně, tak to musí být asi taky nějaká dobrá pochutina. Narážíme na chlápka, který hraje na píšťalu a kobra přitom vykukuje z košíky. Tak to je indická klasika jak řemen. Konečně se dostáváme do centra starého města, kde mezi novostavbami zůstalo zachováno pár původních stavení. Pěkné dřevěné chaloupky s břidlicovými střechami a kravkami opodál, spokojeně žvýkajícími hromady čerstvé trávy. Rozhodujeme se tu, že se asi nemá cenu hnát do Delhi, potažmo do Agry kvůli Tajmahalu a zbytek času pobudeme už tady. Sice tu asi bude každou chvíli pršet, ale krajina je tu krásná a navíc je tu i

taková pohodová atmosféra. Stavujeme se v cestovce, kterou nám doporučil typos v Léhu a sondujeme výlety na zítra. Ten nejčastější, výjezd do Rohtang la nedáváme, byli jsme tam včera a počasí neslibuje nějaké převratné výhledy. Na treking čas nemáme, tak nás zaujme výlet do tradiční vesnice, která má být prý opravdu zajímavá. Navíc má ležet někde vysoko v horách, tak by výhledy taky nemusely být marné. Na pátek rovnou kupujeme jízdenky na spací bus do Delhi. Jsme rádi, že jsme to takhle v poho sfoukli. Vracíme se zpět k mostu a chvíli jdeme proti proudu s výhledy na skalní sráz. U takových skvotoznějších domečků, vypadajících jak obydlí

pro trpaslíky, to otáčíme a podél říčky klesáme, až na vyhlídku na hlavní tok v celém údolí, na řeku Beas. Údolí je docela široké a z prudkých skalních stěn občas spadá vodopád. Je to tu pěkný, škoda jen, že není trošku lepší počásko. Lehké kapání nám sice zatím tak moc nevadí, ale k ideálu to má přeci jen daleko. Pokračujeme po trošku rozblácený stezce směr údajný vodopád. Na jednom stromě vidíme i opičáky, ale když nás zbystří mizí neznámo kam. Mají tu spoustu ohlodané kukuřice, kterou asi kradou vesničanům. Proto se nejspíš tolik bojí o svůj blešivý kožich. Začíná pěkný slejvák, tak se ukrýváme pod obrovský cedr. Půl hodiny leje jak z konve, ale na nás nepadá ani jediná kapka. To je ale super přírodní deštník. Jen co to přejde opouštíme nejen úkryt, ale i myšlenku hledat vodopád. Vracíme se zpět. Nechce se nám jít po silnici, tak jdeme vedle ní ležící lesní rezervací, kam se leze skrz výběrčí budky či ilegálně dírami v plotě. Jako doprovod máme asi deset psů, kteří snad pod vidinou nějakého jídla nám dělají nevyžádaný doprovod. Párkrát se jim pokoušíme ztratit, ale bez úspěchu. V lesíku je pár obrovských balvanů a celkově je to odpočinková pohodička i

když je fakt, že jen kvůli Manali bych do Indie neletěl. Večer už jen procházíme hlavní bulvár, kde je vše podstatné, dáváme véču a po ní ještě docela dlouho netík. Pak na pokoji konečně pouštíme telku. Běží tu místní kanál Manali TV, na kterém frčí husté videoklipy. Další kanál je náboženský a pořád tu někdo káže svou pravdu. Hygiena je klasicky poslabší, protože zjišťujeme, že je sprcha po punjabsku nefunkční.



úterý 4. září 2007

Večer v Novém Manali (1 937m)

Loučíme se Gamou a doufáme, že už ho v životě neuvidíme. Ten gumák se stihne ještě pochlubit, že zítra brzy ráno pokračuje do Delhi. Je to fakt šílenec. Morous mizí taxíkem do Starého Manali, kde snad má být i víc ubytek. My s Jánošem se už nikam posouvat nechceme. Snad i tady bude, kde přespat.
Nejdeme ani 30 metrů a už nás odchytává nějaký klučina, který nás dovádí do blízkého hotelu. Jánošovi se to tam zdá drahý, tak nás klučina odvádí hned vedle, do hotelu Adarsh, kde už zůstáváme. Docela čumíme, máme totiž na pokoji i televizi. Tak to je řádný indický luxus! Na dlouhé čučení však nemáme sil, padáme za vlast, byla to fakt dnes docela adventura. Po třech týdnech nás čeká nocleh pod dvěmi tisíci metry nad mořem.

Léh - Manali: Rohtang La (3 955m)

Ze začátku se nám zda, že tím svahem nad námi snad ani žádná cesta pro auta vést nemůže, ale je tam. Je to fakt nekonečné stoupání stylu sem tam. Pořád jako kdybychom byli na stejným místě. Takže jeden berg jsme si fakt prohlédli dopodrobna. Tak jsme tu, na posledním kopci naší cesty. Naposledy ve skoro čtyřech tisících. Je tu snad ještě víc nehostinně než v Ladakhu. Padá tma, převalují se tu mraky a je tu celkově nevlídně. Alespoň na vlastní oči vidíme čemu se říká monzůmový štít v praxi.
Tak už jen posledních 51km klikatic délkových a 2km výškových. Sjezd je nekonečný a teprve teď mám pocit strachu, že by se mohlo něco nepěkného přihodit. Sice přes mlhu a tmu není vidět do roklí, ale zároveň není pořádně vidět kamkoliv. Do toho těsné vyhýbání náklaďákům. Vůbec to není příjemné. Čím jsme níž, tím přibývají vodopády a potůčky přes cestu a ta je čím dál víc rozbahněná. V jednom místě docela ostře hrabeme, ale nakonec se náš koráb dostává dál. Jinde čekáme snad dvacet minut na vyřešení ošemetné situace. Náklaďáci objíždí v úzkým místě bus. Jsou fakt jedním kolem v rokli. To by mě zajímalo kolik jich tam ročně skončí. Vůbec se nedivím těm provizorním oltáříkům nad volantem a obrovským nápisům Shiva, přízeň bohů je tu asi fakt potřeba. Na patníkách odpočítávám každý km a už se fakt těším, až budeme mít tenhle sjezd za sebou.
Jánoš sedí taky ztichlý jako myška. Abych se sám trochu rozptýlil, tak ho popichuji a ptám se ho jak si užívá cestu. Profesor na to s nehybnou tváří a s lehce roztřeseným hlasem odpovídá, že ho doma čekají čtyři děti a že by je ještě někdy rád viděl. Je vidět, že nejsem sám komu není zcela fajn z této cesty. Ivan je relativně v pohodě, říká, že měl větší strach, když Gamoš usínal, mě se zdá horší tohle. Začíná poprchávat, tak se naše pifka na Gamu ještě zvětšuje. Doufáme, že nebudeme mít prodojený krosny. Docela mě mrzí, že jsem si ji už v Lehu nezabalil do pláštěnky. Ivan to nevydrží a ptá se Gamy, kde má plachtu a on na to, že je v Léhu. Tak tam je nám fakt platná :-). Gama otvírá okýnko vystrkuje ruku a říká, že neprší, ale padajícím kapkám na okno věřím o něco víc. Naštěstí je to jen takový krapot z mlhy. Konečně se začíná objevovat čím dál víc světel, už je náš cíl na dohled. Vycítil to i Gama a brutálně přišlápl plyn a zatáčky vymetá fakt ostře. Doufám že nás nevyseká na posledních pár kilometrech. Přijíždíme k mostu přes zdivočelou řeku, pak už jen pár desítek metrů a jsme v novém Manali. Po dvaceti dlouhých hodinách jsme tu. Totálně zhuntovaný, ale přežili jsme!!!

Léh - Manali: Lahaul

Po chvíli přijíždíme do prvního většího města na cestě z Léhu, do Kejlongu. Odtud už je to jen kousek do Tandi, kde je soutok naší Bhagy s Chandrou. Ano tou, která pramení u Baralacha la. Nějak je to tu všechno propojený :-). Do teď jsme si mysleli, že Bhaga je velká řeka, ale Chandra je snad dvakrát větší. Tak tady vzniká Chenáb, který je už zde obrovský. Docela by mě zajímalo, jak tenhle tok vypadá v Pakistánu, v nížině. Silnice podél něj vede dál do málo navštěvovaných částí Himachal Pradesche, odkud vedou tři zřídka chozené trekové cesty přes pěti a půl tisícové sedla přes Velký Himaláj do Zanskaru. Tak zrovna takový trečík by se mě líbil! Tohle už je však trošku složitější logistický oříšek, takže třítýdenní dovča je na takový podnik opravdu málo. My ale odbočujeme, překonáváme řeku a míříme proti proudu Chandry. Jsme v krásnem kraji Lahaul. Za chvíli je řeka sevřená kaňonem, tak teče pěkně zuřivě. Další místo, kde bych si nechtěl rozhodně zaplavat. Tohle údolí je snad ještě krásnější než to předchozí. Však taky máme po pravici pohoří, který dělá monzumový štít, takže tady už, sem tam, taky něco sprchne. Krajina už není tak odlišná Evropě.
Z hor se plazí ledovce a padají vodopády, trochu jak někde ve Švýcarsku. Levá strana je ovšem stále taková ladáckhá. Jánošovi zase kručí v žaludku, tak Gama staví v dhábě, jak se tady říká levným vývařovnám. Objednávám si tibetský Momo chicken, kdoví zda ne naposled. Ivan klasicky nemá moc důvěru k tomuto podniku, tak se odbývá jako obvykle. Bylo to moc dobrý, ale možná tu zbytečně ztrácíme půl hodinu, o kterou jsme pak mohli jet navíc ve světle. Cestou vidíme nad řekou ještě pár lanovek, podobných těm, kterými jsme překonali Zanskar. Údolí na obzoru uzavírá zase nějaký obrovský ledovcový masiv. Samozřejmě další treková oblast :-). Konečně přijíždíme k ceduli ukazující na úplně poslední stoupání na této silnici, do “nízkého” průsmyku Rothang la (3 955m). Tímto údolím se však dá pokračovat i dál, přes o něco větší průsmyk Kunzum la (4 551m) do oblasti Spiti.

Léh - Manali: Darcha (3 360m)

Cesta dále už jen pořád klesá a další zastávka je až u pěkného plesa, kde bohužel s námi akorát zastavil nějaký mikrobus a další jeep, takže je tu lehce přelidněno. Jedeme dál a řeka je čím dál hlouběji pod námi, tak je pořád na co koukat. Tady by vůbec nebylo dobrý se skulit dolů. Jánoš sedící nalevo pořád cvaká za jízdy, ale kdoví zda mu z toho něco vyšlo, protože to pořád pěkně hází. Postupně přibývá zeleně a
po těch dnech v pustině se nám to moc líbí. Jízda nad kaňonem je pěkně dlouhá, výhledy stále parádní. Přijíždíme do Darchy, která leží takticky umístěna v místech, kde končí kaňon a Bhaga tu má klasicky hrozně široký koryto. Jak tak o tom přemýšlím, tak bych chtěl zažít Ladakh nejen v zimě, ale i na jaře, kdy se to tu musí ďábelsky valit. Darcha je
vlastně něco podobného jako Sarchu. Staví tady na noc rychlé busy z Léhu, nebo pomalé z Manali. Taky tady startuje hodně známý trek do Zanskaru, Darcha – Padum přes ledovcové sedlo Shingo la (5 090m). Tak odtud vyráželi na pochod naši známý Čechové, které jsme shodou náhod dvakrát potkali. Gama tu něco zařizuje, tak na rychlovku vyskakuji s kársona a fotím další krásný kopce na obzoru.

Léh - Manali: Baralacha la (4 880m)

Jedeme kolem obrovských hald kamení, morén, sutí a prachu, které zde musel zanechat nějaký obrovský ledovec. Tak to vypadá, že nejen doma v Evropě jsou ledovce na ústupu. Tato část cesty není zas až tak pěkná, okolí je fakt neutěšeně pusté. I když Jánoš je ve svém živlu protože pořád na něco ukazuje a hlásí „Grand Morene“
Konečně je tu vytoužený obídek, přijíždíme do Kyelang Sarai, kde nás Gama odvádí do spřízněného stanu, tak proto nás vezl až sem. Asi bude mít oběd gratis. Dáváme si rýži s nějakým zeleninovým mišmašem, což má být podle Jánoše nejtradičnější indické jídlo. Prý si člověk může přidat kolikrát chce, tak mě to názorně předvádí. Též se říkám o nášup, nemůžu se přeci nechat zahanbit :-)
Je tu obrovská spousta motorkářů. Jeden tu leží na zádech jak mrtvý brouk a relaxuje, ani se mu moc nedivím. Na obzoru jsou vidět zase nějaké ledovce, tak že by už majestátní Himaláj byl před námi? Stoupáme údolím řeky Lingti a na jaře to tu musí být asi mazec, když vše taje. Začíná na mě jít zase pěkná únava a docela bych si schrupnul. Je vidět, že jsem nějak sehraný s Gamou, jelikož začíná usínat též. Přeci jen by se po obídku šlofíček hodil. Jánoš je lehce vyděšený, tak se ptá našeho mistra jak se cítí, ale ten je prý naprosto v pohodě a odpočinek vůbec nepotřebuje, asi se už těší na odpočinek věčný :-)
Náš život kupodivu zachránili Punjábci, kteří takticky po indicku zaparkovali svůj traktor napříč celou silnicí a speciální Punjabskou lopatou vyhazují štěrk z korby. Ani bych se nedivil, kdyby na tu lopatu byl nějaký indický patent, protože je to první lopata na světě, kterou obsluhují dva lidi. Je na ní totiž přivázaný provaz, za který táhne druhý worker. Z druhé strany už stojí v klidu několik náklaďáku, z naší jsme první. Gama nezklamal a začíná zuřivě troubit, což samozřejmě bosse na traktoru nechává naprosto klidným. Pak začal dlouho nadávat, ale jak se dalo čekat no response od maestra trakťáka. S trochou dobrý vůle by to šlo zaparkovat tak, aby se dalo projet, ale ta tu samozřejmě po punjabsky nebyla. Takže asi dvacet minut koukáme jak kluci dřou se štěrkem a moc by se mě tu nechtělo dělat silničáře. Sice je nazýváme všechny dohromady Punjábci, ale většina zdejších pracovníků by mělo být z Nepálu, kde je ještě větší chudoba. Gama je celou dobu rozpálený do ruda. Byl to pro něj opravdu dobrý budíček :-)
Stoupáme stále po šotolině nahoru a najednou jsme v relativně nezajímavým průsmyku, nikde pořádný kopec. A on to je Baralacha la, neboli průsmyk Na rozcestí. Nebýt tu pár vlaječek, tak ani nevíme, že jsme tu. Tak tohle, že jsou ty slavné Himaláje? Na rozcestí se jmenuje, protože je to vlastně dvoj sedlo a pramení zde dokonce tři řeky. Nejen Lingti podél které jsme sem jeli nahoru, Bhaga jejímž údolím pojedeme teď, ale hlavně Chandra, ze které se posléze stane pořádný veletok jehož vody se pod jménem Chenab budou líně převalovat nížinou než splynou s Indem jako ostatně všechna voda, co jsme tu viděli. No nejdřív budou muset stéct skoro 5km výškových než se budou moc flinkat v nížině. Po chvíli se naštěstí otevře krásný pohled s mohutnými štíty před námi. Himaláje si zlepšují reputaci :-). Jak později zjišťujeme hory mají jména typu N4, K12 a výšku kolem 6 500 metrů. Prostě těch bergů je tady tolik, že asi není v lidských silách jim vymýšlet jména. Hluboko pod námi na pusté planince je další vojenský tábor Zingzing Bar, kam podle autora Rough Guidu, posílají indické vojáky nejspíš za trest :-)
Mimo himalájských štítů si fotím ještě Gamu, trůnícího v jeepu, protože největšího magora na našem putování, přeci nemůžu ponechat nezvěčněného :-)

Léh - Manali: Sarchu (4 280m)

Náš další postup proti proudu řeky Tsarap byl zastaven velmi početnou bandou Punjábců workrujících na mostu přes nějaký bezejmenný přítok. Máme tedy alespoň chvíli času protáhnout svoje ztuhlé kosti, tak obcházíme okolo, ale jako na potvoru to tu není zrovna nějak extra zajímavý.
Shoduji se s Jánošem, že by to chtělo už nějaký obídek, v žaludku nám kručí orchestrion. Gama slibuje, že brzo už bude nějaký restaurant, tak jsme zvědavý, co zase vymyslí. Punjábci něco dosvářeli a pouští nás dál. Za chvíli už máme na dohled osadu Sarchu, kde je jednak další vojenská kontrola, ale také je v okolí spousta předražených kempů pro ty, co jedou autobusem tuhle štreku dva dny.
Je to podle mě nerozum jet tuhle silnici busem z Manali neaklimatizovaný. Už první den se dozajista v takovéto výšce chytne horská nemoc, pak probděná noc zde a druhý den ještě větší výškový nářez, který jsme teď absolvovali. Zvolili jsme rozhodně dobře, že jsme si tuhle silnici nechali až na cestu zpět. Samozřejmě, že v případě větších časových možností, bychom do Ladakhu místo letadlem jeli druhou alternativní, dříve frekventovanější, silnicí přes Kašmír u horkých pakistánských hranic.
Sice jsme měli Sarchu před chvíli na dohled, ale ještě to nějakou dobu bude trvat, než tam dorazíme. Kluci indičtí neumí udělat větší most, tak si zajíždíme spoustu kilometrů proti proudu Tsarapu, až na místo, kde je sevřený úzkým kaňonem. Pak už si svištíme k dalšímu checkpointu. V Sarchu jsou úředníci extremně znuděný a docela to trvá než se provede naše evidence. Míjíme i několik těch obrovských kempů pro busaře. Gama nikde u žádného občerstvení nezastavuje, prý máme ještě „chviličku“ počkat.

Léh - Manali: Nakeela (4 920m)

Z průsmyku mírně sjíždíme, asi jen 300 výškových metrů, do údolí a pak nás čeká krátký výstup na ostroh nad řekou, který ani není popsaný v průvodcích, ale má zde průsmykový patníček.
Zdolali jsme takový poloprůsmyk Nakella. Je tu šílená spousta kamenných mužíků a v dálce lze rozeznat Lachalung la, kde jsme byli před chvílí. Valná část této silnice až do Manali je nyní v hodně žalostném stavu. V rámci opravdu gigantického projektu ji celou rozšiřují o pruh a zbytky starého asfaltu kompletně odstranili a my drandíme spousty a spousty kilometrů po kamenité
šotolině. Za pár roků se bude jezdit přes indické Himaláje, jako po másle, což určitě přitáhne další davy turistů a tahle trasa ztratí zas něco na své „dobrodružnosti“.
Po levici nás teďka doprovází krásný, obrovský kaňon. Impozantní div přírody. Gama se nakonec nechá ukecat a staví na docela dobré vyhlídce. Kaňon podél kterého jedeme je vlastně jen boční údolí ústící do
širokého řečiště řeky Tsarap, což je jedna z mnoha zdrojnic ladackhého veletoku a našeho dobrého známého Zanskaru. Traverzem na druhé straně kaňonu vede opravdu vzdušná „treková“ cesta. Kdoví zda je i v dnešní době schůdná. My pojedeme trošku oklikou. Čeká nás obrovská spousta tornátek. Budeme totiž sjíždět několikakilometrové Gata Loops.
Zatáček je asi 21, takže takové poloviční Stelvio. Gama naštěstí nechrupe :-). Potkáváme první cyklisty, samozřejmě Evropany, co si tuhle lahůdku dávají ze sedla. Tak tohle je fakt pro masochisty, hlavně kvůli tomu povrchu a velkému počtu náklaďáků. Podle mě si místní doteď o nás myslí, že jsme stejně všichni blázni, když dobrovolně a vlastně bezdůvodně chodíme s těžkým báglem po horách nebo se moříme do krve na kolech. Fajnové je také Ladackhé pojmenování kola: Šlapací motorka :-)