Po nečekaně super noci se probouzím a propukám v nadšení, když zjišťuji, že vidím úplně normálně! Radost je neuvěřitelná, ale i tak se dušuji, že dnes brýle nesundám. Navíc to stále jistím těmi kapkami. Rozhýbáváme se tak nějak zvolna. Víme totiž, že dnešek je takový volnější. Máme v plánu vyrazit jen směr Everest Base Camp a pak sejít ten kousek do Lobuche, která leží přímo proti sedlu
Kongma la, což je pro mě třetí a poslední sedlo na treku. Kluci budou dál pokračovat přes ledovcovou horolezeckou
Amphulapchu (5 845m) do opuštěného údolí
Hunku s nejlehčí šestitisícovkou v Nepálu – Mera peakem. K snídani si dávám slušnou kalorickou bombu – toust s burákovým máslem a na to ještě med. Chuť zvláštní, ale hlavně, že je to pořádně sladký :-). Jdeme se podívat na „polo ground“, kde nás zdraví monumentální Pumori a pod ní pod stínem ukrytý Kala Patthar, takže doslovný překlad „černá skála“ docela sedí. Pak jdeme vyzkoušet místní internet, který je sice drahý, ale zároveň určitě nejvýše položený na světě. Těsně před odchodem k Everestu BC potkávám Johnyho s Lukášem! Dorazili sem už předevčírem večer. Setkání je takové křečovitější, protože
důvody proč zmizeli vlastně žádné nejsou. Prostě mě nechtěli hledat, tak šli s tím, že se možná někde setkáme. Navíc se jim nechce jít do Chukungu přes sedlo, podle původního plánu, ale chtějí to obejít přes údolí, což si nějak v poslední době oblíbili :-). Každopádně proč jít oklikou, když to jde přímo a navíc počasí konečně slibuje, že by mohl být z vrcholku i výhled na další osmu – „Trůn bohů“ Makalu. Takže se rozhoduji bez váhání dál pokračovat s kluky s tím, že se tedy setkáme pozítří v Periche, jak navrhuje Johny. Na trečík vyrážíme pozvolna. Cesta neslibuje moc zábavy, protože vede po nekonečné kamenité moréně, což
téměř každého psychicky unavuje i když je to pořád jen lehce nahoru a dolů. Tohle nezúčastnění nepochopí, protože výhledy jsou stále perfektní i když na včerejší západovku samozřejmě nemají, ale známou pravdou je, že vysoká nadmořská výška způsobuje apatii. Kluky to zhruba v půlce cesty přestane bavit, tak to balí a hodlají zevlovat nějaký čas na velkém balvanu a jen se tak kochat. Pokračuji tedy už sám dál. Chtěl bych se podívat „za roh“ na celý ledopád Khumbu, který už i odtud vypadá jak běloskvoucí zubaté ostří nože.
Tak tohle by bylo mazec procházet. Nakonec nečekaně vykoukne i špice Everestu, myslel jsem, že odtud vidět už není. I na téhle „vycházkové“ cestě nemám chvíli úplně bezpečný pocit, když se chvíli jde pár desítek metrů pod rozpukaným svahem, odkud by se mohl velmi lehce odloupnout nějaký šutrák dobrák. Cesta vrcholí v téměř 5 300 metrech a pak klesám k ledovci, kde se cesta motá mezi jezírky až na velký plácek ověšený vlaječkami. Tohle je pro turisty z cestovek jakože EBC, ale nápis na kameni „Bullshit, keep on 2km north north east“ mluví za
vše. Je to tedy další z fejků, kterých je svět plný :-), jak by řekl The Snake. Možná je to chyba a škoda v jednom, ale už ani mě se nechce pokračovat dále podle rad na šutru. Fotím okolní, konečně bílý ledovec, jehož vrcholek je vyfoukán téměř do kajícníků, které jsme viděli na sopkách v Jižní Americe. Vracím se zpět a musím říci, že i přes tu úmornou morénu je to fajn vycházka. Hřebem však je přátelské a poslední setkání s německým dědou. Je nadšený jak malý Jarda, ale ani se mu nedivím, po tom dlouhým špatným počasí je tu každý naprosto unešený ze sluníčka. Těsně před Gorak Shepem je docela malebné
jezírko kam chodí pít koníci. Celkově to bylo tak 7km oscilujících mezi 5 200m – 5 300m. V Gorak Shepu dávám poslední obídek a vyrážím netakticky přejedený do přilehlého krpálu. Po zdolání morény jdu opravdu pomaličku výletně a kochám se. Kdoví zda se sem ještě někdy podívám. Odpočinek dělám na vyhlídce u gigantického barevného kamene, který je tu jak pěst na oko mezi okolními šedivými souputníky. Postupně se v údolích kupí mraky, které expandují do širého okolí, takže do Lobuche přicházím už za téměř skotského počasí.
Po nečekaně super noci se probouzím a propukám v nadšení, když zjišťuji, že vidím úplně normálně! Radost je neuvěřitelná, ale i tak se dušuji, že dnes brýle nesundám. Navíc to stále jistím těmi kapkami. Rozhýbáváme se tak nějak zvolna. Víme totiž, že dnešek je takový volnější. Máme v plánu vyrazit jen směr Everest Base Camp a pak sejít ten kousek do Lobuche, která leží přímo proti sedlu Kongma la, což je pro mě třetí a poslední sedlo na treku. Kluci budou dál pokračovat přes ledovcovou horolezeckou Amphulapchu (5 845m) do opuštěného údolí
Hunku s nejlehčí šestitisícovkou v Nepálu – Mera peakem. K snídani si dávám slušnou kalorickou bombu – toust s burákovým máslem a na to ještě med. Chuť zvláštní, ale hlavně, že je to pořádně sladký :-). Jdeme se podívat na „polo ground“, kde nás zdraví monumentální Pumori a pod ní pod stínem ukrytý Kala Patthar, takže doslovný překlad „černá skála“ docela sedí. Pak jdeme vyzkoušet místní internet, který je sice drahý, ale zároveň určitě nejvýše položený na světě. Těsně před odchodem k Everestu BC potkávám Johnyho s Lukášem! Dorazili sem už předevčírem večer. Setkání je takové křečovitější, protože
důvody proč zmizeli vlastně žádné nejsou. Prostě mě nechtěli hledat, tak šli s tím, že se možná někde setkáme. Navíc se jim nechce jít do Chukungu přes sedlo, podle původního plánu, ale chtějí to obejít přes údolí, což si nějak v poslední době oblíbili :-). Každopádně proč jít oklikou, když to jde přímo a navíc počasí konečně slibuje, že by mohl být z vrcholku i výhled na další osmu – „Trůn bohů“ Makalu. Takže se rozhoduji bez váhání dál pokračovat s kluky s tím, že se tedy setkáme pozítří v Periche, jak navrhuje Johny. Na trečík vyrážíme pozvolna. Cesta neslibuje moc zábavy, protože vede po nekonečné kamenité moréně, což
téměř každého psychicky unavuje i když je to pořád jen lehce nahoru a dolů. Tohle nezúčastnění nepochopí, protože výhledy jsou stále perfektní i když na včerejší západovku samozřejmě nemají, ale známou pravdou je, že vysoká nadmořská výška způsobuje apatii. Kluky to zhruba v půlce cesty přestane bavit, tak to balí a hodlají zevlovat nějaký čas na velkém balvanu a jen se tak kochat. Pokračuji tedy už sám dál. Chtěl bych se podívat „za roh“ na celý ledopád Khumbu, který už i odtud vypadá jak běloskvoucí zubaté ostří nože.
Tak tohle by bylo mazec procházet. Nakonec nečekaně vykoukne i špice Everestu, myslel jsem, že odtud vidět už není. I na téhle „vycházkové“ cestě nemám chvíli úplně bezpečný pocit, když se chvíli jde pár desítek metrů pod rozpukaným svahem, odkud by se mohl velmi lehce odloupnout nějaký šutrák dobrák. Cesta vrcholí v téměř 5 300 metrech a pak klesám k ledovci, kde se cesta motá mezi jezírky až na velký plácek ověšený vlaječkami. Tohle je pro turisty z cestovek jakože EBC, ale nápis na kameni „Bullshit, keep on 2km north north east“ mluví za
vše. Je to tedy další z fejků, kterých je svět plný :-), jak by řekl The Snake. Možná je to chyba a škoda v jednom, ale už ani mě se nechce pokračovat dále podle rad na šutru. Fotím okolní, konečně bílý ledovec, jehož vrcholek je vyfoukán téměř do kajícníků, které jsme viděli na sopkách v Jižní Americe. Vracím se zpět a musím říci, že i přes tu úmornou morénu je to fajn vycházka. Hřebem však je přátelské a poslední setkání s německým dědou. Je nadšený jak malý Jarda, ale ani se mu nedivím, po tom dlouhým špatným počasí je tu každý naprosto unešený ze sluníčka. Těsně před Gorak Shepem je docela malebné
jezírko kam chodí pít koníci. Celkově to bylo tak 7km oscilujících mezi 5 200m – 5 300m. V Gorak Shepu dávám poslední obídek a vyrážím netakticky přejedený do přilehlého krpálu. Po zdolání morény jdu opravdu pomaličku výletně a kochám se. Kdoví zda se sem ještě někdy podívám. Odpočinek dělám na vyhlídce u gigantického barevného kamene, který je tu jak pěst na oko mezi okolními šedivými souputníky. Postupně se v údolích kupí mraky, které expandují do širého okolí, takže do Lobuche přicházím už za téměř skotského počasí.
Žádné komentáře:
Okomentovat