Kluci, kteří dorazili na lodge v devět, už stačili zabalit krosny a nejradši by zvedli kotvy a šli dále. Já jsem bohužel stále takový unavený a po předchozím výstupu si potřebuji lehnout a alespoň na chvíli si odpočinout. Domlouváme se tedy, že se sejdeme ve vesnici Dragnag, kde se zítra, podle počasí, rozhodneme, zda půjdeme k Everestu kratší, ale těžší cestou přes obávaný Cho la pass nebo zda to obejdeme obrovskou zacházkou údolími. Vytuhávám na docela dlouhou dobu a až ve dvanáct se zvedám z lože. Jdu doplnit živiny do jídelny, kde mě rozesmává Amík, který tu nějakému nevyžádanému posluchačovi vykládá, že mu dny strávené
v Nepálu naprosto splývají. No ani se mu nedivím, za ty tři dny, co se tu motáme, jsem ho neviděl jinde než vysedávat v jídelně a něco vyprávět :-). Sice se mu smějeme, ale třeba má, na rozdíl od nás, hafo času a jen čeká na lepší počasí a aklimatizuje. Kolem jedné konečně vyrážím na cestu. Když jsem asi sto metrů od lodge, tak slyším jak několik hlasů silně povykuje, tak se otáčím a ono na mě mává asi pět lidí z personálu. Vůbec netuším, co se děje. Říkám si, že se asi něco zapomnělo zaplatit, nebo tak něco. Nakonec ke mně přibíhá Amík a říká, že nemám jít cestou kolem jezer, jak je vyznačeno na mapě,
ale hned tady zabočit na ledovec a držet se mužíků. Výška opravdu pracuje, protože vůbec nepřemýšlím o souvislostech a jdu kudy mě říká. Vylézám na morénu a koukám na to, co mě teď čeká. Abych řekl pravdu samotnému se mě tam zrovna dvakrát nechce. Přede mnou je bludiště hromad suti, desítek jezírek a stále se ozývající zvuky z pracujícího ledovce, který z kamení sice vykukuje jen na pár místech, ale vím, že bude pořád pode mnou. Vlastní cesta je opravdu taková depresivní a až trošku strašidelná, čemuž pomáhají čím dál nižší mraky a všeobecný mlžný
šedivák. Navíc nepotkávám ani nohu, takže pocit naprostého ztracení docela funguje. Relativně pohodová pěšinka se motá sem a tam, nahoru a dolů. Na pár místech se na chvíli ztrácí, tak jsem rád za mužíky, kteří spolehlivě ukazují jak dále. Navíc první pohled vše dokonale zkreslil. Přechod ledovce trvá výrazně déle, než jsem očekával. Ale už vidím třepetající se fáborky, které mě vítají na druhé straně. Jsem rád, že to mám za sebou. Teď už jen pár set metrů „normální“ krajinou po nakloněné rovině a jsem na dohled domečkům v Dragnangu. Ty tři km jsem šel skoro dvě hodiny.
Kluci, kteří dorazili na lodge v devět, už stačili zabalit krosny a nejradši by zvedli kotvy a šli dále. Já jsem bohužel stále takový unavený a po předchozím výstupu si potřebuji lehnout a alespoň na chvíli si odpočinout. Domlouváme se tedy, že se sejdeme ve vesnici Dragnag, kde se zítra, podle počasí, rozhodneme, zda půjdeme k Everestu kratší, ale těžší cestou přes obávaný Cho la pass nebo zda to obejdeme obrovskou zacházkou údolími. Vytuhávám na docela dlouhou dobu a až ve dvanáct se zvedám z lože. Jdu doplnit živiny do jídelny, kde mě rozesmává Amík, který tu nějakému nevyžádanému posluchačovi vykládá, že mu dny strávené
v Nepálu naprosto splývají. No ani se mu nedivím, za ty tři dny, co se tu motáme, jsem ho neviděl jinde než vysedávat v jídelně a něco vyprávět :-). Sice se mu smějeme, ale třeba má, na rozdíl od nás, hafo času a jen čeká na lepší počasí a aklimatizuje. Kolem jedné konečně vyrážím na cestu. Když jsem asi sto metrů od lodge, tak slyším jak několik hlasů silně povykuje, tak se otáčím a ono na mě mává asi pět lidí z personálu. Vůbec netuším, co se děje. Říkám si, že se asi něco zapomnělo zaplatit, nebo tak něco. Nakonec ke mně přibíhá Amík a říká, že nemám jít cestou kolem jezer, jak je vyznačeno na mapě,
ale hned tady zabočit na ledovec a držet se mužíků. Výška opravdu pracuje, protože vůbec nepřemýšlím o souvislostech a jdu kudy mě říká. Vylézám na morénu a koukám na to, co mě teď čeká. Abych řekl pravdu samotnému se mě tam zrovna dvakrát nechce. Přede mnou je bludiště hromad suti, desítek jezírek a stále se ozývající zvuky z pracujícího ledovce, který z kamení sice vykukuje jen na pár místech, ale vím, že bude pořád pode mnou. Vlastní cesta je opravdu taková depresivní a až trošku strašidelná, čemuž pomáhají čím dál nižší mraky a všeobecný mlžný
šedivák. Navíc nepotkávám ani nohu, takže pocit naprostého ztracení docela funguje. Relativně pohodová pěšinka se motá sem a tam, nahoru a dolů. Na pár místech se na chvíli ztrácí, tak jsem rád za mužíky, kteří spolehlivě ukazují jak dále. Navíc první pohled vše dokonale zkreslil. Přechod ledovce trvá výrazně déle, než jsem očekával. Ale už vidím třepetající se fáborky, které mě vítají na druhé straně. Jsem rád, že to mám za sebou. Teď už jen pár set metrů „normální“ krajinou po nakloněné rovině a jsem na dohled domečkům v Dragnangu. Ty tři km jsem šel skoro dvě hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat