Zima je tu....

Předpověď počasí na víkend se jeví víc než příjemně na tuhle dobu, tak co takhle vyrazit v sobotu do Krkonoš. Domlouvám se tak trochu nerozvážně s Kiwim se kterým se turistika v Krkonoších vždy promění v boj s rozběsněnými živly.
Sobotní ráno je jak ze žurnálu, tak o to víc jsme natěšený ne horskou procházku. Tak trochu nás, za Novou Pakou, zaskočí první výhled na Krkonoše. Co tam dělají ty mraky? Optimismus nás však nepřechází, to se přeci rozpustí :-)
Po desáté hodině přijíždíme do Špindlerova Mlýna (710m) na poloprázdné parkoviště.
Vyrážíme po zelené Dlouhým dolem na Výrovku. Tuhle cestu v oblibě moc nemám, ale chceme dnes vystoupat na Luční a Studniční horu, tak je to tudy nejkratší. Už při výstupu na kopec na Špindlem se člověk pěkně zahřeje. Následující etapa přes Svatý Petr je naopak taková odpočinková. Naše teorie o tom, že se mraky rozpustí se ukazují jako liché, počasí se spíš horší :-(. Taky mě překvapuje sněžná pokrývka na vrcholcích. To že byl před 3týdny v Tatrách od 1 650 metrů sníh mě udivilo míň než břečka tady od 1 200 metrů výš.
Po 6,5km na rozcestí u chaty Výrovky (1 356m)
jsme už v úplně zimní krajině. Po asfaltce stoupáme do Modrého sedla (1 509m), což je nejvyšší legální místo, kam se nechá u nás vyjet na kole. Padá děsná mlha, že není vidět na krok, tak náš původní plán o zdolání druhé a třetí nejvyšší české hory opouštíme a klesáme na Luční boudu (1 410m), kde je neuvěřitelný nábuch. Jako kdyby se sem slezli všichni lidi z celých Krkonoš. Dávám si zde jako tradičně výborný borůvkový koláč a k tomu pivko, což je vskutku gurmánská kombinace. Mlha se trochu zvedá, tak Kiwi rozvíjí myšlenku, že čím víc piv tu dáme tím lepší počasí se venku udělá. Nakonec
nám ale stačí jen to jedno. Zpět se vracíme údolím Bílého Labe, jehož horní část je docela nepříjemná kvůli břečce na kamenech. Časem se počasí opravdu trochu lepší, takže ta myšlenka s nasáváním na Luční vlastně nebyla zas až tak špatná. Dole u pěkných vodopádu je už konečně i to babí léto se sluníčkem. Poslední zastávku děláme u pěkné přehrady pod Špindlem. Celkově to byla taková lehčí túra: 20km a 800 metrů kopcových. Škoda, že to počasí nepřálo a bylo to spíš o sportu než o výhledech

Den 205, Jičín

Dnešní jubilejní 20.let v tomto roce, z Dublinu do Prahy, proběhnul naprosto v pořádku, takže vás už můžu všechny pozdravit z "tepla" domova. Všechno bohužel jednou končí, takže i cesta skoro kolem světa je už za mnou. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mě na cestě doprovázeli:

Jan „Merlin“ Miklín (77dnů)
Naděnka Zelená (66dnů)
Dan „Fergy“ Grund (40dnů)
Ivan Puškáš a Lukáš „The Snake“ Hádek (17dnů)
Mamka a táta (12dnů)
Roman „Kiwi“ Šinágl (10dnů)

Zase doma......

Tak už je to tady, Jižní Amerika je za námi...přežili jsme ve zdraví, kupodivu :-)...........Cesta zpět byla nekonečná. V neděli ve 03:20 ráno peruánského času (-7hodin) jsme vyrazili na letiště. V 7 hodin odlet a 5 hodin letu přes kontinent a 3 852km. Taková menší rekapitulace ze vzduchu, toho co jsme zažili dole. Viděli jsme sopky u Arequipy, letěli přes Titicacu, pod námi byl La Paz i Cordillera Real. Poté už jen nezáživné pláně východní Bolívie u Santa Cruz a brazilské Mato Grosso. Bombou na konec byl přelet Sao Paula, což je fakt brutální zážitek. Prostě to město s dvaceti miliony lidí je monstrozní nejen ze země, ale snad ještě víc ze vzduchu. V Sau nás čeká největší opruz, 8 hodin čekání na letišti. Nuda...piškvorky....Nuda. Konečně se naloďujeme a dalších 12 hodin letu křížem přes Atlantik před námi. Dvě pivka na dobré spaní a opravdu to zabírá a dávám nečekaných 7hodin chrupku. Zamračená Evropa je pod námi přilítáme do Frankfurtu a zde další čekačka, tentokrát naštěstí už to má být jen 4 hodinky. Nakonec na poslednim letu, který má trvat pouze hodinu nabíráme další hodku zpoždění, alespoň je po dvou a půl měsících čas na české noviny. V Praze nás postává u pásu na bágly z celého letadla asi jen 6 lidí, ale pánové si dole v suterénu dávají řadně na čas. Ještě jízda domů do Jičíná, kde dorážíme v pondělí ve 23 hodin, takže pěkný, skoro 37hodinový přesun na konec........

Den 67, Cesta do Vídně

Pařba s kámošema do páté hodiny ranní není nejlepším a nejmoudřejším startem do prvního dne druhé části výpravy. V 10 ráno krutý budíček a balení věcí co jsem ve čtvrtek o půlnoci vysypal z asijského batohu. Pak už vyrážím busem na Prahu, kde nakupuju ještě nějaké sušenkové zásoby, protože tuším, že za Kavkazem to bude s potravou horší než v JVA. Na chvíli se ještě stavuju k bráchovi, který mě poveze na letiště. Ve 4 vyrážíme a po cestě nabíráme Dana, odteď zkratka D :-).
Na jako vždy poloprázdném terminálu 2 čekáme jen chvilku a už nás čeká nalodění do vrtulového Bombardieru. Takovým prdítkem jsem ještě neletěl, tak mě překvapuje, že sedíme pod křídlem hned naproti kolům. D se mezitím uvědomuje, že si nepamatuje svůj PIN ke kartě, takjsem rád, že nejsem jediný trouba co vyjede na cesty s kreditkou bez znalosti PINu
Vzlítáme a můžeme se kochat Kladnem, Berounem, Koněprusy a brdskými hvozdy pěkně zvrchu. Stačí trochu víc zafoukat a stroj se pěkně kymácí, vypadá to, že to není to pravé letadýlko do větších turbulencí. Po cestě jen malý kroasant a voda, takže žádná opulentní hostina. Za hodinu přistáváme bez problémů ve Vídni, kde jsem před dvěma dny několik hodin přešlapoval a čekal na bus. Tím letadlem je to fakt o fous rychlejší :-)
Letadlo směr Baku se odlepuje o půl hodinku později, v 20:50, takže když přeřizujeme hodinky na ázerbájdžánský čas +3h máme skoro půlnoc.

Den 0, Poslední finish

Tak už je to tady. Odpoledne si seberu svých pár švestek a vyrazím na tak dlouho pryč z tepla svého domova. I když je otázkou zda přeci jen v Asii nebude větší teplo, než v únorových Čechách :-). Na nějaký rozjímání však nemám čas. Na poslední chvíli ještě dodělávám itinerář na Indonésii a vůbec nestíhám. Stále přesouvám svůj odjezd na pozdější dobu a itinerář tisknu až 5 minut před odjezdem na úplně poslední autobus do Prahy.
Kupodivu je volná hned první sedačka, v jinak nabušeném buse. Tak na ní sedám a po chvíli zjišťuji, proč mě ji tu ostatní cestující laskavě přenechali. Z fukaru mě fénuje rozžhavený vzduch, takže jsem za chvíli zpocený jak čuník ryjící několik hodiny lesní plody. Nakonec neodolám a vytahuji svůj expediční teploměr, abych zjistil, jak mě má pán řidič rád, když mě aklimatizuje na očekávané vedra. Čidlo se po chvíli ustaluje na 41 stupňů, což je opravdu pouštní teplota.
Asijská aklimatizace pokračuje tím, že vyrážím na Čínu a k tomu dávám poslední české pivko. Pak už jen čekám až se přehoupne jedenáctá večerní a vyrážím směr Florenc….

Cesta "skoro" kolem světa - Přípravy

Během posledních dvou měsíců jsem se lehce chystal na tuto dlouhou cestu. Bylo potřeba zařídit víza do Thajska, Vietnamu a též do Číny, o kterou jsme výpravu rozšířili. Čínská ambasáda mě příjemně překvapila. U okýnka tu mají jedna sympatickou slečnu očividně české národnosti, a kdyby se před nás nepostavil mistr, který řešil nějaký problémy s vízy, které má v pase, který ztratil, tak jsme byli vyřízený během pěti minut. K udělení víza požadují zpáteční letenku, tak jsme se trochu obávali, zda náš odlet z indonéské Jakarty projde, ale vše bylo v pohodě. Za nálepku do pasu chtějí 40 USD, které se vkládají na speciální účet do ČSOB.
Druhá vízová štace byla za Thajci. Cesta mě vedla do známých míst na Praze 6, protože jejich rezidence je snad jen půl kilometru od Číňanů. Přišel jsem 15minut před otvíračkou jako číslo 4 ve frontě. Během chvíle se tu za mnou tvoří docela špalír. Je vidět, že je v tuto dobu o víza do Thajska velký zájem. Tak jak mě přivítá zástupce země tisíců úsměvů? No nečekaně bez úsměvu :-). Slečna je Češka a hned po ránu je docela nevrlá. Práce ji asi vysloveně baví. Přístup je opravdu hodně byrokratický. Nejenže požadují výpis z účtu, ale i docela podrobně rozebírají, kam přesně člověk chce jet, kde bude ubytovaný atd. Lidi přede mnou mají výpis jen z internetového bankovnictví, tak jsou nemilosrdně vypoklonkovány, to prý pán konzul neuznává. U mě zase řešila ten návrat z Jakarty, ale nakonec snad pochopila, že se tam opravdu nechystáme zůstat :-). Za dvouvstupé vízum platím 1 400Kč. Jediné pozitivum této návštěvy je rychlost vyřízení. Štempl v pase je za tři dny. Víza tentokrát vydává Thajec a ten se samozřejmě nečuří.
Poslední vízová výprava je za Vietnamci. Tentokrát nemířím do Dejvic, ale k Vltavě. Sídlí přímo na Rašínově nábřeží, kousek od Tančícího domu. Nemít přesnou adresu, tak bych ani nepoznal, že je zde nějaká ambasáda. O tom, že jsem na správné adrese, mě utvrzují davy Vietnamců. V malé místnosti je pěkná tlačenice. Naštěstí žádosti o víza jsou u okýnka, kde je menší fronta, tak čekání není tak dlouhé, jak se původně zdálo. Odevzdávám ke kontrole pas, letenku a vyplněný formulář a poté jsem zkásnutý o 1 500Kč a příští týden si mám vyzvednout víza. Proběhlo to nečekaně hladce. Přesně za týden dobíhám na nábřeží až v 17:00, těsně před skončením výdejů víz a tentokrát tu není ani noha. Na vízu máme natvrdo určenou platnost od data, co jsme napsali do formuláře, takže jestli dorazíme k hranicím Vietnamu dříve, máme smůlu.

Západní Krkonoše

Co dělat v neděli v nížině zahalené inverzí? Přeci vzít běžky a vyrazit do Krkonoš! Víkendové vstávání si v 6:30 nepředstavuji, ale stále jsem na tom líp než Kiwi, který vyjíždí z Prahy a má budíček výrazně dřív.
Jedeme šedivou krajinou, která tak lehce naznačuje, že by možná dnes bylo lepší zůstat doma. Za Jilemnicí nás však povzbuzují náznaky modré oblohy. V Horních Mísečkách (1 035m) nás už definitivně vítá krásné počasí a zatím poloprázdné parkoviště.
Dvakrát nás v poslední době počasí odradilo od cesty na hřebeny, ale tentokrát to vypadá, že nás Krakonoš pustí do nitra svých hor. Horal musí mít holt trpělivost a nevzpomínat na túry, kdy se motal v mlze, byl bičován prudkým deštěm či kolem něj lítaly blesky. Čeká nás pěkných 4,5km do kopce.
Jelikož jsem si mazaně nevzal vosk, je výstup zmrzlým svahem docela masochistický a na pár prudších místech dokonce sundávám běžky, jelikož zjišťuji, že bez nich stoupám do kopce tak dvakrát rychleji :-) Od nadávání mě odrazují krásně nasvícené kopce okolo, trčící s výstavní inverze.
Mučení je konec. Jsme u Vrbatovy boudy (1 400m). Posilnění necháváme až na zpáteční cestu tak jen objíždíme okolní pahorky, Zlaté Návrší (1 411m) a Vrbatovo Návrší (1 416m). Zjišťuji, že sice do kopce je to trápení, ale opačným směrem to sviští pěkně.
Přes prameny Labe, přejíždíme státní hranici a z hlavního hřebene koukáme do Polska. Ještě nás čeká poslední výstup. Jedem kolem krásných Sněžných jam, kam by asi nebylo rozumné spadnout, na Vysoké Kolo (1 509m). Úplně osamocený si na nejvyšší hoře Západních Krkonoš užíváme dnešní krásný den. Docela škoda, že jsme se nevzali foťáky.
Cestou nazpět se pořád předháním s jednou slečnou, které z kopce vždy ujedu, ale v každém stoupání, mě jak nějakému chabrusovi dává na frak. Nakonec se dáváme do řeči a je mě ochotná i namazat lyže, ale už to nemá cenu :-)
Jdeme se občerstvit na Vrbatovku na které potkáváme figurku dne, jimž je Bernard /majitel pivovaru/. Asi chce být stále středem pozornosti nebo už má v sobě pár frťanů, protože pořád pořvává ne moc vtipné hlášky po lokále. Další postavičkou je děda, který nešťastně pobíhá před chatou a hledá své běžky. Za chvíli ho však s jedněmi vidíme odcházet, kdoví zda byly jeho :-)
Sjezd byl opravdu kamikadze, hlavně v horních pasážích, a ani se nedivím těm co šli radši pěšky. Nakonec ještě předjíždím asi 20 sjezdařů, kteří jedou stylem, že mají něco v kalhotách, tak to asi žádní profíci nebyli.
Pak už jen drkotání domů. Takových dnů jako dneska by mohlo být co nejvíc....

PS: Sice tenhle článek s chystanou výpravou vůbec nesouvisí, ale je to jen odpověď jednomu nejmenovánemu člověku, který okomentoval blog, že to tu žije, jak když jsem furt na pivu :-)...každý den ne :-)

Rozlučka s Prahou

Konečně jsme dostříhali, ten nekonečný metr a indický sen je nadosah. V práci udeřila pátá a já to tu na tři týdny balím. Uháním směr hlavní nádraží vyzvednout Ivana řítícího se sem šílenou rychlostí z Košic již od rána. Čekání se, jak se dalo očekávat, docela protáhlo a já víc jak hodinu trávil čas s individui na hlaváku, než jsem se ho dočkal.
Ivanova narvaná, 80 litrová, krosna je opravdu monstrózní. Přeci jen si, narozdíl ode mně, bere spoustu foto materiálu. Sám jsem zvědavý, jak se moje výbava vejde do mého, jen 60 litrového, „batůžku“.
U Číňanů dáváme ještě poslední „českou“ večeři a pak už na bytě rozdělujeme společnou výbavu. Ivan si vybírá stan. Já ponesu veškeré vaření hrnec, vařič, láhev na benzín a zatím dost objemnou tašku dehydratovaný stravy. Budeme muset pořádně hamat, ať se s tím nepotáhnu domů.Kupodivu se mě tam všechno vešlo i když pohorky prozatím skončili v mém příručním batůžku, tzn. ho skoro celý zaplnili. Pak už jen chvíli kecáme a rozjímáme, co nás tam čeká, a razíme kolem desáté spát, ať jsme na zítřejší den D čilý.