Vietnam – Zhodnocení

Ve Vietnamu jsme pobyli dvanáct dnů, což je zatím nejvíc, co jsme strávili v jedné zemi našeho jihoasijského putování. A jak na nás zapůsobil? Subjektivně nám přišel po Číně jako menší odvar. Když o tom teď přemýšlím, tak hlavně z duvodů, že jsme většinu jeho atrakcí navštivili v rámci hromadných zdlouhavých zájezdů i když to bylo v tu chvíli nejjednoduší, časově nejschůdnější a i v několika případech finančně míň náročné. Zábavu, dobrodružství a obtíže jsme tu vyměnili za lehkost bytí v davu. Dost se na našem hodnocení podepsalo i počasí, které nám nedopřálo se zrelaxovat u moře a nabrat nových sil na další cestování. Objektivně jsme tu však navštívili několik opravdu krásných míst. Zelené kopečky úplně na severu, v okolí Sapy, se mě líbili, v porovníní s těmi thajskými a laoskými, úplně nejvíc. I obyvatelstvo, oblíkající stále původní kroje, mě tu přišlo zajímavější. Klidně jsme tam mohli pobýt den dva navíc a nenudili bychom se. Platí tu pravidlo, čím dál od Sapy, tím obyvatelstvo víc autentičtější. Krasová krajina v Halong bay je opravdu snová, ale chce tam jet alespoň na tři dny, hlavně kvuli zdlouhavému přesunu z a do Hanoje a nemít smůlu na mlhu. Třetím místem, které stojí rozhodně za návštěvu je delta Mekongu. Úžasný kraj, který je naprosto pod vládou vody. Život spousty lidí se tu prakticky po desetiletí nezměnil. Navštívené města nás ničím extra neuchvátily, snad mimo staré čtvrti v Hanoji, plné pivnic Bia Hoi s příjemnou atmosférou. Vietnamci vedou nejspíš čestný zápas s Laosany o to, kdo je v jihovýchodní Asii větší piják :-). To samé platí o architektuře. Za návštěvu staly snad jen mauzolea u Hue. Na vlastní cestování to tu bylo zatím nejjednoduší. Nápisy v latince, nejvíc lidí co umí Anglicky, cestovek zprostředkující výlety nepřeberně. Potvrdilo se však i to, co píšou ostatní na netu. Lidé přátelský, ale musí se tu nejvíc smlouvat. Ceny první nabídky jsou silně přemrštěný. Taky tu na nás zkušeli nejvíc šméček. Zvlášť hned to první u hranic s Čínou je nezapomenutelný. Ubytování též velmi levné. Za pokoj jsme platili 5-8$, mimo Saigonu, kde to bylo dražší. Jídlo se nám tu zdálo nejhorší, ale je fakt že jsem většinou vybírali to nejlevnější, co bylo k mání. Na druhou stranu žába na chilli byla super a hodně dlouho jsem na ni vzpomínal.

Den 37, Delta Mekongu 3 - Plavba na kambodžskou hranici

Tímto jsme vyčerpali náš oficiální program a už nás čeká jen dlouhá cesta na hranice. Plujeme po různých kanálech a ramenech Mekongu se spoustou křižovatek. Je to tady takové malé bludiště vodních toků. Sledujeme konečně „real“ život okolo řeky a dá se říci, že je to pro mě i nejzajímavější část tohoto třídenního výletu po deltě Mekongu i když je to už vlastně jen přesun k celnici. Řeka tu vypadá tak trochu jako stoka, ale ženský v ní perou hadry, myjí nádobí. Prckové se samozřejmě koupou. Opodál se zase čachtají vodní buvolové, jen jim jejich rohaté hlavy čučí z vody. Koukají lehce tupě :-). Skupina žen tu
provádí očistu, ale kdo by očekával, že jsem byl svědkem nějakého erotického divadla, tak toho bohužel zklamu. Všechny se koupou stejně jako v Indii, tedy v šatech. Poprvé vidíme i známé „kambodžské“ bílé vyhublé kravky s hrbem. Během dopoledne se obloha čistí a vypadá to na obligátní pařáček. Dnešek by se mohl nazvat jako „hallo day“. Všechny dětičky mávají, když nás vidí plout. Běží za námi podél břehu a volají hallo. Je jich tu strašně moc. Vlastně je tu spíš ojedinělý vidět staršího člověka. Najednou se objeví hustá vesnička na kůlech. Říční kanál tu končí a je tu
zase obr Mekong. Plujeme však už jen minutku a po třech hodinách připlouváme na Vietnamskou celnici, před kterou je shluk lodí, lávek a lidí. Po cestě guidka obchází lidi a sonduje jak jsou na tom s vízy. Valná většina pořídila v Saigonu ty expresní za 31$ či normální za 25$. Nám ostatním sděluje, že když to necháme jen na ni tak to je za 22$, jinak si to musíme zařídit sami jen za 20$. Rozhodujeme se, že to zkusíme sami. Ty co se nechali obalamutit cestovkami v Saigonu a dali to expresní se teď tváří docela kysele :-). Guidka sbírá pasy a jde nám zařídit odhlášení
z Vietnamu, což je fajn. Dlouho na ní všichni čekáme v restyce, kde na nás šijí babky šméčka. Za oběd už nám vracejí v kambodžských Reálech a samozřejmě silně nevýhodně, tak se s nimi musíme chtě nechtě dohadovat. Taková, trošku typická, rozlučka s Vietnamem. Konečně se ji dočkáváme. Dává nám pasy a ukazuje kudy jít. Prý si musíme vzít sebou i krosny. Naštěstí nejdeme sami, jak to ze začátku vypadalo. S námi vyrážejí na rozpálenou prašnou stezku ještě dva studentíci z Německa. Taky chtějí ušetřit ty dva šušně. Celník nám u malé závory kontroluje výstupní Vietnamský razítko a pouští do Kambodže.

Den 37, Delta Mekongu 3 - Champové

Už v 5:50 nám bouchá pokojská služba na dveře. Gooood morning se line jak mor celým hotelem. Na východ slunce na svaté hoře, se bohužel poněkud zapomnělo :-(. Dlouho trvá než se všechny krosny naházejí do busu a pak jedeme asi jen 200 metrů k přístavu a všechno zase vyhazujeme ven. To je zase vietnamská parodie. Dnes je docela šedivě, tak snad se s námi Vietnam nerozloučí deštěm. Přesedáme na loď a vydáváme se na poslední plavební den po Mekongu. Okolí řeky nám přijde o něco chudší, než jsme viděli předchozí dny. Možná je to tím, že to tu dřív patřilo Kambodži. Je tu i víc domů na
opravdu vysokých kůlech. Výška hladiny se tu asi během roku výrazně mění. První zastávku máme u rybářského hausbótu, kde jsou ve speciálních klecích tisíce ryb. Naše nova guidka jim tam sype misku potravy a v kleci nastává brutální boj o žrádlo. Divadlo nám párkrát opakuje a jen se divím, že se ty ryby při tom nezmrzačí. O kus dál přirážíme ke břehu a po vratkém mostíku vyrážíme na návštěvu do vesnice minority Champa. Po Karenech a lidech Hmong máme tedy další vycházku do lidské zoo. Tenhle národ je
zvláštní tím, že tu měl tisíc let docela solidní říši a jsou to navíc muslimové. Vůbec dějiny celé Jihovýchodní Asie jsou docela pohnuté. Všichni se řezali ze všema. Champové moc nemuseli Khmery z Angkorské říše, tak si vzájemně po staletí plenili města. Jejich prastaré sídlo My Son jsme kvůli počasí v Hoi Anu neviděli, tak alespoň uvidíme poslední zbytky tohoto národa.
A už jsme u vesničky. Je to takový shluk oplechovaných budek na kůlech. Stejný domky jak u Mekongu, akorát, že ve vnitrozemí. Lidi jsou to, ale na první pohled jiný, než Vietnamci. Mají
spíš takové indonéské vzezření a nosí modlitební čepičky. Děvčata se tu prý vdávají hrozně mladý, kolem 13-14 let a v 15 už mají většinou první dítě. Zatím nás obstupují ještě mladší a s velkou vytrvalostí prodávají domácí cukroví. Nakonec taky kupuji, ale moc velká sláva to není. Po prohlídce tkalcovského stavu jdeme ještě o kus dál okouknout malou mešitu. Že se vetřel Mohamed i do Vietnamu jsem tedy fakt nečekal.

Den 36, Delta Mekongu 2 - Chau Doc

Měli bychom, dle programu, ještě navštívit krokodýlí farmu v Thotnotu, kam se docela těším. Bohužel už tam nestavíme a frčíme nepřestávající zástavbou tři hodinky téměř v kuse, protože prý není čas. Ani se nedivím, že není čas, když jsme jak trubky tolik hodin prozevlovali v Can Thu. Po mostech přejíždíme šílenou spoustu bočních ramen s výhledy na mohutný hlavní tok Mekongu opodal. Jediná trapná a spíš záchodová zastávka je asi 5 minut u obrovského lánu rýže, která zas tak kouzelná není, když neroste na terasách. Ruch na silnici je šílený. Tohle je prostě země motorek a kdo ji nemá je prostě nikdo. Asi tu opravdu platí zajímavá matematická rovnice, kterou nám řekl včerejší guid: "No motorbike = no girlfriend" :-) s navazujícím, neméně důležitým, pravidlem "better motorbike = better girlfriend" :-). Samozřejmě jsme se ho ptali jak je na tom on. Zatím bohužel žádnou nemá, takže s babama dost špatný, ale usilovně šetří. Prý už má tři potencionální přítelkyně, které čekají až pořídí stroj :-). Asi by se hodilo pozměnit klasické a přežité pravidlo, že láska prochází žaludkem. Ve Vietnamu prochází pouze dvoutaktním motorem :-). Druhou avizovanou zastávkou by měl být výstup na svatou horu Sam s vyhlášeným západem slunce a úžasným pohledem po celé deltě. Jelikož slunce už zapadlo a my jsme stále v busu budu doufat alespoň v to, že máme v itineráři výletu poznamenáno, že když se nestihne západ slunce, tak se tam vyráží další den na východ. Už za tmy přijíždíme do Chau Docu, který však nevypadá kdoví jak výstavně. Takové zpustlé pohraniční město. Docela nás mrzí, že cestovka to odpoledne dost odbyla, ale i tak je stále tenhle výlet z vietnamských nejlepší. Po included véče a neincluded dvou pivkách jdeme na průzkum okolí, ale je to fakt díra a nic nového k přechodu hranic nezjišťujeme, tak se rozhodujeme, že pojedeme radši zítra organizovaně až do Phnom Penhu. Už jen proto, že nemáme ty víza a v případě problémů, by nám snad mohl náš guid helfnout.

Den 36, Delta Mekongu 2 - Can Tho přes poledne

Vracíme se zpátky do Cantha, kde jdeme na obídek. Zase dávám žabičku, ale tentokrát už radši na másle. Na včerejší inferno jsem ještě nezapomněl J. Jako osvěžení samozřejmě zase bambusová šťáva lisovaná na ulici. Náš zájezd se znovu rozděluje. Většina odjíždí zpátky do Saigonu a náš malý zbytek bude pokračovat k hranicím s Kambodžou. Docela nás překvapuje, když nám nový guid oznamuje, že tu máme rozchod na celé dvě hodiny. Dnes máme mít totiž ještě, podle rozpisu zájezdu, dvě zastávky, tak
jsem zvědavý jak to s takovouhle stihneme. Vypadá to, že se jim zadrhla logistika a není pro nás bus. V Can Thu není bohužel, mimo uličky řemeslníků, sochy Ho Chi Mina a toho pěkného výhledu na řeku, nic moc zajímavého a jelikož je pravé poledne a tudíž neskutečný pařák, tak se jdu schovat do web kavárničky, pravděpodobně nejlevnější na světe. Jak někdo může něco vydělat na 3 000D (3,3Kč) za hodinu opravdu netuším. Čekačka na odjezd je nakonec ještě delší, než jsme očekávali. Následně nás náš nový guid nechá, úplně nesmyslně, táhnout bagáž do dalšího hotelu, kde to smrdí jak ve zverimexu. Teprve teď si začínáme vážit našeho včerejšího ubytování. Zde nabíráme důchodce, kteří docela skuhrají při pěším přechodu, s plnou polní, do dalšího hotelu. Doteď nemůžu pochopit, proč to tu nefunguje tak, že se lidi dopraví po vlastní ose do cestovky a odtud se na čas vyráží. Buďto se tu, při lepší variantě, bus hodinu motá v jednom turistickým bloku, nebo v horší, jak jsem teď zjistil, obráží hotely pěšo. Tady už na nás naštěstí čeká autobus. V něm to zase smrdí jak na vrcholu hodně vysoké hromady jetých ponožek. Prostě parfémové odpoledne jak vyšité. Zjišťujeme po lidech, co to dávají opačně, jak se zítra dostat do Kampotu v Kambodži, ale nevypadá to vůbec lehce. Oba dva hraniční přechody jsou z ruky v jungloidní krajině, kde nic není. Navíc to žádný z nich nezkoušel na vlastní triko. Nakonec bychom možná ztratili víc času a peněz, kdybychom se pokoušeli o tuhle variantu. Definitivně se však chceme rozhodnout až v Chau Docu večer.

Den 36, Delta Mekongu 2 - Manufaktura na rýžové nudle

Další naučná zastávka je už na pevnině. Zastavujeme v malém přístavu, překračujeme obezřetně hlavní silnici a podél vedlejšího přítoku kráčíme do vnitrozemí. Cílem této krátké pěší vycházky je manufaktura na rýžové nudle. Kráčíme si ve stínu palem. Atmosféra je tu dost poklidná, jen občas tu propluje nějaká loďka. U malého mola akorát přistává silně obtěžkaný člun s pytli nové rýže pro manufakturu. Provozovna má daleko do našich standardů. Na pár cihlových sloupech je bambusová střecha. Stěny nejsou, tak tu alespoň má vzdoušek volnou ruku. Pece jedou na plné obrátky, tak tu mají zaměstnanci ještě
bonusové vedro navíc. Rýže rozmixovaná na kaši se tu rozvaluje na placky, opéká na peci a pak dosušuje venku na bambusových rohožích na slunci. Využije se naprosto do posledního – smítky se topí a popel zpět prodává zemědělcům jako hnojivo. Je to dost těžká práce. Posledním dopoledním zastavením je rybí trh, tak se můžeme podívat, co tu v řece všechno plave za potvůrky. O kousek dál mají zase sekci zelináři, tak kupujeme naši oblíbenou vietnamskou stravu – manga a malé banánky. Zde za rekordně nízké ceny.

Den 36, Delta Mekongu 2 - Vodní market

Ráno si musíme docela přivstat, protože snídaně je už na sedmou hodinu. Důvodem jsou plovoucí markety, kde to žije hlavně po ránu. Sice nejsou tak slavné jako ty zvlášť vyhlášené, kousek u Bangkoku, v Damnoen Sadukaku, ale zato prý opravdovější. Z přístavu vyplouváme na další spanilou plavbu po Matce Vod. Koukáme na zajímavý život v okolí. Pár lidí se v Mekongu koupe, někdo pere věci, jiný umývá nádobí. Všude pluje spousta malých lodiček a přeplných trajektů. Voda je však na naše měřítka spíš taková humusní. Zvlášť, když si představím, kolik už nabrala splašek za svou předlouho pouť
z Tibetu, tak by mě tu koupání moc nelákalo. Zástavba v okolí řeky končí až nad vodou. Výběr obydlí je tu různorodý. Od nuzných chatrčích na kůlech, oplechovaných stavení, zpustlých výstavních vil až po klasickou asijskou betonovou zástavbu. Nad vším se mimořádně netyčí satelity, ale les vysokých TV antén. Zvlášť některé kombinace vil a chatrčí ukazují, že i v komunistický zemi jsou veliké třídní rozdíly. Takhle si to strýček Ho rozhodně nepředstavoval :-). A už jsme u pestrobarevného plovoucího marketu, který je super. Všude okolo jsou naplněné loďky zbožím, převážně ovocem a
zeleninou. Od malých kánoích s jedním zelinářem po větší obchodní bárky. Místní tu opravdu nakupují, tak to není jenom divadlo pro turisty. Ty my dáš hlávku zelí, já tobě ananas. Přikurtováváme se k jedné z kupeckých lodí, jak správný bukanýři. Vylézám na střechu, odkud mám pěkný vyhlídkový rozhled po širém okolí. Paní nám mezitím krouhá veliké výborné ananasy za 5 000D (5,5Kč) za kus. Je to pro nás tady velmi zajímavý zážitek.

Den 35, Delta Mekongu 1 - Can Tho večer

Hotel je nečekaně docela fajn, ale i tak se na cimře moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme na průzkum okolí. Je to tady polomrtvý i když to má být největší město v deltě s neuvěřitelnými dvěmi miliony obyvatel. Oproti Saigonu je hlavní třída, naprosto pustá a víc jak na 50 000 lidí bych to tu netipoval. Navštěvujeme restaurant, kde si objednávám pěknou libůstku – žábu na chilli. Dostávám ji naštěstí už rozporcovanou, ale i tak černě tygrovaná kůže nevypadá moc vábně :-). Chuťově je však opravdu výborná, masíčko jemnější než kuřecí. Už se nedivím Frantíkům, že je mají tak v oblibě. Chilli po chvíli začne pálit opravdu ďábelsky a to už mám víc jak měsíční trénink každý den. To jsem ještě nezažil. Zdá se, že je překonán dosavadní etalon pálivosti a to římská pizza „picante“. Navíc si rukou nerozvážně otřu silně orosený čelo a to mě začne pálit taky. Je to masakr. Ještě, že je tu nejkrásnější obsluha, co jsem v Asii viděl, která nedělá nic jiného, než že čeká až mě klesne hladinka v půllitru a hned dolévá z lahváče. Z toho by si měly vzít evropské ženy příklad :-). Naděnka má samozřejmě k slečně, spoustu nepodstatných připomínek :-). Večeři jdu rozdýchat na nábřeží. Město je totiž postaveno u jednoho z mnoha mekongských draků. Po řece jezdí krásně nasvícené luxusní turistické lodě. Dnešní výlet, zakončený pohodovým i když pálivým večerem, nás bavil výrazně víc, než včerejší nekonečný drkotání k Cao Dai.

Den 35, Delta Mekongu 1 - Cesta do Can Tha

Plujeme přes veletok zpět do přístavu, kde nás čeká změna busu za menší. Jsme v něm namačkaný jak sardinky. Část lidí se od nás odpojuje a míří větším zpět do Saigonu. My jsme rádi, že máme výlet přeci jen delší. Frčíme docela dlouho po skoro dálnici a můžeme koukat na další a další ramena řeky, které překonáváme po mostech. Dle ukazatelů jsme už docela blízko Can Tha, kde máme mít nocleh, ale guid nám říká, že nás čeká ještě docela dlouhá cesta. Vše se vysvětlí, když přijedeme k trajektu. Musíme překonat další gigantickou část Mekongu. V
pozadí je vidět další obr most v rozestavěném stádiu. Na vodě pluje jeden trajekt za druhým. Na druhé straně čekáme ještě dlouho na náš bus. Do Can Tha přijíždíme už za tmy.

Den 35, Delta Mekongu 1 - My Tho

Ráno nás čeká už taková saigonská klasika, rozlučková bagetka u babky. Pak už jen čekáme jaké budou zmatky před cestovkou dnes. Nasedáme, snad do správného, busu a jedeme spanile asi jen 200 metrů. Po tomto mohutném přesunu se stěhujeme do jiného. Dneska nesbíráme lidi po hotelech moc dlouho, takže začátek cesty je na vietnamské poměry hodně svižný a příjemný. Saigon na nás nepůsobyl nijak moc zajímavě, jako město samo o sobě. Je to holt bod na cestě Vietnamem, kterému se prostě vyhnout prakticky nedá. Náš guid stále přepočítává lidi v buse a po 15 minutách jízdy
oznámí "4 people is missing", což mě vlastně ani moc nepřekvapuje. Naštěstí se už pro ty nešťastníky nevracíme. Nejspíš míří někam úplně jinam. Pravděpodobně na mši do Cao Dai :-). Hned mě vystanou slavná Helmutova slova, s jadrným bavorským přízvukem, v Halong Bay, "shit organisation". Po cestě mě fascinují billboardy nabízející byty v šílených mrakodrapových čtvrtích. Tam bych ani za boha bydlet nechtěl, ale Asiati na tom dost ulítávají. Je to tu docela otázka prestiže. Co by na to řekl strýček Ho, dožívající ve svém přízemním
kolovém domku, toť otázka. Docela dlouho nám trvá než se docouráme slabých 75km ze Saigonu do města My Tho, které leží u Mekongu. Řeka je tu neuvěřitelně široká a přitom je to je jen jedno z devíti hlavních ramen, jak už napovídá vznosný název řeka devíti draků. Nasedáme do člunu a já si připadám spíš jak na nějakým obrovským jezeře než na řece. To nám ten Mekong od Laosu pěkně nabobtnal. V pozadí vidíme rozestavěný gigantický most, který to tady jednou provždy změní. Na řece je docela ruch – trajekty a spousta nákladních lodí, ale i malé čluny, tak pro jednu osobu. Čtvrt hodinu nám trvá než připlujeme k
jednomu z mnoha ostrovů v deltě a dál do jeho nitra už pokračujeme menším kanálem mezi palmami, až k malé manufakturce, kde vyrábějí pochoutky z kokosu. Dostáváme ochutnat a je to fakt moc dobrý. Mají tu ještě chudáka krajtu a kdo chce, může si ji dát kolem krku. Kupodivu bez úplaty, takže Naděnka neodolává. Pěšky pokračujeme pohodovou přírodou do včelí "farmy". Po cestě zdoláváme i ten náš plavební kanál po vratším mostíku. Máme z něj výhled na vodní ruch pěkně zvrchu. Na farmě je spousta úlů a jeden typos z nich tahá na ukázku plástve. Místní včely se však vůbec nerojí a jsou naprosto v klidu na plástvu. Kdyby se trošku nehýbali, tak bych si myslel, že je to snad nějaký umělý fejk :-). Máme tu menší odpočinek a hostí nás tu nápojem z medu a teplý vody, což je nečekaně dost dobrý. S jedním dědulou ze Singapore máme malý, nevyhlášený závod, kdo toho vypije víc. Je to opravdu silný soupeř. O kus dál je obídek v ceně zájezdu, ale je to snad největší slabotka z celého našeho putovaní. Po dlouhatánské lávce nad mokřady se dostáváme zpátky k naší lodi, která nás odváží směr další ostrov. Tentokrát přestupujeme do menších člunů, ve kterých fasujeme

klasické vietnamské pyramidové klobouky a ženský u pádel nás vezou přes pěkné kanály skrz celý ostrov. Je to asi v mém životě poprvé, co si hovím na sedačce a ženská pádluje. Tak si říkám, že by to nebylo možná špatné zavést i u nás :-). Na ostrově má být ochutnávka místního ovoce, ale čekali jsme trochu větší exotiku, než co nám tu servírují. Přeci jen banán, ananas a papáju jsem už někdy jedl :-). No jsou tu ještě dva další druhy, které neznám, abych jim zas úplně nekřivdil. Následuje folklorní představení. Kapela
je jak z panoptika – poloslepý umělec, zpěvák vychrtlý, jak z koncentráku a tak by se dalo pokračovat dále. Kupodivu sklízejí ovace i když mě se zdá, že to moc harmonický není.

Den 34, Saigon - Akční výprava do Cholonu

Na hotel jdeme odnést jen batůžek a hned zase vyrážíme do města. V plánu máme Cholon, což je místní čínská čtvrť, která je vyhlášena rozsáhlými markety a celkově bohatým životem. Dle mapy to má být kolem 4km dlouhá štreka podle jedné z hlavních ulic města. Je to tedy fakt štradále, jít takovou dálku v tomto neskutečným ruchu, co ani v neděli večer neopadavá. Zda se to nekonečný, že se i párkrát ptáme, jak daleko ještě zbývá. Místní, ale moc nerozumí, asi je výslovnost Cholonu trošku jiná, než si myslíme my. Jedinou záchranou je zase nápoj z bambusu. Naděnka už začíná docela reptat, tak jsem rád, že tam po hodině konečně přicházíme. Ale co to vidíme, nebo spíš nevidíme. Není tu ani noha, všechny obchody zavřený a rolety stažený. Jen binec na zemi. Je to pro mě neskutečný, ale Číňané mají normálně padla. Tak to je vycházka za všechny prachy. Zpátky se nám už po svých rozhodně nechce, tak hledáme někoho, kdo by nás odvezl. Nacházíme prakticky hned. Po lehkém smlouvání, bez kterého to ve Vietnamu ostatně nejde, nás odvezou motorkáři za 20 000D (22 Kč). Tahle jízda večerním městem je kupodivu pro mě největším zážitkem z celého pobytu v Saigonu. Připadám si jak v nějaké počítačové gámesce, která je ale setsakramentsky reálná. Typos to švihá hodně rychle davem motorek, z jedné strany na druhou. Prolítáme davem občas i v protisměru, jak se to akorát hodí. Je to pořádný adrenalin za hodně malé peníze. Časem ztrácíme druhou posádku z dohledu, tak doufám, že Naďu ještě někdy spatřím. V naší turistické čtvrti čekáme docela dlouho, než dorazí i druhá motorka, tak si toho svého chlapíka po očku hlídám, aby mě náhodou nefoukl, než se objeví Naďa v celku :-). Ta je z té jízdy ještě víc vytřeštěná než já, protože to sní typos lehce osolil do jiné motorky a div nespadli na zem. Kdo by to byl řekl, že takový rozvláčný den bude mít takové akční zakončení. Ještě než to jdeme zalomit, navštěvujeme internet, který vyrovnává rekord ze Sapy, jen 4000D (4,5Kč) za hodinu.

Den 34, Cu Chi tunely

Kousek za Cao Daiem zastavujeme na obídek. Restaurace by nebyla ničím výjimečná, kdyby neměla vychytaný záchod. U pisoáru není zrovna dvakrát soukromí, protože je rovnou na průchozí chodbě, tak i chlapy se lezou ukrýt do budek. Z jedné se ozývá řev a pak vybíhá nějaká paní, takže se tam alespoň dělá volno :-). Jdu to tam okouknout a on tam má sídlo pěkný pán pavouk. Stejnou cestou se dlouho vracíme nazpět. Krajina je už pěkně nasvícená a potulují se tu zase vodní buvolové pohodáři, tak je teď i na co koukat. Poté zahýbáme na vedlejší silničku a po chvilce jsme už u chlouby Vietcongu – Cu Chi tunelů. Těchto 250 km chodeb poblíž hlavní bašty Jižanů, Saigonu
nikdy nebylo zcela dobyto i přes mohutnou snahu Američanů. Prohlídka začíná zhlednutím 15 minutového filmu, několik desítek let starého. Začíná ukázkou malebné krajiny v okolí Cu Chi, která se změnila postřikem defoliantů a bombardováním na lehce měsíční s jen osamocenými pahýly stromů. Vidíme i místní hrdinku jak s pancéřovou pěstí sesmaží americký tank. Nakonec jsou ukázky života v tunelech. Pak už konečně vyrážíme do místní jungle tvořené hustým porostem nízkých a hubených stromků. Hned zkraje roste i pár Jackfruit stromů a jsou tedy pěkně obtěžkaný. Jackfruit je totiž největší ovoce na světě, co roste na stromě, a může vážit i 36kg. Prostě macek. Místo přichází o dost ze své atmosféry, kvůli těm organizovaným davům po 20 lidech, kterého jsme také členy. O kus dál už vidíme i první pravé tunely, do kterých bych se za boha nevešel. Klasické malá dvířka pokrytá listím, takže naprosto splývají s okolím. Jsem rád, že se mě u něj daří vyfotit nejen pana figuranta ale i toho našeho šíleného průvodce v epesních kalhotách.
Dále vidíme přehled všech pastí na Amíky v Jungli. Různá propadla s bodci. Fakt bych do nich nechtěl spadnout. Následuje taková naučná skanzen část. Ukázky toho, jak se tu žilo: Polní kuchyně se speciálně zakrytým komínem, mlýn na rýži, výroba sandálů z pneumatik atd. Je tu i střelnice, která je za hodně mastný příplatek, tak tam nejdeme. Většina skupiny tam jde, alespoň na čumendu, tak jsme u vrcholu prohlídky skoro sami. Je to vstup do volně přístupných tunelů, prý pro západní turisty trochu rozšířené, aby se tam vůbec vešli. Naďa se bojí a nejde tam, tak tam lezu sám. Jde se žabákem, či po čtyřech. Jednou za čas je v temnotě světýlko. Do toho hrozný vedro. V jednu chvíli si myslím, že už je konec, protože jsem v naprosté tmě a přede mnou je stěna, ale nahmatávám pokračování nad sebou, takže je to i pěkná prolézačka. Nakonec to však neprocházím celé. Dostávám se do míst, kde je to na mě opravdu hodně úzké. Musel bych se regulérně plazit a ještě směrem někam do hlubin. Převáží blbý pocit z toho, že jsem tu sám, že bych se tu mohl někde zachytnout a taky nechci
být celý zahnojený od hlíny, tak lezu po čtyřech pozpátku k prvnímu záchrannému východu, které tu naštěstí co chvíle jsou. Venku jsem z těch pár desítek metrů v podzemních tunelech docela stahaný a ještě půl hodiny ze mě lije. Vietnamčíci v nich prý v kuse pobíhali třeba i 18 hodin. Dost šílená představa. Byl to ale opravdu silný zážitek, zvlášť když jsem si představil, jak to tu muselo být drsný za války. Zpět do Saigonu přijíždíme až chvíli po šesté. Byl to další z úmorných výletů – celodenní štrapce a vlastně jen dvě hodiny skutečného programu. Jsme zase totálně grogy.