Den 34, Cu Chi tunely

Kousek za Cao Daiem zastavujeme na obídek. Restaurace by nebyla ničím výjimečná, kdyby neměla vychytaný záchod. U pisoáru není zrovna dvakrát soukromí, protože je rovnou na průchozí chodbě, tak i chlapy se lezou ukrýt do budek. Z jedné se ozývá řev a pak vybíhá nějaká paní, takže se tam alespoň dělá volno :-). Jdu to tam okouknout a on tam má sídlo pěkný pán pavouk. Stejnou cestou se dlouho vracíme nazpět. Krajina je už pěkně nasvícená a potulují se tu zase vodní buvolové pohodáři, tak je teď i na co koukat. Poté zahýbáme na vedlejší silničku a po chvilce jsme už u chlouby Vietcongu – Cu Chi tunelů. Těchto 250 km chodeb poblíž hlavní bašty Jižanů, Saigonu
nikdy nebylo zcela dobyto i přes mohutnou snahu Američanů. Prohlídka začíná zhlednutím 15 minutového filmu, několik desítek let starého. Začíná ukázkou malebné krajiny v okolí Cu Chi, která se změnila postřikem defoliantů a bombardováním na lehce měsíční s jen osamocenými pahýly stromů. Vidíme i místní hrdinku jak s pancéřovou pěstí sesmaží americký tank. Nakonec jsou ukázky života v tunelech. Pak už konečně vyrážíme do místní jungle tvořené hustým porostem nízkých a hubených stromků. Hned zkraje roste i pár Jackfruit stromů a jsou tedy pěkně obtěžkaný. Jackfruit je totiž největší ovoce na světě, co roste na stromě, a může vážit i 36kg. Prostě macek. Místo přichází o dost ze své atmosféry, kvůli těm organizovaným davům po 20 lidech, kterého jsme také členy. O kus dál už vidíme i první pravé tunely, do kterých bych se za boha nevešel. Klasické malá dvířka pokrytá listím, takže naprosto splývají s okolím. Jsem rád, že se mě u něj daří vyfotit nejen pana figuranta ale i toho našeho šíleného průvodce v epesních kalhotách.
Dále vidíme přehled všech pastí na Amíky v Jungli. Různá propadla s bodci. Fakt bych do nich nechtěl spadnout. Následuje taková naučná skanzen část. Ukázky toho, jak se tu žilo: Polní kuchyně se speciálně zakrytým komínem, mlýn na rýži, výroba sandálů z pneumatik atd. Je tu i střelnice, která je za hodně mastný příplatek, tak tam nejdeme. Většina skupiny tam jde, alespoň na čumendu, tak jsme u vrcholu prohlídky skoro sami. Je to vstup do volně přístupných tunelů, prý pro západní turisty trochu rozšířené, aby se tam vůbec vešli. Naďa se bojí a nejde tam, tak tam lezu sám. Jde se žabákem, či po čtyřech. Jednou za čas je v temnotě světýlko. Do toho hrozný vedro. V jednu chvíli si myslím, že už je konec, protože jsem v naprosté tmě a přede mnou je stěna, ale nahmatávám pokračování nad sebou, takže je to i pěkná prolézačka. Nakonec to však neprocházím celé. Dostávám se do míst, kde je to na mě opravdu hodně úzké. Musel bych se regulérně plazit a ještě směrem někam do hlubin. Převáží blbý pocit z toho, že jsem tu sám, že bych se tu mohl někde zachytnout a taky nechci
být celý zahnojený od hlíny, tak lezu po čtyřech pozpátku k prvnímu záchrannému východu, které tu naštěstí co chvíle jsou. Venku jsem z těch pár desítek metrů v podzemních tunelech docela stahaný a ještě půl hodiny ze mě lije. Vietnamčíci v nich prý v kuse pobíhali třeba i 18 hodin. Dost šílená představa. Byl to ale opravdu silný zážitek, zvlášť když jsem si představil, jak to tu muselo být drsný za války. Zpět do Saigonu přijíždíme až chvíli po šesté. Byl to další z úmorných výletů – celodenní štrapce a vlastně jen dvě hodiny skutečného programu. Jsme zase totálně grogy.