Den 26, Sapa - Jungle trek (1 850m)

Přes vysutý most se dostáváme na druhý břeh hlavní řeky tohoto údolí. Potkáváme skupinku černých prasátek, které si spokojeně hoví v rýžovým poli. Počítám, že dělají lehce neplechu. Přicházíme ke krásným mlýnkům, které by byly určitě chloubou každého českého skanzenu, ale tady stále pracují. Voda stéká do obrovské lžíce, která když se naplní klesne a na druhý straně to pohybuje drtícím kůlem. O kousek dál je pěkný, asi 10 metrový, vodopád, který je živený říčkou přitékající z džungle. Mám chuť se vykoupat v tůňce, ale je pekelně studená, tak to už předem vzdávám. Lelkujeme u kaskádky a mě docela láká cesta mizící v jungli. Podle plánku, co kreslil zdejší
kartograf, a předchozím výhledům z vyhlídky se jeví, že bychom se tudy mohli po čase napojit na silnici a dojít konečně k tomu magickému Stříbrnému vodopádu. Takže jak by řekl Kiwi, hurá na pampalíni akci. Cesta hned zkraje stoupá nad vodopád a po chvíli lezeme po hřebínku, tak metr širokým. Na každou stranu sjezdovka hluboko do údolí pralesních řek. Naštěstí jsou stráně zarostlý, tak to nevypadá zas až tak divoce. Následují lehké lezecké pasáže, kde sklouznout by znamenalo, že včerejší článek na blogu byl poslední :-). Přicházíme k místu, které jsme rozhodně potkat nechtěli. Cesta se v jungli rozděluje. Začínáme pomalu chápat, že ty nabízené guidovske služby se občas docela šiknou. Tak kam teď pampalíny? Vybíráme širší štradali doleva. Následuje překonání potůčku a pak už jen nekonečný krpál v uzoučkým korýtku ve kterým musí místní nejspíš spouštět pokácené kmeny dolů. Je to kluzký a celkově hardcore. Ale i tak mě to baví procházet tohle zelený peklo, kde není mimo nás ani noha. Konečně se dostáváme na hřebínek rozsochy hlavního hřebene do 1 850m. Je tu i menší výhlídka skrz větve. Sice jsme ve výšce silnice, ale ta je v obrovský
dálavě přes údolí. Je jasný, že jsme na tom rozcestí blbě zahnuli. Naše cesta pokračuje stále směr výšiny, takže jsme možná narazili i na cestu vedoucí na nejvyšší horu Vietnamu, kdo ví. No na její vrchol nám ještě chybí kolem 1 300 výškových metrů, což je s ohledem na čas a hlavně na terén imposible. Taky je to túra na dva až tři dny. My jsme dnes vylezli jen asi 500 výškových metrů, ale byla to daleka těžší štreka, než spousta túr v Alpách. Naďa mě proklíná, když ji oznámím, že další pokračování cesty nemá smysl a bude rozumnější to otočit zpět. Takže Stříbrný vodopád ani napodruhé nedopadl.
Trošku mě to připomene hledání levady Norte na Madeiře :-). Musíme to brát pozitivně, alespoň tu něco zbude na případné příště. Dusná nálada ve výpravě se trhá, když Naděnka uklouzává a po zadku jede asi 10 metrů tím blátivým korytem pro klády. Nemá ani proč se čertit, má vlastně tobogán zadarmo :-). Jediného, čeho lituji, že tu nemám kameru. Zachytit to, jak se pokouší zastavit, by stálo za to. Vypadá to totiž, jako kdyby se chtěla ještě víc rukami odstrčit, jak s nimi máchá okolo sebe. By byl to jasný adept na výhru v neváhej a toč. Sice jsem si myslel, že už její bílé kalhoty víc umolousanější být nemůžou, ale jungloidní bahno dělá opravdu své. Každopádně zítra v Hanoii už musíme bezpodmínečně navštívit prádelnu, protože i ty trika, co mám od začátku cesty na sobě já, nevoní zrovna jak od azuritu. Po chvíli zjišťujeme, že scházíme někudy jinudy. Je to děsný prďák, tak jsem rád, že taky nefrčím po zadku, až někam za obzor. Naštěstí se po chvíli strefujeme zpět na původní cestu . Docela jsme se oddychli, že jsme se neztratili. Po třech hodinách unavujícího putování džunglí přicházíme ve zdraví zpátky k našemu vodopádu. Naďa
se chystá zbavit své sandále bahna a jako bonus klouže půlkou těla do řeky. Dnes se ji tedy docela daří, naštěstí to bere sportovně.