Den 27, Hanoj

V 5:20 ráno přijíždíme do Hanoje, hlavního města země. Spalo se mě daleko lépe než v čínských busech, takže jsem, i přes tuhle nekřesťanskou hodinu, docela čilý. Je ještě tma, ale u perónu číhá spousta taxíkářů na rozespalé turistiky, takže nebude problém se někde ubytovat. Jsme tedy naprosto v klídku a čekáme na jejich nabídky. Docela sympaťák nabízí hotel za 8USD (139Kč) pro oba. S tím, že taxík tam bude gratis. Na hlavní město super cena, tak se ani nerozmýšlíme a jdeme s ním. Uličky Hanoje jsou
naprosto potemnělé, bez veřejného osvětlení a jakéhokoliv ruchu. Bezprizorně s báglem bych se tu teď potulovat nechtěl. Hotýlek leží na kraji starého města, což je fajn a navíc je i docela slušný, tak to nebyla špatná volba. Pomalu se rozednívá, tak už nespíme, jen se tak povalujeme na pokoji a relaxujeme. Sice nám typos ráno tvrdil, že snídaně není included, ale ženská, co tu teď je, říká že je. tak bereme její variantu :-). V nabídce je houska, džemík a máslo, prostě klasika celosvětová. Paní předáváme tašky s hadry na vyprání a už se těšíme jak budeme zase vyvoněný :-). Prací taxa je 1USD za kilo.
Hoteliérka je velmi sdílná a rozená obchodnice, tak sní rovnou domlouváme na zítra dvoudenní výlet do Halong Bay i když nás docela láme na 3denní variantu s bonusovým kajakingem. Zpočátku nám nabízí noclehy na luxusní lodi za luxusní peníze, ale po chvíli pozná, že jsme tak trošku budget výletníci a zalistuje do rozumnějších částí katalogu. Navíc od ni kupujeme otevřenou autobusovou jízdenku přes celý Vietnam od Hanoje po Saigon spacími autobusy, se zastávkami v Hue, Hoi Anu, Nha
Trangu a pak v Dalatu či Muine dle výběru. Tohle je taková Vietnamská specialita a tak trošku se už obávám, že se stejnýma postavama, který budou mít naprosto stejný itinerář jako my, projedeme celý Vietnam. Je to asi největší nevýhoda Vietnamu, že je cesta přes něj prakticky nalinkovaná a jen si člověk může vybrat zda ho pojede za severu na jih či opačně. Jízdenka stojí 55USD (957Kč), což je za těch 1 700km, co nás tu čekají, dost dobrá cena. Každopádně jsme rádi, že jsme toho tolik dnes zařídili a Vietnam je
prakticky ošéfovaný. Ještě se dozvídáme, že máme velké štěstí na počasí, protože tu teď bylo dva měsíce ošklivo a mlhavo. Vyrážíme poprvé okusit Hanojské uličky, kde už to žije mocným způsobem. Má tu být na čtyři miliony lidí dva miliony motorek. A je tomu opravdu tak, hotový moto masakr. Je jich tady určitě víc než v celý naší republice. Kdo vzpomíná na cestopisy, kdy po Vietnamu jezdily davy cyklistů, tak to už je dávná zapomenutá minulost. Dnes je rozhodně doba motoru. Abychom se tu nejdřív trošku
rozkoukali, necháváme se odchytit cyklodrožkou a velíme směr Ho Chi Minovo mauzoleum. Je to docela sranda, jak se prodíráme tím ruchem. Do 15 minut jsme na místě. Fronta je neuvěřitelná, určitě přes kilometr. Vlastně není vidět ani na konec. No neděle není asi nejlepší den na návštěvu. Docela dlouho se rozmýšlíme, zda má cenu čekat, kvůli pár sekundám pohledu na strýčka Ho. Zatím jsme žádného nabalzamovaného pohlavára neviděli, tak si to tu přeci jen vystojíme. Sice se trochu obávám, aby mě tam vůbec pustili, protože mám kraťasy, což je dle průvodce nepřípustné. Chlapíci, co zde hlídají, se tvářejí, že je vše OK, tak snad mě nevyřadí z fronty těsně před mauzoleem. Fronta je sice gigantická, ale postupuje docela rychle. Za 40 minut už máme mauzoleum na dohled. Mezitím jsem připraven na jednom stanovišti o bágl a na druhým o foťák. Strýček Ho asi nemá rád blesky do své, již lehce pobledlé, tváře :-). U vchodu stojí vojáci v parádních uniformách. Už jen vystoupat schody v zatuchlém a temném mauzoleu a jsme u něj. Obličej má nasvícen oranžovými zářivkami a asi bych nechtěl být takhle po smrti vystaven na
odiv. Po půl minutě je divadlu konec a stojíme zase venku. S davem dál pokračujeme k prezidentskému paláci, což je docela pěkná budova, vystavena původně pro správce Indočíny. Dal se pokračuje husím pochodem po dalších "zajímavých" zástavkách jako je Ho Chi Minova garáž, dům a domek na muřích nožkách, kde dožíval. Vůbec mě to nebaví jít v takovým průvodu. K davům Evropanů a Japončíků přibyli navíc nedělní místní výletníci. Ho je v brožurách vylíčen jako extremně skromný pán. Nyní je však odsouzen k tomu, aby koukal na svět z tisíců turistických trik a jiných blbostí. Je tu dokonce možné koupit i jeho fotky v rámečku. Docela přemyslím, zda bych si jednu nekoupil a pak vystavil třeba na nočním stolku :-). Hned vedle je pagoda Jednoho pilíře, což má být symbol Hanoje. Je to ale jen taková malá stavbička nad jezírkem. Pěškobusem pokračujeme kousek dál k Paláci Literatury, což má byt nejvýznamnější konfuciovská památka v Hanoji, ale na chrámy v Číně to rozhodně nemá. Největší zajímavostí tady jsou kamenné stély s vytesanými výsledky státních zkoušek od roku 1442. Hned přes silnici je jezírko, obklopené baráčky, kde není ani noha a božský klid. Chvilku tu zevlujeme a koukáme na vietnamské domy, které jsou extrémně úzké, ale docela pěkné. Máme
docela hlad, tak koukáme po putykách a najednou velký shock. Česká hospoda! Tak to musíme rozhodně zkusit. Ubrusy Gambrinus. V nabídce Pilsner a řízek. "Pilsner" je mě přinesen kupodivu v půllitru Budvar, ale chutná to trošku jak limča. Myslím že by se plzeňským sládkům zježily vlasy na hlavě, kdyby to okoštovali. Řízek je prazvláštně obalen a je k němu přesně 10 hranolek, což je pro mě takový lehčí předkrm. Ceny samozřejmě dvojnásobné než okolo. Interiér fajn, ale jinak zklamání. Po "jídle" už jen tak volně couráme po uličkách a baví nás to daleko víc než obležené pseudo atrakce popsané v bedekrech. Nacházíme zapadlý templík s množstvím soch a pomníkem padlých za občanské války. Každý druhý se jmenuje Nguyen, tak netuším jak tady poznají, kdo je kdo. Dáváme několik ananasů s chilli posypem a jiné lahůdky, které nabízí pouliční prodejci. Zpestřením je návštěva tržnice, kde je snad milión banánů. Litý boj nastává, když se chci protlačit davem u nanukového obchůdku. Jdou opravdu na dračku ve velkém. Ani se nedivím, když stojí jen 3000D. Užíváme si adrenalinové přechody ulic, kdy se člověk musí vždy odvážit vkročit do proudu motorek. Hlavně se nezastavit a plynule jít. Ač se to zdá téměř nemožné, všichni motorky se bez problému vždy
vyhnout. Jen si člověk musí dát pozor na auta, jejich řidiči si totiž myslí, že mají absolutní přednost. Parkingy pro motorky jsou také úžasné, stovky strojů, takže již podruhé dnes vyvstává otázka jak si poznají, který je čí. Pokračujeme do Francouské čtvrtě k budově opery. Pěkná stavba, ale obdobných jsou plná evropská města, tak se u ní dlouho nezdržujeme. Poslední ofiko zastávkou je jezero Navráceného meče – Hoan Kiem. Je to tedy pěkně zelený brčál. Slavná Želví věž na ostrůvku je taky taková pidi stavba. Navštěvujeme ještě přilehlý chrám, ale už nás moc neoslovuje, přeci jen jsme jich za poslední
dobu viděli spoustu. Vracíme se do uliček starého města, kde to opravdu žije. Ty mraky turistů mě dost překvapují. Nečekal jsem to. Asi je teď módní do Vietnamu jezdit. Veselou atmosféru doslova nasáváme plnými doušky v Bia Hoi, což jsou všudypřítomné pivnice. Už ten název je takový optimistický. Sedíme na štokrleti, dáváme pivko, samozřejmě, že daleko lepší než fejkový pilsner v české restyce, a sledujeme cvrkot okolo. K tomu nám kuchař hned za zády vyrábí nějakou mňamku. Těžká pohoda na večer. Jinač Hanoj patří svým ruchem k opravdu brutálním městům. Trochu jak Delhi, ale s menším bordýlkem. Jeden den na prohlídku rozhodně
stačí a lepší než poslabší atrakce je sednout do pivnice a sledovat jak si místní nad škopkem užívají života. Na hotýlku už jen totálně vytuháváme. Byl to docela náročný den.