Saykogel (3 360m) a Marzelkamm (3 147m)

Fotogalerie z podařeného víkendu v našich oblíbených Oetztálských Alpách. Z Ventu (1 890m) jsme vyrazili pohodlnou cestou k chalupě Martin Busch (2 500m) odkud jsme po ubytování vyšlápli na hřebínek Marzelkamm s parádními výhledy na Similaun a okolní ledovce. Druhý den nás čekala dlouhá túra do vedlejšího údolí přes horu Saykogel s úžasnými výhledy na nejvyšší vrcholky Oetztálských Alp. Počasí bylo až moc pěkný tak jsme umořený k autu došli až v 17 hodin.

Pitztal - Hohe Geige (3 393m) + Lechtal

Fotogalerie z výletu do Pitztalu. Až po půlnoci dorážíme na parkoviště u Planferossu (1 605m) přímo u výstupový cesty na Hohe Geige. Brzo ráno, pěkně rozlámaný vyrážíme na výšlap. Klikaticí ve strání stoupáme k chajdě Chemnitzer (2 328m), kde se moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme chvíli příjemnější cestou. Pak už nás čeká stoupací utrpení ve stěně až na malé předvrcholové plato s jezírkem. Odtud se už brodíme sněhem a pak stoupáme po rozlámaným hřebínku. Výhledy jsou opravdu fajn. Návrat je dlouhý a únavný, tak docházíme k autě trošku jak figurkyni :-). Trošku vyměkáváme a rozhodujeme se, že si zítra dáme volnější den. Přejíždíme do Lechtálských Alp a přemýšlíme, že budeme spát v průsmyku nad Imstem. ale nakonec se jedeme ubytovat do penzionku a trošku si užít luxusu sprchy a postele :-). V neděli se kocháme vápencovými horami a pak už pomalu frčíme zpět do Německa k zámku Hohenschwangau. Počasí se začíná kazit tak je pravý čas vyrazit na cestu zpět do Čech.

Den 67, Cesta do Vídně

Pařba s kámošema do páté hodiny ranní není nejlepším a nejmoudřejším startem do prvního dne druhé části výpravy. V 10 ráno krutý budíček a balení věcí co jsem ve čtvrtek o půlnoci vysypal z asijského batohu. Pak už vyrážím busem na Prahu, kde nakupuju ještě nějaké sušenkové zásoby, protože tuším, že za Kavkazem to bude s potravou horší než v JVA. Na chvíli se ještě stavuju k bráchovi, který mě poveze na letiště. Ve 4 vyrážíme a po cestě nabíráme Dana, odteď zkratka D :-).
Na jako vždy poloprázdném terminálu 2 čekáme jen chvilku a už nás čeká nalodění do vrtulového Bombardieru. Takovým prdítkem jsem ještě neletěl, tak mě překvapuje, že sedíme pod křídlem hned naproti kolům. D se mezitím uvědomuje, že si nepamatuje svůj PIN ke kartě, takjsem rád, že nejsem jediný trouba co vyjede na cesty s kreditkou bez znalosti PINu
Vzlítáme a můžeme se kochat Kladnem, Berounem, Koněprusy a brdskými hvozdy pěkně zvrchu. Stačí trochu víc zafoukat a stroj se pěkně kymácí, vypadá to, že to není to pravé letadýlko do větších turbulencí. Po cestě jen malý kroasant a voda, takže žádná opulentní hostina. Za hodinu přistáváme bez problémů ve Vídni, kde jsem před dvěma dny několik hodin přešlapoval a čekal na bus. Tím letadlem je to fakt o fous rychlejší :-)
Letadlo směr Baku se odlepuje o půl hodinku později, v 20:50, takže když přeřizujeme hodinky na ázerbájdžánský čas +3h máme skoro půlnoc.

Den 1, Přesun do Perského zálivu

Lidi na mě koukají stylem „co se to tu zase motá za pošuka“, když kolem půlnoci přicházím na Florenc v sandálech jak nějaký zewl. Tak trochu se není čemu divit, přeci jen to není standardní obuv na chladné únorové noci. Naděnka doráží chvíli po mě, takže jsme komplet.
Nasedáme do busu a v 0:15 vyrážíme směr Vídeň. Tak teprve teď můžu říci, že kostky jsou vrženy a velká cesta opravdu začíná. Jízda noční Prahou je o docela velký fous příjemnější než ve špičce. V opuštěných Roztylech nabíráme nějakého nešťastníka a pak už nás pohlcuje naše krásná dálnice D1. Pokoušíme se trochu zabrat, ale moc se kupodivu nedaří. Od kožených sedaček mám za chvíli spařený záda, tak stále netuším, proč se jimi SA tak chlubí. V Brně jen přehazují ceduli a rázem je z vnitrostátní linky mezinárodní, takže takový menší podvůdek.
Poprvé si užíváme Schengenu, když hranicemi projíždíme bez zbytečných průtahů. Rakousko se tím pádem stává prvním státem na cestě i když jen s visačkou tranzit. Ve Vídni stavíme nejdříve na zastávce Nord-Praterstern, což je docela tejfní místo a takhle ráno bych se tu tedy moc poflakovat nechtěl. Dál nás z celého busu pokračuje už jen devět. Pak už jen docela dlouhé dálniční motačky a flughafen je na dohled.
Na místě určení jsme už v 5:20 ráno, což je skoro o půl hodky dřív, než slibuje jízdní řád. Jsem tu poprvé tak vyrážíme na obchůzku. Nejsou tu téměř žádné sedačky, tak místa na zewling nacházíme až po dlouhém hledání na terminálu2. Zde se natahujeme jak sociálové a lehce pospáváme, záda samozřejmě pěkně úpí.
Víc jak 6ti hodinové čekání na odlet se zdá klasicky nekonečný. V 11:50 konečně udeřila naše hodina a vzlítáme směr Perský záliv. Naděnka chce sedět mermomocí u okna, ale potom co si z výšky prohlídneme Vídeň a Dunaj mizíme do mraků a představení končí. Valnou část cesty letíme nad mraky, takže je vidět kulový. Jen co však vstoupíme do vzdušného prostoru Turecka, se vše rázem, jakoby mávnutím kouzelného proutku mění, a my vidíme zasněženou náhorní Anatolskou plošinu a vulkány ve středu země. Letušky jsou nejspíš z Filipín a jsou to opravdu kočky, tak je trošku boj zda koukat ven či na ně. Ke všemu nám servírují výborný jídlo i s pivkem, čímž mě muslimové mile překvapili, takže Qatar airways můžu jen doporučit. Noční jízda busem se na mě docela projevuje a já vytuhávám někde u hranic se Sýrií a probouzí mě až krásný západ slunce nad nekonečnou pouští v Saudské Arábii. No, abych byl úplně přesný tak mě neprobudil ten západ, ale servírování sváči s dalším pivkem :-). Do Kataru přilétáme chvíli před sedmou už za černočerné tmy a plachtění nad nasvícenými mrakodrapy a bazény stojí za to. Nebýt ropy, tak tu asi není vůbec nic a místní kluci by tu místo sporťáku řídili maximálně velblouda.

Hoher Dachstein (2 995m)

Probouzím se už v půl čtvrtý a nemůžu usnout. Toto zjištění mě vůbec netěší, když si uvědomím, že světlo nastane až chvilku před sedmou. Mám žízeň, tak zase popíjím pivko. Plastový Měšťánek takhle po ránu je opravdu k nezaplacení :-). Po hodince nepohodlného převalování v našem pojízdném hotelu naštěstí znovu zabírám a probírám se až za rozbřesku. Venku to zase vypadá slibně. Vysoko nad námi, pod čistou oblohou, trůní kříž na Lahnerkogelovi a jen nad Pyhrgasem se převaluje osamocený mrak. Roman se už taky probouzí, tak budeme moci za chvíli vyrazit na další cestu, až se klasicky vyhrabeme ze spacáčků. Vyjíždíme dvě tornátky a jsme zase v průsmyku, odkud jsme včera vycházeli na dobrodružnou výpravu na Bosrucký hřeben. Těším se, že si horu vyfotím z luk pod průsmykem, na které jsme včera měli výhled, ale po pár stovkách metrů vjíždíme do husté mlhy. Hmm, tak inverze se v nižších polohách drží už třetí den. Panoramatická fotka naší odvážné cesty po hřebínku tedy nebude. Sjíždíme do Liezenu (659m) a já Romanovi ukazuji místo, kde jsme v červenci spali. Nahoře u lanovky to byla tedy lepší volba. Blížíme se ke křižovatce silnic 145 a 320, které objíždějí krásný masiv Grimmingu (2 351m), na který jsme měli včera téměř celý den výhled. Přes neustávající mlhu si ho však můžeme pouze domýšlet a ne jako minule zuřivě fotit. I hřeben Nízkých Taur je bohužel ukryt naším zrakům. Míjíme placenou silnici, která se z údolí drápe až k chatám Steinerhaus (1 829m) a Brünner (1 737m), což jsou východiska k procházce na vyhlídkový Stoderzinken (2 048m).
Do Ramsau vede několik cest, ale nejlíp značená asi bude ta, co vede z města Schladming, tak počítám, že až tam budeme odbočovat z údolí Ennsu. Kousek za Aichem je však cedule na Dachstein bahn a vesnici Weißenbach (719m), tak odbočujeme nečekaně už tady. Stoupáme menším údolíčkeme a mlha se konečně začíná trhat. No hurá! Vyjíždíme na náhorní planinu Ramsau (1000-1200m) a hned si říkám, že tady bych se klidně usadil. Na rozlehlých loukách jsou jakoby náhodně rozházené statky a nad nimi se tyčí vrcholky masivu Dachstein. Celý jižní obzor vroubí hřeben Nízkých Taur, prostě krása. Sluníčko nám ke všemu svítí jak o život, tak zase můžeme litovat lidi motající se v inverzní nížině. Zastavujeme a hned fotíme jak divý.
Roman kouká do mapy a říká, že když už tady jsme, že bychom mohli vyjet i placenou horskou silničku Dachsteinstraße pod lanovku na Hunerkogel (2 687m). S tím naprosto souhlasím. Hned u odbočky z hlavní je mýtnice a tahle silnička přijde na 8E (230 Kč). Na ceduli píší, že v případě prokázání se lístky z lanovky je gratis. Docela dobrý marketing, už teď nás chytají první cuky neskončit naši pouť pouze na konci této cesty. Silnice se kroutí lesem osmi tornátkami přímo pod nebetyčné štíty. Těsně před koncem je odbočka k hotelu Türlwand, my však jedeme až na velké, už docela zaplněné, parkoviště ležící ve výšce 1 692 metrů přímo proti budově lanovky. Lidé co vylézají z ostatních aut, však na turisty vůbec nevypadají. Mají v ruce lyže nebo snowboardy. Počasí je naprosto úžasný, tak by bylo hřích se otočit nazpátek a nepodívat se až úplně nahoru. Sondujeme cenu lanovky a není tedy z levného kraje. Tenhle špás vyjde na 26E (740 Kč) na osobu. No ušetřili jsme za nocleh, tak nás to tolik mrzet nebude.
Lanovka jezdí každých 20 minut a kabinka je docela narvaná, hlava nehlava. Těch skoro 1000 výškových metrů zdolává coby dup. Jak jsme se na ně včera nadřely. Taky stoupáme téměř přímo. Na stěně je vidět ferata a vypadá tedy docela dost ostře. Lézt bych ji nechtěl. Tak jsme tady ve výšce téměř 2 700 metrů. Prozatím nejvyšší bod této výpravy, dosažený paradoxně bez námahy. Roman si tu též vylepšuje svůj výškový rekord, Gerlachovský štít je překonán. Výhledy odtud jsou nádherné, jsme přímo v srdci hor. Hnedka šupajdíme na vyhlídkovou plošinu spáchat pár fotek. Přímo před námi jsou vidět stovky možná tisíce hor. Za Nízkými Taurami jsou vidět Vysoké. Jde rozpoznat i Grossglockner, neuvěřitelná viditelnost! Je vidět i další starý známy, masiv Hochkönigu. Specialitou plošiny je prosklené okno, na kterém se může stát. Pohled pod sebe do kilometrové hloubky je však jen pro silné povahy, třeba pro mě :-). Roman docela lamentuje, protože se mu vybila baterka ve foťáku, zrovna když jsme na nejlepším místě této výpravy.
Po nabažení se pohledů na horské moře se jdeme juknout i na druhou stranu. Hned pod námi je jeden z pěti zdejších ledovců, Schladminger Gletser plazící se po úbočí čtvrté nejvyšší hory tohoto masivu, Koppenkarsteinu (2 863m). Na ledovci se rozkládá lyžařský areál, který nás zas až tolik nezajímá. Za ledovcem vypadá docela neutěšeně rozsáhlé pusté náhorní plato Auf dem Stein vedoucí až k Hallstatu. Leží v průměrné výšce 2 000 metrů nad mořem a nic na něm neroste. V dálce za ním vidíme Grimminga, Totes Gebirge i Bosrucka. Začínáme se tu pomalu v těch kopcích orientovat :-)
Po malé svačince se vydáváme na cestu pod nejvyšší vrchol Dachsteinu. Celá cesta vede po rozsáhlém Hallstätterském ledovci. Ledovec tu má velmi malý sklon, je zasněžený a cestu tu celoročně upravuje rolba, takže je to vysloveně nenáročná procházka, i pro důchodce, v už relativně vysokém terénu. Počasí a okolí je nádherný, tak si to fakt užíváme. Jedna z nejlepších horských cest letošního roku. Po ujití asi sto metrů necháváme všechny lyžaře za sebou a kráčíme si téměř sami v božském tichu. Po pěších turistech tu není ani potuchy, což ještě vylepšuje dojem z tohoto místa. V létě tu má být vyhlášený špalír lidí nemající konce. Cesta pak něco klesá, když obcházíme horu Dirndl (2 832m). Okolo ní je obrovská odtrhová trhlina několik desítek metrů hluboká. Za ohybem cesty konečně vykoukne cíl naší cesty. Skalní podkova Hoher (2 995m) a Niederer Dachsteinu (2 934m) vyčnívající jako nějaký pohádkový hrad z nekonečných bílých plání. Úžasný to pohled!
Pomalu vystoupáme na rozcestí. Rozhodujeme se, že ještě předtím, než se vydáme vstříc Hoherovi, podnikneme menší zacházku k chatě Seethalerhütte (2 741m). Chata je skoro celá zasypaná sněhem a nyní mimo provoz. Leží v takovém dolíku pod vrcholovou skalkou, na které docela brutálně profukuje. Jsou odtud zase pěkně výhledy do propasti pod námi. Ramsau je kousek od nás, ale o kilák a půl níže. Čouhají tu i nějaké fixní lana, protože sem vede další ferata ze zdola.
Vracíme se zpátky na rozcestí, kde opouštíme vyrolbovanou cestu a stoupáme podél stop nečetných předchůdců nahoru. Chceme jít, co to dá. Za chvíli míjíme nástup na feratu, která vede po skalním hřebeni. My však pokračujeme dále po ledovci. Svah je čím dál prudší a jsem fakt rád za teleskopy. Kousek od nás je pěkná trhlina, nerad bych do ní zahučel. Nakonec se přeci jen vyškrabáváme až na úplný konec ledovce, kde je nástup na finální feratku na vrchol. Je jich tady fakt habaděj.
Hodnotíme situaci a bez potřebného jistícího vybavení se nám do toho nechce. Ferata je částečně zasypaná novým sněhem a jelikož s tímhle lezením nemáme zkušenosti, byl by to asi velký hazard se životem. Souběžně s námi sem vydupala i jedna skialpinistka, která se, na rozdíl od nás, na výstup po skále vrhá v přeskáčích a docela nás tímto svým činem zahanbuje. Na druhou stranu hned za ní vystupují týpci s mačkami a hromadou lan, který tenhle výstup neberou na lehkou váhu. Dáváme tedy přednost bezpečnosti a výš už dnes nepolezeme. Je to velká škoda, protože pohledy z vrcholu by byly dnes určitě nezapomenutelný. Sice nemám GPS u sebe, abych zjistil, do jaké výšky jsme se tedy dostali, ale kousek od nás je vidět sedlo Hohe Dachsteinscharte (2 874m), takže jsme zhruba v těch 2 900 +-.
Po stejné cestě se vracíme zpátky. Jdu se ještě podívat na kraj té šílené díry u Dirndlu a fakt bych tam spadnout nechtěl. Lidí u lanovky mezitím o dost přibylo, ale na druhou stranu je i mačkanice u odjezdu. Ještě naposledy se jdeme podívat na vyhlídku a pak se už přesunujeme k odjezdu. Lanovka nás během chvíle sveze s království hor do říše lidí.

Kreuzspitze (3 457m)

Na túru vyrážíme v 8:30, což je docela pozdě na to, co nás má dneska čekat. Hned na začátku Ventu (1 890m) je pěkný kostelík a za ním už jen řada gasthofů. U parkoviště potkáváme dva Čechy, kteří se chystají na ještě větší sousto než my, na samotnou Wildspitzi (3 774m), druhou nejvyšší horu Rakouska. Procházíme celou vesnicí, než se dostaneme k další vidličce: spojnici dvou menších údolí, Rofentalu a Niedertalu. Po mostku přecházíme ledovcovou říčku, s už trochu odpudivou barvou, a prudčeji stoupáme nad kaňon Niederského potoka. Čím jsme víš, tak jsou lepší pohledy na Vent. Přicházíme nad sedlo a
odtud už vidíme, jak se až na obzor vine naše cesta. Nevypadá, že by moc stoupala, tak to bude prozatím jen taková příjemná procházka. Obzoru vévodí slavný Similaun (3 604m) a jelikož tu není už žádná vyšší vegetace, můžeme se hned od začátku túry pěkně kochat pohledy, což je daleko lepší než dlouhé tatranské nástupy lesem. Po chvíli je vyhlídka na parádní boční kaňon. Vůbec je pořád na co koukat, hned zkraje. Je to tu fakt bezva. Míjíme první zajímavou postavičku dnešního dne, nazvanou Robot Jox, podle jednoho strašně starého béčkového filmu. Je to dědula, se kterým se neustále předbíháme. My jdeme
rychleji, ale občas stavíme na focení či pití vody. On jde sice pomaleji, ale opravdu plynulým strojovým tempem, bez zastávek. Padá tu otázka, kdo bude na chatě dřív. Sluníčko nás docela spaluje, až se tomu po včerejšku nechce věřit. Cesta stoupá jen pozvolna. Na těch přibližně osmi kilometrech je převýšení nějakých 600 metrů. Za chvíli se nám naskytne další krásný horský pohled na horu, která vypadá jak ledovcový trůn. Za chvilku už máme na dohled cíl první etapy chatu Martin Busch (2 501m). Kousek před ní je ještě pěkný kaňunek, ale my už chvátáme na svačinku. Musíme vyjít s pravdou ven, Jox byl u
chaty dřív a to jsme se nijak neflákali.
Svačíme a zároveň se kocháme pohledy. Krajina je tady taková pustá, jen tráva se tu ještě drží. Sníh je už všechen pryč a tak tu bělobou svítí jen ledovce na vrcholcích okolních třítisícovek. Cesta, po které jsme přišli, vede stejně poklidně dál širokým, ledovcem vyhloubeným, údolím až k chatě Similaunhütte (3 019m), ležící už na rakousko-italské hranici. Tady je jedno z mála míst v Evropě, kdy se člověk může vycházkovou chůzí dostat do třech tisíc metrů a ani se moc nezadýchá. Nás však čeká něco jiného, prudký výstup do kopce travňáče, ležící naproti chatě.
Chvilku před jedenáctou jdeme na to. Soňa se necítí nejlíp, tak nechce jít až na vrchol. Prý ještě trochu povyleze a pak se bude pomalu vracet k autu. Stoupám tedy dál jen ve dvou. Je to docela makačka. Za chvíli je chata už hluboko pod námi a krásně se za ní vyjímá boční moréna, vytvořená kdysi dávno již zmizelým ledovcem. Máme čím dál lepší výhledy na vrcholky na východě, které jsou obalené ledovým příkrovem. Náš cílový horský hřeben však nevypadá dvakrát impozantně. Konečně jsme se vydrápali na veliké rovinaté plato. GPS tu ukazuje necelých 2 900 metrů, takže nás čeká ještě posledních 550 metrů kopcových. Tráva po chvíli na dobro mizí a my
jsme na takové bludné kamenité plání, na které je postavena spousta kamenných mužíku. Někteří z nich jsou téměř umělecká díla. Na travnatém kopci jsme daleko za zády nechali Robota Joxe, kterému vyšší sklon asi nedělá dvakrát dobře :-). Teď jdeme poblíž další zajímavé osoby, později pojmenované Herr Schön. Je to nejspíš trochu postižený člověk, ale krásou hor je naprosto nadšený. Jeho artikulaci bohužel není moc rozumět, zachytáváme jen často opakované „schön“. Teď nás čeká kameny posetý svah, ale stále nic technicky obtížného. Okolní hory už vidíme pěkně panoramaticky. Nejzajímavější je asi výhled na pěkně zakroucený ledovcový splaz Marzellferner. Krajinu, jakoby bez života oživuje jediné pleso Brizzisee. Trochu se začínají stahovat mraky, tak se docela začínám obávat, aby se nepřihnala bouře jako blahé paměti na Spielmannovi . Těšíme se, až vystoupáme do blížícího se sedla a konečně se také podíváme na druhou stranu hřebene. A jsme tady, v menším sedýlku, dle GPS, ve 3 340 metrech. Pohledy na druhou stranu jsou krásné. Naproti nám trůní Wildspitze a moře dalších hor. Pod námi je obrovský ledovcový kar Rotkar a pokračování
hřebene na Talleitspitzi nevede odtud, jak jsme si mysleli, ale hodně vypoukle z míst, na které zatím nevidíme.
Finální výstup je v naprosté pohodě a na relativně malém vrcholu nás vítá obrovský kříž a také docela dost lidí. Konečně Pavlík dosáhl třech tisíc, k čemuž mu gratuluji. I já jsem potěšen zlepšením svého evropského rekordu. Pico Veleta (3 396m), ze španělské Sierry Nevady je o nějakých 60 metrů překonána! Skoro se však nechce věřit tomu, že jsme před pár měsíci vyjeli v jihoamerické Bolívii offroadem ještě o kilometr a půl výš :-). Pohledy z vrcholu jsou impozantní.
Většina ledovců a vrcholků na které jsme koukali po cestě, ze zakloněnou hlavou, je teď pod námi a nejbližší vyšší hora než ta naše je relativně daleko, tak 5 km vzdušnou čarou. Západní svahy Kreuzspitze a vlastně všech osmi třítisícových vrcholků na této rozsoše, z hlavního alpského hřebene, mají úplně jiný charakter. Jsou o dost prudší a celé zaledněné. Nejpůsobivější pohled je asi jižním směrem, přes hřeben, na Fineilspitzi (3 514m). Děláme samozřejmě vrcholové fotky u kříže, od kterého se nechce hnout nějaký pučmelák, asi se chce taky s námi zvěčnit :-(.
Po snědení svačinky a nabažení výhledů se vydáváme na sestup. Přeci jenom mraky nevěstí nic dobrého. Jen pár metrů pod vrcholem nás čeká největší překvapení dne, vidíme Soňu, která překonala krizi a rozvážně se drápe nahoru. Tak to klobouk dolů a další člen rozšiřuje klub třítisícovkářů. Já už pomalu scházím, ale Pavel jde se Soňou ještě podruhé na vrchol. Počkám na ně až na té kamenné pláni, chci totiž ještě nafotit ty mužíky. Sluníčko se mezitím posunulo a hory jsou krásně nasvícené, až si můj polarizační filtr na foťáku výská :-). Bohužel mám tu smůlu, že se
mnou sestupuje zároveň i herr Schön a fotí na stejných místech jako já. Pořád si chce vyprávět, ale jeho hrdelní skřeky mají ke srozumitelné Němčině hodně daleko. Schönovi nakonec dochází paměťová karta či baterka, tak ještě loví starý kompakt a mrská stále jednu fotku za druhou, ostatně jako já :-). Na mužíkové pláni mě dochází dvojička a spolu scházíme kopec travňák bahňák k chatě. Za mokra to tu musí být docela pěkná sjezdovka. Pavlas u chaty mění bagány za sandály, které si takticky vzal sebou. Nás menší šťastlivce čeká míň pohodlný sestup. Zjišťujeme, že jsme se pěkně spálili, já dokonce lejtka, které snad v životě úplně poprvé. Cesta zpět nám přijde
dost dlouhá, ostatně jako každá dojezdovka. Trochu mě ke všemu pobolívá z toho sluníčka hlava. Finální výhled na Vent však stojí za to, je spolu s loukami okolo krásně nasvícen sluníčkem, které znovu převzalo vládu nad mraky. Člověk by se zde nejradši rozvalil na louce a sledoval západ sluníčka, ale hlad už náš žene do auta. Nejhorší na tom je, že se s okolních gasthofů linou vůně nějakých mňamek a to nám ještě víc podražďuje žaludky. K autu přicházíme ušláplý v půl 7, takže to byla pěkná desetihodinovka. Túra byla po technické stránce opravdu lehoučká, ale po fyzické to už bylo o dost náročnější. Počasí a výhledy však stály za tuto námahu.