neděle 19. listopadu 2006

Hoher Dachstein (2 995m)

Probouzím se už v půl čtvrtý a nemůžu usnout. Toto zjištění mě vůbec netěší, když si uvědomím, že světlo nastane až chvilku před sedmou. Mám žízeň, tak zase popíjím pivko. Plastový Měšťánek takhle po ránu je opravdu k nezaplacení :-). Po hodince nepohodlného převalování v našem pojízdném hotelu naštěstí znovu zabírám a probírám se až za rozbřesku. Venku to zase vypadá slibně. Vysoko nad námi, pod čistou oblohou, trůní kříž na Lahnerkogelovi a jen nad Pyhrgasem se převaluje osamocený mrak. Roman se už taky probouzí, tak budeme moci za chvíli vyrazit na další cestu, až se klasicky vyhrabeme ze spacáčků. Vyjíždíme dvě tornátky a jsme zase v průsmyku, odkud jsme včera vycházeli na dobrodružnou výpravu na Bosrucký hřeben. Těším se, že si horu vyfotím z luk pod průsmykem, na které jsme včera měli výhled, ale po pár stovkách metrů vjíždíme do husté mlhy. Hmm, tak inverze se v nižších polohách drží už třetí den. Panoramatická fotka naší odvážné cesty po hřebínku tedy nebude. Sjíždíme do Liezenu (659m) a já Romanovi ukazuji místo, kde jsme v červenci spali. Nahoře u lanovky to byla tedy lepší volba. Blížíme se ke křižovatce silnic 145 a 320, které objíždějí krásný masiv Grimmingu (2 351m), na který jsme měli včera téměř celý den výhled. Přes neustávající mlhu si ho však můžeme pouze domýšlet a ne jako minule zuřivě fotit. I hřeben Nízkých Taur je bohužel ukryt naším zrakům. Míjíme placenou silnici, která se z údolí drápe až k chatám Steinerhaus (1 829m) a Brünner (1 737m), což jsou východiska k procházce na vyhlídkový Stoderzinken (2 048m).
Do Ramsau vede několik cest, ale nejlíp značená asi bude ta, co vede z města Schladming, tak počítám, že až tam budeme odbočovat z údolí Ennsu. Kousek za Aichem je však cedule na Dachstein bahn a vesnici Weißenbach (719m), tak odbočujeme nečekaně už tady. Stoupáme menším údolíčkeme a mlha se konečně začíná trhat. No hurá! Vyjíždíme na náhorní planinu Ramsau (1000-1200m) a hned si říkám, že tady bych se klidně usadil. Na rozlehlých loukách jsou jakoby náhodně rozházené statky a nad nimi se tyčí vrcholky masivu Dachstein. Celý jižní obzor vroubí hřeben Nízkých Taur, prostě krása. Sluníčko nám ke všemu svítí jak o život, tak zase můžeme litovat lidi motající se v inverzní nížině. Zastavujeme a hned fotíme jak divý.
Roman kouká do mapy a říká, že když už tady jsme, že bychom mohli vyjet i placenou horskou silničku Dachsteinstraße pod lanovku na Hunerkogel (2 687m). S tím naprosto souhlasím. Hned u odbočky z hlavní je mýtnice a tahle silnička přijde na 8E (230 Kč). Na ceduli píší, že v případě prokázání se lístky z lanovky je gratis. Docela dobrý marketing, už teď nás chytají první cuky neskončit naši pouť pouze na konci této cesty. Silnice se kroutí lesem osmi tornátkami přímo pod nebetyčné štíty. Těsně před koncem je odbočka k hotelu Türlwand, my však jedeme až na velké, už docela zaplněné, parkoviště ležící ve výšce 1 692 metrů přímo proti budově lanovky. Lidé co vylézají z ostatních aut, však na turisty vůbec nevypadají. Mají v ruce lyže nebo snowboardy. Počasí je naprosto úžasný, tak by bylo hřích se otočit nazpátek a nepodívat se až úplně nahoru. Sondujeme cenu lanovky a není tedy z levného kraje. Tenhle špás vyjde na 26E (740 Kč) na osobu. No ušetřili jsme za nocleh, tak nás to tolik mrzet nebude.
Lanovka jezdí každých 20 minut a kabinka je docela narvaná, hlava nehlava. Těch skoro 1000 výškových metrů zdolává coby dup. Jak jsme se na ně včera nadřely. Taky stoupáme téměř přímo. Na stěně je vidět ferata a vypadá tedy docela dost ostře. Lézt bych ji nechtěl. Tak jsme tady ve výšce téměř 2 700 metrů. Prozatím nejvyšší bod této výpravy, dosažený paradoxně bez námahy. Roman si tu též vylepšuje svůj výškový rekord, Gerlachovský štít je překonán. Výhledy odtud jsou nádherné, jsme přímo v srdci hor. Hnedka šupajdíme na vyhlídkovou plošinu spáchat pár fotek. Přímo před námi jsou vidět stovky možná tisíce hor. Za Nízkými Taurami jsou vidět Vysoké. Jde rozpoznat i Grossglockner, neuvěřitelná viditelnost! Je vidět i další starý známy, masiv Hochkönigu. Specialitou plošiny je prosklené okno, na kterém se může stát. Pohled pod sebe do kilometrové hloubky je však jen pro silné povahy, třeba pro mě :-). Roman docela lamentuje, protože se mu vybila baterka ve foťáku, zrovna když jsme na nejlepším místě této výpravy.
Po nabažení se pohledů na horské moře se jdeme juknout i na druhou stranu. Hned pod námi je jeden z pěti zdejších ledovců, Schladminger Gletser plazící se po úbočí čtvrté nejvyšší hory tohoto masivu, Koppenkarsteinu (2 863m). Na ledovci se rozkládá lyžařský areál, který nás zas až tolik nezajímá. Za ledovcem vypadá docela neutěšeně rozsáhlé pusté náhorní plato Auf dem Stein vedoucí až k Hallstatu. Leží v průměrné výšce 2 000 metrů nad mořem a nic na něm neroste. V dálce za ním vidíme Grimminga, Totes Gebirge i Bosrucka. Začínáme se tu pomalu v těch kopcích orientovat :-)
Po malé svačince se vydáváme na cestu pod nejvyšší vrchol Dachsteinu. Celá cesta vede po rozsáhlém Hallstätterském ledovci. Ledovec tu má velmi malý sklon, je zasněžený a cestu tu celoročně upravuje rolba, takže je to vysloveně nenáročná procházka, i pro důchodce, v už relativně vysokém terénu. Počasí a okolí je nádherný, tak si to fakt užíváme. Jedna z nejlepších horských cest letošního roku. Po ujití asi sto metrů necháváme všechny lyžaře za sebou a kráčíme si téměř sami v božském tichu. Po pěších turistech tu není ani potuchy, což ještě vylepšuje dojem z tohoto místa. V létě tu má být vyhlášený špalír lidí nemající konce. Cesta pak něco klesá, když obcházíme horu Dirndl (2 832m). Okolo ní je obrovská odtrhová trhlina několik desítek metrů hluboká. Za ohybem cesty konečně vykoukne cíl naší cesty. Skalní podkova Hoher (2 995m) a Niederer Dachsteinu (2 934m) vyčnívající jako nějaký pohádkový hrad z nekonečných bílých plání. Úžasný to pohled!
Pomalu vystoupáme na rozcestí. Rozhodujeme se, že ještě předtím, než se vydáme vstříc Hoherovi, podnikneme menší zacházku k chatě Seethalerhütte (2 741m). Chata je skoro celá zasypaná sněhem a nyní mimo provoz. Leží v takovém dolíku pod vrcholovou skalkou, na které docela brutálně profukuje. Jsou odtud zase pěkně výhledy do propasti pod námi. Ramsau je kousek od nás, ale o kilák a půl níže. Čouhají tu i nějaké fixní lana, protože sem vede další ferata ze zdola.
Vracíme se zpátky na rozcestí, kde opouštíme vyrolbovanou cestu a stoupáme podél stop nečetných předchůdců nahoru. Chceme jít, co to dá. Za chvíli míjíme nástup na feratu, která vede po skalním hřebeni. My však pokračujeme dále po ledovci. Svah je čím dál prudší a jsem fakt rád za teleskopy. Kousek od nás je pěkná trhlina, nerad bych do ní zahučel. Nakonec se přeci jen vyškrabáváme až na úplný konec ledovce, kde je nástup na finální feratku na vrchol. Je jich tady fakt habaděj.
Hodnotíme situaci a bez potřebného jistícího vybavení se nám do toho nechce. Ferata je částečně zasypaná novým sněhem a jelikož s tímhle lezením nemáme zkušenosti, byl by to asi velký hazard se životem. Souběžně s námi sem vydupala i jedna skialpinistka, která se, na rozdíl od nás, na výstup po skále vrhá v přeskáčích a docela nás tímto svým činem zahanbuje. Na druhou stranu hned za ní vystupují týpci s mačkami a hromadou lan, který tenhle výstup neberou na lehkou váhu. Dáváme tedy přednost bezpečnosti a výš už dnes nepolezeme. Je to velká škoda, protože pohledy z vrcholu by byly dnes určitě nezapomenutelný. Sice nemám GPS u sebe, abych zjistil, do jaké výšky jsme se tedy dostali, ale kousek od nás je vidět sedlo Hohe Dachsteinscharte (2 874m), takže jsme zhruba v těch 2 900 +-.
Po stejné cestě se vracíme zpátky. Jdu se ještě podívat na kraj té šílené díry u Dirndlu a fakt bych tam spadnout nechtěl. Lidí u lanovky mezitím o dost přibylo, ale na druhou stranu je i mačkanice u odjezdu. Ještě naposledy se jdeme podívat na vyhlídku a pak se už přesunujeme k odjezdu. Lanovka nás během chvíle sveze s království hor do říše lidí.

Žádné komentáře: