Kambodža - Zhodnocení

Kambodža měla být podle původního plánu pouze tranzitní země se zastávkou v Phnom Penhu a Angkoru. Díky špatnému počasí ve Vietnamu jsme zde strávili o něco víc dnů a rozhodně jsem nelitoval. Země nám přišla zatím rozhodně ze všech nejchudší a i těch odpadků všude bylo na můj vkus až moc. Na druhou stranu se tu tím pádem naskýtá možnost dobrodružnějšího cestování do odlehlejších částí země než v okolních státech. Ve spojení s jižním Laosem, by se zde nechalo udělat určitě ještě hodně zajímavé kolečko. Líbilo se nám jak v Phnom Penhu, tak hlavně v Angkoru, což je oprávněně jedno z top míst celé Asie. Kambodžská riviéra byla super na odpočinek, ale speciálně sem jezdit jen kvůli ní by byla asi docela hloupost. Nemělo by se taky zapomenout na výborné i když dražší pivo Angkor, které může se ctí soupeřit s nejznámějším pivem regionu Lao bierem. Jídlo nám chutnalo víc než ve Vietnamu a ubytování bylo podobně levné, tedy 8-10$ za pokoj. Určitě stojí za delší návštěvu.

Den 43, Cesta na hranice s Thajskem

Včera jsme dostali instrukci, že máme být už v šest hodin ráno na recepci. Prý se bude vyjíždět velmi brzo. Tato zprava časného vstávání nás kupodivu potěšila. Naplnila nás totiž nadějí, že bychom mohli s trochou štěstí pokračovat ještě dnes večer z Bangkoku na dálný thajský jih. Další velkoměsto se nám už moc ve vedru procházet nechce. Stepujeme dole přesně na minutu, ale vůbec nic se neděje. Motorky pro nás přijíždějí až v 6:35. Vezou nás na druhou stranu města cestou, kterou jsme projeli už se zmateným tuk tukářem. Vysazují nás před cestovkou úplně jako první a pomalu navážejí další a další lidi. Jsme trochu nevrlí, že jsme museli vstávat po včerejším záběru tak brzo a teď tu čekáme jak výstavní muly. Nakonec se přeci jen dočkáváme a přijíždí malý bus, do kterého je věru obtížné se vměstnat. Krosnami je obligátně zaplněna celá ulička, takže je nutné zase využívat gymnastické prvky při průchodu strojem. Sám se divím tomu, že jsem se nějak záhadně uvelebil, ale připadám si tak trochu jako sardinka. Samozřejmě už konzervovaná. Všichni si myslí, že se bude brzo přesedat do něčeho lepšího, respektive většího, ale tuším že je to jen nadmíru optimistická zápaďácká iluze. Odjez je nakonec až v půl deváté. Tak nevím jestli jsme jen nepochopili význam slov, že se bude odjíždět brzo, či máme trochu jiné pojetí času než místní :-). Kambodžané našim směrem připravují něco jako místní dálnici, tak téměř celou cestu jedeme prašnou šotolinou, jako hlemýždi. Krajina okolo je dost nudná. Děsně vyprahlá a plochá. S ničím co by oko zaujalo. Jedinými zajímavostmi této 6hodinové výpravy na 150km cesty byly motorky mající na místě spolujezdce přidělanou desku na které byli naležato přivázaný tři pašíci :-), pak pes ležící u pisoáru s hlavou 20cm u mušle a každý ho musel přeskakovat. Taky nám párkrát chcípnul bus a musel se hromadně roztlačit. Po 14 hodině přijíždíme na hranice docela rozlámaný. Jak jsme s Kambodžou začali, tak i končíme – zlikvidovaný z jízdy.

Den 42, Angkor

Přes noc je na pokoji děsný dusno, takže další z dlouhé řádky nic moc cestovatelských noclehů. Už v sedm ráno přebíráme kola a vyrážíme hodně natěšeni na cestu směr největší památkový plácek v Jihovýchodní Asii. Chlapík co tuhle civilizaci v roce 800 založil netrpěl nejspíš malým sebevědomím. Prohlásil se za „panujícího boha všehomíra“ a i tak se choval. Sláva Angkoru vydržela celých sedm set let, než tu vše vyplenili Siamci. Pak to tu mělo podobný osud jak Machu Picchu, zarostlo to džunglí a znovu se objevilo až v roce 1858. Trošku nás nahlodal čínský Money Buddha s tím, že bychom mohli do komplexu
proniknout zadáčo. V mapě jsou vyznačený checkpointy a u vedlejší silnice, která vede prakticky přímo od našeho penzionu až tam, žádný nakreslený není. Šest kilometrů šlapeme rovinou po přímce a pak zjišťujeme, že Kambodžané zas až tak blbý nejsou a my jsme odchycený u na mapě nevyznačeného checkpointu. Bohužel tu lístky neprodávají tak musíme jet až k hlavní kase. Objíždíme Angkor Wat zezadu a po dvou kilácích jsme u hlavní silnice vedoucí k hlavnímu vstupu. Je odtud ještě
víc jak 2km vzdálený, tak nadáváme. Jedeme jak muly proti mocnému davu všech, kteří směřují do komplexu. Čecháčkovství se zase jednou nevyplatilo. „Chytrých“ turistů tu obchází asi více, protože si nás u vstupu fotí a vstupenka vypadá spíš jako nějaká průkazka. Lístek na jeden den stojí asi adekvátních 20USD. Konečně jsme za „oficiály“ a frčíme podruhé vstříc Angkor Watu, nejznámější památce v Kambodži. Většina lidí, co zde nikdy nebyla, ani netuší, že je to jen jeden z obrovské řady chrámů, co zde khmérská civilizace vystavěla. Celkem tu má být na třech tisících kilometrech čtverečních víc jak sto chrámů a svatyň. Tak to je asi dneska opravdu všechny navštívit nestihneme :-). Kola parkujeme u dlouhatánského kamenného náspu, který vede ke vstupu do chrámu. Celá stavba je totiž obklopena rozlehlou vodní plochou. Kam se hrabou středověké evropské hrady. Tenhle vodní „příkop“ má tak dvě stě metrů na šířku. Postává tu typos, který mě hned kontroluje lístek, tak jsem nakonec rád, že ho mám a nemusím se tu někde plížit po okolí a koukat z dálky. Už je tu neuvěřitelně lidí a slunce je akorát proti nám, tak se rozhodujeme, že prohlídku necháme až na pozdní odpoledne. Sedláme naše oře a razíme dál.
Svištíme další dvoukilometrovou rovinkou a za chvíli už nás vítá úžasná brána s obrovskými hlavami do kdysi mocného města Angkor Thom, ve kterém žilo ve své době asi milion lidí. Samozřejmě, že nejdřív musíme překonat sto metů široký vodní příkop, jehož zábradlí tvoří super propojené sochy. Menší zácpu tu způsobují mikrobusky, které se pokouší projet sice vysokou, ale notně úzkou bránou. Od brány jedeme vnitřkem města k prý nejhezčímu chrámu Bayon. Jedeme vlastně takovým řidším lesíkem bez zbytků zástavby, protože domy pro obyčejné lidi byli ze dřeva, takže zmizely v
nenávratnu dějin. První pohled na Bayon opravdu bere dech. Vypadá jak z nějakého fantasy románu. Nejzajímavější stavba, co jsme tu v Asii viděli. Má 54 věží. V každé z nich jsou zakomponované obličeje, které koukají na všechny světové strany, což mu dává opravdu originální nádech. Na stěnách je pěkná reliéfní výzdoba zobrazující život ve městě a vojenské výpravy. Jediné co kazí trochu dojem je ta šílená návštěvnost. Je tu snad 500 Japončíků. Jsou naprosto všude po grupách alespoň 50 lidí. Asi mají doma Kambodžu v nějaký akci. Potkáváme i skupinu místních, jakože v angkorských krojích.
Lidi se s nimi za úplatu fotí. Ve skrytu duše doufáme, že dál, na míň známých chrámech, bude o „trošku“ větší soukromí. Pokračujeme k Baphuonu, což je pyramidovitá stavba s hodně prudkým schodištěm, jak na vlastní kůži po chvíli zjišťujeme. Kdysi to měla být snad ještě honosnější stavba než Bayon, ale krásou na něj teď rozhodně nemá. Dále je obrovská plocha s ruinami chrámu Phimeanakas, což zas až tak zajímavý není. Pěkné jsou terasy Slonů a Krále Lepera, se spoustou reliéfů a soch, které to z východní a severní strany ohraničují.
V dobách největší slávy to tu muselo být naprosto úžasný. Vždycky jsem si říkal, že kdyby byla možnost se podívat do minulosti, že bych chtěl vidět Řím v době největšího rozmachu, ale teď si říkám, že bych spíš chtěl vidět tohle. Jedeme se podívat o pár set metrů dál k řadě osamocených věží. Není tu ani noha, tak si konečně užíváme i trošku klidu. Tímto končíme prohlídku Angkor Thomu a vyjíždíme se podívat na vzdálenější chrámy. Angkor Thom opouštíme vítěznou bránou, která sice jako by vypadla z oka té jižní, ale jsme tu samy, tak je to hned zážitek o něčem,
jiným. Kousek za bránou jsou nečekaně další chrámy, s nichž Thommanom stojí za zmínku. Menší, ale moc pěkná stavbička. O kus dál je obr pyramida Ta Keo. Sice ji v průvodci docela haní, jako že byla nedostavěná a že ji chybí ozdobné prvky, ale i tak stojí za to si na ní po prudkých a úzkých, skoro horolezeckých schodech, vydrápat. Na další zastávku se zvlášť těšíme. Je jí totiž Ta Phrom, jediný chrám, kde by měly být stromy ponechány tak, jak tam za století opuštěnosti areálu vyrostly. Zatímco z ostatních chrámů byly již ve valné většině vykáceny. Po chvíli začínáme docela chápat proč se restaurátoři chrámu
zasadili, aby šli stromy téměř všude pryč. Nádherné pralesní velikáni pozvolna boří kořeny nejen celé zdi, ale i střechy, když se tam rafinovaně uhnízdí. Na druhou stranu tomu dodávají specifické kouzlo a stavby oblezlé stromy vypadají o to víc zajímavě. Docela by se tu vyřádil i biolog, protože jsou u stromů cedulky, jak se který jmenuje. Zase se to tu trošku zahustilo lidmi, protože tady zastavují autobusy cestovek. Všichni si chtějí vyfotit velmi známe místo, kde strom opravdu solidně obrostl stavbičku. Návštěva tohoto chrámu na nás dost zapůsobila. Člověk si najednou uvědomí, ač se to
nezdá, že by stačilo jen pár desetiletí a města, které se budovaly po celé generace zmizí v neprostupný vegetaci. Plní dojmů pokračujeme na další chrámík štaci. Ty větší jsou od sebe zhruba tak 2-3km daleko, takže vždy chvíli šlapeme a pak relativně odpočinková prohlídka i když slunce zas peče neuvěřitelně. Po cestě míjíme vodní plochu, kde se zase osvěžují vodní buvolové. Jsou to prostě zatvrzelí přátelé koupání. Kolem poledne přijíždíme k chrámu Pre Rup, který má být v dost zuboženém stavu. Dřív než zuboženého stavu si všímáme téměř pouštního okolí. Tak to v této oblasti dopadne,
když se vyseká prales do posledního. Pyramida s otřískanými věžemi vypadá i tak zajímavě, hlavně kvůli naprosto jinému okolí, než u předchozího „jungle“ chrámu. Nějak však už nemáme sílu na prohlídku, zvlášť když si všímáme malé vývařovny, která je ve stínu rozložitých stromů, které přeci jen z jedné strany zůstaly ponechány. Není tu ani noha a je z ní navíc pěkný výhled na chrám. Ceny se mě tu zdají docela vysoký, ale paní hned, když vidí jak trochu rozpačitě koukám na ceník, že nám dá slevu. Tak
hlavní chod domlouváme ze 3,5USD (61Kč) na 2$ (35Kč) a pivo ze 3 taky na 2 dolcky. Úplně jsem si představil jak přijdu v Praze do restaurace, kouknu na jídelní lístek a řeknu „Hm řízek za 80, tak za 50 ho vezmu. A plzničku máte za 30? Tak dnes Vám za ni dám maximálně dvacku“. Pan vrchní na to s úsměvem a dobrou náladou „samozřejmě služebníček“ :-). Siesta je opravdu fajnová a stylová. Kde jinde pít pivko Angkor než v Angkoru. Po načerpání energie, přeci jen chrám s několika sochami procházíme. Pomalu začínám chápat výraz „temple burnout“, když mě to už
nebaví tak jak ráno :-). Dokonce nám tu i nějaký typos kontroluje lístky, tak by zde pobyt na čerňáka byl asi opravdu riskantním. Burnout se lehce potvrzuje, když další chrám po cestě, dost podobný Pre Rupu, East Mebon už ani nenavštěvujeme. Po dalších pár km zastávku už děláme. Jsme u Ta Somu, což je sice malý, ale pěkný chrám, kde jsou zase brány s hlavou a stavbičky zarostlé pralesními stromy. Info o brutálním kácení v areálu, není tedy asi zas až tak žhavý. Další zastávkou na Grand Tour okruhu by měl být Neak Pean, který však neleží přímo u silnice ale po prašné cestě ještě asi půl kilometru. S koly nás na docela širokou pěšinu z nepochopitelných důvodů pustit nechtějí, tak na něj pečeme. Při další cestě trochu šlápnu do pedálů a schválně předjíždím tuk tukáře. Je to pohodář, tak se s ním dávám za jízdy do řeči a on ať se ho chytím. Trošku artisticky se držím konstrukce, on šlape na plyn a já pomalu mizím Nadě za obzorem :-). Po chvíli se radši pouštím, abych nedostal sprďáka, že jsem ji zmizel :-). I tak je nabručená, což se dalo čekat, když musela šlapat a já se vezl :-). Posledním chrámem na Grand Touru je Preah Khan, který už na mapě vypadá slušně rozlehle. K východnímu vchodu je to taky pár set
metrů zajížďka. Kola parkujeme u stánků a přes řeku či vodní příkop vcházíme do zajímavého areálu. Jako první je stavba připomínající kostel, ale v khmerské architektuře, což je prý unikát. Preah Khan je hodně rozpadlý, ale působí dost tajemným dojmem. Je to takové malé bludiště. Líbí se nám tady. Po slušná řádce kilometrů přijíždíme zpět k Bayonu, který je už pěkně nasvícen odpoledním světlem. Naposledy se kocháme stovkami usměvavých hlav shlížejících na nás z věží. Koho mohlo napadnout, tohle postavit? Před návštěvou Angkor Watu, nám den ještě zpestřuje skupinka žebravých opičáků. Jako
třešnička na dortu nás teď čeká nejslavnější ze všech chrámů, samotný Angkor Wat. Davy jsou tu stale ohromné, tak se občas chodí téměř husím pochodem. Chrám je téměř celý zachovaný, nebo docela umně zrestaurovaný a opravdu rozsáhlý, takže procourat ho je docela na dlouho. I přes to, že je to největší skvost khmérské architektury nepůsobí na mě rozhodně tolik jak některé předchozí chrámy, částečně pobořené a zarostlé vegetací. Možná jsem už taky ovlivněn únavou z celodenního rajtu. Po prohlídce se vracíme k vodnímu kanálu odkud je nejklasičtější pohled z celé této lokality. Angkor Wat, dozlatova
nasvícený pozdním sluncem, se jak pohádkový hrad odráží ve vodě. Odtud je opravdu moc krásný a dost si napravuje reputaci :-). Postáváme u jezírka, kocháme se a kdo to nepřichází – Mr. Fox. Svět je proste malej. Dáváme společný foto a pak vyrážíme na opravdu poslední štaci tohoto dne, na Sunset point. Kola parkuje pod kopcem a ještě chvíli čekáme, než dorazí Mr. Fox, který ještě hledal před angkor Watem svého tuk tukáře. Dával to tady dnes
trošku víc relaxačně než my. Sice je Sunset point doporučovaný jako "tajný" tip, ale je tu lidí opravdu jak much. Někdo se dokonce nechává vyvážet nahoru na slonech. Což je docela dobrý nápad, protože je to, na jinak plochou Kambodžu, docela pahorek. Na vrcholu trůní nejstarší chrám – Phnom Bakheng, což je docela mohutná pyramida. Celý vrchol stavby je už bohužel obšancovaný lidmi. Je to tu jak na Václaváku a výhledy se mě zas až tak úžasný nezdají – Angkor Wat je odtud už hodně daleko. Čekat tady na západ by mělo kouzlo a romantiku tak v pár
lidech a ne v téhle smečce, tak nečekáme až slunce úplně zaleze, loučíme se Mr. Foxem, už asi definitivně, a rychle chvátáme zpět ke kolům. Chvátáme hlavně z důvodu, abychom ještě většinu cesty zpět profrčeli za světla. Tma však padá rychle, tak po chvíli nahazujeme dynama, ale ta svítí asi tak jako větší světlušky. Kousek za hlavním vstupem zahýbáme z hlavní silnice, a frčíme vedlejškou. Chceme se napojit na tu silnici vedoucí prakticky přímo k našemu hostelu. Bohužel jsme zahnuli předčasně, tak přijíždíme do
nějaké zapadlé vesnice, kde na nás místní trošku nevěřícně koukají. Dál pokračujeme po polňáčkách tak trochu intuitivně. Naděnka je z toho lehce vyjukaná, ale tady se přeci ani ztratit nemůžeme J. Po pár set metrech se konečně napojujeme na hlavní silnici, tak jsme na jednu stranu rádi, že jsme zpět „na mapě“, ale jinak je to už docela nepříjemná jízda, hlavně kvůli velkému ruchu a navíc moc vidět tedy nejsme. Tak snad nás nějaký dobrák nepřejede. V 19 hodin naštěstí ve zdraví přijíždíme zpět na hotel. Byla to
nádherná, ale dost náročná dvanáctihodinovka, což může dosvědčit třeba bolavý zadek :-). Ujeli jsme pěkných 55,5km v pěkným vedru a pár km ještě navíc přidali pěšky. Vypil jsem skoro 7litru tekutin, což není zrovna málo. Angkor je opravdu hodně pěkný. Je to asi nejzajímavější historická lokalita v Jihovýchodní Asii. Musela to být opravdu impozantní civilizace, když vystavěla takovou spoustu pyramid. Co mě příjemně potěšilo, že některé z chrámů byly téměř bez lidí. Ty nejvíc profláklý jsou však bohužel narvaný až k prasknutí, zvlášť stohlavými stády Japončíků. Projeli jsme dnes slušnou řádku chrámu, ale i tak
nám spousta vzdálenějším unikla. I tak si myslím, že jeden intenzivní den tu v pohodě stačí i když všichni doporučují 2-3dny a průvodce dokonce sedm. Radši se sem znovu podívám, než abych se tu po pár dnech začal nudit a odjel s tím, že se mi to tady okoukalo. Kambodža si opravdu říká o důkladnější průzkum :-). Večer ještě zkouším vybrat děngy z bankomatu, protože hotovost začíná docházet, ale nedaří se :-(. Nejsem si jistý PINem, tak nevím jestli mám nadávat na sebe nebo na kambodžský bankomaty. Každopádně ještě minimálně 10 dní bych mohl přežít, tak
řešení situace nechám až na Thajsko. Od paní recepční kupujeme lístky na zítra až do Bangkoku za 12USD (209Kč), což se nám zdá hodně fajn. Do postele padáme mrtvý, byl to fakt hodně dlouhý den, ale super!

Den 41, Večerní Siem Reap

Na autobusáku nás čeká překvapení. Postává tu mladý tuktukář s cedulí "Welcome Mr. Liska". Tak tady mají pěkně propracovaný systém předávání byznysu. Najednou mě dochází z jakého důvodu se mě včera večer ptala prodavačka lístků na jméno. Jdeme tedy k němu a hned do nás hučí nějaký svůj spřízněný guest house. My jsme si však po cestě z brožury už vybrali guest house Golden Mango, kde má být internet free a hlavně kola také gratis. Angkor, chceme projezdit na kole, tak je to pro nás ideální volba. Chlapec je trochu zmatený nečekanou změnou jeho plánu, ale i tak se tváří jako no problem a vyráží na cestu. Jede docela pomalu a se svým komplicem obhlížejí, jak ostříži, okolí. Vypadá to, že vůbec netuší, kde to naše ubytko leží. Nakonec projíždíme celé město až k cestovce, kde to naše Golden Mango dlouho řeší. Jsou to zmámenci, protože ten náš vyhlídnutý guest house je skoro tam, odkud jsme vyjížděli. Frčíme tedy zase nazpátek. Prostě zajímavých 45 minut na drožce, kdy by si člověk radši už po náročným dnešku na pokoji odpočíval. Baráček je však úplně nově postavený, tak si budeme snad poprvé na cestě užívat i trochu komfortu. Dokonce je před dveřmi i ostraha. Se sympatickou paní hoteliérkou lehce smlouváme a za cenu 9USD (157Kč) za moc pěkný pokoj jsme navýsost spokojeni. Paní nám zdůrazňuje, že je to zaváděcí, protože jsou nový a nikdo je nezná. Za chvíli se ozývá ťukání na dveře a on tam stojí zase ten jouda a ptá se jaké máme plány na zítra, že by nás povozil po Angkoru. Jelikož chceme jet na kolech, tak je to sním naštěstí brzo vyřízený. Večer nás ještě hlad vyhání na chvíli ven. Siem Reap je však pěkný zapadákov. Nebýt těch chrámů opodál, tak by se tu nikdo nezastavil. Testujeme stánky v okolí a pak i dobrou obr restyku pod širým nebem plnou místních. Před spaním ještě dáváme ten avizovaný free net. Zdá se, že jsme v hotelu asi sami, jaký je tu klid.

Den 41, Cesta do Siem Reap

Myslíme si, že si alespoň chvíli před odjezdem odpočineme na cimře, ale už v 11:20 pro nás přibíhá pikolík, že už na nás venku čeká sběrný mikrobus. Ve chvatu balíme a po pár minutách jsme už na autobusáku. Kupodivu odjíždíme na čas. Čeká nás zhruba 320 km a šest hodin, tak jsme zvědavý, jak nás proslavené kambodžské silnice vyklepou. Kupodivu jedeme po dobrém asfaltu i když silnička je na naše poměry dost úzká. Jak nějaká zapadlá 3.třída. Z okénka sleduji venkovský život a klasické obrázky z této zajímavé země – Na střeše plného mikrobusu je
přidělaná postel, na které sedí pět týpků. Jinde zase nějaký mistr přidělal k motorce valníček, který do gigantické výše obestavěl bedničkami, že sám skoro není vidět. V jednom rybníčku chlapík myje krávy, v druhém jiný typos motorku a ve třetím se kravky koupou společně s dětmi.Všude jsou domy na kůlech, které tu mají spoustu výhod. Dole je stín a probíhá zde veškerý život. Zároveň to slouží i jako garáž a stáj pro dobytek. Nahoře se spí a když přijde velká voda, tak se věci vytahají nahoru a vyplouvá se z horního patra, jako improvizovaného mola, kanoemi. Před každým domem je vykopána docela solidní rybníček, teď ve většině případů vyschlý, ale v době dešťů se naplní a po skoro celý zbytek roku je voda pro dobytek. Přestávku máme u velkého bufáče, tak lehce obcházím okolí. Kravky tu mlsně obíhají hromady s odpadem a hledají pamlsky. Okolí je tu hodně ploché s docela velkým počtem chrámů. Občas je zemědělská krajina vystřídána řídkým palmovým forestem vyčáhlého vzrůstu. Nekonečnou pláň najednou obzvláštní skalnatý kopec. Těsně před Siem Reapem je dopravní nehoda a akorát jednoho nešťastníka přikrývají plachtou. Nepěkný konec tohoto přesunu přes půl Kambodži :-(

Den 41, Dopolední prohlídka Phnom Penhu

Spalo se nám krásně, tak vyrážíme do města až kolem osmé. Poprvé, na této cestě, si zaboucháváme klíč na pokoji. Teď to řešit na recepci nechceme, tak doufáme, že nás kolem poledního něčím nepříjemným nepřekvapí. Sice je taková šedivá obloha, ale vedro je už pořádný. Jdeme stejnou cestou jako včera – směr nábřeží. Po cestě míjíme, tady oblíbené a dost rozšířené, pomelové károstánky. Na nábřeží vlají vlajky všech možných států a i naší republiky, což je pro vlastence příjemné. Koukáme na soutok Mekongu s Tonle Sapem a hned si tu člověk uvědomí, jak je
u nás doma všechno kapesní. Soutok Labe s Vltavou u Mělníka je na místní poměry bezvýznamná událost. Funguje tu zajímavý efekt. Když je Mekong rozvodněný otočí tok řeky Tonle Sap a část jeho vody teče místo do Vietnamu do vnitrozemí, kde napouští gigantické jezero Tonle Sap. V době sucha je tomu přesně naopak, vypouští se jezero. Velikost této vodní plochy se tak mění z 2 700km2 na 16 000 km2. U chrámíku je teď hodně živo. Obstupuje nás skupina žebráků mrzáků s amputacemi po
šlápnutí na minu, kupa malých dětí a prodavačů vykupujících svobodu pro ptáčky, tak radši mizíme opodál ke královskému paláci. Je to rozsáhlý areál plný krásných, zas trochu jiných, staveb. Ještě, že je něco vidět i z venku, protože nás dovnitř nevpouštějí, kvůli tomu, že má Naďa holé ramena. Tak se rozhodujeme obejít spolu další památky a sem se vrátím až na zpáteční cestě. Vstup do komplexu je za 23 000R (104 Kč). O kousek dál je takové náměstí bez invence, za to s velmi invenčním národním muzeem, které vypadá jak zvláštní červený chrám. Dál
pokračujeme normální zástavbou, která je taková asijsky nehezká se spoustou elektrických kabelů vedoucích nad zemí. Krámků se vším možným je tu též nepřeberně. Zajímavá je velkolepá zchátralá vila z nejspíš francouzských časů. Už nás tu docela prudí tuktukáři, kteří se snaží konverzovat stále to samé každých 20 metrů. Jsou tu každopádně nejúpornější, co jsem kdy viděl. Další zastávkou je klášter Wat Ounalom, ve kterém panuje naprostý klid. Na dvorku jsou rozmístěné podobné sošky slonů a jiných postav, jako v tom zapadlým templíku v Hanoji. K tomu věžičky alá Angkor. Hlavní budova chrámu
vypadá docela moderně, takže celkově to tu vypadá docela nesourodě. Shodujeme se, že zvenčí vypadá lépe. Zase narážíme na uličku „benzínových pump“. Je tu docela cvrkot. Motorkáři sem jezdí dočepovat své vyhládlé stroje. Za chvíli vidíme mnicha s oranžovým parapletem, úplně jak z přebalu Lonely Planet Laos. Máme namířeno k nejvýznamnějšímu městskému chrámu – Wat Phnom, který je na jediným malém pahorku ve městě. Je to docela dálka a v tomhle vedru dost úmorná cesta. Docela rozmýšlíme změnit trošku plán a strávit v
Bangkoku jen nezbytné minimum času a jet hned na jih. Nějak už nemáme chuť a sílu na další velkoměsto v téměř rovníkovým žáru i když třeba tady se nám dost líbí. V Phnom Penhu mají název jen bulváry, normální ulice mají jen čísla, tak pomalu odčítáme čísla k odbočce číslo 94. Konečně ji nacházíme. Je docela zpustlá a v opravdu pomalé rekonstrukci. I náměsťopark kolem chrámu Phnom je hodně zpustlý. Postává tu chlapík se slonem na projížďky, tak se z něj může Naďa skoro zbláznit a přitom vzpomíná na Púťu z Thajska. Slon tu baští banány po celých
trsech, tak nevím zda je lepší slona šatit či živit :-). Do chrámu stoupáme po krásném schodišti se sochami nágů a lvů. Předtím musíme zaplatit poplatek 1USD, který se vybírá pouze od cizinců. Vnitřek svatyně je moc pěkný. Po stěnách jsou krásné malby s výjevy z Buddhova života a v centru zase spousta soch Buddhů. Někteří třímají v rukách darované peníze. Jako bonus tu mají nevkusné svítící elektronické kolo, nejspíš výrobek made in China, které tomu tu dodává trošku pouťový charakter. Cestou na obídek míjíme obrovského chcíplého potkana. Je jich tu fakt docela dost. Doufejme, že to nejsou kluci
moráci. Hledáme naši restyku ze včera. Po chvíli se daří a znovu je to výborný, tak si asi poprvé neodpustím malou reklamu. Byl to Halal restaurant na 130 ulici. Prohlídku královského paláce už bohužel nestíhám. Taky mě docela mrzí, že nevybyl čas na návštěvu muzea genocidy Tuol Sleng se slavnou mapou Kambodži z lidských lebek. Přicházíme do hotelu a s klíči není naštěstí žádný problém. Phnom Penh nás příjemně překvapil i přesto, že se o něm píše, že tu nic k vidění není. Z velkoměst, co jsem tu zatím navštívili, nás zaujal rozhodně nejvíc. Buddhistická architektura je tu navíc trošku jiná.

Den 40, Noční Phnom Penh

Samozřejmě, jen co vystoupíme, se nás hned ujímá tuktukář, který nám ukazuje prospekt na "velmi levný" hotýlek za již jednou zde fejkových 6USD, který nás však zaujme tím, že je hned u nábřeží, blízko všech památek, které ve městě jsou. Tak tam sním vyrážíme, alespoň to tu okoukneme i večer. Guesthouse, kam nás přiváží, nevypadá zas až tak sympaticky jak na fotce a cena je 10 USD. Chlapíkovi tedy za trest dáváme jen polovic dohodnuté částky. Tedy místo 10000R jen 5000R (22Kč). Kouká jak okroupek, když ho Naděnka navíc lehce sprdává.
V hale hotýlku sedí asi dvacet amíků a sledují nějaký film v televizi a u toho pořvávají. Takže se tu moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme na průzkum nábřeží Sisowath. Phnom Penh leží na soutoku, zde kilometr širokého, Mekongu a „jen“ půl kilometrového Tonle Sapu. U vody pobíhají v hojném počtu krysy a zkoumají odpadky, co jim dolů posílají Kambodžané ve velkém. Chrámy okolo vypadají docela zajímavě. Taky je opodál královský palác. Přicházíme k cestovní agentuře, kde se ptáme na loď po řece a jezeře Tonle Sapu do Siem Reapu. Paní nám potvrzuje cenu 23 USD (400Kč). Bus nabízí za 4,5 USD (78Kč), tak není co řešit. Kdybychom na lodích nestrávili už tolik času, tak bychom do ni i přesto šli, ale takhle se nám to zdá tak trochu vyhazování prašul. Vybíráme spoj, který jede až kolem poledne, abychom to tu alespoň trochu prozkoumali i za světla. Naproti nábřeží je jedna drahá restaurace, bar či cukrárna vedle druhé, ale o kousek dál nacházíme pěknou malajsijskou restauraci, kde vaří opravdu výborně za ceny více než lidové. Dávám si zde kambodžskou specialitu – rybu Ammoc na kokosovém mléce. Dobrým jídýlkem naladěni se vracíme zpět do ruchu velkoměsta. U silnic docela jedou postavičky, co prodávají levnější benzín přímo v pet láhvích. Škoda, že to nefrčí i u nás – „Dobrý den, prosil bych načepovat jeden a půl litříku“. Na zpáteční cestě jdeme trhem, kde se prodávají dočerna opečení obrovský pavouci a snad deseticentimetrový brouci. Sice jsem říkal, že musím ochutnat všechno, ale teď se mě moc do toho nechce, zvlášť po té dobré večeři. Takže další nové kulinářské zážitky nepřibývají.

Den 40, Cesta zpět do Phnom Penhu

Na cestě zpět do hlavního města, dělám přes okno busu pár dokumentačních snímků. Takový průřez této části Kambodži. Zvlněná vyprahlá zemědělská pahorkatina, mokřady s lekníny, palmové háje i naše oblíbené bílé kravky. Zajímavá je veliká politická angažovanost místních. U spousta domků jsou agitační tabule politických stran. S převahou vede Cambodian People´s Party, což jsou asi místní komouši, nebo že by lidovci :-). Zastavujeme zase na stejném
odpočívadle, tak kvačím k mango babce a dělám ji další kšeftík. 30 km před Phnom Penhem se doprava neskutečně zhušťuje a jedeme jen krokem. Asi se tu pracuje i v sobotu a lidi mají akorát padla. Vozidla jsou neskutečně obsypaný hrozny lidí. Na střeše mikrobusu je třeba dalších patnáct pasažérů. Další místní specialitou je přidělaný valník k obyčejný motorce a na něm, jak sardinky, stojí dvacet i více ženských jedoucích akorát z pole. Už se nedivím tomu, že jsou Kambodžané zvyklí cestovat pěkně smrsknutý. Ke všemu každou chvíli zastavujeme, protože se lidé trousí z autobusu po sto metrech jízdy. Docela zmožení přijíždíme po pěti hodinách zpět do Phnom Penhu.

Den 40, Sihanoukville III.

Brzo ráno, za pěkného světla, vyrážím na foto výpravu na pláž Sokha. Uřícený se vracím zpět na hotýlek, kde burcuji Naďu a jdeme se naposledy koupat na Ochheauteal beach. Předtím dáváme ještě nuznou bagetu v hotelové restyce. Snad poprvé ve svých třiceti letech se koupu v triku, až tak špatně jsem včera dopadnul. Překonávám ráchací rekord, když jsem jednu hodinu a čtyřicet minut v kuse v moři. Nějak se mě nechce vystavovat nožky dobráckému sluníčku a v kalhotách se mě koupat taky nechce. Trochu se pochroumávám o šikovně zamaskovanou kotvu v písku, ale naštěstí to není
na obvaz. Jen co před polednem vytáhneme krosny na světlo boží, začínají se jak ohaři zase stahovat motorkáři. Tentokrát je neodmítáme a necháváme se odvézt na autoubusák. Máme tu ještě chvíli čas, tak obhlížíme okolí a přitom nacházíme zase drtičku na bambusovou šťávu, takže zase mlsáme :-). Vozový park je tu lehce monotématický – devadesát procent sedanů v Kambodži jsou Toyota Camry. Kam se na to hrabou škodovky u nás. V buse jsme tentokrát jen čtyři cizinci. Bylo to tu fajn neplánovaný odpočinek, ale vzali jsme to tady opravdu hodně rekreačně. Ani jsme vlastně pořádně neobešli celý poloostrov na kterém Sihanoukville leží či nepluli s lodí na přilehlé korálové ostrůvky si zašnorchlovat. O kus dál je národní park Ream a ještě dál další národní park Bokor, takže další důvody proč se sem ještě někdy podívat ;-)