Den 195, Cashel a Cahir

Jdu se ještě optat taxikáře na správnou cestu z města, protože zrovna naše výpadovka musí být na opačné straně. Dostávám podrobný výklad a popis opravdu přesně sedí, takže na naši N76 se dostáváme bez problému. Do Cashelu jedeme takovýma vesnickýma zkráťama a zelené louky nasvícené sluníčkem jsou opravdu moc pěkné. Dominantou Cashelu je hrad ze 12. století Rock of Cashel, kam máme namířeno. Kdysi zde vládli keltští králové, takže se ani nedivím že už první pohled na hrad je dost dobrý. Cashel je relativně malé městečko, tak najít parking není problém. V recepci kupujeme takzvanou Heritage Card za 21E. S ní už je pak volný vstup do veliké řady
památek po celém Irsku. Vstup do hradu by byl jinak 5,3E, takže se nám hned ¼ karty zaplatila. Na irský poměry je hrad docela dobře zachovalý, ale střechu samozřejmě nemá. Sluníčko svítí jak o život, tak o to víc je prohlídka hradu a blízkého okolí příjemná. Okolo jsou jak jinak zelené louky a na obzoru kopečky. Po cestě zpět k autu míjíme ještě muzeum války o nezávislost v pěkném baráčku s doškovou střechou. Dneska nás čeká ještě poslední etapa a to krátký přejezd do města Cahir, kde je též hrad. V Cahiru si tak trošku připadám jak irský cvrček, protože městem několikrát projíždíme a na všech výpadovkách hledáme B&B, ale kde nic tu nic. Nakonec bereme
za povděk hotýlkem přímo na náměstí, tentokrát „jen“ za 30E. Hotýlek je tak trochu stylizován do starých časů, takže vypadá tak trošku jako blešoun. Tak trochu nám chybí stolek, takže sváčovečeře je improvizována na kufru. Nečekaně tak zažívám ukrajinský večer i s rodiči i když v trošku kulturnější podobě než s Fergym v Gruzii. Večer ještě obcházíme nasvícené město, zvlášť hradu to takhle moc sluší. Pak už zaleháváme stahaný kupou dnešních zážitků.

Den 195, Kilkenny

Stále po okreskách směřujeme do města Kilkenny. Postupem času za sebou necháváme kopcovité pohoří Wicklowských hor a před městečkem Carlow máme první neplánovanou zastávku. V poli kousek od silnice je totiž Brownshill Portal Tomb, což je veliký dolmen. Největší kámen má prý 150 tun čímž je nejtěžší svého druhu v Evropě. Takže je skoro záhadou jak to sem před 5tisíci lety dovlekli. Dolmen je opravdu obrovský a těch pár set metrů chůze podél pole se vyplatilo. Za Carlowem houstne provoz a hlavními viníky jsou desítky aut s vlajkami. Fandové vyrazili na nějaký mač. Lehce
si zajíždíme do Gowranu, protože je zde pěkný kostelíko hrádek ze 13. století. Asi se hraje nějaké play off, protože je město vyšperkováno vlajkami. Kostelík je klasický irský, takže napůl ruina, ale své kouzlo má o to větší. Přijíždíme do Kilkenny a jako první nás vítá docela pěkný hrad. Centrum je ucpaný a obrovské parkovišti u řeky též. Takže je před ním fronta a čeká se než někdo vyjede. První irský poznatek několikrát později potvrzený: na silnicích je provoz relativně nízký ale v jakémkoliv městě je vždy nábuch téměř v jakoukoliv dobu. Jsou to prostě cvrčkové, kteří jedou autem snad i jen dvě stě metrů. Taky je tu
neuvěřitelný pocit tlusťochů. Miliony značek a výstrah. Sice jsem nikdy nebyl v USA, ale takhle nějak si to tam představuji.
Konečně se nám podaří zaparkovat, tak vyrážíme na prohlídku prý nejvíc středověkého města v Irska. V centru jsou dvě pěkné uličky, kde nejvíc pulzuje život. Všude jsou vlajky a v každém druhém obchodě prodávají suvenýry místního slavného klubu Kilkenny Cats – přeborníka v nám trošku vzdáleného sportu hurling, který se hraje asi jen tady. Pro extra zvídavé čtenáře víc o hurlingu zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Hurling. Pro míň zvídavé je to něco mezi holomajznou, fotbalem a
baseballem J. Přicházíme k místní katedrále u který je též obraná věž vypadající jak komín od fabriky. Na „komín“ se může vylézt, ale je furt šedivo, tak mě to tam ani neláká. V katedrále se chystá svatba, tak je tam zákaz vstupu, ale nahlídnout se dovnitř nechá. Znovu přes centrum razíme k hradu. Vylézá sluníčko, hurá. Největším šokem dne je, když člověk projde bránou hradu. Otevře se pohled do obrovského parku, což je dost nečekaný. Jen co vylezlo sluníčko, všichni místní pudingové vylezli piknikovat a posedávají na ještě dost mokrý trávě. Ale docela je začínám chápat, nejen že si sluníčko náležitě užívají, ale i to, že se pořád baví o počasí. Mění se opravdu z hodiny na hodinu. Na zpáteční cestě k autu se mě ještě podaří vyfotit nejen maskota hurling teamu, ale i pěkné Irky, což je tady dost nadlidský výkon.

Den 195, Opatství Glendalough a NP Wicklow

Ráno je naproti večeru dost pesimistický. Poprchává a větvě stromů se houpají jak v nějakým hororu. Náladu nám zvedá první irská snídaně obsahující párečky, vajíčko, opečenou slaninu a jiné extra kalorické pochutiny. Poté už vyjíždíme směr tajemné opatství Glendalouhg, založené svatým Kevinem už někdy v 6 století. Opatství leží na kraji desetikilometrového údolí, kdysi vymodelovaném ledovcem, v malebném národním parku Wicklow. Na parkovišti ještě téměř nikdo není a ani se kupodivu nevybírá. Stále poprchává, tak se balím komplet do Goreho oblečku. Rodiče tak vybavený nejsou, tak musí vzít za povděk deštníky.
Přes mostek přecházíme dravou říčku dočerna zabarvenou od rašeliny a už v dáli vidíme 33 metru vysokou obranou věž a kostelíček. Je tu celý soubor kamenných staveb obklopený hřbitovem s různě vyvrácenými náhrobními kameny. Sychravá atmosféra sem úplně patří a snad je to i lepší než kdyby svítilo sluníčko. Parádní místečko, kde by se za soumraku klidně mohli točit filmy se zombíky. Kolem menšího (Lower lake) jezera pokračujeme k většímu (Upper lake), kde je i centrála národního parku. Úplně krásně je vidět jak tu ledovec řádil. Stěny údolí jsou pěkně obroušeny a trošku to tu vypadá jak kdyby se zaplavil Labský důl v Krkonoších. Je tu i menší vodopád Poulnass opodál ve stráni a rozvaliny dalšího kostelíka jménem Reefert church. Původně jsem chtěl pokračovat až na úplný konec jezera, kde má být opuštěná hornická vesnička. Ale je málo času a taky je na cedulích napsáno, že přístupová cesta do vesnice je zatopená, tak se místo túrky pozvolně vracíme zpět k autu.

Den 194, Vodopád Powerscourt

Terminál je takový zašlý, jak někdy ze sedmdesátých let. Půjčovny aut jsou až u parkingů. Každá tam má takovou boudu a náš Budget je hned první. Sice mám na papíře z webu finální cenu, ale tátu ještě zlanaří na nějaký special pojištění, tak se to výrazně prodražuje. Dostáváme alespoň mapu Irska. Jsem zvědavý jestli se podle mapy s měřítkem 1: 670 000 nechá jet. Místo Corsy dostáváme Nisana Micru, což je oproti Loganovi z Maroka jen takový šprček, ale daří se nám do něj i tak naskládat. A teď hurá na levou stranu. Silnice se z letiště motá přes kruháče, než konečně najedeme na dálnici M50, což je velký okruh města. Jsou tu cedule na nějaký mýto, ale boudy jsou opuštěný, tak to ani moc neřešíme. V tuto chvíli ještě netušíme, že se začíná rozvíjet zajímavý příběh. Objíždíme skoro celý Dublin než na exitu 14 opustíme dálnici. Bohužel tu není žádné pořádné další značení, tak jsme hned zkraje ztracení. Ptám se na cestu nějakého typose a on je to Čech. Tak to je docela dobrá náhodička. Radí naštěstí dobře a my nabíráme konečně dobrý směr. Muselo tu opravdu děsně pršet, protože je občas i zatopená silnice, takže takové krosy jak v Jižní Americe, ale místo busu s metr vysokým podvozkem tu plaveme v Mikře. Občas si to tu také voda zkrátila přes silnici a jsou tu zbytky nového koryta – šutry a písek. No hlavně, že neprší teď. První plánovanou zastávkou jsou zahrady Powerscourt. Přijíždíme už v čase zavíračky, tak se ani nemusíme rozmýšlet jestli nám vstup do zahrad stojí za 8E na osobu. Každopádně to vypadá, že Irsko nebude patřit k levným zemím na mé cestě.
Pokračujeme dál k nejvyššímu vodopádu celého Irska – 121 metru vysokému Powerscourt waterfallu. Samozřejmě, že silnička po které jedeme není na mapě, ta totiž končí druhou třídou. Kopcovitým terénem Wicklowských hor se dostáváme k bráně do panství, kde by snad měl být vodopád. Vstupné je 5E/ osoba, ale už je pozdě tak chlapík vybírá jen za dvě osoby. Vodopád je opravdu krásný, takový malý Krimml. Voda duní a na všechny strany odlítá vodní tříšť. Skoro se nechce věřit, že v zemi s pověstí placky je takové dílo přírody. Okolo navíc rostou krásné vzrostlé stromy. Prostě hodně pěkné místo hned zkraje výpravy. Navíc oproti fotkám co jsem viděl na netu teče vodopádem snad dvakrát tolik vody než normálně. Od vodopádů pokračujeme nějakou zkráťou u níž už vůbec nepřekvapuje, že není na mapě. Zatím nevíme jak je to tady s hustotou možného ubytka a jelikož se blíží večer zastavujeme hned u prvního B&B na které narazíme. Je to pěkný baráček, ale na úplné samotě. Ubytování rozhodně není žádný švábík, ale cena 35E na osobu raketově katapultuje Irsko na nejdražší ubytko za celou letošní cestu. Péšo jdeme ještě okouknout okolí. Všude rostou ostružiny, takže opravdu vítaná svačinka na večer. Baráky v okolí moc krásy nepobraly, ale zahrady okolo jsou většinou moc pěkný a hlavně dost rozsáhlý. Rozhodně bych zde trávu sekat nechtěl. Po cestě náhodně nacházíme zarostlý pamětní kámen na nějakého generála, tak nás po chvíli překvapuje, že k němu dokonce navigují značky na silnici. Přicházíme až do Roundwoodu, což je vesnice význačná jen tím, že je prý nejvýše položená v Irsku. Její výška 238 metrů nad mořem nás však neomračuje :-)). Hledaná hospoda má být až na druhý straně vesnice, tak tam nakonec ani nedojdeme. První den dopadl docela dobře, nespadla ani kapka :-)

Den 194, Cesta do Dublinu

Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.