Laos – Zhodnocení

Tak nějak mám pocit, že snad ani nemám právo tuhle zemi hodnotit, když jsme zde pobyli jen tak krátkou dobu. Každopádně jsem od něj čekal trochu víc, asi z důvodu toho, že všichni na netu o něm šíří jen superlativy např. v porovnání s Thajskem, které je vždy uváděno jako vzor čisté komerce. Ta část základního okruhu Laosem, co jsme absolvovali my, mě přišla ještě komerčnější a přelidněnější než spousta lokalit v severním Thajsku. Též nám tu nepřálo počasí, ta prakticky neustávající šeď prokládaná deštíky náladu moc nepozvedne a akorát potvrzuje, jak je cestování o náhodě. Jinak tu platí to samé jako o severním Thajsku: dobré levné jídlo a ubytování, přátelští lidé a relativně lehce se tu dá dorozumět Anglicky. Body navíc jsou za výborné bagety a levné dobré pivko.
O plavbě po Mekongu jsem se už zmiňoval, krásný podnik, ale nesmí se jet v dobytčí turistický lodi. Luang Prabang, pohodové městečko s pěkným okolím, odkud se nechá hvězdicově vyrážet na výlet. Zvlášť vodopád Kuang Si s koupáním stál za to. Asi největším lákadlem Laosu jsou početné horské kmeny sídlící v odlehlých kopcích, žijících po staletí stejně. Atmosféra po ránu v těchto vesničkách je nezapomenutelná. Takže pro životní zážitky je potřeba podnikat výpravy daleko od civilizace, do odlehlých míst v kopcích. Celkově mám pocit takový, že se vyplatí vzít mapa Laosu a itineráře cestovek a jet úplně do jiných končin než kam jezdí ony.
Například výlet na nejvyšší hora Laosu – Phou Bia (2 819m) by stál za hřích. Dovolím si citovat z Wikipedie: Phou Bia leží v zakázané vojenské oblasti poblíž opuštěné letecké základny. Z tohoto důvodu sem zavítá opravdu málo návštěvníků. Nevybuchlá munice dále komplikuje přístup v horských masivech. V okolní džungli se pohybují odbojné partyzánské skupiny kmene Hmong. Za posledních 30 let není znám výstup mimo Laosana na vrchol hory. :-)

Den 15, Hraniční přechod Boten (864m)

Už v 7:30 musíme být před vedlejším guesthousem, takže žádné vylehávání se dnes nekoná. Jen co ujdeme pár kroků začíná pršet, tak jsme rádi, že jsme se včera rozhodli z Laosu odjet. Litujeme anglicky pár, co má dnes vyrážet na třídenní trek forestem. Budou asi pěkně durch.
Na terminál, který již tak dobře známe, nás odváží pěkný mikrobus. Užíváme si pohodlí oproti roztřesené dodávce. Proti nám frčí snad stovky cyklistů s deštníky v rukou. Vypadá to dost zajímavě. Na terminálu chvíli čekáme na mezinárodní busík. Je poloprázdný, moc lidi se tímhle směrem dnes nevydává. První věc, co nás překvapí jsou pánové, co zde silně hulí a popel klepou do uličky. Narážíme na první čínský národní zvyk a to jsme ještě ani neopustili hranice Laosu :-). Hraniční přechod Boten bude nejspíš v nějakým horským pasu, protože jedeme jak s hnojem stále do kopce v džunglózní krajině. Po cestě zkouším poprvé v životě čerstvé arašídy. Jsou vodnatý a měkký, takže se těm naším už vypraženým a osoleným vůbec nerovnají, ale asi jsou zdravější v této přírodní formě. U vetchého baráku je závora přes cestu. Týpek nám zde kontroluje bus a zavazadlák, zda náhodou něco nepašujeme. Pak pokračujeme ještě pár km, kde už je laoská celnice. Těch udávaných 45km, nám nakonec trvá skoro hodinu a půl. Řidič nás jak malé děti vede k okýnkům. Zde nám bez čekání dají razítka do pasu a my můžeme vyrazit vstříc zemi pod zástavou rudé vlajky se žlutými hvězdami.

Den 14, Luang Namhta

Z terminálu jedeme ještě asi 12 kilometrů, takže nový rekord vzdálenosti autobusáku od města. V dodávce jsme nacpaný jak sardinky a ještě pěkně profukuje, takže takový poslední hřebíček do rakve. Jsme stahaní fakt jak koně. Konečně jsme na místě. Jdeme hned do prvního guesthousu. Ubytko tu stojí 25 000 Kipů (48 Kč), takže zatím nejlevnější na naší cestě. Musíme si alespoň na chvíli lehnout, jak jsme ztahaný. Hlad nás po chvíli vyhání do městečka a místní mišung společně s Lao beerem nás konečně částečně staví na nohy. Původně jsme v téhle oblasti vůbec
neměli být, tak nemáme moc informací. V této provincii by snad mělo být nejvíc etnik z celého Laosu – 39 skupin, převážně horských kmenů. Tak to by bylo na půjčení kola či motorky a na navštívení okolních vesniček. Dále je tu rozsáhlá chráněná oblast Nam Ha, na hranicích s Čínou, kde jsou dvou tisícové kopce a má tam být doteď 96% primárního lesa, což se snad ani nechce věřit, protože místní kluci vypálí všechno, co jím přijde pod ruku. To by bylo zase na nějaký treking. Nacházíme jednu nuznou cestovku, která pořádá výpady do hvozdů. Výletíky se nám zdají dost
drahý a hlavně dlouhý. Nakonec se s chlapíkem domlouváme, že by šel případně udělat i jednodenní. Bavíme se o tom s nějakými Anglány, kteří taky přemýšlejí o trekingu, že bychom šli spolu, aby to vyšlo levněji. Prý nám řeknou večer jak se rozhodli. Tak si na dnešek půjčíme kola, trochu se seznámíme s okolím a zítra snad vyrazíme na ten výlet, jestli se Angláni rozhoupou. Musíme ještě vyměnit nějaké peníze. Kurz tu mají o fous lepší než v Luang Prabangu, ale zas tu musím na papír vyplňovat své zaměstnaní. Proč a nač je záhadou. Měl jsem napsat jobless :-). Kola si půjčujeme za 20 000 Kipů (39Kč). Navíc dostáváme solidní náčrtek
okolí i s popisem národností žijící v jednotlivých vesničkách. S přehledem tu vítězí „Black Thai“, kteří jsou uváděni téměř všude. Za cíl si dáváme vodopád, 5km od centra. Luang Namtha se rozkládá na rozlehlé pláni obklopené kopci. Místní nížina je všech zemědělců ráj. Vidíme tu spoustu kravek a i nějaký buvoly, tvářící se jak vostrý rozumbradové. Šedivák je zase extrémní, v tomhle bych doma rozhodně na výlety nevyjížděl. Míjíme i výrobnu cihel, slušná manufaktura. Párkrát se ptáme na vodopád, abychom se ujistili, že jedeme dobře, ale místní moc slovu waterfall nerozumí, takže nás spíš trochu znejistí. Přibližujeme se kopcům a je to tu hned zajímavější. Ve vesničkách to žije. Jen je otázka, zda je tu víc dětí nebo černých prasátek. Trefili jsme to! Přijíždíme k výběrčí boudě a odtud už je to jen kousek k vodopádu. Je to bohužel dost velká slabotka. V zarostlým údolí je menší skalní stěna po který stéká menší čůrek. Ani v období dešťů tu žádné velké představení nejspíš neprobíhá. V porovnání se včerejším krásným Kuang Si opravdu hodně chudý příbuzný. Vracíme se stejnou cestou zpět na hlavní silnici. Odtud se už sám vydávám
ke stúpě. Je to docela krpál, tak už předem doufám, že to na zpáteční cestě ubrzdím. Stúpa je ve stavbě, takže okolí je, slušně řečeno, ještě dost neupravený. Kousek pod stúpou si hrají na plácku mniši fotbal. Chtěl bych si je vyfotit, ale jsou proti, asi abych na ně neměl kompromitující materiál :-). Kupodivu jsem stále plný síly, tak vyrážím k největší místní památce, k That Phum Phuk stúpě. Na náčrtku se jeví jako kousek, ale opak je pravdou. Začínám chápat významu slov „Map not to scale“. Sice tam dle náčrtku vede jen jedna cesta, ale překvapuje mě nečekané rozcestí. Akorát tu prochází nějaký drsný typ s mačetou, tak se ho ptám a snad i rozumí. Rukou máchá směrem, kam bych se stejně vydal. Cestou dále projíždím solidní vesničkou, přesně takovou, která bývá na fotkách z Kambodži či odtud. Chaloupky obklopující oranžovou prašnou cestu. Přijíždím ke schodům vedoucím k pagodě. Kolo radši zamykám, aby mě ho nějaký dobrák neloupnul. Rozhlížím se po okolí. Jsou tu rýžová políčka, menší jezírko a pěkné domky u vody. Vody tu mají každopádně dost. Konečně si dodávám odvahy a po dlouhým schodišti stoupám vzhůru. Za
výstup zas až tak odměněný nejsem. Stará pagoda je v troskách a je tu jen menší stúpa. Už chápu zmínku v průvodci, že stúpu poškodila bomba. Nějaký týpek co tu posedává na mě radostně kyne. Mám to tu projitý asi za minutu a chystám se vyfičet pryč. Typos mě však odchytává, že je to placený. Tak je to teda pěkné šméčko od něj. Jinač bych si lístek asi nekoupil, kdyby na mě vyrukoval hned zkraje. Funguje to tu ale podobně jak v Čechách, dávám mu 2000 Kipů (4Kč) do ručky a mám to bez vstupenky. Pán je rád i když to je i na místní poměry pakatel.
Začíná se šeřit, což potvrzují i zemědělci pomalu se vracející z polí. Tak musím taky šlápnout do pedálů, abych přijel ještě za světla. Nerad bych se tady motal po tmě. Nakonec jsem rád, že nacházím cestu zpět k půjčovně, ulice jsou si tu podobný jak vejce vejci. Kupuji lahváče a jdu sním na net, aby se mě pěkně spisovalo. Pak frčíme na véču, kde si nesmím opomenout koupit další pivko, protože bude laoské poslední. Potkali jsme totiž Anglány a ty si nakonec vybrali tří denní treking do hor, což je na nás moc. Tak jsme se
tedy rozhodli, že to tu balíme a zítra už pofrčíme do Číny. Na hranice je to jen nějakých 45km. Večeři nám zpestřuje postarší Frantík, co se po Jihovýchodní Asii motá už několik let a vypráví nám historky. Příjemné je, že turistů tu nejsou takové mraky, jako v Prabangu. Do vedlejšího guest housu jdeme ještě koupit lístky na zítra. Bus na hranice stojí 50 000 (97 Kč) + 10 000 (19 kč) za odvoz na autobusák. Tahle linka na bus a zpět je pro místní drožkaře asi dobrý bisnis. Pak už se frčíme vyspat, zítra vstáváme docela brzo.

Den 14, Cesta do Luang Namhty - Díl druhý

…Překuluje se půlnoc a spánek nepřichází. Ono je to vlastně téměř nemožný vedle blešouna usnout. Ani jeho kámoš co neustále zamnou chrchlá není pro spánek to pravý. Koukám tedy chvílemi do tmy a docela lituji, že to nejedeme přes den. Přejíždíme ve strašných krpálech několik pohoří. Řidič to docela řeže, tak doufám, že neskončíme v nějaké rokli. Na záchodový pauze mizí pán Blecha, za docela velké akrobacie přes lidi a štokrlata, ven. Takže si všímám malého klučiny sedícího vedle Nadi. Na ten pohled asi nikdy nezapomenu. Má vytřeštěný oči, v jedné ruce v pytlíčku sváču a v druhé ruce taky plný pytlík, ale zvratek. Podívám se na něj za hodinu, ale vůbec se nepohnul. Sedí pořád úplně stejně, akorát se klepe jak ratlík. Zastavujeme v naprosté pustině, kde vystupuje pán Blecha a všichni jeho kumpáni. Dost mě to těší protože doufám, že se mě teď podaří konečně vytuhnout.
Probouzím se a zjišťuji, že stojíme na nějakým parkingu s betonovým barcem, tak to jdu okouknout ven. Je 4:40, takže čas, kdy bychom měli být už skoro hodinu na místě určení. Ptám se jednoho týpka, zda to už není Namhta a on že je. Druhý zase kroutí hlavou, že ne. Není tu ani živáčka a z turistů nevystoupil vůbec nikdo, tak mě je to dost divný. Ke všemu ani nic neříká průvodčí, který nám po cestě dvakrát kontroloval lístky a ptal se kam jedeme. Vracím se v klidu do autobusu, protože si říkám, že když jsme na lince Luang – Namtha, tak nás stejně musí vysadit na konečný, která bude nejspíš o kousek dál. Všímám si, že klučina ratlík, předtím než odešel ještě vysypal lehce natrávený zelí kousek od mé sedačky, takže další chuťovka. Najíždíme na nečekaně dobrou silnici, tak usínám únavou.
Probouzím se a cedule, která ukazuje, že jsme 111km od Ban Houayxai, ze kterého jsme před třemi dny vyráželi na plavbu po Mekongu, mě vůbec netěší. Docela si nadávám, že jsem si to přeci jen neověřil u řidiče, zda už máme vystoupit. Po chvíli navíc píchneme kolo, tak u silnice přemýšlíme, zda nevystoupit a nestopovat, ale pak se rozhodneme že budeme pokračovat až na konečnou a odtud pojedeme hned zpět, když tedy něco pojede.
Jediný co mě utěšuje je krásná krajina, kterou jedeme. všude zelené hřebeny, kam až oko dohlédne. Míjíme vesnice horských kmenů a tentokrát opravdové. Chýše na kůlech, prasata, psi, drůbež. Hrozně dětí všude. Lidé vaří snídani na ohních za rozbřesku. Tlupy lidí vyráží do svahů, asi vypalovat nová políčka. Obrázky jak ze středověku Evropy. A hned vedle toho naprosto nová perfektní asfaltka. Sice se v průvodci píše, že tu má být prašná, v období dešťů nesjízdná silnice, ale to už dávno neplatí. Rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků z Jihovýchodní Asie i když jen z okna autobusu. Sem se musí za nevšedními zážitky a nejet jako všichni po ose Mekong – Luang Prabang – Van Viegh – Vientiane. Ale jak se říká infrastruktura přináší pokrok, takže díky té silnici to tu může vypadat během chvíle úplně jinak. Po 14 hodinách přijíždíme na terminál v Ban Houayxai. Nechtěně jsme tak udělali kolečko severozápadním Laosem.
Máme docela štěstí v neštěstí. Už tu stojí bus jedoucí na druhou stranu. Za dvacet minut odjezd zpět. Docela brutalita. Jediný, co mě uklidňuje, že nejsme jediný troubové, dalších 8 lidí absolvuje cestu zpět s námi. Takže největším magorem je průvodčí a s odstupem tak trochu já :-). Cesta zpět už není tak zajímavá. Lidé se rozprchli do pralesa plundrovat porost. Na tu atmosféru, která tu ráno panovala však nezapomenu, to bylo úžasný. Nálada se nám zlepšila, když se tentokrát k cíli blížíme. Jak říkal blahé paměti Livingstone, půjdu kamkoliv, když to bude dopředu. Po třech a půl hodinách jsme zpátky v Namhtě. Celkem jsme nakodracali dobrých 650km.

Den 13, Cesta do Luang Namhty - Díl první

Na nábřeží znovu sedáme do naši oblíbené restyky a poslední večeři tady zapíjíme ještě oblíbenějším Lao Bierem. Lehce, ve skrytu duše, doufám, že mě pivečko nebude moc tlačit na předlouhé cestě na laoský sever. Vybírám si k jídlu zase nějakou pochoutku na kokosovém mlíku. Shodujeme se, že Luang Prabang je fakt parádní místo na zevling. Docela by nás i lákalo tu ještě pobyt a trochu se flinkat po okolí. Minimálně na jeden den by tu program ještě byl: koupání se slony, navštívení chrám na druhé straně Mekongu a prochodit venkovské oblasti, které jsme viděli z kopce Phusi. Dnešek každopádně bereme zatím jako nejlepší den strávený v Laosu.
Jdu se podívat do naší cestovky a tam už na nás šíleně kvaltují, že prý bus pojede dřív a čeká se jen na nás. Tak to jsem snad ještě nezažil, aby něco jelo dřív než má, zvlášť zde. Nestíhám se ani převléct z trenkoplavek, tak jen přes ně převlíkám tepláky. To bude zase pohodlné pyžamo na noc v autobuse. Lao se samozřejmě přihlásil o slovo, tak se ptám na záchod. Posílají mě někam do zadu, tak procházím celý rodinný dům a zdravím všechny jeho početné obyvatele. Nekoukají se však nijak udiveně, takže nejsem asi první návštěva tohoto druhu.
Tuk tuk nás odváží asi 6km za město. V Asii jsou fakt úchylný s těmi terminály naprosto z ruky. Přijíždíme na autobusák a zde kupodivu panuje naprostý klídek, žádný chvat se nekoná. Podle tabule stojí lístek do Namthy 70 000 Kipů (135 Kč). My platili v cestovce 100 000 Kipů (193 Kč), ale byl v tom i ten tuk tuk a hlavně by se nám to asi nevyplatilo sem na blind jezdit a zjišťovat jízdní řády. Nakonec vyjíždíme o pul hodinu později než se mělo, takže chvat byl naprosto zbytečný :-). Nejede moc lidí, tak si každý hovíme na vlastní dvoj sedačce, což je docela fajn.
Průvodčí rozdává blicí pytlíky a místní se jich docela křečovitě drží zuby nehty. Vypadá to, že dnes bude veselo. Za chvíli se stmívá, tak se pokouším zabrat, ale díry o velikosti menšího vodního buvola mě tento přepych spánku neumožňuji.
Stavíme v každý samotě a bus se čím dál víc zaplňuje. Začínají se rozdávat štokrlata do uličky a je jasny ze dvojsedadlák neudržím. Přemýšlím, že tradiční přirovnání Laos zem milionu slonů by se mělo změnit na Laos zem milionu štokrlat. I když on to je ve finále docela dobrý nápad. Lepší sedět na štokrleti, než stát v uličce.
Řítí se ke mě nějaký hubeňour, tak mě těší, že se alespoň mačkat nebudeme. Bohužel je to hrozný neposeda. Pořád se hýbe vyskakuje, řve na kámoše vzadu. Nemá prostě chvíli stání. Přezdívám mu pán Blecha. Za chvíli se zamnou ozvou zvuky nevěstící nic dobrého a kamarád pana Blechy plní pytlík. Bohužel musím konstatovat, že ze vším se do pytlíčku nestrefil. Bude to asi hodně dlouhá a smradlavá noc....

Vesnice Hmongů

Na zpáteční cestě do Luang Prabangu nás zase čeká obligátní návštěva vesničky horských kmenů, tentokrát Hmong. Jsem opravdu zvědav, co to bude zase za šílenost. Skutečnost nečekaně překonala i mé nejbujnější představy. Vesnicí vede betonový chodníček, takže turista jde předem daným okruhem kolem malých stánků se suvenýry. Síla největší. Naďa navíc málem rozdupne malé kuře, takže masakr mohl být ještě větší. Pohledy na prosté chaloupky a děti popelící se mezi domácími zvířaty jsou však zajímavé.
Zvlášť v kontrastu se sloupy elektrického vedení opodál. Člověk si alespoň nějaký názor o životě zde udělá. Dá se říci, že v nějaké, od silnice vzdálenější, vesnici to bude vypadat podobně, akorát bez betonovýho chodníčku a stánků. Roztomilá je holčička s miminem na zádech, žebrající o pár Kipů. Při jízdě venkovskou krajinou vidíme zemědělce, kteří by se chytli i v receptáři nápadů. Za krkem mají bambusovou tyč na jejíž obou koncích má přidělané konve, takže kropí dva záhony najednou. Krásně zelené rýžová políčka tu ostře kontrastují s vyprahlími kopci okolo. Necháváme se vysadit u mandarinkového trhu, kde si Naděnka dělá velké
zásoby.

Den 13, Vodopád Kuang Si

Na hotýlku máme nakonec ještě rozepři s dalším panem šméčkařem. Sice jsme včera domluvili cenu za nocleh 15USD, což je podle kurzu 135 000 kipů, chlapík jich však chce 150 000, což mu samozřejmě nedáváme. S krosnami jdeme do cestovky odkud v pul 12 vyjíždíme směr vodopád. Projíždíme obrovským mandarínkovým trhem, tak se hned Nadě sbíhají sliny. Dalších 30 km je už skrz laoský venkov. Můžeme sledovat vesničky a pikniková místa plná hodujících místních. Přijíždíme na obří parking který je už plný dodávek, tak očekáváme další brutální nával. U boudy se platí vstupka 20 000 kipů (39 Kč), což je tady asi standardní cena, protože tolik jsme platili jak za chrámy, tak i za ten „výhledový“ kopec. Z druhé strany vstupenky je i malý náčrtek s pěknou English poznámkou, že je „nat to scale“.
Z parkingu se jde ještě pár set metrů pěšky. Přicházíme k vodopádu a vypadá to, že jsme se nemýlili – Kousek od něj je hned narvaná restaurace a vyhlídkový mostík přes jezírko s krásnou, modrozelenou vodou. Hned při prvním pohledu mě napadne, že to tu vypadá jak v miniaturních Plitvicích. Vodopád sám o sobě je docela fajn i když vody by v něm mohlo být klidně víc. Má tak 25 metrů do výšky. Všímáme si cesty vedoucí vzhůru do jungle a tam už skoro nikoho nepotkáváme. Je to makačka lézt v tomhle vedru prudce vzhůru po nekonečných
dřevěných schodech, ale vegetace kolem je fajn, zvlášť obrovských pralesních stromů se stale nemůžu vynadívat. Jsme opravdu v království vody, všude stékají menší potůčky. S občasných průzorů je vidět kopcovitá krajina okolo, ale ta šeď je děsná. Fotit to snad ani nemá cenu. Spařený vylézáme na nečekanou náhorní pláň, kde se stezka stává nezřetelnou, tak musíme improvizovat. Snad tu nebude pod spadaným listím nějaká opuštěná mina :-). Čeká nás i brodění něčeho mezi jezírkem a říčkou, která napájí vodopád. Je to dost osvěžující. Ze shora zjišťujeme, že má vodopád celkem tři stupně a úplně celý zespoda vidět není. Takže těch, v průvodci avizovaných, 40 metrů klidně může mít. Potkáváme skupinku turistou jdoucí husím pochodem za místním guidem, tak si jako už poněkolikáté můžeme říci, ještě že chodíme na vlastní pěst. Sestupujeme druhou stranou, kde je i krátká odbočka mezi první a druhý stupeň vodopádu. Naďa jde nesupěná, protože jsme se lehce chytli, napřed a odbočku přechází, tak tam zatáčím sám. Stezka je trošku krkolomnější ale výhled stojí za to. První stupeň je
hezčí, než ten co je vidět od zdola. Pod vodopádem vede stezka podél říčky s jezírky. Opravdu malinké Plitvice i když ta voda je tu snad ještě mléčnější. Je tu spoustu zastřešených laviček pro piknikáře. Rozdělení práce je spravedlivé, ženy připravují jídlo a muži na vše dohlížejí s lahváčem Lao biera v ruce. Vrcholem jsou koupací laguny, což dost pozvedá tenhle výletík. Řácháme se hned v té první docela dlouho, téměř, samy pod malými kaskádami. Obklopuje nás krásná příroda, prostě pohodička. Po vykoupání zjišťujeme, že druhá laguna o kus níž byla ještě o fous hezčí. Poslední, takovou smutnou, atrakcí tohoto místa je výběh medvědů sirotků, jejíchž rodiče zastřelili pytláci. Je jich tu asi dvacet a vyvádějí opravdu psí kusy. Lezou po stromech, tak rychle, že se potvrzuje pravidlo, že medvědovi člověk neuteče. Sice nejsou moc velcí, ale i tak bych je nerad potkal ve volné přírodě. Hned vedle má výběh i tygr, ale ten se naším očím skrývá. U mikrobusu jsme v domluvenou hodinu, bohužel musíme všichni čekat ještě skoro půl hodinu na free intelektuální Američanku, která se jen hloupě směje. Na tržišti, alespoň testuji kynuté knedlíky, na které mám už delší dobu chuť. Jeden je
slanou náplní a druhý s kokosem, docela fajn.

Den 13, Rano v Luang Prabang

Hned brzo ráno vyrážíme po mekongském nábřeží. Jdeme se podívat na nejvýznamnější laoský buddhistický chrám wat Xieng Thong. Na místě se nachází soubor pěkných budov, kterým vévodí krásný hlavní sim (ordinační síň) z roku 1560. Netřpytí se to tady zlatem jak v Thajsku, ale i přesto má chrám větší kouzlo jak jeho sousedi za hranicemi. Stěny jsou pokryty mozaikami znázorňují život v Laosu či nějaké eposy. Zlato je schované až vevnitř chrámu. K naší radosti tu zatím téměř nikdo není, tak si to tu
můžeme prohlídnout v klidu. Zatím je to určitě nejhezčí chrám tohoto typu, co jsme viděli. Odtud pokračujeme až k soutoku řeky Nam Khan s Mekongem. Přes řeku je krásný bambusový most, tak ho jdeme otestovat, i když na první pohled vypadá docela vetchý. Přecházíme ho naštěstí bez ujmi na zdraví. Samozřejmě by to nebyl Laos, aby tu neseděla, pod hodně provizorním přístřeškem, holčina a nevybírala mýtné. Jedna cesta vychází na 2000K (4Kč). Podle koryta to vypadá, že i tenhle vedlejší přítok se dokáže pěkně rozvodnit. Pak se prodíráme
křovisky k cestičce spojující vesničku a osamocený malý wat, v jehož okolí meditují v klidu mniši, bez obtěžování turisty s foťáky. Samozřejmě do doby než jsme sem přišli my :-). Jsou to ale pěkní čuníci. Modlitby se odehrávají na pěkném smeťáku. Odpadků je tu po zemi poházeno nejvíc, co jsme zatím viděli. Jinač je v Asii až nečekaně čisto. Od chrámu jsou pěkné výhledy na Luang Prabang a na údolí řeky Nam Khan, jejíž břehy jsou zase do posledního využity zemědělci. Mníškové tu bydlí v prostém dřevěném baráku na kůlech. Klid a atmosféra
tohoto nemasového místa na nás dost působí. Jsme rádi, že nás cestičky vedoucí buší neodradily k cestě sem. Vracíme se k mostu, zase platíme mýto a po nábřeží řeky Nam Khan jdeme zpět do starého města. Máme namířeno ke svate hoře Phusi, jak se říká pahorku nad městem. Takový místní Olymp. Po cestě nás však zmáhá hlad, tak si na hlavní třídě dáváme, zde oblíbenou a rozšířenou, american breakfast v podobě vajíčka, smažené slaniny, párků a šunky. Bagetka samozřejmě nemůže též chybět. Ulice už je zase
přeplněná davy turistů, tak jen můžeme vzpomínat na pohodu u chrámu na druhé straně řeky. S plnými břichy se vydáváme na výstup na horu, což se ukazuje jako ne úplně dobrý nápad. U vstupu nás zase chce šméčkař obalamutit s lístky. Jakože zaplatíme a pak pán nějak zapomíná vydat vstupenku. Nedáváme se. Kopec převyšuje okolí asi o 100 metrů, tak by výhledy byly krásné, kdyby zase nebyl ten děsný opar spojeny s všudypřítomným čoudem. Místní mají prostě nutkání stále něco spalovat. V průvodci píšou, že
je to způsobeno stěhovavým hospodářstvím horských kmenů, respektive nevědecky řečeno vypalováním forestů. V březnu a dubnu tu má být snad úplně nejhůř, ale i teď není vidět dál než na kilometr. Na samotném vrcholu jsou dvě zajímavosti: 24 metrů vysoká stúpa viditelná skoro odevšad a rezavějící kulomet, v tuto chvíli obsypaný dětmi. Pak je tu taky buddhistický šopík s vonnými tyčinkami a štěbetajícími ptáčky v pidi klíckách vzbuzující v Evropanech soucit. Místní jim obřadně kupují svobodu, ale prý jsou
ty ptáčkové naučený na zrní a zas se vrací dobrovolně zpět do klícek. To je ale biznis. Scházíme dolů ke královskému paláci, který má být teď muzeem, ale do check outu v hotýlku nám už moc nezbývá, tak se sem vydáme až odpolko, protože teď bychom museli zase fofrovat, což se nám vůbec nechce. Nějak se na nás podepisuje neuspěchaná atmosféra, která tu panuje. Při cestě na hotel míjíme super bufáč s rybama, ale též nestíháme.

Den 12, Luang Prabang

Vystoupáme po schodišti z přístavního mola do první uličky a hned na nás dýchne kouzlo tohoto města. Jsou tu pěkné domečky, ještě po Francouzech. Všechno pěkné, upravené. Obcházíme guest housy, s tím že jsme si dali limit 10USD za pokoj. V Thajsku jsme totiž platili kolem 7USD. No moc se nedaří. Je tu fakt drahota, na asijsky poměry samozřejmě. Na Evropu i tak pohoda. Motáme se v uličkách a potkáváme známé tvare z lodě. Dá se říci, že 150 ohařů najednou vyrazilo hledat ubytování :-). Nakonec zvedáme limit na 15 dolcků a i tak to je to docela problém. Nakonec přeci jen nacházíme.
Na hotelu se nechceme moc zdržovat, tak hned vyrážíme do města. Hlavní třída je opravdu luxusní. Drahé restaurace pro o něco západnější turisty, než jsme my. Procházíme tržištěm, kde mají nečekaně pěkné věci, tak nakupujeme i s vidinou toho, že se teď s tím budeme několik týdnů tahat. Nakonec kousek od přístavu nacházíme dobrou putyku zatím s nejlevnějším pivkem v Asii. Navíc výborně vaří, takže sem skočíme i zítra na obídek.
Docela dlouho šachujeme jak dál pokračovat. Chceme totiž vyrazit co nejdříve na sever, abychom opustili klasický laoský okruh a konečně se zbavili těch davů z lodi. Nakonec jsme to v cestovce zařídili tak, že si to tu ráno projdeme ještě jednou za světla, v 11:30 se pofrčíme vykoupat pod nějaký věhlasný vodopád a v 18 nasedneme na noční bus do Luang Namthy, která je už blízko čínských hranic, našeho dalšího cíle. Sice jsme původně plánovali, že odtud pojedeme přímým spojem do Kunmingu, hlavního města čínské provincie Yunan, ale to bychom z Laosu neviděli opravdu skoro nic.

Den 12, Plavba po Mekongu 2

Dnes se má prý odplouvat už v devět, tak jsme opravdu zvědavý, jestli nebudeme mrznout na člunu dvě hodiny jako včera, než se pán kapitán rozhodne odrazit. Nakonec si přeci jen jednu bagetu v hotelu dáváme, ale je dvakrát tak dražší než na trhu, tak zůstáváme u jedné i když pikolík stále opruzuje, že budeme mít na lodi moc velký hlad. Nakupujeme tedy až ve stánku, kde se potvrzuje, že se sýr v místním pojetí = tavená veselá kráva, což je jediná značka, co tu vidíme. Snad jedinou výhodou přeturistikovaného Pakbengu, mimo bagetek a pivka, je krásná vyhlídka na řeku. Za pěkného počáska by to bylo žůžo. V přístavu se dozvídáme dobrou novinu. Dnes se pojede ve dvou menších lodí, tak to bude snad snesitelnější. Jsem tentokrát nabalený ve všem co mám, tzn. 3trika, lehká mikina a goráčovka. V sandálech mám, jak francouzský elegán, ponožky. Po hodině plavby konečně vylézá sluníčko! Dnešní plavba se nám zpočátku už tak zajímavá nezdá, přeci jen je krajina dosti podobná jako včera. Ale i tak vidíme pár zajímavých scének ze života. Jedno děvče má super zavazadla – speciální proutěný přepravky se silně skomprimovaným
ptactvem. Ať žije ptačí chřipka. V jednom přístavišti pracovní sloni tahají klády a velkou nákladní loď, tak je vidíme konečně i jinak než jako „vozítka“ pro turisty. Sice krátký, ale možná nejsilnější zážitek z celé plavby. Buvolové se samozřejmě zase rekreují, jsou to fakt děsní zavlíři. Zatřepou ušima, pak ocasem a takhle pořád dokola v pravidelných intervalech. Občas vidíme na pláži políčko s pilným zemědělcem. Jak se mu podařilo zasadit zelený na písku je pro mě tak trochu záhadou. Asi se musí pěkně ohánět, protože podle rysky na šutrech, to tu musí být dost často pod vodou. Omladina, co to trošku
včera víc přehnala s Lao bierem, úspěšně pospává, takže je dnes na lodi i o něco větší klídek. I němečtí superstárové jsou dnes potichu, asi jim za včerejších árií vyschlo v krku. Relativně rovinatý úsek, kde je řeka do šíře rozlitá, střídá zajímavější, docela soutěskózní část. Míjíme vesničany, co se z břehu snaží prodat nějaké šátky, ale loď nezastavuje, tak netuším jaké můžou mít kšefty. Sluníčko konečně zase svítí osto šest, už jsme si mysleli že je Laos zemí pana šediváka. Po asi 7hodinach připlouváme k
zajímavým vápencových homolím. Je to s přehledem nejhezčí část dnešní plavby. V jedné z nich, o kterou se Mekong lomí z východního směru na jižní, je i slavná buddhistická jeskyně Pak Ou. Náš kapitán zde nestaví, tak se sem znovu plavit nebudeme i když jsme návštěvu této svatyně měli původně v planu. Po změně směru opouštíme kaňon a koryto se rozšiřuje. V pul 6 přirážíme do přístavu v Luang Prabangu. Vítá nás pěkný lesík palem lemující nábřeží. Dlouhých 300 km Mekongu je za námi. Sjezd tohoto veletoku je opravdu krásný zážitek. Můžeme jen litovat, že
nám, hlavně včera, nepřálo víc počasí a byli jsme na lodi namačkaný jak kuřata v drůbežárně. Poslední pohled na řeku, přes řadu loděk, ve svitu nízkého sluníčka a rychle hledat hotýlek.