Den 112, Jbel Toubkal (4 167m)

Noc byla taková, jakou jsem očekával, trpěl jsem žízní a ještě mě jako bonus něco kousalo. Původ breberek jsem radši nezkoumal.
Ve 3:45 někomu nekonečně dlouho vyzvání budík, ale zdá se, že jediný koho probudil jsem já. Nakonec jsou to ty holky. Vypadá to, že chtějí být na hoře snad úplně první. Samozřejmostí, že chtějí na vrcholu vonět, tak spreje jedou na plnej céres, že si říkám, zda se z toho neudusím. My jsme si včera naopak řekli, že na nějaký východovky pečeme a budeme vstávat až někdy před 7. Dan je však neposednej a nekompromisně dělá bordel už v 4:50. Jeho oblíbené několikaminutové šustění igelitkama je tentokrát doplněno i pořváváním. Prý už nemůže spát a nechce se tu nudit. Neuvědomuje si že nevstává do své bankovní kolbenky, ale že je v horách :-).
Prý jsme na chatě už poslední. Koukám z okna a karavana je fakt s čelovkama na hangu, možná 200 výškových nad chatou. Vyhazujeme z krosen nepotřebný věcí, hlavně spacáček to dost ulehčuje a vyrážíme do šera. Je půl 6, krásný čas na procházky. Není mě vůbec dobře a první kroky nejsou vůbec o pohodě. Hlavně se nezastavovat, to pak je tak 5 silných tepů do hlavu. Asi fakt úpal, protože to jsem ještě na horách nezažil.
Dneska to bude asi o morálu. Sice jsme si včera říkali, že ještě odpoledne obejdeme nástup túry, abychom se ráno nemotali, ale k tomu nedošlo, tak máme terén okouklí jen ze střechy chaty, kam jsme se včera vyškrábali kvůli chytání signálu. Hned za chatou se musí překonat malý kaňunek, takže jediné "lezecké" pasáže jsou hned nazačátku. Dost lidí psalo o
nepřijemném suťáku hned za chatou, ale stačí ze začátku jít pravou, jakoby vzdálenější cestou a pak sledovat mužíky a nechá se docele dobře obejít. I když ve tmě s čelovkama by se správná cesta hledala těžko. Krajina se postupně nasvěcuje sluníčkem, takže odstíny oranžové jedou o106. přes menší indispozici postupně dáváme jednoho člověka za druhým. Stále se
stoupá zastíněným údolím, tak budu víc fotit až cestou dolů. Občas tu jsou zbytky sněžných polí, ale jde se po nich asi jen 3kroky. Celkově je to blbá, nezáživná cesta. Hůlky nám tu do sutě chybí fakt dost. Od 3 600 metrů je už konečně vidět hlavní masiv. Doháníme dvojičku chlapíků výstavně oblečených do outdooru, ale zdají se, že mají problémy s výškou.
Zastavují se co 20 metrů. Silně nás přitahuje sedlo. Chceme konečně vidět co je na druhé straně. Po cestě jsou i
zkratky vedoucí suťoviskem přímo na vrchol bez zacházky k sedlu, ale rychlejší varianta to asi není. Konečně jsme v sedle (3 900m). Na druhou stranu je o dost drsnější spád, ale vše do dáli je v brutálním oparu, takže to dnes o moc pěkných rozhledech nebude.
Hora nás tedy dnes za námahu téměř neodmění :-(. Vede tu i cestička na druhou stranu na Toubkal West (4 031m), na který jsem původně chtěl taky dnes vylízt. Není daleko, ale čeká nás neplánovitý sestup až do doliny, tak ho nejspíš nedáme. S častějšími odpočinky stoupáme na vrchol a až těsně před ním zjišťujeme, že to byl falešný cíl. Toubkalova vrcholová pyramidka je ještě o něco dál.
Pusté výstupové údolí už máme panoramaticky pod sebou. Po dvou hodinách jsme konečně tu. I Hurá, celá severní Afrika je pod námi! Místo delšího výskání jsme rádi, že si můžeme sednout na volný kámen. Škoda jen, že jsme vrcholu nedocílili v plné sestavě, ale jen tři. Samotný vrchol je dost rovinatý, tak se tu narve těh snad 50 lidí, co tu akorát je. Prostě je tu dost velký nábuch. Jak v nížině otravujou cestovky s 30-50 lidmi v tlupě, co vše ucpou, tak tady stejně působí karavany.
Všichni Englandi z karavany mají expediční trička i vlajku. Působí to trošku směšně, když jim vše vytáhli koníci. Výhledy jsou pěkné jen po okolních horách, které nepůsobí o moc menším dojmem. Dálky jsou zamžené, ale je vidět jak Armound, tak i Imlil, takže je Toubkal vidět po celou cestu výstupu. Snake nás informuje, že ten starší týpek z outdooristů se ve finále skácel jak podťatej a kdyby ho ten druhý nezachytil, tak se asi slušně rozseká o skály. Asi mu zdejší, o něco ridší vzdoušek, moc nesedl. Je tu taky menší skupina Španělů, což jsou větší pohodáří, otevřeli láhev vína a dávají si do nosu. Není to sice moc moudrý nápad, ale asi uznávají heslo, že nejen řidič musí být veselý. Jsme rozložený u vrcholu a s trpělivostí hlídacího psa čekáme až se karavana zvedne a vysmaží. Nakonec se toho po půl hodině dočkáváme a hned je tu o dost větší pohoda a klídek. Po chvíli odcházejí i Španělé a nakonec jsme tu úplně samotný. Po hodince lehkého aklimatizovaní na Jižní Ameriku vyrážíme na cestu do doliny. 2 500 metrů výškových dolů v jednom dni, to bude nový rekord, určitě protrpěný. Máme se na co těšit a dan předvídá, že se do Imlilu dobelháme jak figurky :-)

Den 111, Výstup na Refuge du Toubkal (3 207m)

Vystupujeme z auta a hned nás obstupují bonjurové. Jeden chce prodat mapu okolí Toubkalu za nehoráznou částku, druhý je důležitější, protože se představuje jako "guardian" tohoto plácku. Vypadá sice tak trošku jako starý notorik kombinovaný s kriminálníkem ze staré školy, ale účtuje si jen 20Dirhamů (44Kč) za noc, tak to je OK. Jelikož jsme krosny připravili už
včera, jsme připravený za okamžik. Zamikáme Logana a vyrážíme stříct nejvyšším severoafrickým horám se svými čtyřtisícovými výškami téméř porovnatelné s Alpami. Městečko Imlil, vtipně nazvané marocký Namche Bazar, je trošku víš než naše Sněžka. Má 1 700 metrů nad mořem, tak nás dnes čeká 1 500 metrů výškových do kopce, což není úplně málo. Pěší vzdálenost, která však
nemá v horách praktický význam je asi 12 kilometrů. Jsem docela zvědavý jaký nás čeká počasí. V cestopisech, co jsem četl, lidem docela často propršelo či prosněžilo. K bouři to taky občas daleko nemělo. No my zatím máme naprosté azůro. Je kousek po 12, takže navíc brutální vedro. Nejdříve musíme projít uličku velmi aktivních prodejců. Je vidět, že Maroko je Čechy "fucking found", protože stačí mezi sebou
promluvit a už všichni řvou "ZADARMO" "ZADARMO" nebo "nený drahý". Kupuju hromadu banánů a ty kupodivu zadarmo nejsou i kdyč taky něco málo české krve v sobě mám :-). Pohlcuje nás lesík ve kterém je nečekaně občas i turistická značka. Sem tam se musíme na rozcestí pro ujištění ptát, ale cesta je více méně zřejmá. V lesíku se nás místní ptají zda nechceme pronajmout oslíka, ale my
si chceme Toubkala vyjít natěžko. Po překonání lesíku, jsou táhlé zatáčky s malým stoupáním, cesta dobrá pro muly, pro člověka otrava. Nahoře je dokonce malá silnička, kterou akorát chrastí auto s nějakýma dvěma turistkami. Hmm pěkně si to zkrátili. Odtud jsou už první výhledy: na Imlil ztracený v lesíku a okolní vyprahlé hory. Máme za sebou prvních 200 metrů výškových a cesta teď vede
pěkně po rovince. Jsou tu další obchůdky a jeden s prodejců nabízí Fergymu obrovský koberec. Samozřejmě mu radím, aby ho vzal. Jak pěkně by se mu stoupalo Na toubkala s 20 kilovým kobercem přes rameno :-). Přes úzký kaňon je vidět pěkná sousedící vesnice Aroumd. Nečekaně nás čeká i klesání do velikého kamenitého koryta řeky
Mizane, jejímž údolím budeme vlastně stoupat až k chatě. Kolem cesty jsou třešňové stromy pěkně obalené, bohužel nic v dosahu mých hbytých ruček. Jdeme po kamenitišti a na obzoru vidíme hradbu zatím, oproti nám, hoooodně vysokých. Zatím netušíme, která z nich je Toubkal a zda je odtud vůbec vidět, ale každopadně budeme zítra stát na té nejvyšší z nich, teda doufáme. Počásko
na focení moc není, takže už předem tuším, že fotky budou jen stylu dokument. Cesta vede na druhou stranu, tak děláme s krosnou kamzičí skoky přes kameny. Čeká nás další stoupací etapa a čím jsme víš tím je lépe vidět jak je to říční koryto gigantický. Po cestě je dobrý bufáč. V proudu zavlažovacího kanálu typos chladí limči. Pusté horské kamenité scenérie tu narušují stromový
samotáři. V kopci se roztrháváme na dvě skupiny. Akorát když míjíme první karavanu snad dvaceti lidí, kterým nesou bagáž koníci se karavana zvedá k dalšímu pochodu, tak nasazujeme s Fergym rychlejší tempo, abychom je měli za zády a na chatu došli dřív než oni. Stoupání se zmírňuje a hluboko pod námi si v klídku zurčí říčka. Na obzoru se objevuje něco jak veliká hromada sněhu. Ve skutečnosti je to velký kámen natřený na bílo, který signalizuje hrob svatého muže, takzvaný marrabout. Leží přímo na soutoku dvou údolí. Dle mapy by tu měla být vesnička Chamcharouch (2 300 m), ale jsou tu jen prodejní baráčky. Těsně před, jak by řekl Snake, marockou
fakeovou vesnicí, je docela pěkný vodopádek. Bohužel ho radši nefotím, protože tam neuvěřitelně dlouho exhibuje jeden marocký typos svlečený do půl těla. No s jeho ženskou postavou (prsa trojky) bych tam asi tak dlouho nepředcvičoval. Z Chamcharouchu začíná nejdelší stoupání v kuse, víc jak 600 metrů kopcových. V půlce potkáváme další karavanu, tak místo odpočinku zase
šviháme, abysme je nechali za zády. Nejhorší je vyhýbání se koníkům. Jsou tak široký, že je to docela o akrobacii. Každopadně kam se na to hrabou karavny v Ladakhu, tady jich je fakt hodně. S podporou a cestou na tři dny ten berg musí dát snad každý. Míjíme další občerstvení, kde Fergy kupuje kolu a ta nám docela helfuje. Hory jsou tu opravdu extrémně vyprahlý a to málo sněhu co tu zůstalo to nemůže
dostatečně osvěžit. Mé slova tak trochu vyvrací, krásně kvetoucí žlutá květena. U sněžného splazu akorát pomocníci připravují stanový tábor, nejspíš pro tu pomalejší karavanu. Cesta se znovu narovnává a vypadá to, že nás čeká už jen závěrečný dlouhý traverz. Začínáme být docela odvařený, hlavně z vedra a relativně těžký krosny. Tempo jsme dnes dost přestřelili. Litujeme, že jsme nevzali hůlky, Logan by je uvezl. Děláme odpočinek s
výhledem hluboko do údolí a vyhlížíme kluky. Zvolňujeme a děláme delší odpočinky, hlavně proto, že jsou karavany daleko za námi a chata už je taky konečně vidět. Za chvíli vidíme na obzoru samotného Snakeho s Ivanovými hůlkami, což nás překvapuje. Hned se vkrádají otázky kde je Ivan. Čekáme po chvíli na Snakeho a ten potvrzuje naše černé obavy. Ivanovi se udělalo nějak špatně
a výstup v cca 2600 metrech zdal. Bude na nás čekat v dolině. Je jasný, že musíme změnit plány. Hned zítra po výstupu na Toubkala sešviháme zpět dolů. Bylo by dost nekamarádský ho tam nechat čekat dva dny. Už docela před chatou míjíme další stanový tábor. A už jsme konečně tu, ve 3 207 metrech. Čeká mě tu prozatím letos druhý nejvyší nocleh. Lehce zavzpomínám o něco víc
položenou tibetsko/čínskou Shangri La (3 300m) /den 22/, kde jsem padal zimou, tady mě třeští hlava vedrem, bohužel asi malý úpal. Můžu zase litovat, že jsem doma zapoměl svůj "trekový" klobouk. Před dveřmi stojí chlapík a ubytování je "no problem". V chodbě je gigantický botník, kde každý musí odložit boty. Doufám, že si je poznáme, všechny jsou brutálně zaprášený a vypadají tak trochu stejně. Sídlíme v prvním patře.
Všichni tři jsme nějaký mrtví, tak po chvíli zalézáme do spacáku a kecáme. Bolí mě hlava a trpím žízní, takže očekávám výbornou noc. V Osum vytuhávám a v deset se budím skoro jak v lehký horečce. Přišly nějaký holky a dělají docela binec. Noc prostě asi moc o spánku nebude :-(

Den 104, Oáza

Beduín se nás ptá jestli ještě nechceme skočit na čaj, tak neodmítáme. Místní restaurant je opravdu stylový a my se už těšíme na první marocký mátový čaj. Nalívá se z velké výšky, aby se při pádu alespoň trochu ochladil a je sladký jak cumel. Popíjíme docela dlouho a pak si vyslechneme nabídku na prodloužení cesty o návštěvu oázy a jezera Dayet Srji, kde se mají vyskytovat plameňáci. Je to navrch necelých 8stovek, tak to bereme. V těhle případech, kdy se rentujou džípy či jiné tága je počet lidí ve výpravě 4 naprosto ideální. Pěkně se to rozpočítá.
Venku se mezitím dost zvedl vítr a všude poletuje písek. Ranní světlo už zmizelo, tak už duny nejsou tak krásný jak předtím. Jedeme souběžně s
dunami a cesta se zdá sjízdnější i pro nějaký sedan. Každopádně musí člověk vědět přesně kudy jinak by to tu zavánělo malérem. Po cestě nás stopuju nějaký beduínuv známý. Leze si na střechu, takže když ho po chvíli vysazujeme, musíme si tam taky se Snakem vylézt. Je to o dost lepší zážitek, koukat se na krajinu pěkně z vrchu. Jedeme však jen chvíli v oáze
jsme coby dup. Hned na kraji místní zeleně je docela velký koryto, kterým teče kupodivu docela dost vody. Prý je to všechno z dun. Na první pohled se to zdá nemožné, ale pod tím pískem je kamený podloží, kde se asi veškerá vlhkost zachytí. Prý si můžeme projít oázu s místním guidem nebo rovnou jet. Jdeme do oázy, což je nakonec masová záležitost, protože kromě našeho guida s námi pokračuje devět dalších klučinů se školníma brašnama. Kdo si představí pod oázou nějakou romantiku, tak se dost plete. Je to vlastně jedno velké zemědělské družstvo. Po celé ploše je úrodná půda využita do posledního. Mistrné rozvody vody s průběžným
zaléváním jednotlivých políček. Valná většina "stromů" jsou datlové palmy. Přilehlá vesnice je zase už v pustině a vypadá velmi chudě. Na ulici najednou začnou kluci sundávat "školní" tašky a vyndávat z nich sortiment na prodej. Snake to klasicky ohodnotí, že je v Maroku opravdu všechno fake i školní taška :-). Bohužel nás nic z nabízeného sortimentu nezaujalo, tak frčíme dál a
tím se celého davu zbavujeme, protože jim bude asi docela dost dlouho trvat než to zpět zabalí. U džípu nás chtějí ještě nějací místní týpci nahnat do svého šopíku, ale my už jen dáváme klučinovi-guidovi nějaké drobné a vyrážíme směr jezero.

Den 104, Erg Chebbi

Ještě z kraje zkouším jaký je posezení v poušti, abych nabral sílu na pochod po písečných horách. Poblíž je vidět beduínský tábor, tak můžeme trošku litovat, že jsme sem nestihli dojet už večer a spát jak nomádi v poušti. Sice když vidím jak se tu všude písek přesípá, by to asi vytoužený širák nebyl, ale i tak by to určitě stálo za to. Alespoň důvod, proč se do pouště zase
někdy vrátit :-). Občas s písku trčí nějaké travnaté porosty, což tak trochu nechápu, jak tu můžou přežít. Je to tu naprosto super, jen si říkáme, že kdyby začal víc fučet vítr, tak by to tu bylo docela o život. Nikde zatím není vidět velbloud, tak Snake vytváří alespoň fakeovýho. Vylézáme na nejvyší dunu a zjišťujeme, že dál jsou ještě větší a větší, až do nedohledna.
Už nám pomalu vypršel čas na prohlídku, který jsme domluvili s beduínem, když tu nájednou zahlídnu, jak zpoza duny vykoukne velboud a za ním další a další. Je to super pohled. Velbloudi tu chodí normálně s turistama nebo v doprovodu a my máme štěstí na naprosto osamocenou skupinku. Stádo černých vede bílí velbloud, tak Snake rozvádí teorie o
bílé rase, která prý platí i u velbloudů :-). všichni kolem nich lítáme a pokoušíme se udělat nějaký kloudný snímek, ale velbloudi si zvolna pokračuji svoji trasou, tak je to trochu boj. Zážitek je umocněn, že mimo velbloudů a nějakýho chlapíka na obzoru tu není mimo nás živá noha. K džípu se vracíme okouzleni krásou pouště.

Den 104, Cesta na Erg Chebbi

Krutý budíček nás uvádí do života už před pátou hodinou ranní. Vykukuju z okna a zjišťuju, že náš hotýlek má bazén. Škoda, že jsme včera přijeli až za tmy a nevšimli si ho. Mohli jsme se příjemně osvěžit po dlouhém únavném dnu stráveném v krásných soutěskách. Před hotelem zjišťujeme, že Frantíci, co tu s námi parkovali jsou už pryč, takže zas až takový ranní ptáčata nejsme. U rozcestníku naposlední chvíli měníme plány a vyrážíme místo zajížďkou přes Rissani zkratkou po silnici R702 směr duny. Já mám sice zjištěno, že by tahle asfaltka měla brzo skončit, ale Ivanovi prý ukazuje GPS, že vede téměř až k dunám. Drandíme si to pustými pláněmi na kterých jsou občas už úseky s pískem. Vyjíždíme do malého "průsmyku", který rámuje snad nekonečný hřeben malých kopečků. Tady by se dala jít pěkně smrtelná hřebenovka. Za pasem je obchůdek, jak jinak než s minerály a fosíliemi. Snake zase obhlíží gigantické zatočené šneky, vytvořené nejspíš místním mistrem sádrařem, než matkou přírodou :-). Akorát je východ slunce - tak to máme trošku zpoždění. Tím pádem se moc nezdržujeme a pádíme dál.
Zrovna, když Ivan hlásí, že by tu mělo vést asfaltovek "do bludu", tak po 18km asfalt končí a jak by řekl Fergy - přesně "in the middle of nowhere". Stojí tu jen opuštěný dům se suvenýry, jinač vůbec nic. Džíp, co se řítí po vedlejší pistě, nás problikává stylem dál na to nemáte a na pámatku nám tu nechá oblak prachu. Najíždíme na pistu a velmi rozvážnou jízdou
pokračujeme plání. Po chvilce míjíme beduínský stan, ale kousek za ním to vzdáváme a otáčíme. Jedeme jak s hnojem a to bysme tam s takovou dnes, touhle cestou, nedojeli, zvlášť, když GPS hlásí duny vzdušnou čarou ještě cca 30km. Všímám si, že u stanu stojí džíp, tak mě napadá spásná myšlenka udělat beduínovy na dnešek program. Ten se tu motá vostře
rozespalý, ale kšeft je kšeft, tak nás samozřejmě sveze. Ještě zkoušíme lehce smlouvat a nakonec za 600 Dirhamů (1 300Kč) vyjíždíme směr poušť. Teď jedeme o dost rychleji a všichni se shodujeme, že na Logana by ta cesta tudy byla opravdu dost drsná. Je tu pár míst, které Dan komentuje, že by tu Logan "lehce zaškytal" spíš si myslím, že by doškytal. A je to tady vyjiždíme na teréní zlom a už jsou Erg Chebbi krásně vidět. Šedá pláň občas pokropená pískem přechází do gigantických dun nasvícených ranním sluníčkem do oranžova. Náš beduín říká, že se odtud táhnou na desítky kilometrů daleko, fakt mazec. Přejíždíme brutální hrb a za ním zastavujeme u restauračního zařízení. Nestačím se tu divit modrému vozítku stojícímu v řadě s jeepy. Ten určitě nepřijel naší cestou. Tak hurá do dun!