Let do Istambulu nad mraky, tak jedinne co si vychutnavame je dobry lunch a pivko Tuborg :-) Za dve hodky a kousek jsme v Turecku
Po par hodinove prestavce a navsteve ochutnavek tureckych delikates necekane vlizeme zase do maleho Boeingu 737-800 a vyrazime na 6h let k rovniku. Nejlepsi casti je vzlet, protoze nad istamulem delame velkou otocku a cely ho mame jak na dlani. Zvlast vyhled na cely Bospor a mesity ve zlatem rohu stoji za to. Pred Egyptem uz mizi vyhled na kraj ve tme a svetylka jsou prakticky jen podel Nilu...
Zobrazují se příspěvky se štítkemTurecko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemTurecko. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 3. září 2010
pátek 12. února 2010
CKS 2008 (zatím jen pár fotogalerií na FB)
Přes hranice v podobě železné opony jsme přejeli do Východního Turecka alias Kurdistánu. Zde jsme navštívili nejen zbytky krásného arménského města Ani, ale i velmizajímavou krajinu v okolí Araratu na hranicích s Iránem
Z Azerbajdžánu jsme se přesunuli do křesťanské Gruzie. Největším zážitkem asi bylo dvě krásné túry v okolí mýtické hory Kazbeg. Hlavní město země Tbilisi se nám také líbilo.http://www.facebook.com/album.php?aid=92836&id=687147701&l=964a8bbd24
Po dvou dnech "odpočinku" v ČR se vyrazilo s novou posádkou do podkavkazských republik. Začali jsme v Azerbajdžánu. Necelý týden v této muslimské zemi se vryl silně do paměti. Oproti Jihovýchodní Asii velký šok nejen v cenách, ale i ve službách. Z hlavního města Baku jsme vyrazili na pěkný trek Kavkazem u nejvyšších azerbajdžánských hor. Poté ještě navštívili pár městeček. http://www.facebook.com/album.php?aid=86706&id=687147701&l=d370304fa2
Desátá etapa CKS proběhla taky v Indonesii, ale na ostrově Java a byla o dost víc náročnější. Bylo to takové rozloučení s Jihovýchodní Asií. Udělali jsme si výlety na Bromo, noční výstup na Merapi a další výlety okolo Jogyakarty. http://www.facebook.com/album.php?aid=97850&id=687147701&l=b66e94baf4
Devátá část CKS v Indonesii byla hodně odpočinková a koupací. Relax na Bali jsme opravdu potřebovali jak sůl. Mimo pláží ostrov nabízí krásnou přirodu a pěkné chrámy.http://www.facebook.com/album.php?aid=83713&id=687147701&l=fa6417069c
Osmá etapa CKS proběhla v Singapore, odrazovému místu do Indonesie. Najednu stranu nás tu pronásledovalo upršené tropické počasí, na druhou stranu jsme si výborně pochutnali v super bufáčích v indické čtvrti. (galerie zatím není)
Sedmá etapa CKS nás zavedla na pár dní do Malajsie. Začali jsme na tropickém ostrově Penang a pak se přesunuli do Kuala Lumpuru, kde na mě noční procházka pod úžasným sci fi mrakodrapem Petronas tower zanechala opravdu silný zážitek. (galerie zatím není) pátek 2. května 2008
Den 87, Istanbul II.
Rano vyrazime smer centrum a ja s povdekem zastavuju u stanku kde chlapik akorat zacina prodavat bagetky.
Po ceste zastavuju taxikare a bavime se o ceste na letiste. Davam mu papir s nazvem naseho hotelu a s odjezdem 4.5 ve 4 rano, takze jsem zvedavej zda opravdu bude v nedeli u nas vartovat. Tvaril se vsak jako ze je rad, ze jsme mu vymysleli plan na nedeli, tak verim ze dorazi :-)
Prvnim cilem je Modra mesita se sesti minarety. Oproti velke mesite v Ankare, kde jsme si uzivali fajn atmosferu jen s par modlicimi si Turky, jsme tady vlaceni stovkami jinych turistu stadove organizovanych. Tak trochu krasa kouzla zbavena. V 9 se otevira informacni centrum, tak si tam jdeme pro lepsi mapicku. Do podzemnich cisteren nejdeme, jednak je tam docela vysoke vstupne 10 lir (125Kc), ale taky jsem tam byl uz pred lety. Do vedlejsi Hagie Sofie tez nejdeme a pokracujeme az do sultanskeho palace Topkapi. Palac funguje jako muzeum a jsou zde sbirky zbrani, klenot, artefaktu od proroku, oblecku atd. Casem se zde tvori neskutecne davy, tak jeste prochazime za extra vstup harem a mizime po trech hodinach pryc. Palac je pekny, ale unavi podobne jako sbirka nerostu v nasem narodnim muzeu. Rozhodne se sem vyplati nabehnout na otviracku. Kolem nadrazi, kde koncil Orıent Expres razime ke Galatskemu mostu pres zaliv Zlaty roh a stoupame smer Galatska vez. Ta se ukazuje stejne draha jako sultansky palac, coz se nam zda jen za vyhlidku prehnany, tak jdeme dal po bulvaru Istiklal, coz jsou takovy istanbulsky Prikopy. Vladne tu pohodova atmosfera a jezdi historicka tramvaj. Bulvar konci na namesti, kde jsou zaparkovany vodni dela, takze se to tu mlelo nejspis pobliz. Z kopce klesame smer fotbalovy stadion Besiktase a dalsi palac Dolmabahce. Jelikoz jsme uz prekulturneni tak jen zevlujeme v neplacene casti a sledujeme jak z niceho nic prichazeji velke vlny a lehce vytopuji primorskou kavarnicku i s nekolika hosty. Jdeme do pristavu, kupujeme listky za 16Kc a uplne nahodne nastupujeme na lod a jsme zvedavy kam nas odveze. Jsou jen dve moznosti bud tam kam chceme nebo pres Bospor zpet do Asie. Frcime do Asie. Chvili tam zevlujeme, davam kebab a tentokrat uz nastupujeme cilene do spravne lodi. Pri plavbe jsou fajn vyhledy na obe strany, zvlast na giganticke transoceanske lode. To ze jsem se trochu posmival vytopenym hostum se me vymstiva protoze jedna velka vlna vlitne na lod a jen me jedineho samotinkeho zkropi. Sul za cas usycha a moje softshell kalhoty vypadaji jak polity pivem, takze trochu vic socialne nez by se me libilo :-).
Z pristavu razime kolem stylovych rybych restyk, tak tam zitra urcite zajdeme. Jdeme na min znamy trh Misir a je tu fajn atmosfera u obchudku s korenim a orisky. Akorat mistni chodi fakt jak muly takze srazky jsou vic caste nez je zdravo. Takova lehci verze indickeho Delhi. Je tu i dost slyset Cestina tak to vypada ze si dost krajanu udelalo prodlouzeny vikendik. Odtud uz je kousek do Sulejmanovy mesity, ktera prochazi bohuzel castecnou rekonstrukci. Je tu tomb s pohrbenymi sultany, ale uz je zavreno, takze az zitra. Na velkym trhu nas odchytava typos a nakonec odchazime se "znackovymı" svetry za vietnamske ceny. Tuhy jako obvykle dorazime na hotel abychom se trosku zregenerovali na nocni vyraz, ale zacina tu hrmet, tak asi koupime nejaky pivo a budeme to preckavat na cimre.
Po ceste zastavuju taxikare a bavime se o ceste na letiste. Davam mu papir s nazvem naseho hotelu a s odjezdem 4.5 ve 4 rano, takze jsem zvedavej zda opravdu bude v nedeli u nas vartovat. Tvaril se vsak jako ze je rad, ze jsme mu vymysleli plan na nedeli, tak verim ze dorazi :-)
Prvnim cilem je Modra mesita se sesti minarety. Oproti velke mesite v Ankare, kde jsme si uzivali fajn atmosferu jen s par modlicimi si Turky, jsme tady vlaceni stovkami jinych turistu stadove organizovanych. Tak trochu krasa kouzla zbavena. V 9 se otevira informacni centrum, tak si tam jdeme pro lepsi mapicku. Do podzemnich cisteren nejdeme, jednak je tam docela vysoke vstupne 10 lir (125Kc), ale taky jsem tam byl uz pred lety. Do vedlejsi Hagie Sofie tez nejdeme a pokracujeme az do sultanskeho palace Topkapi. Palac funguje jako muzeum a jsou zde sbirky zbrani, klenot, artefaktu od proroku, oblecku atd. Casem se zde tvori neskutecne davy, tak jeste prochazime za extra vstup harem a mizime po trech hodinach pryc. Palac je pekny, ale unavi podobne jako sbirka nerostu v nasem narodnim muzeu. Rozhodne se sem vyplati nabehnout na otviracku. Kolem nadrazi, kde koncil Orıent Expres razime ke Galatskemu mostu pres zaliv Zlaty roh a stoupame smer Galatska vez. Ta se ukazuje stejne draha jako sultansky palac, coz se nam zda jen za vyhlidku prehnany, tak jdeme dal po bulvaru Istiklal, coz jsou takovy istanbulsky Prikopy. Vladne tu pohodova atmosfera a jezdi historicka tramvaj. Bulvar konci na namesti, kde jsou zaparkovany vodni dela, takze se to tu mlelo nejspis pobliz. Z kopce klesame smer fotbalovy stadion Besiktase a dalsi palac Dolmabahce. Jelikoz jsme uz prekulturneni tak jen zevlujeme v neplacene casti a sledujeme jak z niceho nic prichazeji velke vlny a lehce vytopuji primorskou kavarnicku i s nekolika hosty. Jdeme do pristavu, kupujeme listky za 16Kc a uplne nahodne nastupujeme na lod a jsme zvedavy kam nas odveze. Jsou jen dve moznosti bud tam kam chceme nebo pres Bospor zpet do Asie. Frcime do Asie. Chvili tam zevlujeme, davam kebab a tentokrat uz nastupujeme cilene do spravne lodi. Pri plavbe jsou fajn vyhledy na obe strany, zvlast na giganticke transoceanske lode. To ze jsem se trochu posmival vytopenym hostum se me vymstiva protoze jedna velka vlna vlitne na lod a jen me jedineho samotinkeho zkropi. Sul za cas usycha a moje softshell kalhoty vypadaji jak polity pivem, takze trochu vic socialne nez by se me libilo :-).
Z pristavu razime kolem stylovych rybych restyk, tak tam zitra urcite zajdeme. Jdeme na min znamy trh Misir a je tu fajn atmosfera u obchudku s korenim a orisky. Akorat mistni chodi fakt jak muly takze srazky jsou vic caste nez je zdravo. Takova lehci verze indickeho Delhi. Je tu i dost slyset Cestina tak to vypada ze si dost krajanu udelalo prodlouzeny vikendik. Odtud uz je kousek do Sulejmanovy mesity, ktera prochazi bohuzel castecnou rekonstrukci. Je tu tomb s pohrbenymi sultany, ale uz je zavreno, takze az zitra. Na velkym trhu nas odchytava typos a nakonec odchazime se "znackovymı" svetry za vietnamske ceny. Tuhy jako obvykle dorazime na hotel abychom se trosku zregenerovali na nocni vyraz, ale zacina tu hrmet, tak asi koupime nejaky pivo a budeme to preckavat na cimre.
čtvrtek 1. května 2008
Den 86, Istanbul
Posilam prvni pozdrav z "Evropy" i kdyz pred Bosporem to vypada podobne jako za nim :-)
Rano jsme se lehce prokousali ankarskym metrem smer giga otogar a jelikoz jsme dorazili s vetsim predstihem udelali jsme i nejake dokumentacni fotky, takze az budu v Cechach tak doplnim. V 9:00 se rozjelo najednou asi 20 busu tak vznikla mensi tlacenice. Hned na to volne perony zaplnili nove busy a my v 9:30 vyrazime v dalsi vlne strojoven. Mame peknou pruvodci, tak nemusime koukat jen po krajine okolo. Ceka nas vic jak 400 km, jak jinak nez zapadnim smerem. Cesta utika v pohode a my muzeme sledovat jak se krajina zvolna meni. Pribyvaji stromy a nejakych 200km pred Istanbulem to uz vypada skoro jak od nas, teda az na ty mınarety vsude okolo. Cim jsme bliz tim je krajina vic zastavene bytovymi domy. Zacinaji vyhledy na more a nakonec se pres Bospor dostavame do Evropy.
Cesta Istanbulem trva skoro hodinu a to je dalnice docela volna. Otogar je v podzemi, kde pred chvili muselo neco shoret. Je tu desneho koure a pozarni vozidlo. Projizdime neohrozene dymem a cesta po vic jak 6 hodinach konci. Terminal je dost zaslej ale je tu zase metro stanice tak frcime smer centrum, respektive stanice Aksaray , kde je prestup na tramvaj. Nechceme se tahat daleko s krosnama tak testujeme jen dva hotely a druhy bereme i kdyz je o neco drazsi.
Pesky vyrazime k Modre mesite, Hagia Sofii a na nabrezi. Pocity mam podobny jako kdyz jsme z prijeli z Ciny do Severniho Vietnamu. Cestovatelske "osamoceni" je vystridano prodiranim se davem ostatnich turistu, kterych je v urcitych mistech vic jak mistnich. Ale je tu pohoda a pamatky a pocasi pekne tak si rozhodne nestezujeme :-)
Rano jsme se lehce prokousali ankarskym metrem smer giga otogar a jelikoz jsme dorazili s vetsim predstihem udelali jsme i nejake dokumentacni fotky, takze az budu v Cechach tak doplnim. V 9:00 se rozjelo najednou asi 20 busu tak vznikla mensi tlacenice. Hned na to volne perony zaplnili nove busy a my v 9:30 vyrazime v dalsi vlne strojoven. Mame peknou pruvodci, tak nemusime koukat jen po krajine okolo. Ceka nas vic jak 400 km, jak jinak nez zapadnim smerem. Cesta utika v pohode a my muzeme sledovat jak se krajina zvolna meni. Pribyvaji stromy a nejakych 200km pred Istanbulem to uz vypada skoro jak od nas, teda az na ty mınarety vsude okolo. Cim jsme bliz tim je krajina vic zastavene bytovymi domy. Zacinaji vyhledy na more a nakonec se pres Bospor dostavame do Evropy.
Cesta Istanbulem trva skoro hodinu a to je dalnice docela volna. Otogar je v podzemi, kde pred chvili muselo neco shoret. Je tu desneho koure a pozarni vozidlo. Projizdime neohrozene dymem a cesta po vic jak 6 hodinach konci. Terminal je dost zaslej ale je tu zase metro stanice tak frcime smer centrum, respektive stanice Aksaray , kde je prestup na tramvaj. Nechceme se tahat daleko s krosnama tak testujeme jen dva hotely a druhy bereme i kdyz je o neco drazsi.
Pesky vyrazime k Modre mesite, Hagia Sofii a na nabrezi. Pocity mam podobny jako kdyz jsme z prijeli z Ciny do Severniho Vietnamu. Cestovatelske "osamoceni" je vystridano prodiranim se davem ostatnich turistu, kterych je v urcitych mistech vic jak mistnich. Ale je tu pohoda a pamatky a pocasi pekne tak si rozhodne nestezujeme :-)
středa 30. dubna 2008
Den 85, Ankara (850m)
Cekani uteklo necekane v pohode asi i kvuli tomu ze jsme skocili jeste do jedne restaurace. V 19 nasedame na bus. Pospavani neni nejlepsi protoze rve telka, kde je reklamy stejne jak filmu. Za chvili uz mam docela prehled co ted v Turecku leti za produkty. Tentokrat nas cekaji jen dve vojensky kontroly, preci jen razime zapadnim smerem a hustota kurdskeho obyvatelstva pozvolna klesa.
Po paty rano se uz rozedniva tak zlehka sleduju krajinu. Uz nejsem oblezeny zasnezenyma horama ale jen takovou zvlnenou krajinou ocividne zelenejsi. Ankaru spocatku objizdime po velikanskem obchvatu. Mesto se jevi vetsi nez uvadenych necelych 4 milionu obyvatel. Protloukame se ranni spickou na obrovsky terminal, jehoz polohu D komentuje ze lezi "in the middle of nowhere". Rovnou zde kupujeme listky na zitrejsi cestu do Istanbulu, kde chceme pobyt posledni tri dny. Nakonec takovy mensi oddech.
Jelikoz jsme nepocitali ze se sem vubec podivame, nevime o meste vubec nic. Jen ze u stanice metra Ulus maji byt nejaky hotely. Nastesti terminal neni tak marny jak se puvodne jevil. Je zde konecna metra. Kupujeme listek a frcime smer Ulus. Prvni hotely maji ceny pres 100USD za noc, coz moc lidove neni. Nakonec nachazime obvykli pajzlik, kde tece i tepla voda, tak se mozna do sprchy dnes odvazime :-)
Vyrazime smer pevnost, ze ktere je pekny vyhled po celem meste. Je to shluk ruzne roztrousenych novostaveb, kam az oko dohledne na vsechny strany. Jen kolem pevnosti jsou po okolnich kopcich nalepena puvodni staveni. Dal nas kroky vedou k nejvetsi mesite ve meste a nakonec tak trochu po slepu do Ataturkova mauzolea. Sice jsou to jen 3 zastaveni, ale dost od sebe tak je to prochazka na cely den. Na hotel se vracime dost usli ale davame si takovy mensi zavazek ze na pevnost skocime jeste jednou az padne tma. Nejvetsim zazitkem je zde prechazeni ulic, protoze je to tak trochu adrenalinovy sport. Pesaci jsou zde vedeni jak obtizny hmyz, pred kterym se nejen nezastavuje ale i nespomaluje. Lidi jsou tu dost jiny nez na vychode, o dost vic evropstejsi. A i devcata o neco pohlednejsi.
Po paty rano se uz rozedniva tak zlehka sleduju krajinu. Uz nejsem oblezeny zasnezenyma horama ale jen takovou zvlnenou krajinou ocividne zelenejsi. Ankaru spocatku objizdime po velikanskem obchvatu. Mesto se jevi vetsi nez uvadenych necelych 4 milionu obyvatel. Protloukame se ranni spickou na obrovsky terminal, jehoz polohu D komentuje ze lezi "in the middle of nowhere". Rovnou zde kupujeme listky na zitrejsi cestu do Istanbulu, kde chceme pobyt posledni tri dny. Nakonec takovy mensi oddech.
Jelikoz jsme nepocitali ze se sem vubec podivame, nevime o meste vubec nic. Jen ze u stanice metra Ulus maji byt nejaky hotely. Nastesti terminal neni tak marny jak se puvodne jevil. Je zde konecna metra. Kupujeme listek a frcime smer Ulus. Prvni hotely maji ceny pres 100USD za noc, coz moc lidove neni. Nakonec nachazime obvykli pajzlik, kde tece i tepla voda, tak se mozna do sprchy dnes odvazime :-)
Vyrazime smer pevnost, ze ktere je pekny vyhled po celem meste. Je to shluk ruzne roztrousenych novostaveb, kam az oko dohledne na vsechny strany. Jen kolem pevnosti jsou po okolnich kopcich nalepena puvodni staveni. Dal nas kroky vedou k nejvetsi mesite ve meste a nakonec tak trochu po slepu do Ataturkova mauzolea. Sice jsou to jen 3 zastaveni, ale dost od sebe tak je to prochazka na cely den. Na hotel se vracime dost usli ale davame si takovy mensi zavazek ze na pevnost skocime jeste jednou az padne tma. Nejvetsim zazitkem je zde prechazeni ulic, protoze je to tak trochu adrenalinovy sport. Pesaci jsou zde vedeni jak obtizny hmyz, pred kterym se nejen nezastavuje ale i nespomaluje. Lidi jsou tu dost jiny nez na vychode, o dost vic evropstejsi. A i devcata o neco pohlednejsi.
úterý 29. dubna 2008
Den 84, Trek v horach Palandoken (2 993m)
V nasem tejflym hotylku se nam spalo kupodivu dobre, ale ranni vyhled z okna nas moc nepotesil. Vypada to ze pekne pocasi nas vcerejskem opustilo. I presto ze je sedivo chceme vyrazit smer pohori Palandoken, ktere se tyci na jizni strane Erzurumu. Ostatne nic moc jineho delat ani nemuzeme. Do Ankary nam to jede az v 19 hodin vecer a centrum jsme prohlidli uz vcera. Delam inventuru v baglu a vyrazuju goracovku, pro jeji neskladnost a do ted nevyuzitelnost. Jako obuv volime zase misto pohorek sandale, tak jsme vybaveni opravdu horalsky.
Jako posilneni pred trekem kupujeme v pekarnicce mistni buchty a k piti Ayran. Pak uz stoupame smer hory. Jdeme po mistnich ctyrpruhach, ktere vedou k nove postavenym ctvrtim v nasem smeru. Samozrejme je tu i obrovsky vojensky prostor. 4pruh vede az k obrovskemu hotelu (2 250m) na zacatku lyzarskeho centra. To nas moc nepotesilo. Hory budou urcite plne nevzhlednych lanovek a vleku. D se uz dal nechce moc pokracovat, chytla ho lenora. Zvlast, kdyz hlavnim duvodem vystupu byl pohled na mesto v kotline a to moc videt kvuli pocasi neni. Tak se delime a ja vyrazim strict vrchum sam. Vyhlizim si zkratku pres sjezdovku. Nejdriz musim projit vojenskou kontrolou, ktera tu hlida nejakou silnicku vedouci sem pres vrchy. Ani nechteji videt pas a pousteji me dal. Po sjezdovce prichazim k hornim hotelum (2 450m), kam vede i asfaltka trosku oklikou. Odtud uz takzvanou polskou cestou (kolmou k vrstevnici) stoupam na prvni vrch na hrebeni. Musim zkrosit i nejaka policka snehu, takze sandale nejsou opravdu nejlepsi obuv, respektive jsem snad po snehu jeste v sandalech nechodil.
Po 500 metrech prudkeho stoupani stojim konecne na prvnim vrcholku (2 945m). Muzu se odtud podivat konecne na druhou stranu, kde jsou kopce jeste vic zasnezenejsi, ale alespon tam uz je klasicka pustina bez zkraslovaci lidske cinnosti. Desne fouka tak jsem zmrzlej docela dost. Vcera bylo na triko a dnes by to chtelo trosku zimnejsi vybavu. Pokracuji na dalsi vrcholek opodal (2 993m), kde konci posledni vlek. Fouka cim dal vic, tak premyslim ze na nejvysi vrcholek celeho pohori Palandoken dagi (3 176m) uz nepolezu i kdyz je fakt jen kousek ode me. Prece jen sem si ty pohorky a bundu mel vzit. V malem sedylku prestava tolik fucet tak zacinam zase spekulovat s pokracovanim tury, ale zacina posnezivat a tmavy mraky v pozadi nevesti nic dobreho, tak je rozhodnuto. Svistim dolu podle sloupu dalsiho vleku, ktery konci u silnicky, ze ktere ocekavaji vojaci prijezd nejakych nekalych zivlu. Silnicka je bez asfaltu cela rozbahnena a castecne zasipana snehem, razici si to pres sedlo snad vic jak 2800m, ale i tak tu obcas nejaky auto projede. Zbiham zpet k vojakum, kteri jsou zase novy, tak snima musim probrat sve duvody flinkani se zde. Jeden umi Nemecky, tak neni komunikace jen o Turectine. Docela je tesi, kdyz jim rikam, ze jsem v Turecku uz po ctvrty. Jen co je opustim spusti se destik zesilujici s zeleznou pravidelnosti. Stopuju nakonec nejakeho dolmuse, ktery me svazi pobliz centra. Ve 13 se schazim na hotelu s Danem a po prevleceni a navleceni tak trochu za 5 po 12 do pohorek a gorace vyrazime na pizzu do mesta a pak na net
Jako posilneni pred trekem kupujeme v pekarnicce mistni buchty a k piti Ayran. Pak uz stoupame smer hory. Jdeme po mistnich ctyrpruhach, ktere vedou k nove postavenym ctvrtim v nasem smeru. Samozrejme je tu i obrovsky vojensky prostor. 4pruh vede az k obrovskemu hotelu (2 250m) na zacatku lyzarskeho centra. To nas moc nepotesilo. Hory budou urcite plne nevzhlednych lanovek a vleku. D se uz dal nechce moc pokracovat, chytla ho lenora. Zvlast, kdyz hlavnim duvodem vystupu byl pohled na mesto v kotline a to moc videt kvuli pocasi neni. Tak se delime a ja vyrazim strict vrchum sam. Vyhlizim si zkratku pres sjezdovku. Nejdriz musim projit vojenskou kontrolou, ktera tu hlida nejakou silnicku vedouci sem pres vrchy. Ani nechteji videt pas a pousteji me dal. Po sjezdovce prichazim k hornim hotelum (2 450m), kam vede i asfaltka trosku oklikou. Odtud uz takzvanou polskou cestou (kolmou k vrstevnici) stoupam na prvni vrch na hrebeni. Musim zkrosit i nejaka policka snehu, takze sandale nejsou opravdu nejlepsi obuv, respektive jsem snad po snehu jeste v sandalech nechodil.
Po 500 metrech prudkeho stoupani stojim konecne na prvnim vrcholku (2 945m). Muzu se odtud podivat konecne na druhou stranu, kde jsou kopce jeste vic zasnezenejsi, ale alespon tam uz je klasicka pustina bez zkraslovaci lidske cinnosti. Desne fouka tak jsem zmrzlej docela dost. Vcera bylo na triko a dnes by to chtelo trosku zimnejsi vybavu. Pokracuji na dalsi vrcholek opodal (2 993m), kde konci posledni vlek. Fouka cim dal vic, tak premyslim ze na nejvysi vrcholek celeho pohori Palandoken dagi (3 176m) uz nepolezu i kdyz je fakt jen kousek ode me. Prece jen sem si ty pohorky a bundu mel vzit. V malem sedylku prestava tolik fucet tak zacinam zase spekulovat s pokracovanim tury, ale zacina posnezivat a tmavy mraky v pozadi nevesti nic dobreho, tak je rozhodnuto. Svistim dolu podle sloupu dalsiho vleku, ktery konci u silnicky, ze ktere ocekavaji vojaci prijezd nejakych nekalych zivlu. Silnicka je bez asfaltu cela rozbahnena a castecne zasipana snehem, razici si to pres sedlo snad vic jak 2800m, ale i tak tu obcas nejaky auto projede. Zbiham zpet k vojakum, kteri jsou zase novy, tak snima musim probrat sve duvody flinkani se zde. Jeden umi Nemecky, tak neni komunikace jen o Turectine. Docela je tesi, kdyz jim rikam, ze jsem v Turecku uz po ctvrty. Jen co je opustim spusti se destik zesilujici s zeleznou pravidelnosti. Stopuju nakonec nejakeho dolmuse, ktery me svazi pobliz centra. Ve 13 se schazim na hotelu s Danem a po prevleceni a navleceni tak trochu za 5 po 12 do pohorek a gorace vyrazime na pizzu do mesta a pak na net
pondělí 28. dubna 2008
Den 83, Erzurum (1 950m)
Dneska zasilam jen kratky pozdrav. Pul dne jsme ztravili presunem o prvnich 300 km na zapad. Po ceste nas staveli 3x po zuby ozbrojeni vojaci a 1x policajti. Podrobna kontrola vsech dokladu atd. Kurdove tu asi opravdu delaji neplechu. D fotil pobliz checkpostu tak byla s vojaky kratsi disputace, ale nakonec v poho :-)
Erzurum ma sice v mape dve hvezdicky jako velka zajimavost, ale jak se dalo od tureckeho mesta ocekavat centrum vydalo na, s odrenyma usima, hodinovou prohlidku. Vic casu jsme stravili hledanim levnyho hotelu a myslim ze jsme ten uplne nejhorsi nasli. Jeden chlapik co tam dela pomocne prace je dementni a vypada jak blekota, takze o zabavu postarano.
Zitra posledni vyraz do kopcu nad mesto a pres noc pojedeme nakonec do Ankary misto do Trabzonsporu kam jsme chteli puvodne. Chceme se uz trosku posunout na zapad.
Erzurum ma sice v mape dve hvezdicky jako velka zajimavost, ale jak se dalo od tureckeho mesta ocekavat centrum vydalo na, s odrenyma usima, hodinovou prohlidku. Vic casu jsme stravili hledanim levnyho hotelu a myslim ze jsme ten uplne nejhorsi nasli. Jeden chlapik co tam dela pomocne prace je dementni a vypada jak blekota, takze o zabavu postarano.
Zitra posledni vyraz do kopcu nad mesto a pres noc pojedeme nakonec do Ankary misto do Trabzonsporu kam jsme chteli puvodne. Chceme se uz trosku posunout na zapad.
neděle 27. dubna 2008
Den 82, Ishak Pasa trek (2 450m)
Tentokrat docela znicenej vas stale zdravim z Dogubayzitu. Zitra rano uz startujeme cestu na zapad, zatım jen 300km do mesta Erzurum.
Rano jsme si trochu privstali a uz v 6:40 vyrazime z hotelu. Slunce je kupodivu uz docela hodne vysoko a po ulicich se coura spousta lidi. Ası je to tim ze cely Turecko ma jedno casovy pasmo i kdyz je roztahly poradne.
Uz hnedka z kraje mame vyhled na prvni cil dnesniho treku, sultansky palac Ishak Pasa Saray, trunici v kopcich nad mestem. Az k nemu vede 8km dlouha silnicka, tak vetsina lidi tam razi motorizovane. Na kraji mesta nas odchytava taxikar ze nas tam hodi. My na nej nereagujeme i kdyz tvrdi ze "walking problem". Problem jen to nejspis pro nej , ze nevydela vatu, pro nas ne :-)
Hned za mestem jsou kasarna plna tanku. Turci jsou tu proste ve strehu. Po ceste je porad na co koukat, tak nas moto dovoz vubec nemrzi. Z jednoho kurdskeho domecku vybiha holka a pak za nı bohorovnym klidem vylezaji 3kravky a za nıi dalsi slecna. Tak to nebyl asi domek ale staj, tezko zde rozeznat, snad jen podle sataku.
K palaci lezicim uz ve 1 950 metrech nad morem prichazime docela v tempu, takze z nas lije. Vstup platime v dolarech, tak jsme biti spatnym kurzem. Turecky prachy nam klasicky dosly v sobotu a banky otviraji az v pondeli.
Je krasne azuro, slunicko sviti na plne pecky, tak palac vynika jeste vic nez normalne. Vypada jak z pohadek tisice a jedne noci. Prochazime ho docela dlouho i kdyz ve vnıtr jsou jen prazdne mistnosti. Velkou cast zabira harem, tak se sultan asi nenudil.
Hned opodal je mesita a zricenina hradu, tak tam splhame, protoze odtamtud je na palac asi nejhezci vyhled. V troskach potkavame nejakeho mistnaka, tak se ho ptame kudy na zkratkovou cestu, ktera se jevi ze, ze zriceniny vede na druhou stranu. Typos nas vede 150 vyskovych metru do kopce, po suti, ktera opravdu neni moc dobra na sandale, kterymi jsme se dnes vybavili. Po chvili jsme na vrcholu a cesta nikde. Takze muzeme zase klesat prudce dolu. Tenhle mistni Vojta nas opravdu nepotesil.
Kousek od palace uz je spousta lidi chystajici se na nedelni piknik. My je za chvili nechavame daleko vzadu, protoze stoupame po travnatych stranich vzhuru do sedla po ceste vyznacene v mape jako nezpevnena silnice. Touhle cestou vsak auto uz hodne dlouho nejelo. Vyhledy jsou pekne na zubaty hreben vedle a hluboku dolu na Dogubayzit. V "sedle" zjistime ze je to jen vejicka, ze musime jeste dal a dal. Uz jsme hodne pres 2000 metru a zelen tu pribyva a jsou tu i policka a stopy od traktoru. Jsou odtud vyhledy na zasnezene sopky v dali. Konecne jsme na hrebenu (2 450m) a muzeme se kochat v silnem vetru rozhledy okolo. V dali pred nami je videt silnice k iranske hranice i celnice. Jsme uz Iranu opravdu na dohled, zabira vic jak tretinu vyhledu. Ale az tam nekdy jindy.
Cesta na druhe strane je o dost vyprahlejsi. Voda tez klasicky dochazi, tak to bude zase dehydro vylet. Slunce spaluje festovne uz od rana a nejevi se ze by kolem poledne trosku polevilo. Vlastne kdykoliv vyrazime na celodenni putovani, tak je krasne. Proste ty mesta musime vic omezit, aby bylo pekne. Najednou se objevi Maly Ararat, dokonala sopka skoro 4 tisice vysoka. Pekny pohled. Za chvili se objevi i jeho obrovsky zasnezeny velky bracha. Tak davame resting a kochame se timhle asijskym Kilimanjarem. Uz je na dohled i prvni kurdska vesnice (2 050m). Prochazime ji a je to opravdu stredovek. Lidi na nas koukaji docela vyjevene, kdovi zda tu uz sel nekdo jiny nez oni. Z jednoho dvorku vybihaji dva zurivy coklove, dost veliky na to, aby nas potrhali vic nez radne. Nastesti je nejaky zensky zahaneji zpet na dvorek. To je vlastne jedina vec z ceho tu jde i na Kavkaze trochu strach. Lidi jsou v pohode ale psi hlidaji ostre a jsou vsechny obrovsky. Chce to sukovici do ruky.
Vesnicku nechavame za zady a klesame dolu uz jen po vyslaplych stezkach. Silnicka zmizela nadobro. Potkavame dedu ktery sı to smazi z pole v obleku, tak se pokousime pokecat ale jde to z tuha. Tak mu davame alespon cıgaretu, ktery jsme pro tyhle ucely nakoupili. Deda chce i zapalit ale na ohen jsme nepomysleli :-). Ası bude odpolko dedkum u caje vypravet jaky potkal podiviny. Maji cigara, ale ohen ne. Tak se snim alespon fotime.
Schazime k mensimu kanonu ve vyprahlym kraji barevnym od nerostu. Nejak se dostavame na dalsi stezku vedouci k dalsi vesnici lezici uz pobliz hşavni silnice. D tu zahlidl zmiji, ale mizela do kamenu, tak ji kvuli fotce pro tentokrat hledat nebudeme :-)
Ve druhy vesnici je i par novodobejsich staveb, ale zivot tu musi byt opravdu tezky. To si u nas spousta lidi ani nedokaze predstavit. U jednoho staveni nas ceka nejvetsi leknuti kdyz nam gıga bafan zarve primo za zadama a pak kolem nas lita s vycenenymi tesaky. D ma sice kamen v ruce, ale o velikosti, ze by mozna zahnal jezevcika, tak ho radsi dal zahriva ve dlani. Nastesti ho dalsi mistni lide zahaneji, tak prezivame i zde ve zdravi a rikame si ze exkurze stacila a svistime za hranice vesnicky. Po ceste potkavame rodinku, ktera akorat vysila mladeho s povozem nekam pryc, tak nas za chvili nabira a my na povozu tazenym vychrtlym konikem trosku relaxujeme po tezkym dnu. Na hlavni silnici na hranice vystupujeme, D dava klukoj par lir, tak klucina frci dal s usmevem od ucha k uchu.
Ted nas ceka trosku hra na nahodu. Jesti nikoho nestopneme je pred nami pres 20km peskarna po silnici zpet po plani. Sice s uzasnym vyhledem na Ararat, ale sily jsou uz na dne a voda tez. Takova jedina mala slabina tohodle vyletu.
Stopujeme nastesti jen chvilinku a zastavuje nam Turek od okurek, ktery s narvanym autem plneho iranskeho proviantu miri do Igdiru. Pokec je slabsi, ale ma tu obrovskou bednu okurek, tak nam nabizi. Tak zase testuju zaludek nemitou neokrouhanou okurkou. V Dogu jsme co by dup, vali o 106. Kupujeme 2,5 litrovou flasku nejaky limosky a davame ji v rekordnim case.
Tuhy totalne prichazime na pokoj. Preci jen sandale nejsou na takovy turt to pravy. Navecer se jeste vidavame hledat vekslaky, coz se dari hned a s lirama jdeme na kebaba a tureckou pizzu. To je dnes vse. Zitra z Erzurumu cau
Rano jsme si trochu privstali a uz v 6:40 vyrazime z hotelu. Slunce je kupodivu uz docela hodne vysoko a po ulicich se coura spousta lidi. Ası je to tim ze cely Turecko ma jedno casovy pasmo i kdyz je roztahly poradne.
Uz hnedka z kraje mame vyhled na prvni cil dnesniho treku, sultansky palac Ishak Pasa Saray, trunici v kopcich nad mestem. Az k nemu vede 8km dlouha silnicka, tak vetsina lidi tam razi motorizovane. Na kraji mesta nas odchytava taxikar ze nas tam hodi. My na nej nereagujeme i kdyz tvrdi ze "walking problem". Problem jen to nejspis pro nej , ze nevydela vatu, pro nas ne :-)
Hned za mestem jsou kasarna plna tanku. Turci jsou tu proste ve strehu. Po ceste je porad na co koukat, tak nas moto dovoz vubec nemrzi. Z jednoho kurdskeho domecku vybiha holka a pak za nı bohorovnym klidem vylezaji 3kravky a za nıi dalsi slecna. Tak to nebyl asi domek ale staj, tezko zde rozeznat, snad jen podle sataku.
K palaci lezicim uz ve 1 950 metrech nad morem prichazime docela v tempu, takze z nas lije. Vstup platime v dolarech, tak jsme biti spatnym kurzem. Turecky prachy nam klasicky dosly v sobotu a banky otviraji az v pondeli.
Je krasne azuro, slunicko sviti na plne pecky, tak palac vynika jeste vic nez normalne. Vypada jak z pohadek tisice a jedne noci. Prochazime ho docela dlouho i kdyz ve vnıtr jsou jen prazdne mistnosti. Velkou cast zabira harem, tak se sultan asi nenudil.
Hned opodal je mesita a zricenina hradu, tak tam splhame, protoze odtamtud je na palac asi nejhezci vyhled. V troskach potkavame nejakeho mistnaka, tak se ho ptame kudy na zkratkovou cestu, ktera se jevi ze, ze zriceniny vede na druhou stranu. Typos nas vede 150 vyskovych metru do kopce, po suti, ktera opravdu neni moc dobra na sandale, kterymi jsme se dnes vybavili. Po chvili jsme na vrcholu a cesta nikde. Takze muzeme zase klesat prudce dolu. Tenhle mistni Vojta nas opravdu nepotesil.
Kousek od palace uz je spousta lidi chystajici se na nedelni piknik. My je za chvili nechavame daleko vzadu, protoze stoupame po travnatych stranich vzhuru do sedla po ceste vyznacene v mape jako nezpevnena silnice. Touhle cestou vsak auto uz hodne dlouho nejelo. Vyhledy jsou pekne na zubaty hreben vedle a hluboku dolu na Dogubayzit. V "sedle" zjistime ze je to jen vejicka, ze musime jeste dal a dal. Uz jsme hodne pres 2000 metru a zelen tu pribyva a jsou tu i policka a stopy od traktoru. Jsou odtud vyhledy na zasnezene sopky v dali. Konecne jsme na hrebenu (2 450m) a muzeme se kochat v silnem vetru rozhledy okolo. V dali pred nami je videt silnice k iranske hranice i celnice. Jsme uz Iranu opravdu na dohled, zabira vic jak tretinu vyhledu. Ale az tam nekdy jindy.
Cesta na druhe strane je o dost vyprahlejsi. Voda tez klasicky dochazi, tak to bude zase dehydro vylet. Slunce spaluje festovne uz od rana a nejevi se ze by kolem poledne trosku polevilo. Vlastne kdykoliv vyrazime na celodenni putovani, tak je krasne. Proste ty mesta musime vic omezit, aby bylo pekne. Najednou se objevi Maly Ararat, dokonala sopka skoro 4 tisice vysoka. Pekny pohled. Za chvili se objevi i jeho obrovsky zasnezeny velky bracha. Tak davame resting a kochame se timhle asijskym Kilimanjarem. Uz je na dohled i prvni kurdska vesnice (2 050m). Prochazime ji a je to opravdu stredovek. Lidi na nas koukaji docela vyjevene, kdovi zda tu uz sel nekdo jiny nez oni. Z jednoho dvorku vybihaji dva zurivy coklove, dost veliky na to, aby nas potrhali vic nez radne. Nastesti je nejaky zensky zahaneji zpet na dvorek. To je vlastne jedina vec z ceho tu jde i na Kavkaze trochu strach. Lidi jsou v pohode ale psi hlidaji ostre a jsou vsechny obrovsky. Chce to sukovici do ruky.
Vesnicku nechavame za zady a klesame dolu uz jen po vyslaplych stezkach. Silnicka zmizela nadobro. Potkavame dedu ktery sı to smazi z pole v obleku, tak se pokousime pokecat ale jde to z tuha. Tak mu davame alespon cıgaretu, ktery jsme pro tyhle ucely nakoupili. Deda chce i zapalit ale na ohen jsme nepomysleli :-). Ası bude odpolko dedkum u caje vypravet jaky potkal podiviny. Maji cigara, ale ohen ne. Tak se snim alespon fotime.
Schazime k mensimu kanonu ve vyprahlym kraji barevnym od nerostu. Nejak se dostavame na dalsi stezku vedouci k dalsi vesnici lezici uz pobliz hşavni silnice. D tu zahlidl zmiji, ale mizela do kamenu, tak ji kvuli fotce pro tentokrat hledat nebudeme :-)
Ve druhy vesnici je i par novodobejsich staveb, ale zivot tu musi byt opravdu tezky. To si u nas spousta lidi ani nedokaze predstavit. U jednoho staveni nas ceka nejvetsi leknuti kdyz nam gıga bafan zarve primo za zadama a pak kolem nas lita s vycenenymi tesaky. D ma sice kamen v ruce, ale o velikosti, ze by mozna zahnal jezevcika, tak ho radsi dal zahriva ve dlani. Nastesti ho dalsi mistni lide zahaneji, tak prezivame i zde ve zdravi a rikame si ze exkurze stacila a svistime za hranice vesnicky. Po ceste potkavame rodinku, ktera akorat vysila mladeho s povozem nekam pryc, tak nas za chvili nabira a my na povozu tazenym vychrtlym konikem trosku relaxujeme po tezkym dnu. Na hlavni silnici na hranice vystupujeme, D dava klukoj par lir, tak klucina frci dal s usmevem od ucha k uchu.
Ted nas ceka trosku hra na nahodu. Jesti nikoho nestopneme je pred nami pres 20km peskarna po silnici zpet po plani. Sice s uzasnym vyhledem na Ararat, ale sily jsou uz na dne a voda tez. Takova jedina mala slabina tohodle vyletu.
Stopujeme nastesti jen chvilinku a zastavuje nam Turek od okurek, ktery s narvanym autem plneho iranskeho proviantu miri do Igdiru. Pokec je slabsi, ale ma tu obrovskou bednu okurek, tak nam nabizi. Tak zase testuju zaludek nemitou neokrouhanou okurkou. V Dogu jsme co by dup, vali o 106. Kupujeme 2,5 litrovou flasku nejaky limosky a davame ji v rekordnim case.
Tuhy totalne prichazime na pokoj. Preci jen sandale nejsou na takovy turt to pravy. Navecer se jeste vidavame hledat vekslaky, coz se dari hned a s lirama jdeme na kebaba a tureckou pizzu. To je dnes vse. Zitra z Erzurumu cau
sobota 26. dubna 2008
Den 81, Dogubayzit (1 620m)
Ahoj zdravim z mesta Dogubayzit, 30 kilaku od iranskych hranic. Podle vsech informaci to melo byt mesto plne ruznych zivlu, ale je to tu naprosto v pohode. Ziva hlavni trida plna restauraci a internetovych kavaren.
Rano jsme navstivili byvale hlavni mesto Armenie Ani. Docela zajimave misto plne porozpadlych kosteliku pres tisic let starych, lezici na soucasne hranici, takze okolo vojaci, strazni veze, plot kam az oko dohledne atd. /vıc az budu v CR/
Odpoledne jsme vyrazili z Karsu busem, pres tradicni plane ve vyskach pres dva tisce metru. V okoli kurdske vesnicky jak ve stredoveku ale se vsude prıtomnymi satelity. Nasledoval sjezd z nahorni plosiny v kraji podobnemu Ladakhu. V Igdiru (895m) jsme presedli na dalsi bus a cekalo nas poslednich 50 km okolo Araratu (5 137m). Je to gigant, ktery to tu vsechno strasne prevysuje, ale nevypada nejak tezce na slezeni. Bohuzel poslednı tri dny je sileny opar, tak to na poradne vyhledy moc neni a ke vsemu se na nej neda lizt jen tak na divoko. Nejaky typek nam uz nabizel trek za 300Euro coz za jednu horu urcite nedame.
Rano jsme navstivili byvale hlavni mesto Armenie Ani. Docela zajimave misto plne porozpadlych kosteliku pres tisic let starych, lezici na soucasne hranici, takze okolo vojaci, strazni veze, plot kam az oko dohledne atd. /vıc az budu v CR/
Odpoledne jsme vyrazili z Karsu busem, pres tradicni plane ve vyskach pres dva tisce metru. V okoli kurdske vesnicky jak ve stredoveku ale se vsude prıtomnymi satelity. Nasledoval sjezd z nahorni plosiny v kraji podobnemu Ladakhu. V Igdiru (895m) jsme presedli na dalsi bus a cekalo nas poslednich 50 km okolo Araratu (5 137m). Je to gigant, ktery to tu vsechno strasne prevysuje, ale nevypada nejak tezce na slezeni. Bohuzel poslednı tri dny je sileny opar, tak to na poradne vyhledy moc neni a ke vsemu se na nej neda lizt jen tak na divoko. Nejaky typek nam uz nabizel trek za 300Euro coz za jednu horu urcite nedame.
pátek 25. dubna 2008
Den 80, Kars (1 768m)
Po dlouhe dobe zase na siti, takze vsechny verne zbyle ctenare timto poprve vitam z Turecka, mozna lepe receno z Kurdistanu.
Po navsteve Davıda Garejy se odpoledne ve Tbilisi udelalo moc pekne, tak jsme se rozhodli zmenit plany a hned druhy den vyrazili smer Kavkaz po takzvane Military higway na rusky Vladikavkaz. Po ceste nas cekalo prekonani sedla 2 378 metru, ktere bylo docela solidne zasnezene. Pak 5 malych tunelu pres ktere byly nasipane laviny. Ubytovali jsme se v mestecku Kazbegi (1 750m), jen 18km od ruskych hranic, v soukromi. Podnikli jsme dve krasne tury za super pocasi, ale puvodni plan vylezt na 5tı tisicovku Kazbeg jsme zrusili pro nedostatecnou zkusenost a vybavu. Na zpatecnı ceste do Tbilisi jsme se rozhodli nejet do Armenie, protoze viza ziskane na hranicich plati udajne jen 3 dny a byla by to strasna honka. Prejeli jsme tedy do mestecka Achalcicke jen 18km od tureckych hranic. Odtud jsme podnikli vypravu do skalniho mesta Vardzia, kde jsme byli naprosto sami, coz bylo dost super. Vcera tu byl "prazdnik" protoze se slavıl svaty Jiri, tak jsme tez oslavovali, ze dnesni rano nebylo z tech nejlepsich.
Popis hranic je na samostatny clanek ale podarilo se nam nakonec dostat do prvnıho vetsiho tureckyho mesta. Odtud nas cekalo prejezd vysokeho sedla 2 540m a na druhe strane nas uz naprosto jina krajina, nahorni plane kolem 2iısic. Dorazili jsme do lokalniho mesta Kars /70 tisic obyvatel/ a preckavame tu vetry zvedajici obrovske mracna prachu, dost sila. Turci fajn, za dnesek jsem si, uz asi minimalne 10x s nekym podali ruce.
Po navsteve Davıda Garejy se odpoledne ve Tbilisi udelalo moc pekne, tak jsme se rozhodli zmenit plany a hned druhy den vyrazili smer Kavkaz po takzvane Military higway na rusky Vladikavkaz. Po ceste nas cekalo prekonani sedla 2 378 metru, ktere bylo docela solidne zasnezene. Pak 5 malych tunelu pres ktere byly nasipane laviny. Ubytovali jsme se v mestecku Kazbegi (1 750m), jen 18km od ruskych hranic, v soukromi. Podnikli jsme dve krasne tury za super pocasi, ale puvodni plan vylezt na 5tı tisicovku Kazbeg jsme zrusili pro nedostatecnou zkusenost a vybavu. Na zpatecnı ceste do Tbilisi jsme se rozhodli nejet do Armenie, protoze viza ziskane na hranicich plati udajne jen 3 dny a byla by to strasna honka. Prejeli jsme tedy do mestecka Achalcicke jen 18km od tureckych hranic. Odtud jsme podnikli vypravu do skalniho mesta Vardzia, kde jsme byli naprosto sami, coz bylo dost super. Vcera tu byl "prazdnik" protoze se slavıl svaty Jiri, tak jsme tez oslavovali, ze dnesni rano nebylo z tech nejlepsich.
Popis hranic je na samostatny clanek ale podarilo se nam nakonec dostat do prvnıho vetsiho tureckyho mesta. Odtud nas cekalo prejezd vysokeho sedla 2 540m a na druhe strane nas uz naprosto jina krajina, nahorni plane kolem 2iısic. Dorazili jsme do lokalniho mesta Kars /70 tisic obyvatel/ a preckavame tu vetry zvedajici obrovske mracna prachu, dost sila. Turci fajn, za dnesek jsem si, uz asi minimalne 10x s nekym podali ruce.
pondělí 25. září 2006
Ercyies Dagi (3 917m) - II.
Noc byla opravdu hnusná. Zdály se mě dva nepěkné vizionářské sny. V prvním se nademnou vznášely smrtky a chtěly si mě už vzít sebou a docela jsem je musel ukecávat, že se mě fakt ještě nechce. Ve druhém pak celý náš kemping zmizel pod sněhem. Co chvíli nás budí jedna bouře za druhou, které zuří v dáli nad Ala Daglarem, kde jsme původně chtěli trekovat.
Ráno je neuvěřitelně studené, hodně pod nulou. Co by taky člověk mohl očekávat koncem září skoro ve 3tisících metrech nad mořem. Naše podzimní výbava je na tyhle podmínky dost poddimenzovaná. Je šest a nám se vůbec nechce vylézt ze spacáku do té kosy, ale musíme.
Krajina je stále zahalená do tmy, ale za pár minut se už nechá stoupat bez čelovky směrem vzhůru.Konečně vychází sluníčku a na pár minut krásně nasvěcuje okolní krajinu, celou do oranžova. Co nás ale štve je velký osamocený mrak, který si jako na potvoru trůní na vrcholu sopky.
Stoupáme po hřebeni a můžeme při tom sledovat inverzi zahalující krajinu pod námi.Výstup je dost nepříjemný, fouká hodně silný vítr. Náš první cíl, nepojmenovaný nejvyšší kopec na hřebeni (3 670m), nás přitahuje jako magnet.....
Najednou je kolem nás mlha a není vidět na krok, tak se rozhodujeme vylízt ten noname kopec a pak se vrátit zpátky.
Osudový okamžik se stal na jeho vrcholu, kdy se obloha trhá a my se rozhodujeme pokračovat dál....po klesnutí do menšího sedla a dalšího stoupání se dostáváme už k hlavnímu vrcholku, do výšky 3 760 metrů...Výška už je cítit v hlavě. Dělá se azůro a nám poprvé dneska není zima. Povalujeme se a koukáme do té šílené "nížiny" pod námi...Skalní ostroh musíme obejít, takže trochu klesáme. Dostáváme na ten 
strašně prudký, totální suťák. Nic pěkného. Suť končí kilometr pod námi, tak by se nám to po zadku sjíždět nechtělo...Ani se nedivíme tomu týpkovi ze včera, že to otočil, jestli to šel od spoda.
Během chvilky se zase šeredně zatahuje a začíná padat něco mezi sněhem a kroupami. Analyzujeme situaci a rozhodujeme se to otočit i když se nám vůbec nechce, jsme jen 157 metrů pod vrcholem.
Mažeme v hodně ostrým tempu dolů...Po seběhnutí hřebenu, zjišťujeme, že nalezení stanu nebude tak jednoduché. Sice jsme ho celý den viděli a krajina se zdála hodně přehledná. Najednou v mlze zjišťujeme, že jsou zde desítky údoliček a hřebínků, podobných si jako vejce vejci..
Docela na sebe nadávám, že s GPS odměřuju každý kopeček, ale pozici stanu si neuložím. Pár minut tu zmateně pobíháme jak srnky na poli a zrovna, když jsme na malém kopečku se na pár vteřin mlha zvedá a my ho vidíme dvěstě metrů od nás. Hurá jsme zachráněni!
Vesele obcházíme stan a jsme rádi, že se ještě nemotáme v mlze. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Jen co se rozhoupeme k tomu, že bychom mohli konečně ten stan složit, nastane z ničeho nic naprostá průtrž mračen. Kombinace věder vody a kýblů krup za ledového vichru není věru nejlepší kombinace na skládání našeho příbytku.....stojíme promočení nad tou obrovskou zmuchlanou plachtou a jinými věcmi a dumáme jak se nám to předtím všechno mohlo vejít do baťohu. Zjišťuju, že mám omrzlý prsty, s nimiž není zrovna dvakrát lehký skládat věci.....Naši letargii a beznaděj nad tou zdánlivě nezbalitelnou, vodou nasáklou hromadou, přeruší blesk, který si to šlehne jen pár desítek metrů od nás...
Tak teď už nejde jen o nějaký pitomý věci ale o holý život....Balení se najednou neuvěřitelně zrychlilo a něco jsme tam nechali tureckým lyžařům jejiž sezoná nejspíš tady začne už každým okamžikem.....
Teď nás čeká to nejhorší doběhnout k lanovce, tady se nedá kde schovat....Na cestu vyraží sprintem dva hromosvodi, pocity nepopsatelný...fakt hrůza, kdo nezažil nepochopí...Zvlášť posledních pár metrů přes malý kopeček si říká o sesmažení...tak jak to dopadne? doběhnem oba, jeden nebo nikdo? Takovéhle otázky se nám honí hlavou.......První sloup už je nadohled...Vede k němu prudší svah, normálně by to člověk scházel pomalu a opatrně, ale my ani nepřibrzďujem, kameny lítají všude okolo a jen můžeme děkovat pořádným botám, že už nemáme vymknutej kotník nebo zlomenou nohu....a jsme u něj, je tam vykutaná menší jáma tak šup do ní...čekáme až zase někde zahřmí a pak další sprint k vybydlené místnosti...Jen co se tam schováme tak to zase šlehne kousek opodál...Tady to není taky optimální úkryt..Místnost 2x2 metry, kde chybí dveře i okna. Uprostřed je obrovská hromada železných drátů a vše je to podlité vodou....zde čekáme asi 20 minut a když dlouho nic neslyšíme tak další běh dolů...Už to není tak hrozný jak předtím, ale dobře nám ještě není......Nakonec šťastní z toho, že jsme přežili dosedáme skrznaskz promočený do auta.
Ráno je neuvěřitelně studené, hodně pod nulou. Co by taky člověk mohl očekávat koncem září skoro ve 3tisících metrech nad mořem. Naše podzimní výbava je na tyhle podmínky dost poddimenzovaná. Je šest a nám se vůbec nechce vylézt ze spacáku do té kosy, ale musíme.Krajina je stále zahalená do tmy, ale za pár minut se už nechá stoupat bez čelovky směrem vzhůru.Konečně vychází sluníčku a na pár minut krásně nasvěcuje okolní krajinu, celou do oranžova. Co nás ale štve je velký osamocený mrak, který si jako na potvoru trůní na vrcholu sopky.
Stoupáme po hřebeni a můžeme při tom sledovat inverzi zahalující krajinu pod námi.Výstup je dost nepříjemný, fouká hodně silný vítr. Náš první cíl, nepojmenovaný nejvyšší kopec na hřebeni (3 670m), nás přitahuje jako magnet.....Najednou je kolem nás mlha a není vidět na krok, tak se rozhodujeme vylízt ten noname kopec a pak se vrátit zpátky.
Osudový okamžik se stal na jeho vrcholu, kdy se obloha trhá a my se rozhodujeme pokračovat dál....po klesnutí do menšího sedla a dalšího stoupání se dostáváme už k hlavnímu vrcholku, do výšky 3 760 metrů...Výška už je cítit v hlavě. Dělá se azůro a nám poprvé dneska není zima. Povalujeme se a koukáme do té šílené "nížiny" pod námi...Skalní ostroh musíme obejít, takže trochu klesáme. Dostáváme na ten 
strašně prudký, totální suťák. Nic pěkného. Suť končí kilometr pod námi, tak by se nám to po zadku sjíždět nechtělo...Ani se nedivíme tomu týpkovi ze včera, že to otočil, jestli to šel od spoda.Během chvilky se zase šeredně zatahuje a začíná padat něco mezi sněhem a kroupami. Analyzujeme situaci a rozhodujeme se to otočit i když se nám vůbec nechce, jsme jen 157 metrů pod vrcholem.
Mažeme v hodně ostrým tempu dolů...Po seběhnutí hřebenu, zjišťujeme, že nalezení stanu nebude tak jednoduché. Sice jsme ho celý den viděli a krajina se zdála hodně přehledná. Najednou v mlze zjišťujeme, že jsou zde desítky údoliček a hřebínků, podobných si jako vejce vejci..
Docela na sebe nadávám, že s GPS odměřuju každý kopeček, ale pozici stanu si neuložím. Pár minut tu zmateně pobíháme jak srnky na poli a zrovna, když jsme na malém kopečku se na pár vteřin mlha zvedá a my ho vidíme dvěstě metrů od nás. Hurá jsme zachráněni!
Vesele obcházíme stan a jsme rádi, že se ještě nemotáme v mlze. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Jen co se rozhoupeme k tomu, že bychom mohli konečně ten stan složit, nastane z ničeho nic naprostá průtrž mračen. Kombinace věder vody a kýblů krup za ledového vichru není věru nejlepší kombinace na skládání našeho příbytku.....stojíme promočení nad tou obrovskou zmuchlanou plachtou a jinými věcmi a dumáme jak se nám to předtím všechno mohlo vejít do baťohu. Zjišťuju, že mám omrzlý prsty, s nimiž není zrovna dvakrát lehký skládat věci.....Naši letargii a beznaděj nad tou zdánlivě nezbalitelnou, vodou nasáklou hromadou, přeruší blesk, který si to šlehne jen pár desítek metrů od nás...
Tak teď už nejde jen o nějaký pitomý věci ale o holý život....Balení se najednou neuvěřitelně zrychlilo a něco jsme tam nechali tureckým lyžařům jejiž sezoná nejspíš tady začne už každým okamžikem.....Teď nás čeká to nejhorší doběhnout k lanovce, tady se nedá kde schovat....Na cestu vyraží sprintem dva hromosvodi, pocity nepopsatelný...fakt hrůza, kdo nezažil nepochopí...Zvlášť posledních pár metrů přes malý kopeček si říká o sesmažení...tak jak to dopadne? doběhnem oba, jeden nebo nikdo? Takovéhle otázky se nám honí hlavou.......První sloup už je nadohled...Vede k němu prudší svah, normálně by to člověk scházel pomalu a opatrně, ale my ani nepřibrzďujem, kameny lítají všude okolo a jen můžeme děkovat pořádným botám, že už nemáme vymknutej kotník nebo zlomenou nohu....a jsme u něj, je tam vykutaná menší jáma tak šup do ní...čekáme až zase někde zahřmí a pak další sprint k vybydlené místnosti...Jen co se tam schováme tak to zase šlehne kousek opodál...Tady to není taky optimální úkryt..Místnost 2x2 metry, kde chybí dveře i okna. Uprostřed je obrovská hromada železných drátů a vše je to podlité vodou....zde čekáme asi 20 minut a když dlouho nic neslyšíme tak další běh dolů...Už to není tak hrozný jak předtím, ale dobře nám ještě není......Nakonec šťastní z toho, že jsme přežili dosedáme skrznaskz promočený do auta.
neděle 24. září 2006
Ercyies Dagi (3 917m) - I.
Jsme rádi, že máme nepřátelské Develi (1 175m) za sebou a frčíme vstříci sopce Ercyies Dagi, nejvyšší to hoře Středního Turecka. Bez pár metrů skoro 4tisícový velikán, převyšující okolní vyprahlou Anatolskou pláň o tři kilometry.
Už z dálky je vidět, že je vrcholek pod sněhem, takže na sopce už zima začala.
Silnička se kroutí nahoru a my se můžeme kochat pohledy na sopečný kužel, který se tyčí stále hodně vysoko nad námi. Míjíme i nuzné příbytky místních nomádů.
Konečně přicházíme k horní stanici lanovky, odtud stačí už jen překonat menší hang a jsme na planině, kde se nachází base camp v (2 800m).
Už z dálky je vidět, že je vrcholek pod sněhem, takže na sopce už zima začala.
Silnička se kroutí nahoru a my se můžeme kochat pohledy na sopečný kužel, který se tyčí stále hodně vysoko nad námi. Míjíme i nuzné příbytky místních nomádů.
Kolem kasáren přijíždíme do střediska zimních sportů Kayakevi (2 200m).
Tak odkud se vychazí na sopku. Je tu pár nevzhledných budov, ale nikde ani noha, jak po vymření. Necháváme auto na parkingu a s plnou polní stoupáme pod nepremávající lanovkou. Jen co ujdeme pár set metrů, tak se rozjíždí. to udělali určitě Turčíni naschvál :-). Cesta není moc zajímavá. Potkáváme jednoho uříceného turistu, který se pokoušel o sopku, ale vybral si na první pohled nejkratší cestu suťovoviskem, ale pro vysílení to zdal. Já mám nastudováno, že se má jít bočním hřebenem, tak uvidíme, jak to zítra půjde.
Konečně přicházíme k horní stanici lanovky, odtud stačí už jen překonat menší hang a jsme na planině, kde se nachází base camp v (2 800m).Sopka se odtud netváří vůbec kamarádsky. Pořádná zima a vítr, nás už v 6 hodin zahání do stanu. Mimo nás tu vůbec nikdo není. Dokonalá samota a opuštěnost......Ani se nám nechce věřit, že jsme ještě ráno byli u teploučkého moře. Pavlík zjišťuje, že tak dlouho balil věci, až si zapoměl zabalit karimatku :-), tak musí ležet na krosně jinak by tu asi umrznul...Bude to ještě veselá noc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
