Den 50, Princeznina laguna

Přes noc docela fučí meluzína a ráno je nepěkně zataženo. Rozhodně zatím nejhorší počasí, za celého našeho pobytu v Jižním Thajsku. To nám ten kulatý padesátý den v Jihovýchodní Asii pěkně začíná. Asi jsme to včera zařekli, když jsme domů psali, jak tu pálí slunce. Řeklo by se, že tu máme dost velký časový rozpočet na cestování a i přesto nám kvůli naší současný povalečský lenoře
nevybude na Malajsii téměř žádný čas. Když vidím to počasí, tak opravdu lituji, že jsme nevyjeli už dnes. No snad si zpravíme náladu adrenalinovým programem, co máme teď v plánu. Vyrážíme směr pláž Phra Nang, ale místo koupání jdeme na tu thajskou feratu. Stezka je docela prudká, ale díky lanům naprostá pohodička. Nahoře je kupodivu docela velká plošina zarostlá vegetací s řádkou vyšlápnutých cest, tak nám chvíli trvá, než najdeme viewpoint. Z vyhlídky je pěkný výhled na místní šíji, která odtud vypadá jako téměř ničím
nerušený kokosový háj. Za lepšího počasí by to tu byla naprostá bomba i když něco vyfotit bez větví je docela boj. Teď by nás měla čekat hlavní část této výpravy – sestup k Princeznině laguně. Po chvíli si připadám jak v nějakém fantasy filmu. Klesáme do nitra skalnaté propasti a pomalu se stmívá. Vegetace se snaží veškeré sluneční paprsky zabavit pro sebe. Okolo nás jsou pěkné stromy a obrovské palmové výhonky, nebo co to je. Tak trochu strašidelnou atmosféru navíc umocňuje, že jsme tu úplně samy. Cesta je čím dál
víc prudší a i docela kluzká. Za deště to tu musí být docela rodeo. Po cestě jsou dokonce tři kolmé, několikametrové stěny, které bychom bez lana neslezli. Zvlášť ta poslední je nejhustější. Je tu převis, tak chvíli dumáme, jak to zdoláme. Nakonec se to z části nechá oblézt dírou ve skále. Kameny jsou potažený oranžovým blátem, tak je jasný, že budeme pěkně vyparádění, až se budeme vracet. Od převisu, zlozíme ještě pár šutrů a už jsme u vody. Laguna leží na dně skalnatého komínu a z vrchu je docela nasvícena. Bohužel máme smůlu, že je voda tak metr pod normálem a obnažené břehy jsou pod nánosem bahna, takže to trošku sráží krásu jinak pohádkového okolí. Skalní břehy jsou pěkně vyhlodané a plné malých jeskyněk a krápníku. Je to tady pěkný a určitě to stálo za to se sem vypravit. Po chvíli se vracíme zpět a výstup mě přijde o dost lehčí. I ten převis dávám přímo, bez té obcházky. Naděnka se však na jednom místě na chvíli zasekává, tak trochu nadává, ale celkově to i ona zvládla bez problémů. Sice jsme, dle očekávání, zasviněný od bláta, ale byl to super zážitek a adroš. Slézáme poslední metry ve zdraví a nějací turisté na odpočívadle pod lany na nás koukají a ptají se, se zájmem, co je nahoře. Docela chápu, že tomu, kdo o laguně nic neví, můžou lana
visící z výšin pěkně nastartovat představivost a zájem. Po našem velkém sportovním výkonu jdeme relaxovat na zdejší nejlepší Princezninu pláž. Plážový zevling však brzy přerušuji a vyrážím na hrdinskou plavbu kolem homole. Vlnky si se mnou docela pohrávají, tak doufám, že mě nějaká nemrští na skálu. Ač se to z pláže vůbec nezdálo, tak obvod magotu je docela velký a plavu to nějakých 30 minut. Jsem docela rád, když zase stanu nohou na zemi. To, že z převisů hory zase čnělo spousta krápníku už ani nemusím zdůrazňovat. Po čase se mraky stávají brunátnější a začíná v dálce hřmět, tak na nic víc nečekáme, bereme si svých pár švestek a frčíme někam do úkrytu. Spoustu lidí to tu zatím nechává klidnými a dál zevlují. No jestli fakt přijde nějaká pořádná mela, tak sem zvědavý jak odtud budou prchat. Není to úplně blízko někam pod střechu. Bouře přichází neuvěřitelně rychle. Blesky lítají a hřmí jak o život. Průtrž k tomu samozřejmě notná. Schováváme se pod nějakou stříškou, ale i tak nás zespoda bičuje voda prudce se odrážející od země. Tak trochu škodolibě se posmíváme plážákům, kteří se za slejváku musí brodit zpět do městečka. Pak si uvědomíme, že někdo může být třeba na vyhlídce či dokonce u laguny, tak to hned člověka zamrazí v zádech.
Hlad nás brzy z úkrytu vyhání a my přebíháme do blízkého a navíc i levného restaurantu, který je teď z půlky pod vodou. Ceny mírné, ale chuť servírovaného pokrmu dost marná. To je snad poprvé v Thajsku, kdy mě moc nechutná. Když přechází největší čina vyrážíme trochu proschnout na boudu. Občas z lože kontrolujeme počasí, ale venku je stále šedivák a občas poprchává. Kolem páté nás to už na boudě opravdu nebaví, tak i přes takové listopadové počasí vyrážíme do městečka. Na Západní Railay beach přicházíme za lehkého mrholení, ale po chvíli začíná neuvěřitelné divadlo. Jeden z nejhezčích západů slunce v mém životě. Celá obloha je úplně oranžová, jak světlo svítí skrz suprově poskládané mraky. Můžu si jen říci, že kdybych si sebou vzal foťák, tak právě odtud jsem mohl mít nejhezčí fotku z celé asijské výpravy. To je teda pech, ale kdo by tušil, že se nakonec takhle vyčasí. Na pláži sedíme hrozně dlouho a kocháme se. Zítra už musíme odtud definitivně zvednout kotvy. Na večeři už do té blbé restyky nejdeme, ale k nějaké babce, která má pokrmy o celého bůra dražší :-). Na tomhle je vidět, že už fakt musíme počítat každou korunu. Dáváme u ní, jak už v Thajsku poněkolikáté, národní jídlo Pathai. Je to pochoutka. Naďa však dělá trochu ostudu, když nasekané oříšky používané na dochucení vyžírá přímo. Paní se na ní nekouká dvakrát přívětivě. Trošku se kvůli tomu chytneme, tak snad nebudeme po týdnu pohody od moře odjíždět ve stejným stavu, jak jsme k němu přijeli :-)