Scházíme do Gorak Shepu a jelikož tu nikde nenacházíme tým A, který šel klasicky rychleji, tak se náhodně ubytováváme v největší lodge a doufáme, že kluky potkáme na Kala Pattaru, kam už nejspíš vyrazili. Je to teprve podruhé v životě, kdy budu spát víš jak pět tisíc metrů nad mořem, ale myslím, že by to mohlo být v pohodě, protože jsme už slušně aklimatizovaný. Dáváme si krátký odpočinek a jen s malým batůžkem vyrážíme na steč Kala Pattaru. I takhle nalehko to bude docela makačka. Jednak jsme už dneska trochu ušláplí a přeci je to ještě skoro 500 výškových metrů.
Přecházíme vyschlé jezero, které tu slouží zároveň jako takový „polo ground“, protože tu trénuje několik jezdců. Koníci si v trysku asi pěkně protáhnou plíce. Němá vzpomínka na Ladakh. Hned za jezerem se cesta rozděluje. Buďto se může stoupat nejdřív na malý „pravý“ Kala Pattar (5 545m), značený v mapě, s následující krátkou hřebenovkou na vyšší vrchol (5 648m) nebo jít na ten vyšší vrchol rovnou. My si vybíráme cestu přes oba vrcholy. Každou chvíli zastavuji a fotím pořád to stejný panorama Nuptse a špičkou Everestu, která je s přibývající výškou čím dál větší. Je to nádhera! Dny
špatného počasí jsou zapomenuty. Jen kvůli tomuto pohledu stálo za to se sem těch několik dnů drápat. Ani pohledy na ostatní strany nejsou vůbec špatný. Jen si říkám, jak to tu muselo vypadat, když byl ledovec v plné síle. Nejen v Alpách je na ústupu. Předbíháme několik opravdu prastarých Japončíků, které přesto obdivujeme. Na pár posledních metrů jsou potřebný ruce, tak hůlky docela překáží. Na sestup se však budou určitě hodit. Po 75 minutách jsme na vrcholu. Vítají nás tu nezbytné praporky. Máme přesně stejný výhled jaký byl
vyfocený na pohledu, co jsem posílal z Kathmandu domů. Jen to přeci jen vypadá ve skutečnosti daleko impozantněji než na papíře. Po krátkém odpočinku pokračujeme přes silně rozpukaný hřeben s občasným lehkým lezením pokračujeme do sedýlka, kde potkáváme kluky, kteří už tu docela dlouho klepou kosu a hypnotizují sluníčko, aby urychlilo svou cestu za horizont. My se vydáváme na finální výstup. Šplháme po šutrech a míjíme nějaké antény. Přibývá čím dál větší změť praporků, do kterých se nebezpečně zamotávají nohy. Vylízám na zdejší
turistické maximum (5 648m) – maličkou kamennou špici, vypadající jak dračí zub, tak akorát pro jednoho človíčka a nemám úplně dobrý pocit, když koukám do té proklaté propasti okolo mě. Přeci jen už v téhle výšce člověk nemá úplně jistý krok a navíc ta moje slepota. Další pokračování hřebenové cesty je už vysloveně horolezecké a dalo by se tudy vylézt až na Pumori i když si nemyslím, že by zrovna tohle byla normálka. Pod vrcholem děláme fota a pak slízáme ke klukům zpět do sedýlka. Nastává dlouhé, víc jak hodinové čekání na západ. Nakonec jsme rádi, že jsme přeci jen přišli později.
Mimo nás tu čeká už jen jeden Japončík s typickým teleobjektivem. Postupem z údolí přilítají mraky, takže dokonce malý Kala Pattar občas zmizí pod bílou peřinou. Trošku se bojíme, aby nám ty oblaka nezhatily západovku, ale naštěstí se drží do těch 5 600 metrů a my se můžeme kochat jak se hory barví nejdřív dozlatova a pak do oranžova až červena. Jedině, co nás trápí, je zima, která je čím dál větší. Přeci jen už je téměř celý kraj ve stínu. Svítí jen špice nejvyšších vrcholů, které postupně, jak vypálené svíce, zhasínají. Konečně je to tady – září už jen pyramida Mount Everestu. Bez jakýchkoliv
měření potvrzuje, že je bez debat nejvyšší hora světa. Dokonce se odvažuji sundat i brýle, abych tu takřka nadpozemskou krásu viděl „na vlastní oči“. Docela nechápu proč sem lidi hromadně lozí na východ, když slunce svítí přesně opačně, tedy blbě, než teď. Je to téměř k neuvěření, když vzpomenu na včerejší muka ve sněžení a mlze na Cho la passu a teď tu koukáme za krásné jasné oblohy na Mount Everest. Představení po několika minutách definitivně končí a my v čím dál větší tmě klesáme. Konečně se opovažuji
sundat na brýle. Ve svahu svítí docela dost čelovek, takže přeci jen jsme tu na západ nebyli samy. Ostatní turisti však byli výrazně níže a museli to mít mraky lehce poznamenaný. Jsem trochu jak slepý krtek, tak svou volnou chůzí uzavírám peloton. Konečně vcházím do té naši lodge, kde mě překvapí davy lidí, kteří zabírají celou tu obrovskou jídelnu. Tak přeci jen sem během dneška vystoupaly další organizované karavany. Ten přechod ze tmy do světla tak trochu nezvládám. Kdyby na mě Wix nezavolal, tak nemám šanci ho najít. Musím tu sedět jak
magor v brýlích a zároveň mě vyvstane část písně Dana Landy „…a brejličky se mu mlžili..“. Šíleně se tu trápím, tak dávám jen čaj a jdu čekat na pokoj na Wixe, aby mě pořádně vykapal oči. Z té čekačky na západ jsem lehce nastydlý, trošku cítím hlavu a navíc ty oči, takže jsem docela out. Po operaci s kapkami nasazuji na spaní tmavé brýle a kupodivu usínám jak nemluvně.
Dnes cca 15km, 800 nahoru, 550 dolů.
Scházíme do Gorak Shepu a jelikož tu nikde nenacházíme tým A, který šel klasicky rychleji, tak se náhodně ubytováváme v největší lodge a doufáme, že kluky potkáme na Kala Pattaru, kam už nejspíš vyrazili. Je to teprve podruhé v životě, kdy budu spát víš jak pět tisíc metrů nad mořem, ale myslím, že by to mohlo být v pohodě, protože jsme už slušně aklimatizovaný. Dáváme si krátký odpočinek a jen s malým batůžkem vyrážíme na steč Kala Pattaru. I takhle nalehko to bude docela makačka. Jednak jsme už dneska trochu ušláplí a přeci je to ještě skoro 500 výškových metrů.
Přecházíme vyschlé jezero, které tu slouží zároveň jako takový „polo ground“, protože tu trénuje několik jezdců. Koníci si v trysku asi pěkně protáhnou plíce. Němá vzpomínka na Ladakh. Hned za jezerem se cesta rozděluje. Buďto se může stoupat nejdřív na malý „pravý“ Kala Pattar (5 545m), značený v mapě, s následující krátkou hřebenovkou na vyšší vrchol (5 648m) nebo jít na ten vyšší vrchol rovnou. My si vybíráme cestu přes oba vrcholy. Každou chvíli zastavuji a fotím pořád to stejný panorama Nuptse a špičkou Everestu, která je s přibývající výškou čím dál větší. Je to nádhera! Dny
špatného počasí jsou zapomenuty. Jen kvůli tomuto pohledu stálo za to se sem těch několik dnů drápat. Ani pohledy na ostatní strany nejsou vůbec špatný. Jen si říkám, jak to tu muselo vypadat, když byl ledovec v plné síle. Nejen v Alpách je na ústupu. Předbíháme několik opravdu prastarých Japončíků, které přesto obdivujeme. Na pár posledních metrů jsou potřebný ruce, tak hůlky docela překáží. Na sestup se však budou určitě hodit. Po 75 minutách jsme na vrcholu. Vítají nás tu nezbytné praporky. Máme přesně stejný výhled jaký byl
vyfocený na pohledu, co jsem posílal z Kathmandu domů. Jen to přeci jen vypadá ve skutečnosti daleko impozantněji než na papíře. Po krátkém odpočinku pokračujeme přes silně rozpukaný hřeben s občasným lehkým lezením pokračujeme do sedýlka, kde potkáváme kluky, kteří už tu docela dlouho klepou kosu a hypnotizují sluníčko, aby urychlilo svou cestu za horizont. My se vydáváme na finální výstup. Šplháme po šutrech a míjíme nějaké antény. Přibývá čím dál větší změť praporků, do kterých se nebezpečně zamotávají nohy. Vylízám na zdejší 
turistické maximum (5 648m) – maličkou kamennou špici, vypadající jak dračí zub, tak akorát pro jednoho človíčka a nemám úplně dobrý pocit, když koukám do té proklaté propasti okolo mě. Přeci jen už v téhle výšce člověk nemá úplně jistý krok a navíc ta moje slepota. Další pokračování hřebenové cesty je už vysloveně horolezecké a dalo by se tudy vylézt až na Pumori i když si nemyslím, že by zrovna tohle byla normálka. Pod vrcholem děláme fota a pak slízáme ke klukům zpět do sedýlka. Nastává dlouhé, víc jak hodinové čekání na západ. Nakonec jsme rádi, že jsme přeci jen přišli později. 
Mimo nás tu čeká už jen jeden Japončík s typickým teleobjektivem. Postupem z údolí přilítají mraky, takže dokonce malý Kala Pattar občas zmizí pod bílou peřinou. Trošku se bojíme, aby nám ty oblaka nezhatily západovku, ale naštěstí se drží do těch 5 600 metrů a my se můžeme kochat jak se hory barví nejdřív dozlatova a pak do oranžova až červena. Jedině, co nás trápí, je zima, která je čím dál větší. Přeci jen už je téměř celý kraj ve stínu. Svítí jen špice nejvyšších vrcholů, které postupně, jak vypálené svíce, zhasínají. Konečně je to tady – září už jen pyramida Mount Everestu. Bez jakýchkoliv
měření potvrzuje, že je bez debat nejvyšší hora světa. Dokonce se odvažuji sundat i brýle, abych tu takřka nadpozemskou krásu viděl „na vlastní oči“. Docela nechápu proč sem lidi hromadně lozí na východ, když slunce svítí přesně opačně, tedy blbě, než teď. Je to téměř k neuvěření, když vzpomenu na včerejší muka ve sněžení a mlze na Cho la passu a teď tu koukáme za krásné jasné oblohy na Mount Everest. Představení po několika minutách definitivně končí a my v čím dál větší tmě klesáme. Konečně se opovažuji
sundat na brýle. Ve svahu svítí docela dost čelovek, takže přeci jen jsme tu na západ nebyli samy. Ostatní turisti však byli výrazně níže a museli to mít mraky lehce poznamenaný. Jsem trochu jak slepý krtek, tak svou volnou chůzí uzavírám peloton. Konečně vcházím do té naši lodge, kde mě překvapí davy lidí, kteří zabírají celou tu obrovskou jídelnu. Tak přeci jen sem během dneška vystoupaly další organizované karavany. Ten přechod ze tmy do světla tak trochu nezvládám. Kdyby na mě Wix nezavolal, tak nemám šanci ho najít. Musím tu sedět jak
magor v brýlích a zároveň mě vyvstane část písně Dana Landy „…a brejličky se mu mlžili..“. Šíleně se tu trápím, tak dávám jen čaj a jdu čekat na pokoj na Wixe, aby mě pořádně vykapal oči. Z té čekačky na západ jsem lehce nastydlý, trošku cítím hlavu a navíc ty oči, takže jsem docela out. Po operaci s kapkami nasazuji na spaní tmavé brýle a kupodivu usínám jak nemluvně. Dnes cca 15km, 800 nahoru, 550 dolů.
Žádné komentáře:
Okomentovat