Trek 11 – Maratónský sestup do Namche Bazaru

Ráno není moc pěkně. Po okolních vrcholcích a hlavně v údolí je požehnaně mraků. I přesto je docela hezký pohled na východ slunce na Ama Dablamu. Jen by to chtělo stát na úplně opačné straně hory :-). Říkám si, že jsem udělal dobře, že jsem si nenastavoval budík a ještě za tmy nešel na ten Chukung Ri. Počasí jde očividně zase do kopru. Je to škoda, kdyby bylo pěkně mohl jsem si dojít alespoň k jezeru Imja Tsho (5 010m), ležícím pod Island peakem. Celkově mám takovou nostalgickou nic moc náladu. Výprava pro mě prakticky dneškem skončila. Už mě jen
čeká sestup do údolí a pozvolný návrat zpět. Klukům na rozdíl ode mě to pravé dobrodružství teprve začíná. Jak rád bych s nimi pokračoval dále. Po snídani si měníme na sebe kontakty a domlouváme pořádnou pijatiku až se sejdeme někdy v Čechách. V půl osmý vyrážím s tím, že půjdu co to dá, minimálně alespoň do Tengboche. Ještě naposledy se otáčím na naši pěknou lodge, nad kterou se na obzoru tyčí Lhotse a ostře šlapu do koní, přeci jen jsem už stoprocentně aklimatizovaný. Cesta zvolna klesá a po malých
mostečkách překonávám potůčky z ledovcových splazů. Údolí je sice nečekaně nasvícené sluníčkem, ale z mraků vyčnívá jen špička Taboche (6 495m). Po chvíli míjím „vesnici“ o jednom baráku Bibre, které jsme se včera vyhýbali jak čert kříže. O podál se otevře daleký pohled do údolí, takže vidím v dáli už i Dingboche (4 410m), rozkládající se na velké pláni. Kousek před Dingboche chvíli váhám u mostu na druhou stranu říčky Imja Khola, kde by měla vést podle mapy „alternativní“ cesta. Od pohledu jsou tam, kam až oko dohlédne, suťové
svahy, tak sázím na jistotu a jdu normálkou, což byl stoprocentně dobrý výběr. Po hodině chůze vcházím do Dingboche, což je sice docela malebné městečko s políčky a chorteny, ale zároveň je tu obrovské množství lodgí a davy turistů, takže se tu ani nezastavuji. Už jsem se holt napojil na jednu ze dvou větví vedoucí pod Everest. Tady končí romantika osamoceného pochodování :-(. Z Dingboche je první krátký stoupání a pak klesání k mostu přes říčku od ledovce Khumbu. O kus dál se odpojuje ta druhá alternativa k Everestu, takže odtud jdu už proti všem. U
krásně pomalovaného kamene s výhledem na soutok řek a turistických cest a hlavně na Lhotse, která z tohoto směru vypadá asi nejzajímavěji, dělám po dvou hodinách pochodu první relativně delší, asi desetiminutovou :-), přestávku. Dál cesta pokračuje takovou klikatější „vrstevnicí“ uzavřeným, nezáživným údolím s prvními stromy, které jsou pěkně podzimně vybarvené. Pod vesnicí Shomare klesám po neuvěřitelných jedenácti dnech pod čtyři tisíce metrů nadmořské výšky. Ve vesnici se ani nezastavuji, protože je akorát plná obědvajících karavan. Následuje další
klesání k mostu vysoko nad řekou a hvozdovitým rododendronovým lesíkem výstup 120 metrů výškových na hřeben s klášterem Tengboche (3 860m), což když se jde s krosnou a v tempu slušně zapotí. Ani se nedivím, že jsou tu všechny stromy oblezlé lišejníky, je to totiž úplně mlžný les. Po cestě jsou ještě k vidění docela fajn políčka v Deboche. Po čtyřech hodinách z Chukungu přicházím na odlesněný vrchol hřebenu, který zabírá veliký pěkný klášter Tengboche. Odtud prý mají být úžasné výhledy na Everest. Asi jo, ale jen, když se tu nepřevalují mraky jako
dneska :-). Je ještě dost brzo, abych se tu usídlil, tak přemýšlím co dál. Jednoznačně mě vychází dotáhnout to dnes až do Namche Bazaru. Myslím, že na to mám sfouknout ty dva trekové dny v jeden. Navíc si říkám, že podle toho, co mě říkal Johny na Kala Pattharu, měli jít včera nalehko z Pheriche a zpět. Tak dneska musí už stoprocentně dojít do Namche Bazaru a tam bychom se konečně mohli znovu dát dohromady (vůbec jsem netušil, že v Periche ani jednu noc nespali, ale v Dingboche a šli dnes jen ten kousek
sem). Jelikož jsem z rychlého výstupu rozhycovaný a tady vládne pěkná zima, tak se tu moc nezdržuji a vydávám se na drsný sestup 600 výškových metrů dolů už jehličnatým lesem. První vyhlídka do údolí mě prakticky sráží do kolen. Vidím téměř až do Namche a je to tedy ještě obrovská dálka. Každopádně je tenhle sestup nejhorší části celého treku, hlavně proto, že proti mně stoupají husím pochody desítky cestovek, které startovali ráno v Namche. Jedna cestovka je dokonce o megalomanských 50 turistech. Mají stejné trika, tak je možné je
zrátat :-). Jak si někdo myslí, že si může užít hory v tomhle davu fakt nechápu. Spousta lidí vypadá na infarkt i když si nese jen malý batůžek. Tenhle výstup je bez debat nejtěžším na základní trase. Jak moc jsem rád, když to vidím, že jsem hlavní cestu obcházel přes sedla a těmhle davům jsem se prakticky vyhnul. Míjím i skupinku Čechů, tak s nimi chvíli debatuji nad mapou. Těsně před koncem sestupu potkávám cestovku důchodců. Dle horských pravidel udává tempo ta nejpomalejší a ta jde fakt co noha nohu mine. Už teď vypadá na kolaps a to je ještě celý kopec před
ní. No nezávidím. Na úpatí je pár nuzných domků a taky fakt zastrčená vojenská posádka :-). A už jsem u mostu přes už hodně divokou Dudh Khosi. Nadmořská výška kolem 3 250m, takže nejnižší bod dnešního dne a tím pádem i vidina dalšího stoupání. Pozitivní alespoň je, že už všechny dnešní karavany přešly a zas je tu příjemný horský klid. Další postup je dost únavný. Nečekaně dlouhý výstup lesem a kolem vesniček a pak nekonečný traverz. Cesta vrcholí v 3 650m, takže od řeky „příjemných“ 400
výškových. Na druhou stranu, výhledy do kaňonu ve směru k Namche jsou stejně úžasné jak když jsme zkraje treku lelkovali na vyhlídce na Everest. Poslední oficiální zastávkou, kousek před Namche je stúpa věnovaná Tenzingovi Norgyemu. Nakonec i na chvíli vysvitne sluníčko a luční svahy nad propastí dostávají hned jiné kouzlo. Konečně přecházím poslední terénní záhyb a Namche mě leží u nohou. Nikdo tu není, tak se musím pochválit sám, že jsem za těch 7,5 hodiny zmáknul trasu co se chodí normálně dva
dny. Od ledovců až po lesní krajinu. Jak jsem tak rozradostněný, tak přecházím odbočku dolů do města a procházím celou panoramatickou cestu nad ním až na druhou stranu. No co už pár set metrů mě už dneska nezabije :-). Byla to slušná túra – cca 25km, 2000 metrů dolů, 700 nahoru. Jdu do „naší“ lodge, ale kluky tu kupodivu nenacházím. Předpokládám tedy, že dnes asi došli až do Pakdingu. Přeci jen měli velký náskok. Vypadá to, že je asi dost obsazeno protože za krásných 200R (50Kč) dostávám pokoj
evropských parametrů obsahující záchod i náznak sprchy. Na treku nevídané. Po pár minutách nutného vydýchání letím do restaurace. Musím se smát tomu, jak se mě tu zkraje zdály ceny vysoké, tak teď oproti vyšším oblastem velmi nízké. Objednávám si celou konvici čaje a zase výbornou pizzu. To je jediná položka co se mě po dnech konzumace stále stejných jídel ještě neznechutila. Pak razím na net a jelikož tam spisuji prakticky celý trek, tak tam krutě vymrzávám a platím víc než co jsem dal za ubytování a večeři J. Hledám ještě nějakého
holiče, který by mě vzal břitvou vzrostlý vous, ale nedaří se.