Ztracen a nalezen v Dragnangu

Ráno strašně prší a je vůbec nejhůř, co jsme tady. Kdy ta hnusná fronta konečně přejde? Tohle narušuje můj plán nechat tady vzkaz a nalehko se vydat hledat kluky po okolních vesničkách. I když podle klasického pravidla bych měl čekat na místě, na kterém jsme se domluvili, než samy přijdou. Všichni ostatní trekaři už vypadli do toho nečasu, tak tu sedím sám a pořád do kolečka přemýšlím co a jak dál. Bavím se alespoň se šéfíkem lodge, který mě říká, že takhle špatné počasí v říjnu tu bylo naposledy před pěti lety, takže máme fakt smůlu. Nakonec mě to přeci jen nedá a oblíkám se komplet do goráče a vyrážím na průzkum té staré cesty. Nejdřív vylézám na nejvyšší přilehlý kopec nad morénou (4 710m) a rozhlížím se po tom giga ledovci. Tak tady by se fakt nechalo ztratit lehce. Pokračuji dál „starou“ cestou a už po pěti minutách jsem na konečné. Mezi jezírky teče široká a dravá říčka, což mě uklidňuje. Tenhle proud se určitě nepokoušeli brodit. Tak to muselo naštvat, těsně před koncem to otočit. Zvolna se vracím na cimru. Čas ubíhá a kluci stále nepřicházejí, což ve mně zase zvyšuje obavy, že se jim něco nepěkného přihodilo, protože, kdyby logicky spali v té první vesnici Phangga pod odbočkou na ledovec, tak už by tu dávno museli být, zvlášť když šéfik říkal, že je to jen hodina cesty. Jdu se tedy zas radit se bossem. Ten je stále ochotný i když ho stále opružuji a navrhuje počkat do 14, 15 hodiny a pak že vyšle rychlého posla, který oběhne všechny okolní vesnice a zjistí, kam zmizeli. Bavím se s ním o jeho životě. Sezóna tu končí koncem prosince, kdy zavírá chatu a letí za rodinou do Kathmandu na prázdniny až do jara. Je s nimi jen čtyři měsíce do roka, zbytek čau je tady. Půjčuji si od něj knížku o nějaké expedici a ve spacáku se pokouším přečkat tenhle mrzký den. Hluk příchozích mě probouzí z letargie, ale jsou to jen další úspěšní pokořitelé Cho la passu. Dnes to museli mít zvlášť tvrdé. Nějak začínám ztrácet naději, že sem kluci vůbec dorazí, už je dost pozdě. Šéfík se ještě pokouší dovolat do té Phanggy, ale foun nějak dnes nefunguje. Jdu na pokoj spisovat depeši pro posla. Najednou na mě volá boss že někdo přichází od Gokya. Kluci to bohužel nejsou, ale jsou to ti Češi, které jsem potkal na Gokyo Ri. To je snad poprvé na cestách, kdy jsem opravdu rád, že potkávám krajany. Jsou to pohodáři, tak mě trošku rozptylují z mé ponuré nálady, která se nedá ani slovy popsat. Ve dvě boss vytahuje z kuchyně takového malého klučíka a dlouze ho instruuje. Ten nečekaně sundává žabky, nasazuje tenisky a vyráží do sloty. Teď následuje dlouhé čekání než se vrátí. Pokouším se to zaspat. Konečně je tu boss s novinkami. Kluci si prý v té Phangga dali jen čaj a pokračovali dál údolím dolů na Mancherno. Jako první mě chytá radost, že jsou živý a zdravý. Později jsem samozřejmě naštvaný, jak mě vypekli a opustili, což nedokážu pochopit, hlavně od Johnyho se kterým jsem na cestách už něco prožil. To že včera došli až do Mancherma lze z přimhouřenýma očima pochopit, vzhledem ke schodě okolností. Ale to, že přesto, že jsem včera nedorazil, pokračovali dál bez toho, aby zjistili co se mnou je, je naprosto nekamarádský a neomluvitelné, jak kdekoliv jinde natož ve vysokých horách. Jak může například Lukáš dělat vedoucího skautského oddílu bez toho, aby měl alespoň elementární zodpovědnost, taky nechápu. Je to smutný, ale bohužel si to vysvětluji jen tím, že Johnyho chytla panika, že kdyby na mě čekali či hledali, že by třebas všechno co chce pofotit vidět nemusel. Samozřejmě jdu odměnit ochotného posla. Šéfik mě odvádí do kuchyně, kde už je klučina zas zapřažený v pracovním procesu. Dávám mu 500 NR (125Kč) a chlapcovi se tak rozzáří očka, že na to asi dlouho nezapomenu. Jsem rád, že mu to udělalo radost. Jdu s kluky Jirkou, Lukášem a Zdendou zvaným Wix na večeři a ptám se jich jaký mají další program. Naštěstí mají na několik dalších dnů stejný plán jak já a navíc jim nevadí, když se k nim přidám. Sám bych se na Cho la pass určitě neodvážil a musel bych to taky obcházet přes údolí, což by mě tedy pěkně štvalo. Bavíme se o životě o horách a tak. Absolutně nechápou, jak mohli kluci v takových to velehorách odejít bez to, aby si zjistili, zda jsem v pohodě i když by to byla v daných podmínkách zacházka či ztráta dne, dvou a zmizeli někde pryč v údolí. Navíc, když jsme se vůbec nepohádali nebo tak něco. Pak už sedíme nad mapou a připravujeme se na zítřejší náročný a nebezpečný pochod. Sice jsem tu ztratil den, ale jsem rád, že mám svědomí čistý a udělal jsem vše co jsem udělat měl. Jediným pozitivem dneška je, že cítím, že jsem si tu odpočinul a že zítřejší výstup bude snad v mých silách.