Ráno zas dávám osvědčenou cestovatelskou snídani – místní biskupák s banány a pak už svištím na shromaždiště turistických busíků. Podle náčrtku od chlapíka z cestovky by to nemělo být daleko, tak tam vyrážím pěšo i když v recepci doporučují taxík. Hned naproti hotelu akorát otevírá svou provozovnu holič. No to si snad dělá srandu – včera jsem ho hledal po všech čertech a on je ukryt hned pod svícnem. Z ničeho nic se z korun, které lemují jeden z hlavních bulvárů, začne ozývat orchestr šílených zvuků.
Hledám původce halekotu a docela nevěřím – větve jsou ověšený stovkami či tisíci velkých netopýrů. Takový dobrý start zvířecího safari, co by mě mělo čekat. Další atrakcí jsou čety vojáků, které díky své běžecké rozcvičce lehce blokují dopravu na hlavní ulici. První a poslední dvojičky jsou vybaveny pořádnými kvéry. Jistota je prostě jistota. Přesně na minutu přicházím ke stanovišti busíků, kterých je tu opravdu požehnaný počet. Hledám vozítko společnosti Shiva Baba. Dá to trošku zabrat protože mě přijde, že každý druhý
je nějaký Baba. Můj je dle platících Murphyho zákonů až ten poslední. Sice mám místa až na poslední pěťák, ale naštěstí k okýnku. Vlastní stroj vypadá dost nuzně, ale místa na nohy je tam tak dvakrát víc než v „luxusním“ studentovi. V sedm ráno vyrážíme na cestu. Hned zkraje míjíme velkou vodní plochu s pěknou stavbičkou. Tak sem si pak ještě dojdu pěšo. Pak se víc jak hodinu prodíráme Kathmandu, prakticky stále do kopce. Najednou jsme v horském sedle. Opouštíme hlavní město a vyrážíme vstříc venkovu. Sjíždíme nekonečný kopec v gigantické koloně busů, náklaďáků a jiných vozítek v obou směrem. Jedeme prakticky krokem za neustálého troubení. Moje pravá strana se ukazuje jako šťastná, protože většinu cesty koukám do údolí. Jelikož se tu jezdí na levé straně, tak nebožáci, co sedí nalevo, koukají převážně do kolmé stěny hned za oknem. Krajina okolo je parádní. Samé hory, pěkně zelené se spoustou terasovitých políček. Na obzoru se tyčí ledový velikáni bez náznaku mráčku. Tak to vypadá, že se v kopcích zase udělalo pěkně. Opravdu nádherná země – chtělo by to sem jezdit každý květen a říjen na měsíc na kopce :-). Postupně klesáme k pěkné a docela mohutné
řece Trisuli, což je taky další možný výlet z Kathmandu. Vidíme už pár skupinek raftařů připravujících se na plavbu. Hmm taky bych se svezl. Přes řeku je několik obr vysutých mostů a lanovek stylu bedny od brambor zavěšené na laně. Co mě překvapuje více je kabinková lanovka evropských parametrů vedoucí na jednu z vysokých zelených hor. Je to pro místní asi docela atrakce, protože přilehlé parkoviště je beznadějně plné. Zajímavý pohled je i na soutok Trisuli s nějakou víc „ledovcovou“ říčkou. Ještě dost daleko je vidět rozdílná barva vody. Provoz konečně trošku řídne, když míjíme odbočku na
Pokharu. Na obídek zastavujeme v pajzlíku, ale klasické momo tu mají dobré a za pakatel. Po nabrání sil nás čeká i taková „bolívijská“ pasáž – prašná šotolina a silnice vytesaná do skály vysoko nad řekou. Taková krátká death road. Následuje hustý lesík a pak, po pěti hodinách výhledové silnice, je najednou všude dokola jen rovina. Tomu se mě skoro nechce věřit. Zatím mě přišlo, že je Nepál kompletně obsazený horami. V nížině to vypadá naprosto stejně jak v Indii. Takže děsný vedro, binec atd. Po projetí velkého města Bharatpur a následného souměstí zabočujeme už na finální cíl, městečko Sauraha. Silnička se postupem času mění na polňačku a busík má co dělat, aby projel. Okolo nás jsou rýžová políčka, buvoly a vůbec zas takový jiný Nepál. Zastavujeme na území nikoho mezi poli. Prostě tu mají luxusní autobusák :-)
Ráno zas dávám osvědčenou cestovatelskou snídani – místní biskupák s banány a pak už svištím na shromaždiště turistických busíků. Podle náčrtku od chlapíka z cestovky by to nemělo být daleko, tak tam vyrážím pěšo i když v recepci doporučují taxík. Hned naproti hotelu akorát otevírá svou provozovnu holič. No to si snad dělá srandu – včera jsem ho hledal po všech čertech a on je ukryt hned pod svícnem. Z ničeho nic se z korun, které lemují jeden z hlavních bulvárů, začne ozývat orchestr šílených zvuků.
Hledám původce halekotu a docela nevěřím – větve jsou ověšený stovkami či tisíci velkých netopýrů. Takový dobrý start zvířecího safari, co by mě mělo čekat. Další atrakcí jsou čety vojáků, které díky své běžecké rozcvičce lehce blokují dopravu na hlavní ulici. První a poslední dvojičky jsou vybaveny pořádnými kvéry. Jistota je prostě jistota. Přesně na minutu přicházím ke stanovišti busíků, kterých je tu opravdu požehnaný počet. Hledám vozítko společnosti Shiva Baba. Dá to trošku zabrat protože mě přijde, že každý druhý
je nějaký Baba. Můj je dle platících Murphyho zákonů až ten poslední. Sice mám místa až na poslední pěťák, ale naštěstí k okýnku. Vlastní stroj vypadá dost nuzně, ale místa na nohy je tam tak dvakrát víc než v „luxusním“ studentovi. V sedm ráno vyrážíme na cestu. Hned zkraje míjíme velkou vodní plochu s pěknou stavbičkou. Tak sem si pak ještě dojdu pěšo. Pak se víc jak hodinu prodíráme Kathmandu, prakticky stále do kopce. Najednou jsme v horském sedle. Opouštíme hlavní město a vyrážíme vstříc venkovu. Sjíždíme nekonečný kopec v gigantické koloně busů, náklaďáků a jiných vozítek v obou směrem. Jedeme prakticky krokem za neustálého troubení. Moje pravá strana se ukazuje jako šťastná, protože většinu cesty koukám do údolí. Jelikož se tu jezdí na levé straně, tak nebožáci, co sedí nalevo, koukají převážně do kolmé stěny hned za oknem. Krajina okolo je parádní. Samé hory, pěkně zelené se spoustou terasovitých políček. Na obzoru se tyčí ledový velikáni bez náznaku mráčku. Tak to vypadá, že se v kopcích zase udělalo pěkně. Opravdu nádherná země – chtělo by to sem jezdit každý květen a říjen na měsíc na kopce :-). Postupně klesáme k pěkné a docela mohutné řece Trisuli, což je taky další možný výlet z Kathmandu. Vidíme už pár skupinek raftařů připravujících se na plavbu. Hmm taky bych se svezl. Přes řeku je několik obr vysutých mostů a lanovek stylu bedny od brambor zavěšené na laně. Co mě překvapuje více je kabinková lanovka evropských parametrů vedoucí na jednu z vysokých zelených hor. Je to pro místní asi docela atrakce, protože přilehlé parkoviště je beznadějně plné. Zajímavý pohled je i na soutok Trisuli s nějakou víc „ledovcovou“ říčkou. Ještě dost daleko je vidět rozdílná barva vody. Provoz konečně trošku řídne, když míjíme odbočku na Pokharu. Na obídek zastavujeme v pajzlíku, ale klasické momo tu mají dobré a za pakatel. Po nabrání sil nás čeká i taková „bolívijská“ pasáž – prašná šotolina a silnice vytesaná do skály vysoko nad řekou. Taková krátká death road. Následuje hustý lesík a pak, po pěti hodinách výhledové silnice, je najednou všude dokola jen rovina. Tomu se mě skoro nechce věřit. Zatím mě přišlo, že je Nepál kompletně obsazený horami. V nížině to vypadá naprosto stejně jak v Indii. Takže děsný vedro, binec atd. Po projetí velkého města Bharatpur a následného souměstí zabočujeme už na finální cíl, městečko Sauraha. Silnička se postupem času mění na polňačku a busík má co dělat, aby projel. Okolo nás jsou rýžová políčka, buvoly a vůbec zas takový jiný Nepál. Zastavujeme na území nikoho mezi poli. Prostě tu mají luxusní autobusák :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat