Po obídku vyrážím na výlet, ale vedro na hlavní ulici mě hned sráží do kolen, tak si jdu nejdřív na chvíli sednout na netík. Zjišťuji, že tím však ničeho nedocílím, jelikož se krajina čím dál tím víc rozpaluje, tak nahazuji batůžek na záda a vyrážím na obhlídku. Krajina je sice placatá, ale i tak docela zajímavá. Políčka rýže, kam až oko dohlídne. Mezitím malé háje v jejichž stínu jsou chaloupky zemědělců a obzor za dobré viditelnosti vroubí, která dnes naštěstí je, pila ledovcových vrcholů s králem špičákem
Manaslu (8 163m). Opravdovou zajímavostí jsou však místní lidí – Tharové. Je to jedna z největších etnických menšin v Nepále čítající 1,2 milionu lidí. Žijí na první pohled v nuzných domcích, prostotou tak trochu podobných těm např. v severním Laosu. Tam však byl hlavní typický rys stavba na kůlech tady hned zaujme omítka stěn ze žlutého bláta. Na malém vydupaném plácku před chaloupkou se většinou suší nějaké zemědělské výdobytky a kolem pobíhá spousta zvířat. Většinou vodní buvoly, kozičky, sem tam prase a hodně ptactva. Když se
místních zeptám, zda si je můžu vyfotit nejsou proti, ale do objektivu se nepodívají a pracují vesele dál. U jedné pumpy se koupe několik žen, tak ty radši nefotím, aby odněkud čistě náhodou nepřiletěla sekerka :-). Silniček a cestiček je tu požehnaně, tak jsem rád, když po čase narazím na tu hlavnější, po které jsme ráno jeli jeepem. Přicházím až k tomu mostu odkud se můžu kochat řekou, která tu jen podtrhuje malebnost kraje. Čas mě bohužel začíná tlačit, blíží se totiž
oficiální odpolední program, tak to musím otočit a kráčet zpět. Je to škoda, chtěl jsem původně dojít až na začátek divočiny a koukat na koupající se buvoly. Na zpáteční cestě vidím pár lidí, jak vyspravuje blátivou fasádu – asi se to musí upravovat dost často. Srandovně vypadají roztroušené turistické resorty, které sem vůbec nezapadají i když to ve většině případů nejsou zas nějaké gigantické ratejny. Poslední zastávka je na místní poměry u výstavnějšího domku omláceného vlnitými plechy, kde se semnou dá do
řeči synek student. Dělám jim tedy po chvíli rodinnou fotku. Na celé vycházce, se mě nejvíc líbilo, že je zde život ještě alespoň částečně autentický, ne jak ty suvenýrové vesničky horských kmenu v JV Asii. Spařený přicházím zpět do resortu. Teploměr ukazuje maximum 38 stupňů – asi no comment :-).
Po obídku vyrážím na výlet, ale vedro na hlavní ulici mě hned sráží do kolen, tak si jdu nejdřív na chvíli sednout na netík. Zjišťuji, že tím však ničeho nedocílím, jelikož se krajina čím dál tím víc rozpaluje, tak nahazuji batůžek na záda a vyrážím na obhlídku. Krajina je sice placatá, ale i tak docela zajímavá. Políčka rýže, kam až oko dohlídne. Mezitím malé háje v jejichž stínu jsou chaloupky zemědělců a obzor za dobré viditelnosti vroubí, která dnes naštěstí je, pila ledovcových vrcholů s králem špičákem 
Manaslu (8 163m). Opravdovou zajímavostí jsou však místní lidí – Tharové. Je to jedna z největších etnických menšin v Nepále čítající 1,2 milionu lidí. Žijí na první pohled v nuzných domcích, prostotou tak trochu podobných těm např. v severním Laosu. Tam však byl hlavní typický rys stavba na kůlech tady hned zaujme omítka stěn ze žlutého bláta. Na malém vydupaném plácku před chaloupkou se většinou suší nějaké zemědělské výdobytky a kolem pobíhá spousta zvířat. Většinou vodní buvoly, kozičky, sem tam prase a hodně ptactva. Když se
místních zeptám, zda si je můžu vyfotit nejsou proti, ale do objektivu se nepodívají a pracují vesele dál. U jedné pumpy se koupe několik žen, tak ty radši nefotím, aby odněkud čistě náhodou nepřiletěla sekerka :-). Silniček a cestiček je tu požehnaně, tak jsem rád, když po čase narazím na tu hlavnější, po které jsme ráno jeli jeepem. Přicházím až k tomu mostu odkud se můžu kochat řekou, která tu jen podtrhuje malebnost kraje. Čas mě bohužel začíná tlačit, blíží se totiž
oficiální odpolední program, tak to musím otočit a kráčet zpět. Je to škoda, chtěl jsem původně dojít až na začátek divočiny a koukat na koupající se buvoly. Na zpáteční cestě vidím pár lidí, jak vyspravuje blátivou fasádu – asi se to musí upravovat dost často. Srandovně vypadají roztroušené turistické resorty, které sem vůbec nezapadají i když to ve většině případů nejsou zas nějaké gigantické ratejny. Poslední zastávka je na místní poměry u výstavnějšího domku omláceného vlnitými plechy, kde se semnou dá do
řeči synek student. Dělám jim tedy po chvíli rodinnou fotku. Na celé vycházce, se mě nejvíc líbilo, že je zde život ještě alespoň částečně autentický, ne jak ty suvenýrové vesničky horských kmenu v JV Asii. Spařený přicházím zpět do resortu. Teploměr ukazuje maximum 38 stupňů – asi no comment :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat