V noci se probouzím hladový a malátný, tak dělám lehký útok na zásoby. Nikdy bych neřekl, že mě nakonec věnečky budou stavět na nohy :-). Ráno vypadá docela nadějně. Jezero je nasvícené sluníčkem a na obloze jsou poměrně velké oblasti modré barvy i když mraky na vršcích bohužel převažují. Scházíme s Johym k jezeru udělat po dlouhý době nějaký cvaky. Lukáš mezitím leze na morénu a pak nám u snídaně ukazuje fotky dvou krásných místních špičáků
Cholatse (6 335m) a
Arakam tse (6 423m). Docela lamentujeme, že jsme tam nešli s ním a motali se u jezera. Johny začíná být lehce nepříčetný, když jeho dvě
smažené vajíčka trvají víc jak 20 minut a jsou mu servírované, až když my už máme dojedeno. Přeci jen by se po dvou dnech horské marnosti taky rád na ty špičky podíval. Ploužím se na morénu. Nejsem vůbec OK, ale doufám, že se během tohoto odpočinkového dne trošku zvetím. Konečně jsem na hraně morény. Pode mnou teče obrovská dálnice suti s občasnými jezírky. To je největší ledovec v oblasti Everestu, Ngozumpa. V těchto místech kilometr široký a celkově víc jak 20km dlouhý. Z ledovce se stále ozývá nějaké praskání či šplouchání kamenů do jezírek. Hory
samozřejmě už mezitím zmizely a obzor, kterému tady má dominovat ledovcový hřeben s Cho Oyu je taky decentně skryt. Koukáme na náš zítřejší cíl, Gokyo Ri, jehož vrcholek občas z mraků vykoukne. To si zase mákneme. Asi hodinu tu zevlujeme a zvolna jdeme morénovou hřebenovku a zdolané čtyřtisícovky přibývají astronomickou řadou :-). Pak už frčíme zpátky do lodge. Na nějaký větší výlet to dnes nevypadá :-(. Samozřejmě, že potkáváme Němce, pro kterého byl včerejšek ještě větší očistec než pro mě. Johny objevuje super huňatého yaka, tak ho chci lehce poškádlit, ale je nějaký bojovný, tak ho radši
nechávám na pokoji :-). V restyce si dávám jablečný koláč, který není sice jak od maminky, ale alespoň je poživatelný, což mě tu dostačuje a pak jdu na cimru spát. Po čase nahlásí Lukáš jobovku, vykoukla špička Cho Oyu! Tak to se nedá nic dělat, jde se ven. Vyrážím dál údolím Gokyo, s tím, že mě kluci časem dohoní, protože má rychlost není dnes dvakrát vysoká. Z celého Nepálu jsem se nejvíc těšil na tohle. Na jednu nádhernou vyhlídku vedle druhé v závěru tohoto údolí a teď tu jdu jak mátoha a mimo té špičky není vidět prakticky nic. Po chvíli navíc špice, nadobro, zmizí a je vidět jen spodek, tak můžu
říci, že jsem Cho Oyu viděl kompletní i když tak trošku jinak než jsem si představoval :-). Vlastní cesta je taková depresivní, samý šutrák a kraj bez života. Pochoduji jak robot ke „čtvrtému“ jezeru
Tonak (4 840m). Je tu avizovaný plácek pro stany a i výhled na skalní zub
Nameless Fangs (5 800m), což měl být potencionální nejvyšší bod výpravy. Bohužel letos to určitě už nevyjde :-(. Vyrážím ještě o chlup dál, ale na horách zas začíná sněžit, tak asi pravý čas to obrátit. Navíc mě kluci nedoběhli. Vidím je jak sedí na moréně
na obzoru. Takže já, jako největší a jediný marod, dávám největší štreku dneska :-). Končím zhruba ve 2/5 turistické cesty. GPS ukazuje
4 935m, takže kdyby bylo lépe, tak bych to asi i přes ten můj stav na bůra zaokrouhlil. Takhle to cenu nemá. Cesta by jinak dál vedla kolem „pátého“ jezera
Ngozumpa (4 990m) k poslednímu „šestému“ jezeru
Gyazumba (5 160m) odkud se vychází na perfektní vyhlídku
Knobby View (5 553m). Šnečí chůzí se vracím zpět, na hodinku zalehávám a pak je mě nějak lépe, že bych to rozchodil? :-). Na oslavu toho dávám
pizzu. Johny obligátně čeká, pán kuchař ho prostě nemá rád :-). Venku je mega hnusně, takže v šest jdu už definitivně spát. Snad bude zítra lépe!
Dnes celkem cca 8km, 250 nahoru, 250 dolu.
V noci se probouzím hladový a malátný, tak dělám lehký útok na zásoby. Nikdy bych neřekl, že mě nakonec věnečky budou stavět na nohy :-). Ráno vypadá docela nadějně. Jezero je nasvícené sluníčkem a na obloze jsou poměrně velké oblasti modré barvy i když mraky na vršcích bohužel převažují. Scházíme s Johym k jezeru udělat po dlouhý době nějaký cvaky. Lukáš mezitím leze na morénu a pak nám u snídaně ukazuje fotky dvou krásných místních špičáků Cholatse (6 335m) a Arakam tse (6 423m). Docela lamentujeme, že jsme tam nešli s ním a motali se u jezera. Johny začíná být lehce nepříčetný, když jeho dvě
smažené vajíčka trvají víc jak 20 minut a jsou mu servírované, až když my už máme dojedeno. Přeci jen by se po dvou dnech horské marnosti taky rád na ty špičky podíval. Ploužím se na morénu. Nejsem vůbec OK, ale doufám, že se během tohoto odpočinkového dne trošku zvetím. Konečně jsem na hraně morény. Pode mnou teče obrovská dálnice suti s občasnými jezírky. To je největší ledovec v oblasti Everestu, Ngozumpa. V těchto místech kilometr široký a celkově víc jak 20km dlouhý. Z ledovce se stále ozývá nějaké praskání či šplouchání kamenů do jezírek. Hory
samozřejmě už mezitím zmizely a obzor, kterému tady má dominovat ledovcový hřeben s Cho Oyu je taky decentně skryt. Koukáme na náš zítřejší cíl, Gokyo Ri, jehož vrcholek občas z mraků vykoukne. To si zase mákneme. Asi hodinu tu zevlujeme a zvolna jdeme morénovou hřebenovku a zdolané čtyřtisícovky přibývají astronomickou řadou :-). Pak už frčíme zpátky do lodge. Na nějaký větší výlet to dnes nevypadá :-(. Samozřejmě, že potkáváme Němce, pro kterého byl včerejšek ještě větší očistec než pro mě. Johny objevuje super huňatého yaka, tak ho chci lehce poškádlit, ale je nějaký bojovný, tak ho radši
nechávám na pokoji :-). V restyce si dávám jablečný koláč, který není sice jak od maminky, ale alespoň je poživatelný, což mě tu dostačuje a pak jdu na cimru spát. Po čase nahlásí Lukáš jobovku, vykoukla špička Cho Oyu! Tak to se nedá nic dělat, jde se ven. Vyrážím dál údolím Gokyo, s tím, že mě kluci časem dohoní, protože má rychlost není dnes dvakrát vysoká. Z celého Nepálu jsem se nejvíc těšil na tohle. Na jednu nádhernou vyhlídku vedle druhé v závěru tohoto údolí a teď tu jdu jak mátoha a mimo té špičky není vidět prakticky nic. Po chvíli navíc špice, nadobro, zmizí a je vidět jen spodek, tak můžu
říci, že jsem Cho Oyu viděl kompletní i když tak trošku jinak než jsem si představoval :-). Vlastní cesta je taková depresivní, samý šutrák a kraj bez života. Pochoduji jak robot ke „čtvrtému“ jezeru Tonak (4 840m). Je tu avizovaný plácek pro stany a i výhled na skalní zub Nameless Fangs (5 800m), což měl být potencionální nejvyšší bod výpravy. Bohužel letos to určitě už nevyjde :-(. Vyrážím ještě o chlup dál, ale na horách zas začíná sněžit, tak asi pravý čas to obrátit. Navíc mě kluci nedoběhli. Vidím je jak sedí na moréně
na obzoru. Takže já, jako největší a jediný marod, dávám největší štreku dneska :-). Končím zhruba ve 2/5 turistické cesty. GPS ukazuje 4 935m, takže kdyby bylo lépe, tak bych to asi i přes ten můj stav na bůra zaokrouhlil. Takhle to cenu nemá. Cesta by jinak dál vedla kolem „pátého“ jezera Ngozumpa (4 990m) k poslednímu „šestému“ jezeru Gyazumba (5 160m) odkud se vychází na perfektní vyhlídku Knobby View (5 553m). Šnečí chůzí se vracím zpět, na hodinku zalehávám a pak je mě nějak lépe, že bych to rozchodil? :-). Na oslavu toho dávám
pizzu. Johny obligátně čeká, pán kuchař ho prostě nemá rád :-). Venku je mega hnusně, takže v šest jdu už definitivně spát. Snad bude zítra lépe! Dnes celkem cca 8km, 250 nahoru, 250 dolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat