Ráno si uvědomuji, že nepálské pohádky je pomalu konec :-(. Tak co s posledním dnem? Původně plánovaný výšlap na kopec
Shivapuri (2 731m) severně od Kathmandu s úžasným výhledem na celou oblast
národního parku Langtang odpískávám hlavně z důvodu, že se mě tam nechce samotnému. Navíc je to dobré východisko na trek do této oblasti, kterou bych taky rád někdy podrobněji prošel. Tak to prostě nechám na budoucnost a dnes si znovu projdu další zákoutí Kathmandu. Vyrážím do ulic, kde se dnes slaví nejen nový rok, ale zatím hlavně
bohyně Laksmí, alias bohyně hojnosti, bohatství a štěstí. Místo podřezávání zvířátek jdou dnes všude na odbyt nejen fialové, ale hlavně oranžové květinové řetězy. K tomu je krásný slunečný den, tak co víc si přát na procházku. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme tu kráčeli poprvé. Hned zkraje se mě ujímá „guid“, který sice tvrdí, že je student, který si chce jen pokecat, ale počítám, že za doprovod bude chtít nějaký ten obolus. Ani mě to dnes nevadí, alespoň mám s kým promluvit a něco nového se o Nepálu dozvědět. Chlubí se, že patří do kasty bráhmanů, proto tu může studovat vysokou školu. Pochází z bohatší rodiny někde od
Chitwanu, tak se ho ptám jestli patří mezi Thary. Tím ho prý lehce urážím. To je prý největší nepálská spodina. No rasismus je asi po celým světě hluboce zakořeněn. Procházím celý Thamel, Durbar Square s přilehlými trhy a vylézám na už známé výpadovce, kde si chci chytit taxík do Patanu. Chlapec se kasá, že mě zařídí, aby taxík pustil taxametr, což taky plní. Prý jsem jediný turista, který dnes pojede za tarif pro místní :-). Jako odměnu za jeho doprovod, příspěvek na údajná studia :-) a zařízení taxi mu dávám 100NR (25Kč), na což se netváří zrovna dvakrát
nadšeně. Řidič je z toho, že musel pustit taxametr nějaký zasmušilý :-). Do Patanu to pár kiláků je a s výslednou taxou 115NR (29Kč) jsem navýsost spokojený. Vlastní historické městečko je docela maličký, ale pagodovité stavbičky tradičně pěkné. I když je pravda, že Bhaktapur na mě působil výrazně víc. Asi je to i tím, že zde je přeci jen více turistů. Potkávám tu i Johnyho a Lukáše, kteří prohlídku akorát ukončují. Procházím to tu a abych to neměl za pět minut hotový kupuji sváču, sleduji cvrkot a tak nějak zevluji. Pak jdu tradičně mávnout na taxík a nechávám se odvézt k hotelu. Dopolední kolečko mám zdárně za sebou. Po
krátkém odpočinku vyrážím stejným směrem, jako když jsem odjížděl do Chitwanu. Jdu se podívat znovu na ovocný netopýry, kteří patří k největším na světě. Někteří jedinci mají rozpětí křídel až 150 cm. Zase dělají pěkný rambajs. Od netopýrů jdu k tomu „rybníku“
Rani Pokhari s idylickou stavbičkou Shivova chrámu. Bohužel je celý areál oplocený, tak je to jen na čumendu přes plot. Hned vedle je obrovský nadchod nad rušnou křižovatkou, ze kterého je výhled splňující takové ty indické parametry – hrozný davy a
spousty vozítek. Odtud se vydávám směrem k Monkey Templu. Dle mapky bych tam měl snad dojít prakticky přímo. Je to tedy ale pěkná štreka! Procházím praktický celé centrum od východu na západ. Neustále troubící a davem se prodírající motorky mě pomalu začínají lézt na nervy a to jsem si říkal, že jsem na takovýhle věci odolný. Přicházím k odpadkové říčce Bisnumati. To už mám Monkey Templ na dohled. Tentokrát nemám v plánu lozit znovu na kopec, ale kompletně ho obejít. Je to totiž hustá buddhistická záležitost. Kolem celého úpatí je
nepřetržitá zeď plná tisíců mlýnků a stovek chortenů. Mezitím občas proběhnou opičky. Taková menší náboženská pouť. Bohužel po chvíli potkávám skupinu žebravých dětiček, které mají docela silnou výdrž. To nejmenší se mě dokonce několikrát zavěšuje za nohu. Nic jim nedávám a jen čekám nějaké kamenování. Naštěstí míjím jiné turisty, kteří se stávají oběťmi místo mě. Každopádně docela nepříjemná situace v relativně odlehlém místě bez lidí. Půlku poutě mám za sebou – přicházím jednak ke známe rušné silnici, ale hlavně k chrámu s obrovskými zlatými Buddhy umístěnými v pěkné zahradě.
Tady se nechá slušně zrelaxovat. Po chvíli odpočinku vyrážím dokončit svou malou pouť. Po cestě potkávám další velmi otravné žebráky, takže můžu konstatovat, že okolí
Swayambhunathu je snad jediným místem v Kathmandu, které je z tohoto pohledu hodně nepříjemné. Zpět se vracím stejnou cestou a jen doufám, že uhodnu ve správným místě zahnout do Thamelu. Sice jsem to tady už prošel několikrát, ale záchytných bodů, které by danou ulici odlišovaly od jiné, tu zas tolik není. Naštěstí trefuji správně. Pak se už pomalu věnuji nákupu suvenýrů a smlouvání. V jednom obchodě je to
fakt divadlo, nějak si pořád nemůžu vybrat, co vlastně chci a pán mezitím stále slevuje. Asi třikrát odcházím a zase se vracím, pořád to přehrabuji, až nakonec dělám asi nejlepší obchod v životě, když původní cena je sražená asi na třetinu. Procházím i trekingové obchody, kde kupuji péřovou bundu bráchovi k narozkám a pro sebe péřovou vestu. Nejvíc mě však fascinují pláťáky „North Face“ s odepínacími nohavicemi za 700NR (175Kč). Asi opravdu platí pravidlo, že se vyplatí do Nepálu lítat pro trekové vybavení. Na obídek jdu už s kluky, zas do McDonala, z kteréhož se stává taková naše jídelna. bohužel
místo kebabu dávám springroly, což je špatná volba. Po setmění se chystám na opravdu poslední výpravu do města. Hned u hotelu si chytám drožku a hurá za 150NR (37Kč) na Durbar Square. Co by to taky bylo za návštěvu Asie bez jízdy drožkou že. Prodíráme se davy a jedeme celkově pomaloučku, ale právě proto to má tu atmosféru. Vlastní večerní Durbar mě trošku zklame, čekal jsem trochu větší nasvícení stavbiček. Mnohem lepší atmosféru mají rozličné krámky a obětiny pro Laksmí s rozsvícenými
svícemi v okolí. V noci hustota petard silně houstne, ale klasických ohňostrojů je málo, tak mě nebaví dlouho stát na balkoně a sledovat to. Usínám docela v pohodě i když bomby imitující jízdu vlaku přes vlnitý plech nejsou zrovna tou pravou ukolébavkou :-)
Ráno si uvědomuji, že nepálské pohádky je pomalu konec :-(. Tak co s posledním dnem? Původně plánovaný výšlap na kopec Shivapuri (2 731m) severně od Kathmandu s úžasným výhledem na celou oblast národního parku Langtang odpískávám hlavně z důvodu, že se mě tam nechce samotnému. Navíc je to dobré východisko na trek do této oblasti, kterou bych taky rád někdy podrobněji prošel. Tak to prostě nechám na budoucnost a dnes si znovu projdu další zákoutí Kathmandu. Vyrážím do ulic, kde se dnes slaví nejen nový rok, ale zatím hlavně
bohyně Laksmí, alias bohyně hojnosti, bohatství a štěstí. Místo podřezávání zvířátek jdou dnes všude na odbyt nejen fialové, ale hlavně oranžové květinové řetězy. K tomu je krásný slunečný den, tak co víc si přát na procházku. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme tu kráčeli poprvé. Hned zkraje se mě ujímá „guid“, který sice tvrdí, že je student, který si chce jen pokecat, ale počítám, že za doprovod bude chtít nějaký ten obolus. Ani mě to dnes nevadí, alespoň mám s kým promluvit a něco nového se o Nepálu dozvědět. Chlubí se, že patří do kasty bráhmanů, proto tu může studovat vysokou školu. Pochází z bohatší rodiny někde od
Chitwanu, tak se ho ptám jestli patří mezi Thary. Tím ho prý lehce urážím. To je prý největší nepálská spodina. No rasismus je asi po celým světě hluboce zakořeněn. Procházím celý Thamel, Durbar Square s přilehlými trhy a vylézám na už známé výpadovce, kde si chci chytit taxík do Patanu. Chlapec se kasá, že mě zařídí, aby taxík pustil taxametr, což taky plní. Prý jsem jediný turista, který dnes pojede za tarif pro místní :-). Jako odměnu za jeho doprovod, příspěvek na údajná studia :-) a zařízení taxi mu dávám 100NR (25Kč), na což se netváří zrovna dvakrát
nadšeně. Řidič je z toho, že musel pustit taxametr nějaký zasmušilý :-). Do Patanu to pár kiláků je a s výslednou taxou 115NR (29Kč) jsem navýsost spokojený. Vlastní historické městečko je docela maličký, ale pagodovité stavbičky tradičně pěkné. I když je pravda, že Bhaktapur na mě působil výrazně víc. Asi je to i tím, že zde je přeci jen více turistů. Potkávám tu i Johnyho a Lukáše, kteří prohlídku akorát ukončují. Procházím to tu a abych to neměl za pět minut hotový kupuji sváču, sleduji cvrkot a tak nějak zevluji. Pak jdu tradičně mávnout na taxík a nechávám se odvézt k hotelu. Dopolední kolečko mám zdárně za sebou. Po
krátkém odpočinku vyrážím stejným směrem, jako když jsem odjížděl do Chitwanu. Jdu se podívat znovu na ovocný netopýry, kteří patří k největším na světě. Někteří jedinci mají rozpětí křídel až 150 cm. Zase dělají pěkný rambajs. Od netopýrů jdu k tomu „rybníku“ Rani Pokhari s idylickou stavbičkou Shivova chrámu. Bohužel je celý areál oplocený, tak je to jen na čumendu přes plot. Hned vedle je obrovský nadchod nad rušnou křižovatkou, ze kterého je výhled splňující takové ty indické parametry – hrozný davy a
spousty vozítek. Odtud se vydávám směrem k Monkey Templu. Dle mapky bych tam měl snad dojít prakticky přímo. Je to tedy ale pěkná štreka! Procházím praktický celé centrum od východu na západ. Neustále troubící a davem se prodírající motorky mě pomalu začínají lézt na nervy a to jsem si říkal, že jsem na takovýhle věci odolný. Přicházím k odpadkové říčce Bisnumati. To už mám Monkey Templ na dohled. Tentokrát nemám v plánu lozit znovu na kopec, ale kompletně ho obejít. Je to totiž hustá buddhistická záležitost. Kolem celého úpatí je
nepřetržitá zeď plná tisíců mlýnků a stovek chortenů. Mezitím občas proběhnou opičky. Taková menší náboženská pouť. Bohužel po chvíli potkávám skupinu žebravých dětiček, které mají docela silnou výdrž. To nejmenší se mě dokonce několikrát zavěšuje za nohu. Nic jim nedávám a jen čekám nějaké kamenování. Naštěstí míjím jiné turisty, kteří se stávají oběťmi místo mě. Každopádně docela nepříjemná situace v relativně odlehlém místě bez lidí. Půlku poutě mám za sebou – přicházím jednak ke známe rušné silnici, ale hlavně k chrámu s obrovskými zlatými Buddhy umístěnými v pěkné zahradě.
Tady se nechá slušně zrelaxovat. Po chvíli odpočinku vyrážím dokončit svou malou pouť. Po cestě potkávám další velmi otravné žebráky, takže můžu konstatovat, že okolí Swayambhunathu je snad jediným místem v Kathmandu, které je z tohoto pohledu hodně nepříjemné. Zpět se vracím stejnou cestou a jen doufám, že uhodnu ve správným místě zahnout do Thamelu. Sice jsem to tady už prošel několikrát, ale záchytných bodů, které by danou ulici odlišovaly od jiné, tu zas tolik není. Naštěstí trefuji správně. Pak se už pomalu věnuji nákupu suvenýrů a smlouvání. V jednom obchodě je to
fakt divadlo, nějak si pořád nemůžu vybrat, co vlastně chci a pán mezitím stále slevuje. Asi třikrát odcházím a zase se vracím, pořád to přehrabuji, až nakonec dělám asi nejlepší obchod v životě, když původní cena je sražená asi na třetinu. Procházím i trekingové obchody, kde kupuji péřovou bundu bráchovi k narozkám a pro sebe péřovou vestu. Nejvíc mě však fascinují pláťáky „North Face“ s odepínacími nohavicemi za 700NR (175Kč). Asi opravdu platí pravidlo, že se vyplatí do Nepálu lítat pro trekové vybavení. Na obídek jdu už s kluky, zas do McDonala, z kteréhož se stává taková naše jídelna. bohužel
místo kebabu dávám springroly, což je špatná volba. Po setmění se chystám na opravdu poslední výpravu do města. Hned u hotelu si chytám drožku a hurá za 150NR (37Kč) na Durbar Square. Co by to taky bylo za návštěvu Asie bez jízdy drožkou že. Prodíráme se davy a jedeme celkově pomaloučku, ale právě proto to má tu atmosféru. Vlastní večerní Durbar mě trošku zklame, čekal jsem trochu větší nasvícení stavbiček. Mnohem lepší atmosféru mají rozličné krámky a obětiny pro Laksmí s rozsvícenými
svícemi v okolí. V noci hustota petard silně houstne, ale klasických ohňostrojů je málo, tak mě nebaví dlouho stát na balkoně a sledovat to. Usínám docela v pohodě i když bomby imitující jízdu vlaku přes vlnitý plech nejsou zrovna tou pravou ukolébavkou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat