Dnes nás čeká jeden z vrcholů treku – výstup na úžasnou vyhlídku
Gokyo Ri (5 366n), ze které je vidět dokonce pět osmitisícovek. Drsný budíček nás burcuje už v půl pátý a jelikož jsem batůžek zabalil s předstihem včera, tak za svitu čelovky začínám odkrajovat první metry krátce před pátou. První ale rozhodně nejsem, kopec je již plný světýlek. Naše modlitby horobůh nevyslyšel a nevítá nás vymetená obloha se svitem hvězd, jak jsme si z plného srdce přáli. „Ty vole horobohu už s tím něco udělej“ nejspíš nebyla ta
správná modlitba :-). Jiná alternativa, než jít na kopec, však není. Musíme doufat. Přeci jen je na horách počasí nevyzpytatelný a proměnlivý. Výstup klikaticí je dost prudký, ale alespoň to pěkně z těch 600 výškových metrů, co nás čekají, ubývá. Navíc si docela užíváme, že je na zádech jen lehoučký batůžek. To je příjemná změna. V půlce kopce potkáváme „našeho“ německého dědu. Tváří se dost zklamaně. Nemá prý už vůbec sil, tak to musí otočit a jít dolů. Po chvíli paprsky vycházejícího slunce skrz mraky nasvítí krajinu do červena. Toto pěkné divadlo trvá
bohužel jen chvilku. Další naděje nás chytne asi za hodinu, kdy se pro změnu odkryje hřeben u Cho Oyu, ale je to jen další z řady velmi krátkých představení, kterými jsme tady poslední dobou provokovány. Postupně přibývá chomáčku zakrslé travky s námrazou. Oproti Amazonas treku v Peru, kdy bylo klidně i -15, je tahle lehká pod nula naprosto pohodová. Na vrcholu totálně ověšeným modlitebními vlaječkami panuje všeobecné zklamání. Počasí se spíš horší než lepší. Koukáme na Dragnang, kam máme namířeno odpoledne. Respektive na cestu, která do něj
vede. V její trase je totiž největší hustota jezírek na celém ledovci, tak vůbec netušíme kudy tam může vést. Po chvíli dorazí na vrchol i nějací Češi, tak se s nimi dávám do řeči. Jsou to horolezci a tohle berou jakou lehkou aklimatizaci na Mera peak. Ještě netuším, že tohle všechno jsou už náznaky mého budoucího osudu. Po půl hodině postávání jsme docela promrzlý a nadějně to vůbec nevypadá, tak se vydáváme na sestup. Kluci docela kvaltují, já klesám cíleně pomalu, tak trošku doufám, že se třebas ještě něco ukáže. Na jednom místě se zdá, že se to začíná trhat a zároveň potkávám dalšího Čecha, co akorát čeká na svou přítelkyni, než se sem vyškrábe. Tak tu posedáváme a kecáme o Nepálu. Oni vyjeli jen na dva týdny a tohle měl být jejich horský vrchol, takže „pláčou“ ještě víc než my, kteří můžeme doufat, že se přeci jen ještě někdy vyčasí. Po půl hodině posedávání za lehké bolesti hlavy se promrzlý vydávám definitivně na sestup. O kus níž to okolo mě na chvíli osvítí sluníčko, tak se vyhřívám na šutru a kochám se pohledem na
Arakam tse (6 423m) a
Cholatse (6 335m). Na lodge přicházím v deset za nechutně nízkých mraků a cárů mlhy.
Dnes nás čeká jeden z vrcholů treku – výstup na úžasnou vyhlídku Gokyo Ri (5 366n), ze které je vidět dokonce pět osmitisícovek. Drsný budíček nás burcuje už v půl pátý a jelikož jsem batůžek zabalil s předstihem včera, tak za svitu čelovky začínám odkrajovat první metry krátce před pátou. První ale rozhodně nejsem, kopec je již plný světýlek. Naše modlitby horobůh nevyslyšel a nevítá nás vymetená obloha se svitem hvězd, jak jsme si z plného srdce přáli. „Ty vole horobohu už s tím něco udělej“ nejspíš nebyla ta
správná modlitba :-). Jiná alternativa, než jít na kopec, však není. Musíme doufat. Přeci jen je na horách počasí nevyzpytatelný a proměnlivý. Výstup klikaticí je dost prudký, ale alespoň to pěkně z těch 600 výškových metrů, co nás čekají, ubývá. Navíc si docela užíváme, že je na zádech jen lehoučký batůžek. To je příjemná změna. V půlce kopce potkáváme „našeho“ německého dědu. Tváří se dost zklamaně. Nemá prý už vůbec sil, tak to musí otočit a jít dolů. Po chvíli paprsky vycházejícího slunce skrz mraky nasvítí krajinu do červena. Toto pěkné divadlo trvá
bohužel jen chvilku. Další naděje nás chytne asi za hodinu, kdy se pro změnu odkryje hřeben u Cho Oyu, ale je to jen další z řady velmi krátkých představení, kterými jsme tady poslední dobou provokovány. Postupně přibývá chomáčku zakrslé travky s námrazou. Oproti Amazonas treku v Peru, kdy bylo klidně i -15, je tahle lehká pod nula naprosto pohodová. Na vrcholu totálně ověšeným modlitebními vlaječkami panuje všeobecné zklamání. Počasí se spíš horší než lepší. Koukáme na Dragnang, kam máme namířeno odpoledne. Respektive na cestu, která do něj
vede. V její trase je totiž největší hustota jezírek na celém ledovci, tak vůbec netušíme kudy tam může vést. Po chvíli dorazí na vrchol i nějací Češi, tak se s nimi dávám do řeči. Jsou to horolezci a tohle berou jakou lehkou aklimatizaci na Mera peak. Ještě netuším, že tohle všechno jsou už náznaky mého budoucího osudu. Po půl hodině postávání jsme docela promrzlý a nadějně to vůbec nevypadá, tak se vydáváme na sestup. Kluci docela kvaltují, já klesám cíleně pomalu, tak trošku doufám, že se třebas ještě něco ukáže. Na jednom místě se zdá, že se to začíná trhat a zároveň potkávám dalšího Čecha, co akorát čeká na svou přítelkyni, než se sem vyškrábe. Tak tu posedáváme a kecáme o Nepálu. Oni vyjeli jen na dva týdny a tohle měl být jejich horský vrchol, takže „pláčou“ ještě víc než my, kteří můžeme doufat, že se přeci jen ještě někdy vyčasí. Po půl hodině posedávání za lehké bolesti hlavy se promrzlý vydávám definitivně na sestup. O kus níž to okolo mě na chvíli osvítí sluníčko, tak se vyhřívám na šutru a kochám se pohledem na Arakam tse (6 423m) a Cholatse (6 335m). Na lodge přicházím v deset za nechutně nízkých mraků a cárů mlhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat