Němec spící s námi v průchoďáku má budíček už před třetí ranní, takže samozřejmě budí i nás a my se pak už jen tak převalujeme a přemýšlíme o dnešku, který je pro nás a náš trek naprosto zásadní. Kdyby se nám nepodařilo přejít sedlo Renjo la (5 412m) a dojít do Gokya, znamenalo by to, že nabereme hroznou, až několikadenní, ztrátu. Prostě dát to musíme! Ve čtyři vylízáme už i my. Balíme věci a jdeme už na připravenou snídani. Tady mají pracovní dobu fakt hodně nepříjemnou. V pět ráno nasazujeme čelovky a noříme se do tmy. Sice jsme cestu včera zlehka okoukli a máme i zapnutou GPS, ale i tak jdeme
hned zkraje blbě. Respektive stoupáme správným směrem, což potvrzuje i chvilkové blikání světýlek „německé“ výpravy vysoko nad námi, ale ne po vyšlapané stezce, ale krosingem mezi sutí. Byla chyba, že jsme si alespoň prvních 100, 200 výškových neprošli už včera. Ale komu by se to chtělo dupat dvakrát že :-). Konečně, hodně vysoko nad Lungdenem, narážíme na cestu a radujeme se jako malý kluci. Sice jdeme stále do stejného kopce, ale po ofiku se jde fakt lépe. Konečně se začíná rozednívat. V cca 4 700 metrech se dostáváme na hranu náhorní planiny, což je za dobrého počasí určitě pěkná první
výhlídka. My se dnes můžeme kochat maximálně údolím zalitým mrakovou dekou. Teď nás čeká taková odpočinková pasáž po pláži prakticky vyschlého jezera Renjo Tsho, kde by hned chtěl Johny dělat nějaký výkopy v písku. Prý i za takové blbosti se dostane Ph D. :-). Je tu i opuštěné stavení s yačími ohradami, takže potenciální bivak či za super počasí dobré místo na kemp. První a asi i poslední věc tohoto dne, která nás paradoxně těší, je to, že cesta vede jinak, než je naznačeno na mapě a na GPS. Podle ní se mělo „jezero“ obejít z jihu a po úbočí noname
kopce (5 916m) vystoupat do 5 200 a následně klesnout do 4 950. To byla jedna z posledních věcí, která dorazila Ivana. Skutečnost je však jiná. Jezero se obchází po severní straně a cesta pozvolna stoupá bez nějakých zbytečných klesacích anomálií. Němce už vidíme na obzoru, docela nás to pohání dopředu. Zvolna stoupáme k druhému, už opravdovému, jezeru Relama Tsho (4 970m). Občas z mraků vystřelí sluneční paprsek, či vykouknou zubaté okolní hory s výškou od 5 500 do šesti. To nás nabijí planou nadějí, že se to zlomilo a počasí se lepší.
Zvlášť, když na chvíli vykouknou i špice v Rolwalingu. Doháníme Němce, který očividně mele z posledního, ale i tak se usmívá a prohodí s námi pár vět. Další z řady „nezávislých“ německých cestovatelů, kteří jsou naprosto jiný než náš ustálený pohled na tenhle národ. Na obzoru za námi vidíme i partu Švýcarů, s hordou nosičů, která zase dohání nás. Ale ty jdou nalehko, což je tu neskutečná výhoda. Začíná hustější etapa. Výstup připomíná poslední hang před Téryho chatou, akorát tady poprvé v Nepálu překonáváme pět tisíc a mám skoro dvacet kilo
na zádech. Konečně jsme na dalším zlomu, kousek od posledního jezera Angladumba Tsho (5 150m), což je možná zatím nejvýše položené jezero, které jsem kdy viděl. Ale nějaká rekordní koupačka fakt nehrozí, zvlášť, když po okolí začíná zvolna přibývat snížek :-). V tomhle místě nastává snad největší šalba, co jsem v horách zažil. Vidíme celý hřeben i s naším sedlem, které se nezdá zas až tak daleko ani vysoko. Jen tak trošku zatím netušíme, jak se tam jde. Okolí vypadá hodně prudce a kamenitě. Plní optimismu se za chvíli vydáváme na tuhle finální etapu. Opak je pravdou. Žádný kousek, ale pořádná štreka. Dostávám se do krize. Po chvíli mě dává
Johny i Lukáš. Snažím se počítat kroky, abych ji dal alespoň patnáct, než se zastavím, ale i tenhle malý hektar se někdy nedaří dodržet. Kdyby alespoň byly nějaké pořádné výhledy, které by dodaly potřebný morál. Pohled na pleso je sice pěkný, ale přeci jen jsem očekával víc. Tady mě poprvé napadá hláška, která se do mysli znovu vrací až na Cho la, ale hlásím ji docela často – „proč sem radši nejel na Hawai :-)“. Cesta v podobě schodiště je navíc čím dál víc zasypaná sněhem. Jsem vyřízený, takže taky nadávám na svou současnou 12kg nadváhu, která mě taky dvakrát nepřidává, ale prostě vím, že i kdybych měl jít jak šnek, že to dám. Dohánějí mě i šerpové od Švýcarů, kteří mají ale ještě daleko větší zátěže. To, že už nejdu sám, mě dodává sílu a držím se jich. Konečně utrpení zdánlivě končí jsem tu! Sice je v pasu slušně nevlídně, tak i tak jásám. Je tu docela živo, protože sem akorát přišla výprava od Gokya, s potrhlým Australanem v šortkách, a chviličku po mě i skupinka Švýcarů, takže mě nakonec nedali, což mě z chlapské ješitnosti těší. Lukáš staví sněhuláka, tak máme na společné fotce o jednoho člena navíc :-). Zas můžeme litovat, že není lépe, protože i odtud je velmi slušná vyhlídka. Nás akorát deprimuje pohled na ještě hodně vzdálené Gokyo za pěkným obrovským „třetím“ jezerem Dudh Pokhari (4 750m), jinak není vidět prakticky nic :-(. Švýcaři vyráží před námi a jejich nepálský guid nás varuje, ať tu moc zbytečně neotálíme, jelikož je velmi lehké tady sejít z cesty a ztratit se. Nebereme jeho slova na lehkou váhu a chvilku po nich taky vyrážíme. Hned z kraje je sestup dost prudký a po sněhu, takže musíme jít dost opatrně. Další sestup kamenným kuloárem, kde kdysi kraloval ledovec je nekonečný a nezáživný. Už toho máme všichni dneska dost. Přechod tohoto sedla s krosnami během jednoho dne je pěkně náročný. Navíc u jedné hůlky ulamuji špičku, takže Nepál je pro ně konečná. Na druhou stranu není přeci možné najít stylovější hrob pro trekové hůlky než tady :-). Na jednom odpočinkovém místě se za námi z ničeho nic vynoří Švýcaři, což nechápeme jak my, tak ani ony. Zdá se, že guid, který nás varoval před ztracením se z celou výpravou ztratil na chvíli sám :-). Konečně klesneme k traverzové cestě nad jezerem, vedoucí okolo kopce Gokyo Ri (5 366m), který by nás měl čekat podle plánu zítra. Už teď se mě to ale nezdá moc reálné. Jsme svědky husté události. Nejrychlejší z šerpů nabral v Gokyu jídlo a vrátil se sním zpět, takže celá výprava Švýcarů dostává energetickou bombu. Radši pokračujeme dál, abychom jim ten servis nemuseli závidět :-). Jak zhypnotizovaný sleduji pozvolna se přibližující baráky Gokya. Už jen po šutrech přeskákat potůček tekoucí pod vesnicí a po devíti hodinách jsme tu. Vlastně už ani moc neskákám, ale spíš letargicky brodím. Vybíráme si pěknou lodgi přibližně uprostřed vesničky. Posledním hřebíčkem do rakve je, když se opravdu slušně praštím hlavou o futro. Padám na postel, chytá mě zimnice a musím se víc jak na hodinu pořádně zahrabat. Jsem tuhý. Úplně se přemáhám jít na večeři a ani nedojídám, což nebývá obvyklý. Kombinace únavy a výšky udělaly své. Dnes cca 11km, 1200 výškových do kopce, 700 z kopce.
Žádné komentáře:
Okomentovat