Den 185, Cesta Pomabamba - Huaraz (4 715m)

V nasi konirne neni uplne koser ticho pres noc. Ve 4 rano nekdo brutalne ohuli klavirovy koncert v televizy. Pak rvani a ruzne buseni, klasika. Televize najednou utichne tak se da konecne zase spat. Zachranil nas vypadek proudu. Bus nam ma jet az v 11, tak se jen tak poflakujeme po mestecku, kde uz to za slunecneho rana nevypada tak desne jak vcera v podvecer. Jsou tu nejaky trhy tak kupujeme i nejaky mistni buchty ale je to desny suchar. Dnes tu nejsme jediny kdo vycuhuji. Chodi tu i vesnicanky v krojich a ty uz taky tolik nezapadaji. V pul11 zjistujeme ze nas bus proste nepojede, ale pani nam vraci penize, tak hned letime vedle ke konkurenci, ktera ma sice velky vyvesni stit s tim ze jede v 11:45 ale odjezd je uz v 11 hodin. Pan rika ze cesta bude trvat 7-8 hodin, tak tipuju ze ve skutecnosti 9. Ridic je nejaky netrpelivy, troubi uz pred 11, tak me chyta optimismus, ze by to treba fakt mohlo byt jen tech 7. Cesta je krasna, ale zas takova death road. Po uzke sotoline drandime vysoko nad kanonem ve spouste serpentynach. Po hodine dorazime do mesta Piscobamba, ktere na nas pusobi o dost vlidneji a hlavne je z nej uzasny vyhled na hory. Samozrejme ze dnes, kdyz jsme v buse je nejlepsi pocasi za posledni tyden. Jen co sestoupime k rece nas ceka dalsi vyjezd do kanonu cislo dve. Najednou stavime na miste kde uz zevluji dalsi 3busy a vsichni vystupuji. Po chvili zjistime proc. Cast silnice je strhla a my musime pesky pres kopec a na druhy strane nas uz ceka jiny bus. Busovy spolecnosti to maji vychytany ale osobni doprava ma smulu. My s krosnami to mame v pohode, ale Peruanci s dvemi i vice pytli se notne zapoti. Jihoamericka klasika. Jedou 4busy ale vsechny ve stejnej cas. Presun zabira skoro 45 minut, takze to bude dnes asi nadlouho. Bus je najednou nabusenejsi, narvali se k nami i lidi z jednoho porouchanyho busu. No jeste ze jsme nejeli tou nocni linkou, to teprve tu musi byt zmatek. Na obzoru se muzeme stale kochat nadhernou ledovcovou pyramidou vse prevysujici, ale jmeno nezname. Hodiny utikaji ale km ne. Stale jedem v krasnych kanonech ale silnice se tka mota ze i za hodinu vidime misto kudy jsme uz jeli. Tady si teprve clovek uvedomi jak je u nas vsechno maly a vsude blizko. Hodinova jizda busem je vedena jak dalkova. Silnicka se konecne zacina zvedat a my mirime pres jedno ze dvou silnicich prusmyku pres Kordilleru Blanku. Silnice ma uplne jiny charakter, takovy alpsy. Spousta zatacek. Zase tu roste hororovy les a houstiny jsou skoro az do prusmyku. Ledovce jsou uz jen kousek od nas. Prusmyk ma 4 715 metru i kdyz v mape mu uvadeji jeste o fous vis. Bus necekane zastavuje. Jedna pani prekecla amigo konduktora aby zastavil. Tak hned vyrazime fotit. Jsme totiz hned naproti oboum vrcholum Huascaranu. Je to poradna masa kameni. Udoli je strasne hluboko pod nami a cesta dolu vede stylem Stelvio. Do udoli prijizdime uz za tmy a za strasneho smradu, asi brzd. Cesta tmou do huarazu je uz nekonecna, zvlast kdyz doite za nami septa se zeleznou pravidelnosti dedy kdy uz budeme v Huarazu. Dalsi dite blinka a pani hazi plny pytlik do ulicky. Tak to ma byt :-). V Huarazu jsme po 9,5 hodinach, takze zase stahavacka na cely den ale cesta dnes stala za to. V hotelu nas cekaji takovy radosti, ktere lidi z civilizace neznaji. jako po tydnu sundat fusky a vysprchovat se :-)