Salar Tour - Den druhý

Spalo se špatně, ale myslel jsem, že to bude ještě horší. Vyšťavený jsem ale opravdu pěkně. Na snídani zjišťji, že v tom rozhodně nejsem sám. U stolu se sešla pěkná řádka trosek. Bylo vidět, že je blbě naprosto všem. Zvlášť ten postarší americký pár. Chlápek má pěkně nateklý oči asi večer nedržel večerku a flámoval :-). Fakt vypadá srandovně. No alespoň je čemu se po ránu zasmát. Tedy je tu jedna výjimka. Amíci co jedou s námi, jsou naprosto vychechtaný, není se však čemu divit, motají se už dva měsíce v horách. Jo a taky Tomáš na sobě nepozoruje žádné příznaky, docela mu závidím.
Snídaně byla klasická, bolívijské housky s máslem a džemem. Docela nás rozesmálo, když jsme objevili na šňůře na prádlo viset fláky masa jako ponožky. To bude asi na dnešní oběd :-) Do odjezdu zbývá ještě nějaký čas, tak děláme menší obchůzku po San Pablu. Domky tu mají klasické slaměné střechy, mimo pár vyvolených, jako třeba náš hotýlek, který se pyšní střechou z vlnitého plechu. Vůbec sídlíme v nejluxusnější místní stavbě, která by u nás dostala stěží jednu hvězdičku. Zblízka si můžeme prohlédnout pícku na bahenní cihly a taky malou zvoničku. Docela mě také zaujal nově postavený betonový most přes řeku, kterou jsme včera večer brodili. Je hrozně vysoko nad terénem, tak jsem zvědavý, jak k němu postaví nájezd. Kdoví zda se to někdy dozvím.
Porušuji své předsevzetí a beru si prášek na horskou nemoc, který mě řidič nabízí. Sice v průvodci píšou, že nato nic nezabírá, ale tonoucí se stébla chytá. Počasí nás tedy moc netěší, je zataženo a okolní vrcholky jsou schované v mracích. Krajina o to víc vypadá nehostinně. Vyjíždíme a řidič nám nabízí čaj s koky, máme ho vypít co nejvíc. Asi vypadáme opravdu tragicky. Tenhle den je trochu podobný tomu předchozímu, čekají nás brodění přes široká koryta a jízda po planinách. Na jednom místě, je cesta přerušená vyerodovaným kaňůnkem, tak musíme opustit vozidlo, ale objížďka přes altiplánský porost se daří a my můžeme jet dál.
Na místě kde bych to tedy vůbec nečekal, na široké rovné pláni, zapadne pán rychlík a čeká se na pana pomalíka, aby ho vytáhl, ale ten při této operaci taky zapadá a teprve náš řidič celou situaci řeší a zachraňuje oba dva vozy. Kuchařky mezitím celou dobu škubou vegetaci a podkládají jí kola vozů. Chvíli se mě zdá, že mě je o něco lépe, ale asi to je jen přelud. Rozhodně mě není hůř, alespoň to.
A už máme před sebou San Antonio. Tak tady jsme měli včera večer spát a dnes nám sem cesta, ze San Pabla, trvala víc jak dvě a půl hodiny. Takže máme docela pěkný zpoždění a jsem zvědavý, jak budeme stíhat ten nabušený program, co dnes máme mít. Městečkem máme jenom projíždět, ale na konci je hrozná jáma, přes celou silnici, takže řidiči vytahují lopaty a jdou makat. My turisti máme na chvíli rozchod. Vyrážím tak na 100 metrovou průzkumnou výpravu za vesnici. Teče tu nějaký potůček a kolem je všechno pěkně zelený a všude se pase spousta lam. Na obzoru se zase vypíná nějaká zasněžená sopka, bohužel vrcholek je obligátně pod mraky. I když je místní architektura stále stejná, pořád mě ty jejich domečky dostávají. Neumím si představit, že bych v tomhle mohl delší dobu přebývat, jsou tak malinký a nizoučký. Konečně, díra je už zasypána a my můžeme pokračovat dále. Přestávka to byla však zajímavá.
Po chvíli se cesty dělí, jedna vede k laguně Morejón a druhá k laguně Celeste (v překladu smradlavá), ležící pod nejvyšší horou oblasti a pohoří Lipéz, sopkou Uturuncu (6 020m). My máme namířeno k Morejón Stoupáme, podél řeky a rozeklaných skal, zase do vysokého průsmyku, bohužel výškově neidentifikovatelného.

Cesta je děsně rozblátěná, tak se zase klimbáme sem a tam a Katku už to přestává bavit a nemá z naklánění džípu nad prudkým svahem moc dobrý pocit. Pozitivem je, že se konečně mraky, alespoň částečně roztrhaly a sluníčko pěkně svítí. Vůbec aby se tady člověk furt oblíkal a svlíkal. Když svítí sluníčko je teplo, ale jen co zaleze za mrak už na triko tedy není. Ale nato, že jsme stále vysoko přes 4 tisíce metrů je docela teplo. Před vrcholem průsmyku jsou nějaké sopečné útvary El Torreón, ale zas tak extra zajímavé nejsou. Hezčí jsou spíš rozhledy po okolí. Ještě než se vydrápeme do sedla na té bahnité cestě zapadáme a musíme vylézt ven. Pak zase dlouho klesáme.

Brodíme malý potůček a hned za ním se staví na obídek. Je to tady moc pěkný. Za námi je červená hora a kol dokola další řádka kopců, jeden se solidní sněhovou pokrývkou. Padá na mě však letargie, tak si, po kratší procházce po okolí, sedám na šutr a koukám na kuchařku, jak nám připravuje maso, co přes noc vyselo na prádelní šňůře. Letargie se potvrzuje tím, že když vysvitne sluníčko a lépe nasvítí hory okolo, už se mě nechce zvedat a znovu to tu přefotit. Tak už máme tu pochoutku na talíři. Musím se přiznat, že jsem od toho čekal víc, masíčko je docela tuhý a Tomášovi se zdá i nedovařený. Pro mě neznámá příloha též nebyla šálek mého čaje. Takže jako vždy si přidávají Amíci, kteří na rozdíl od nás mají výborný apetit. Vyjíždíme do dalšího z řady průsmyků. Tenhle však bude významnější, jelikož zde stavíme. Je odtud pěkný výhled na lagunu Morejón pod námi a na sopku v pozadí. Je to už zmiňovaný Volcán Uturuncu, takže první šestitisícovka co v životě vidím. Škoda, že je obloha taková šedivka. Vzhled krajiny se nedá srovnávat s fotkou z tohoto místa, co jsem viděl na netu. Sluníčko a větší viditelnost tomu opravdu chybí. Okolní, bližší hory též stojí za pohled. Začala na nás zase doléhat pěkně horalka, asi to bude tím, že jsme na nejvyšším místě tohoto dne. Výškový rekord jsem posunul na 4 806 metrů! Tuto výšku potvrzují vytesané číslice na kameni, který se zde povaluje. Ale včerejší nadšení z první čtyřtisícovky je dávno pryč. Teď bychom byli tak vděčný kdyby naše pozice nad mořem začínala alespoň trojkou. A zítra máme být ještě víš. No, kdybych si vzpomněl, že je Mont Blanck jen o čtyři metry víš, tak bych ho asi, i přes tuhle mrtvolnost, symbolicky pokořil výstupem po svahu noname kopečku vyrůstajícího ze sedla.

Sjíždíme do údolí a po čase přijíždíme ke skupince baráčků, nejspíš to je Quetena Chica. Za chvíli jsme u závory, kde nás kasírují za vstup do národního parku Eduardo Avaroa. Vstupné máme už v ceně zájezdu, tak za všechny platí řidič a nám jen rozdává lístky. Je na nich vyznačena cena 30 Bolů (89 Kč) a máme si je nechat u sebe, kvůli případné

kontrole. Opodál máme opravdovou zvířecí zastávku. Pobíhá tu po okolí spousta lam, tak je na co koukat. Na mě přichází zase nějaká krize, tak jen tak posedávám a koukám hlavně na ty malý, který jsou moc roztomilý. V pozadí je úplně stejná hora, se sněžnou čepicí, na kterou jsme koukali od piknikoviště. Akorát ji teď vidíme z druhý strany a jsme o dost blíž. Kluci mají o dost víc síly a

pobíhají v okolí a fotí na zoom tu lamí havěť. Škoda, že tu nikde nevidíme ty avizované Pštrosy. Z Queteny Chica se prý za hodinu nechá dojet nejen k laguně Celeste, ale hlavně k sirnému lomu, který leží v průsmyku mezi dvoj vrcholem sopky Uturunku ve výšce 5 900 metrů! Tato cesta se považuje jako nejvýše položená „silnice“ na světě, sjízdná pro motorová vozidla.
Po tom, co jsme nasedli do džípu, si všímáme, že se Tomáš nějak divně tváří. Prý se mu z ničeho nic udělalo hrozně špatně, má šílenou zimnici a vypadá to i na kašičku. Odpoutávám se tedy z průběžného čtvrtého místa, na kterém mě střídá Tomáš přímo z prvního placu. Hrátky horalky jsou koukám nevyzpytatelné. Po chvíli se před námi nehorázně zatahuje a vypadá to na další obrovskou bouři. Naštěstí je před námi vesnička Quetena Grande, kam zajíždíme na nouzové ubytování. Na poslední chvíli.
Jen co vjíždíme na dvůr, přichází ďábelská průtrž mračen. Šílený vichr vrhá přívaly krup na naše ležení. Něco takového jsem ještě neviděl. Hned jsem si vzpomněl na cestopisy dobrodruhů přejíždějící Altipláno na kolech. Tak nevím, zda by přežili, zastihnout je tohle ve volném kraji. Myslím, že by je to muselo umlátit. Všichni sledujeme tohle boží dopuštění, mimo Tomáše, který leží v záchvatech zimnice na posteli. Musel jsem ho přikrýt ještě i svými dekami, jak mu je zima. Martin zas musel odnášet do koše igelitku naplněnou dnešním, Tomášovým obědem. Prý mu takhle špatně v životě nebylo. Je to docela mazec. Bouře konečně přechází, ale kam až oko dohlídne snad víc jak 10 cm vrstva krup.
Mě se zase udělalo o fous lépe, tak si troufnu i na večeři, kterou nám snad brzo ukuchtí. Vypadá to i na černou hodinku, světlo se zatím nenahazuje a krajina okolo padá už do tmy. Pár exotiků už rozmísťuje po místnosti čelovky. Před véčou jdu zkontrolovat ještě Tomáše, zda nic nepotřebuje, tak mě rovnou předává druhou tašku. Koše jsou na záchodě, tak je rovnou testuji. Jsou taky docela ostrý. Jednak tam je docela potopa a taky se nedají vůbec zamknout a ke všemu je ke dvířkům docela daleko. Už to neřeším, hlavně že tu jsou. Ještě jsem se nezmínil o sprchách. Všude, kde jsme na Salar Tour nocovali, byly k dispozici, ale při pomyšlení studený vody v naší situaci, kdy nám bylo tak šoufl, jsme byli radši tejflí. Takže první sprška jsme dali až po čtyřech dnech v Uyuni. Hygiena bylo to poslední, co nás v naší situaci zajímalo.
Začíná se podávat večeře. Máme kuřátko. U našeho stolu sedíme jen my tři, tak trochu izolovaní od ostatních. Amíci drží partu s tím postarším párem a Argentinci, protože se všichni domluví Španělsky. Třetí stůl má osazenstvo těch pět Deutschlandů s Frantíky. K pití máme nějakou ostřejší specialitu. V kokovém čaji máme naházený kousky nějakého kaktusu. Co to je za psychotropa nevíme, ale zlepšení svého stavu na sobě po požití nepociťuji. Katka to odmítá pít, protože se jí po prvním loku zvedl žaludek a málem dopadla jak Tomáš. Ptám se řidiči, v jaký výšce dneska spíme. Prý zase ve 4 200 metrech, takže asi jako včera.
Konečně začíná fungovat na pár chvil světlo. Náš a žabožrouto-klobáskový stůl je relativně ztichlý, když nepočítám klasické německé výkřiky. Zato u Amíků jede docela veselá nálada. Hrají kostky, chlastají a jako led si do panáků dávají kroupy z venku. Člověk, když je vidí si jen může vyčítat, že jsme neudělali větší aklimatizaci, ale nic víc, než si to uvědomit, se s tím teď nedá dělat. Zpoždění Tour se zase zvětšilo. Dnes jsme totiž měli spát až u červeně zbarvené laguny Colorada a sledovat tam pověstný západ slunce, kdy se červené odstíny mění až na temně rudé. Balím to a mažu do hajan. Další krušná noc je před námi.