.jpg)
Od metra kráčíme kolem stánků s občerstvením, tak se mě notně zbíhají sliny, a jestli bude čas, tak zde určitě utratím poslední argentinský peníze. Terminál je tak obrovský, že větší jsem ještě nikde neviděl. Docela dlouho nám trvá, než zjistíme odkud ta naše Pluma vůbec odjíždí. Bagáž se ke všemu nebude předávat jako obvykle přímo do zavazadlového prostoru, ale musíme ji odbavit v suterénu nádraží. Opravdu mě zbývá ještě nějaký čásek, tak letím do toho bufáče a kupuji pochutiny. Všechny peníze se mě však utratit nedaří, na rozdíl od Martina, který si kupuje do busu Tetris. Autobus je docela pohodlný, i když
.jpg)
na CATU nemá. Docela mě překvapuje, že je zase poloprázdný. V 17:00 zvedáme kotvy a opouštíme Buenos. Tak a je to tady, nejdelší štreka je před námi. Cesta do Sao Paula má trvat přes 30 hodin. Tam krátká pauza a dalších 14 hodin letadlem. Konec naší výpravy je opravdu docela ostrý a hodně náročný až šílený. Vyjíždíme z terminálu a postupně se vzdalujeme od známých výškových budov. Za chvíli si to mastíme po prázdné pěti pruhová dálnice. To jsou věci, před pár dny jsme byli v zemích, kde je asfalt pomalu svátost a tady je ho daleko víc než u nás doma. Všechno okolo Buenos Aires je mega: mega široká dálnice, mega dlouhý mosty přes mega obrovský hnědý řeky, např. Paraná. Všude, kde se nechá zaparkovat auto, sídlí piknikáři, kteří začínají grilovat maso. Je jich všude děsná spousta, asi národní zábava. Kolem řek jsou rozsáhlé mokřady a celkově je to argentinsky rovinatý. Těžko se věří, že nejvyšší hora Jižní Ameriky leží v téhle zemi. Průběžně si chodíme pro Pluma vody do chlaďáku a cesta nám příjemně utíká. Pomalu se stmívá a my dostáváme nečekaný dárek: jak jinak než mega řízek k večeři.
.jpg)
Od metra kráčíme kolem stánků s občerstvením, tak se mě notně zbíhají sliny, a jestli bude čas, tak zde určitě utratím poslední argentinský peníze. Terminál je tak obrovský, že větší jsem ještě nikde neviděl. Docela dlouho nám trvá, než zjistíme odkud ta naše Pluma vůbec odjíždí. Bagáž se ke všemu nebude předávat jako obvykle přímo do zavazadlového prostoru, ale musíme ji odbavit v suterénu nádraží. Opravdu mě zbývá ještě nějaký čásek, tak letím do toho bufáče a kupuji pochutiny. Všechny peníze se mě však utratit nedaří, na rozdíl od Martina, který si kupuje do busu Tetris. Autobus je docela pohodlný, i když.jpg)
na CATU nemá. Docela mě překvapuje, že je zase poloprázdný. V 17:00 zvedáme kotvy a opouštíme Buenos. Tak a je to tady, nejdelší štreka je před námi. Cesta do Sao Paula má trvat přes 30 hodin. Tam krátká pauza a dalších 14 hodin letadlem. Konec naší výpravy je opravdu docela ostrý a hodně náročný až šílený. Vyjíždíme z terminálu a postupně se vzdalujeme od známých výškových budov. Za chvíli si to mastíme po prázdné pěti pruhová dálnice. To jsou věci, před pár dny jsme byli v zemích, kde je asfalt pomalu svátost a tady je ho daleko víc než u nás doma. Všechno okolo Buenos Aires je mega: mega široká dálnice, mega dlouhý mosty přes mega obrovský hnědý řeky, např. Paraná. Všude, kde se nechá zaparkovat auto, sídlí piknikáři, kteří začínají grilovat maso. Je jich všude děsná spousta, asi národní zábava. Kolem řek jsou rozsáhlé mokřady a celkově je to argentinsky rovinatý. Těžko se věří, že nejvyšší hora Jižní Ameriky leží v téhle zemi. Průběžně si chodíme pro Pluma vody do chlaďáku a cesta nám příjemně utíká. Pomalu se stmívá a my dostáváme nečekaný dárek: jak jinak než mega řízek k večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat