Buenos Aires - den první

Probouzím se, až když jedeme předměstími Argentinské megapole. Těch 13 milionů obyvatel je tedy docela síla. Prostě Praha je vesnice :-). Venku se už rozednívá a já jsem velmi zvědavý, co v druhém největším městu Jižní Ameriky uvidíme, když jsme sem jeli přes půl Ameriky. Dle informací z internetu je totiž město zajímavé pouze svou velikostí a velkým dopravním ruchem, což pro mě není zrovna dvakrát lákavé :-). Začátek návštěvy tohoto města je však fascinující. Na autobusový terminál přijíždíme v koloně snad více jak padesáti dvoupatrových autobusů. Zastavujeme v 7:15, čekáme na batožiny a mezitím přijíždějí další a další autobusy. Začátek návštěvy tohoto velkoměsta jak se patří. Těch 21 hodin jízdy od Pacifiku k Atlantiku kupodivu uteklo jak voda. Před terminálem odchytáváme taxíka a ukazujeme mu hostel doporučovaný v LP. Tento taxík je prvním na našem putování, který je vybaven taxametrem a vypadá to, že bude i nejdražším. Pesa naskakují na velkém displeji na náš vkus docela rychle. Nejspíš je vybaven argentinským turbem :-).
Jedeme ztichlými ulicemi a dokonce vjíždíme i na tu nejširší ulici na světě. Kousek od ní je ten vytipovaný hostel. Taxikářovi platíme dohromady 35 Pesos (266 Kč), takže opravdu megapolis taxa. V hostelu zjišťujeme, že je komplet obsazený. Doporučují nám jiný, který je jen pár set metrů vedle, ale je taky narvaný. Nakonec se nám ve třetím poštěstilo. Personál je ale naprosto dementní a na vše se strašně dlouho čeká a je i dost drahý. Prostě nešvary velkoměsta. Dělají nějaké šachy s pokoji a snad nebudeme ani spolu, no ještě se odpoledne uvidí,
jak vše dopadne. Jediná výhoda je, že sídlíme v centru, tu zvaném El Microcentro, na krásně pojmenované ulici Hipólito Yrigoyen. Zbavujeme se velkých batožin a vydáváme se na prohlídku města. Město je stále poloprázdné a my za pošmourného počasí přicházíme na větší náměstí Plaza del Mayo, kde stojí slavný prezidentský růžový palác Casa Rosada, ze kterého kynula Evita národu. Náměstí jinak nic moc zajímavé. Přecházíme zase nějaké mnohaproudé ulice, což je asi nejtypičtější znak Buenos a za chvíli už vcházíme do doků. Dřív to byla nuzná oblast, ale teď je to tu celé přestavěné a vypadá to pěkně.
Na jedné straně kotví jachty a na druhé jsou zrestaurované budovy na byty a restaurace. Mezitím osaměle postávají zachované veliké jeřáby. Podél doků přicházíme do přístavního terminálu, odkud odplouvají lodě, přes La Platský záliv do Uruguaye, i když v místních zdrojích je La Plata uváděna stále jako řeka. Odtud měl původně Martin v plánu přeplout do historického města Colonia a dál pokračovat busem do Montevidea. Jelikož jsme to ale v Santiagu změnili, tak chtěl vyrazit alespoň do Colonie na
půldenní výlet, což by nebylo špatný i když by zas potom nezbyl čas na prohlídku Buenos, kvůli kterému sem chtěl jet :-). Trochu paradox. Terminál je naprosto narvaný lidmi a všude jsou obrovské fronty. Není vůbec poznat, kde se na co stojí. I přes optání všech možných pohůnků nevíme stále nic. Když už tu zevlujeme skoro půl hodiny a kde nic tu nic, rozhoduji se, že už na to kašlu. Půjdu se radši konečně polidštit do hostelu a pak si pořádně projdu město, přece jenom jsem ještě neměl možnost se vysprchovat z té slané oceánské vody a zajisté už dvakrát moc nevoním :-). Ani mě to nevadí, že neuvidím sedmou zemi na jediný cestě, když bych tam jel jen na otočku. Jestli se někdy v budoucnu vydám do Patagonie, tak nejspíš stejně poletím do Buenos a dva dny si na Uruguayské krásné pláže a města určitě vyhradím. Říkám ostatním, že na to kácím a že si radši projdu město. Oni to chtějí ještě zkusit, tak se rozdělujeme. Po cestě na hostel potkávám ještě internet barák, tak tam na chvíli lezu. Jdu si taky ještě prohlídnout tu nejširší ulici na světě. Má na každé straně šest pruhů pro auta, pak je něco
jakoby ostrůvek a za ním další dva pruhy. Je to docela mazec, ale mimo této monumentálnosti a velikánské repliky egyptského obelisku na tomto bulváru nic není. Musím se přiznat, že mě zatím BA moc nebere, možná je to i únavou a také tím, že se mě zdálo dost zbytečný sem jet. I když už tak nehudruji, těch 2000 km pouště a hlavně ten parádní přejezd And stál za to. Konečně jsem zase na hostelu, ale tam mě ti dementi říkají, že nás omylem dali do ženského pokoje a že se budeme muset večer přestěhovat. Neřeším to a jdu se konečně vysprchovat a zchodit mudrcký vous. Jinač je hostel plný Amíků, což jsou veskrze uřvaní dementi. Konečně polidštěn se vydávám na velký okruh městem. Dnes projdu rozsáhlejší sever a zítra dopoledne ještě jih. Přebíhám těch šílených 16 pruhů hlavního bulváru a za chvíli jsem u místního kapitolu. Tahle kopie washingtonské stavby je asi nejhezčí budovou ve městě. Chvíli tu zevluji na lavičce a pak ve vedlejší ulici nacházím supermercado, kde kupuji do zásoby vody a zase kupu banánů. Ceny docela v poho. Směřuji k další zajímavosti města a to hřbitovu Recoleta. Je
tu pochována smetánka národa v obrovských hrobkách. Samozřejmě tady všichni zběsile pobíhají a hledají hrob Evity. K jehož nalezení jsem nepotřeboval plánek hřbitova, ale stačilo objevit největší shluk Japončíků. Hřbitov je docela zajímavý a stojí za prohlídku. Opodál je velikánský hipísácký trh, který taky prolézám, ale nic na něm nekupuji. Courám dál po městě a když přicházím k vyhlídkové věži, tak se roztrhá obloha a sluníčko všechno krásně osvětluje. Věž je kupodivu zadarmo, ale jsou zde dlouhý čekací doby, kvůli tomu, že se může jezdit jen výtahem max pro 6 lidí a v nižších patrech věže jsou nějaké fotky, tak i tam lidi vystupují. Konečně i já jsem se vměstnávám do výtahu a vyjíždím do posledního patra. Nejhezčí pohled je k centru města: je tam pěkný park obklopený výškovými budovami. Přímo pode mnou je zas nějaká „ulice“ o 14 pruzích. Jezdí tu dnes jen pár aut, tak se na tom asfaltovém koberci skoro ztrácejí. Jaké to tu musí být v ranní špičce všedního dne, bohužel či spíše naštěstí neuvidíme. Vzpomněl jsem si na články v našich novinách jak, maximálně šesti proudná,
magistrála rozděluje Prahu na dva díly :-). Ale jo jsou tam rozdíly. Tady to má sice hrozně pruhů, ale furt to má parametry ulice a ne dálnice. Při pohledu na sever se akorát koukám do bazénu nějakého luxusního hotelu a kousek za ním je, kam až oko dohlédne, hnědé moře, tedy řeka La Plata. Další pohledy jsou na vlakáč a normoš zástavbu. Po kochání na ochozu věže, zase čekám na výtah a pak mířím do toho parku, který jsem si už prohlédl z ptačí výšky. Rostou tu snad nejkrásnější stromy na světě. Nebo určitě s nejkrásnějšími květy. Strom je obsýpaný červenými květy jako rozkvetlá sakura, ale květy
vypadají jako orchideje, prostě nádhera. Škoda, že už nemůžu utrácet snímky. Na konci či začátku parku je konec či začátek hlavní pěší zóny města. Je to tady samý butik a i pár suvenýrových obchodů se zde nachází. Nic se mě však extra nelíbí. Je tu jen pár hezkých trik s motivy jezerní oblasti, ale kupovat je když jsme tam nebyli to by byla pěkná turistická zhýralost. Odbočuji znovu směr přístav. Jednak si ho chci projít podrobněji než ráno a také znovu nafotit za daleko lepších světelných podmínek. Ke všemu má být za ním nějaká přírodní rezervace Castenera Sur, kterou přece nemůžu vynechat. Sluníčkem osvětlené
doky vypadají opravdu ještě lépe než ráno. Už tu korzuje taky spousta lidí. Jdu stále na východ ke vchodu do té přírodní rezervace. Přitom míjím dost stánku, kde už pomalu začínají opékat maso. Těším se na večer, až si taky dám do nosu. Přírodní rezervace je vlastně jen obrovský kus původní vegetace, ležící u La Platského zálivu, který se nezastavěl. Místní sem chodí běhat, jezdit na kole a nebo jen tak relaxovat na lavičkách. Jsou tu stezičky obklopené mokřady, tak tu lítá ptactvo a furt něco kuňká. Jdu docela daleko a to kolo by se šiklo. Po málo vyšlapané stezce se dostávám až k vodě, do které si jen
symbolicky namáčím prsty. Přece jen jsme se před pár dny koupali v Pacifiku a tady to už spadá pod Atlantik. Plážička by šla, ale voda je extrémně hnědá, ke koupání nelákající. Řeka sem přinesla neuvěřitelně moc zeminy. Beru si na památku pěkný kamínek a pomalu se už budu ubírat k hostelu. Vracím se skoro v opačném gardu, než jsme šli ráno a náměstí s Evita palácem, teďka za pozdního odpoledne vypadá o něco lépe. Pěkně uťapaný přicházím na hostel. Přece jen jsem zde pobíhal sedm hodin v docela velkým vedru. Můžu říci, že Buenos Aires rozhodně nepatří mezi nejzajímavější města, který jsem kdy viděl. Ale něco do sebe určitě má, takový kouzlo megapole. Vměstnávám se štěstím na internet, který je tu zdarma a tři kompy rozhodně neuspokojují všechny zájemce. Píšu domů zážitky odtud a také jak se těším na večerní Parrillu, argentinský národní pokrm. Je to několik druhů upečených mas. Na hostelu se scházím s ostatními. Nakonec se přece jen někoho v terminálu doptali a zjistili, že už jsou lístky na loď přes La Platu vyprodány a musejí se kupovat docela s předstihem. No ještě, že jsme už v Santiagu koupili lístky do Sao Paula. Byly by to asi pěkný nervy a půl dne bychom zabili sháněním lístků. Dohodneme se, že dnes večer všichni vyrazíme do víru velkoměsta a já si dám někde tu Parrillu. Mám na ni fakt moc velkou chuť. Na recepci nám říkají, že se nakonec nebudeme stěhovat a že budeme bydlet všichni v tom pokoji, kde máme prozatímně hozený baťohy. To jsou tady ale zmatky. Pěší zóna žije a je tu opravdu spousta lidí, tak doufám, že mě někdo nepřipraví o mé poslední penízky. Moc by si stejně nepomohl :-). Vládne tu docela velký konkurenční boj restaurací a náhončí tu rozdávají letáky na Parrilu restauranty. Vzal jsem si dva jen tak pro zajímavost: restaurant Bogota nabízí Parrilu za 13,5 Pesa (103 Kč) a restaurace Capataz ze 14 Pesos (106 Kč). Vydáváme se po druhé pěší zóně a tam usedáme do restaurantu, který nabízí Parrillu za pěkných 12,8 Pesa (97 Kč). Tak za kilo bych si asi na Příkopech v Praze večeři nedal. Parrillu si objednávám jen já, ostatním stačí pivečko, které je obecně v JA hodně drahé. Tady za 6 Pesos (46 Kč). Zas je to alespoň pořádný lahváč. Pivko je na stole hned, ale jídlo nikde, tak ho musím jít snad po půl hodině urgovat. Asi jsme si nerozuměli. Přece jen jsem si mimo pozdravů osvojil jen nejdůležitější větu Quanto costa? „Kolik to stojí?“ a pár číslovek. Po restauraci chodí malé holčičky a žebrají jídlo, tak jim chlápek od vedlejšího stolu dává hranolky. Uvidíme zda přijdou i ke mě. Zatím jen otravují s nějakými trapnými obrázky, které nám chtějí prodat. Stolečky jsou přímo na ulici a všímám si, že tu jedí jen od pohledu bohatší lidi, přece jen je to pro ekonomicky zkoušené Argentince docela pálka. A už se to nese! Základem je obrovský steak přes půl talíře, pak další flák masa, klobásky, jelítka a pak dva útvary vypadající jako prasečí čumáčky. Je toho hrozná hromada a budu mít opravdu co dělat, abych to spořádal. Výsledek je však bohužel trochu rozpačitý. Ta největší flákota, která má alespoň tři sta gramů nejde skoro rozkousat, ostatní je dobrý, tedy až na ty prasečí čumáčky. Jeden tedy do sebe nasoukám, i když z něho teče sádlo o sto šest. Tak to je fakt z čuněte. Do toho druhého se mě už nechce, tak udělám dobrý skutek i když ostatní nato nahlížejí jinak :-). Když vidím, že se zase přibližuje ta žebravá holčička, ukazuji ji na čumáček. Obřadně si ho balí do ubrousku a moc děkuje. Bude mít dobrou večeři. Takže nejsem zlý dárce nedobrého čumáčku, což si o mě myslí spolucestovatelé, ale šlechetný charita rozdávající oblíbené místní laskominy. Vracíme se docela veselí, i to malé množství pivka nám stačilo na náladičku a zase jsme dobře pokecali. Na hostelu jsme za chvíli. V našem pokoji pro šest lidí už spí nějaká starší anglická babka, která si vyrazila jen tak sama do Argentiny, za což sklízí můj obdiv. Asi ji netěší náš příchod, ale co se dá dělat. Nade mnou je volné místo, tak tam házím část svých věci. V noci nás budí další příchozí, kterou zas netěší můj binec na jejím lůžku, ale nějak se tam přesto uvelebila :-)