Salar Tour - Den třetí

Spalo se mě fakt mizerně, každou chvíli jsem se budil a hlavně jsem měl nějaký neblahý pocit v útrobách. Při probuzení mě vždy uklidnilo Tomášovo vzdychání. Ještě je mezi námi :-). Budíček. Zvednu se a je to tady. Udělám tygří skok ke kýblu, který uprostřed místnosti zachytával vodu, co protýkala střechou, a kašička je na světě. Amík z toho není moc nadšený, jelikož je kbelík asi metr od jeho postele. Ani špatný pocit z toho, že jsem se přehoupnul do středně těžkých příznaků horské nemoci, mě neodradil od snídaně. Proběhly i nějaké vtípky ohledně toho iracionálního chování, které by nás také mohlo potkat a tak jsme zvědavý, co budeme ještě případně vyvádět. Bolívijský housky jsem zase zapíjel tím dryákem, koka+kaktus. Návštěva záchodu mě ujistila též v tom, že nemám rozhozený jen žaludek, ale i pokračování trávicího traktu, tak poprvé do sebe s Tomášem házíme prášky, co nás snad trochu hodí do kupy. Tomáš je rád, že přežil tuhle noc, ale moc do zpěvu mu není. Prý vůbec nespal.
První zajímavostí dnešního dne, je lamí ohrada hned za vesnicí. Za kamenným plotem jsou směstnány desítky zvířat. Pak míjíme oázu zeleně v malém rybníčku obklopeném, kam až oko dohlédne, vyprahlou krajinou. Planina s trsy zdejší vegetace je po chvíli vystřídána opravdovskou pouští.

Počasí nám stále nepřeje, mezi šedivými mraky se jen tu a tam ukáže kousek modrého nebe. Míjíme i první z řady lagun na naší cestě, lagunu Honda. Producíruje se po ní pár desítek plameňáků.
U další laguny je delší přestávka, na koupání. Vyvěrá zde termální voda a je tu pár uměle zbudovaných bazénků s kamennými hrázemi. Teplota vody má být víc jak 30 °C. Docela jsem se těšil, že se zde vykoupu, když jsem plánoval tuto cestu, ale teď na to nemám vůbec chuť. Tak tu jen tak zevluji po okolí. Amíci se samozřejmě koupou :-).
Teď nás čeká jízda krajinou Salvatora Dálího. Je to pustá planina prostá veškeré vegetace s jakoby náhodně poházenými ojedinělými velkými šutry. Obzor je vrouben
různobarevnými horami hlavně do červena. Je to tak úchvatná krajina, ale přesto mám co dělat abych neusnul, jak jsem unavený. Nejkomičtější je snad první dopravní značka, kterou na Salar Tour potkáváme. Omezení rychlosti na 60 km v hodině. Občas kouknu na tacháč a přes 50 se dostaneme opravdu málokdy. Už je také poznat, že jsme na trase, kterou
jezdí výpravy z Uyuni. Potkáváme docela dost cizích džípů. Míjíme i odbočku do Chile. Nevím co bych zato dal, asi hodně moc, kdybychom měli zaplacenou tu přestávku za kopečky a už za hodinku se povalovali v San Pedro de Atacama, v krásné výšce 2 400 metrů nad mořem. Tak pohádková představa, bohužel nereálná.










Džíp zastavuje a před námi je ten světoznámý pohled na Lagunu Verde a krásný kužel sopky Licancabur (5 965 m), jež leží za ní, na bolívijsko chilských hranicích. Hned vedle je další sopka Juriques (5 704 m).
Nadmořská výška této laguny je fakt otázka. V každém zdroji informací je uváděna různě a v opravdu širokém intervalu od 4 350 metru do 5 tisíc v Lonely Planetu. Laguna je krásně zbarvena do modrozelena. Důvodem různých zbarvení lagun je to, že obsahují různé druhy minerálů. V této oblasti jsou jak modré tak zelenou, čí bílé, nebo červené. Také záleží na postavení slunce na obloze, takže podle denní doby se mění i odstín laguny. Sedím zase na šutru a kochám se tou krásou. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů na celé Tour. Konečně nám přeje i počasí a nad sopkou po chvíli není ani mráček. Říkám si, jak jsem byl naivní, přemýšlet o zdolání této sopky, bez pořádné aklimatizace. Jsem rád, že moc chodit nemusím a mrzí mě, že jsem v takový krizi, zvlášť když vidím pár lidí, co sbíhají dolů k laguně. Na okrajích jsou totiž vysráženy nějaké minerály. Kolem této vyhlídky je postaveno spoustu kamenných mužíků, tak také jeden přidělávám. Pohled na druhou stranu je úplně odlišný. Je to svah pokrytý černými sopečnými kameny, tak si jeden beru na památku. Ještě ze srandy před Amíky nahazuji ten dnešní incident s kýblem a bavíme se, jak se to řekne u nich a u nás. Tak jsou trochu vychechtaný z doslovného překladu „throw a sabre“ :-)
Přijíždíme ke gejzírům Sol de Maňána. Nejsou to však gejzíry, jak by si člověk představoval, ale vlastně jen čoudící a sírou smrdící fumaroly. Snad jen s povinnosti obcházím ty čoudící díry a páchám pár fotek. Pak si jdu zase hecnout do džípu. Dnešek je fakt mega krizový. Prý se sem jezdí na svítání, kdy to čoudění nejvíc vynikne, ale i teď to čmudí ostošest. Po chvíli jedeme dál a za pár metrů míjíme ceduli s nadmořská výškou: 4 950 metrů! Tak to je opravdu síla. Ke všemu stoupáme ještě o něco víc, tak si myslím, že jsme se i do těch 5 tisíc dostali, ale dnes z toho vážně radost nemám a tenhle výškový rekord je vysloveně protrpěný a ke všemu jak by řekl Mirek Dušín i nečestný a nesportovní, když jsme ho nezdolali po svých. Je to parodie, je nám blbě z výšky a stále se škrábeme víš. Fakt se už těším do slibovaného Puebla, které má ležet v opravdu krásných 3 900 metrech.
Je pozdní odpoledne a my teprve teď přijíždíme na místo, kde jsme měli včera spát. Je to další z vrcholných atrakcí na Salar Tour laguna Colorada (4 280m). Ta je proslavená nejen svou červenou barvou, ale hlavně plameňáky, kterých je údajně na 20 tisíc. Laguna má rozlohu 50 km2 a nedosahuje hloubky vyšší než 80 centimetrů. Tak to je vážně paráda!
Laguna je opravdu veliká a červená jak krev a to nám řidič říká, že kvůli mrakům nevypadá tak pěkně jako za sluníčka. A těch pelikánů, opravdu tisíce. Pár lidi zase zbíhá dolů k laguně, aby se dostali blíže k laguně, ale já nato nemám síly. Tak jako dnes už po několikáté obhlížím situaci ze šutru poblíž džípu. Jako bych to nebyl vůbec já.

Dál nás cesta vede přes poušť Siloli. Je to další z pustých planin vroubených horami, kterých jsme tady již pár viděli. Tahle je zajímavá tím, že uprostřed je několik osamocených skalních útvarů, ze kterých je nejznámější Árbol de Piedra, který vypadá, že by se měl každou chvíli zřítit. Procházím se místním hrubým pískem a obhlížím skály, ale myšlenky se už čím dál víc zaměřují na naše nocležiště v Altiplánské nížině, tedy v těch slibovaných 3 900 metrech.

Míjíme ještě řadu menších lagun (Ramaditas, Honda, Chiarkhota, Hedionda a Cañapa). Kdybychom jeli od Uyuni, tak bychom byli u vytržení a chtěli zastavit na focení, ale po té co jsme viděli Verde a Coloradu říkáme řidiči, že chceme jet dál bez zastávky. Prý laguny v této oblasti nezamrzají ani při - 20 °C. Důvodem je velmi vysoký obsah minerálů a soli a větry, které neustále čeří jejich hladinu.
Dneska jsme měli vidět, podle prospektu, také Vizcache, dlouhoocasé hlodavce, příbuzné činčil. Bohužel tyto zvířátka nikde nevidíme. Poslední zastávku děláme v nějakém údolíčku, kde jsou zase různě větrem vymodelované skály, ale už jsem naprosto ke všemu flegmatický.
Večer přijíždíme do Villa Alota, náš poslední nocleh na tour. Jedinou událostí večera byl svoz ženské s hysterickým záchvatem, která si myslela, že umírá, zpátky do Uyuni. Chudák řidič co ji odvážel, asi se dnes moc nevyspí.