Sucre (2 800m) - Prohlídka

Sucre je dle ústavy hlavním městem země, ale sídlí zde jen vrchní soud. Veškerá vládní moc je v La Pazu a tak jsou obvykle uváděna jako hlavní obě dvě, což je světový unikát. Říká se o něm, že je to nejcivilizovanější bolívijské město, tak uvidíme.
Ráno nás čeká klasická bolívijská snídaně, pak balíme bágly, které necháváme až do odjezdu na recepci. Počasí je takové proměnlivé, chvíli poprchává a za minutu zase svítí slunce, tak ještě před odchodem poprvé rozbaluji svoje pláštěnkové pončo, které už přes rok tahám na túry v baťohu, bez toho, abych ho použil. Snad po minutě co ho mám na sobě, dělám na rukávě obrovskou tržnou ránu, to když se zachytím o nějaký hřeb, čouhající ze zdi :-). To je ale pešek.
Nehledě na válečné ztráty, vyrážíme do víru „velkoměsta“. Na rohu dvou ulic se lokalizujeme na plánku v Lonely Planetu. Orientace tu bude lehká. Celé centrum je zhruba čtverec o stranách tak půl km, takže je docela maličké. Srdcem města je náměstí 25. Května, což je bolívijský standard pro hlavní ulice a náměstí. Přesně tam máme namířeno. Po cestě míjíme obrovskou hromadu odpadků, u které si pochutnává pes na zbytcích, ale je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Jinak je tu čisto. Hned u prvního prodejce, kterého potkáme, kupuji sladký preclík za bol. O kus dál zas od indiánky oříšky taky za bol. Je to koukám standardní cena za pochoutky od trhovců. Dneska mám nějaký ochutnávací den, snad to nepoznamená večerní cestu do La Pazu :-).
Domy tu mají pěkné bílé fasády a koloniální balkony. Podél katedrály přicházíme na náměstí, kde je spousta palem a čističů bot. Okolo je mnoho bank, které hlídají těžce ozbrojení policajti. V rukách mají pořádné kanóny, jako kdyby se připravovali na nějaký nájezd zloduchů. Potřebuji vyměnit peníze, tak obcházím jednotlivé bankovní domy, ale všude jsou neskutečné fronty. Teprve snad v pátý či šestý můžu jít rovnou k okýnku. Dávám mu 100 dolarovku a spokojeně si tam rozjímám, že se mě konečně podařilo směnit, že mu úplně zapomínám říci, že chci vyměnit jen 50. No co se dá dělat, budu se muset zbavit té hromady Bolů na hranicích s Peru. Típek mě boly solí po stovkách což zavání průserem, protože i 50 je velmi obtížná rozměnit či sní někdy platit. Naštěstí se sám nabízí, že mě jich pár obratem rozmění na menší. Pak vyrážíme na poštu, jednak pohledový fanatik Tomáš, chce zase něco odeslat, ale na střeše má být i nějaká vyhlídka na město, tak tam razím s nimi. Před dveřmi sedí žebráci, tak ty jsme tady ještě neviděli. Ostatní hroznou dobu zevlují v nějakém obchůdku, až mě to začíná štvát. Vyhlídka na střeše je zavřená, ale i ze třetího patra je pěkný výhled po městě. Je to první opravdu pěkné město, co jsme v Jižní Americe navštívili.
Poté co jsme se konečně vyhrabali z pošty míříme na místní velikou tržnici. Tady jsem se rozhodl odpojit a udělat si další procházku po městě podle svého. Zalekl jsem se totiž vidiny nekonečného courání mezi stánky. Je tu děsných lidí a stánky tu trošinku připomínají vietnamský sortiment, tak se tam moc dlouho nezdržuji. Kousek za tržištěm jsem objevil trafiku se suvenýry, tak jsem
zase dělal další nákupy, už poslední. Mám všechno, co jsem chtěl. Pak jsem vyrazil ulicemi vedoucím do kopce. Stoupání je o dost příjemnější než včera v Potosí. Po ulicích jezdí zase super pradávné autobusy značek Ford a Dodge. Míjím i místní školu, odkud zrovna vychází zástupy školaček v úborech. Vysoko nad centrem to otáčím, je to tu už takový chudší a
periferní. Výhled na centrum je odtud docela pěkný. Elektrika tu není vedena v zemi jako u nás ale vrchem, takže všude mezi domy jsou tisíce kabelů, fakt děsná změť. Vracím se na náměstí, kde chvíli zevluji a čumím po lidech. Jsou o trochu jiný, světlejší, než ostatní Bolívijci, co jsme dosud potkávali. Všichni tu rozhodně indiáni nejsou a taky se tu motá docela dost žebráků. Koukám do Lonelyho, jaké zde doporučují restaurace a docela mě zaujala jedna čínská, tak se tam vydávám. Jít v Bolívii na Čínu je docela úlet, ale proč to nezkusit. Docela rychle ji nacházím. Schází se tam evropsky oblečená omladina, tak je to asi lepší podnik. Objednávání je tak trochu loterie, ale mají tam skoro všude pollo (kuře) jako u nás, tak jsem snad neudělal chybu. Má to stát 12 Bolů (35 Kč). Dávám si k tomu ještě pivko, které je relativně v celé Jižní Americe drahé. 0,65 litrový lahváč pivka Picoňa tu příjde na 8 B (24 Kč). Finální produkt je takový průměr, tzn nechá se to sníst. Největším zážitkem z této restaurace jsou dva hosti, kteří přišli po mě.
Dva sudeťáci jak vyšitý. Blonďáci v zelených fráčkách a pumpkách mluvící nějakým německým nářečím. Jen jejich hnědočervené obličeje prozrazují, že zde již nějaký pátek zevlují. Jelikož se sem po druhý světový stahovali fašouni, tak bych se ani nedivil, že to jsou jejich potomci.
Po jídle se přesouvám o kousek dál do internetové kavárny. Pak si kupuji různé druhy oříšku na večerní cestu
autobusem. Podle mapky se vydávám ještě k vrchnímu soudu, což je zatím nejvýstavnější budova, co jsem v Bolívii spatřil. Před ním je velký jak jinak než „Bolívaruv“ park, ve kterém docela dlouho zevluji. Je v něm spousta cizokrajných stromů. Čas se chýlí, tak se vydávám zpátky na hotel. Tady platíme jízdenky do La Pazu. Stojí 80 Bol (236 Kč). To je
neuvěřitelně levný, nato že pojedeme téměř 700 kilometrů. Už si jen vyzvedáváme bágly, vylézáme ven a využíváme jednu z největších výhod Jižní Ameriky a to všudypřítomné taxy. Takže jedeme opravdu za chvíli. Sucre je docela roztáhle, tak jsem rádi, že nejdeme s báglama po svých. Určitě platí, že to bylo zatím nejhezčí město, co jsem zatím viděli, ale na celý den to rozhodně není. Klidně, bez většího spěchu by se dalo projít za 2-3 hodinky, ale v rámci odpočinku to tu nebylo špatný.