Salar Tour - Den první

Lidé se už začínají shromažďovat před tím větším hostelem, kde měli včera plno, tak můžeme sledovat, co s námi pojede za čeládku. Naše výprava bude sestávat ze tří džípů, takže by nás teoreticky mělo jet asi 24 lidí. To je jak školní výlet po Jižní Americe :-). No pořád to je lepší, než vyjíždět z Uyuni, kdy se prý sjede až 12 džípů. To musí být docela mazec a lidí jak na náměstí.

Tak kdo pojede s námi? Jsou to dva Amíci z Kalifornie. Tak uvidíme, co to bude zač, zatím jsme prohodili jen pár slov. Mají oproti nám docela výhodu v tom, že umí Španělsky, učí se ji na škole. Pěkně si tam stojím v tričku a v trenkách a v tom přijde hoteliérka, že se musí Pedro, to jako já, jít převléci do kalhot. Ostatní se též musí přezout ze sandálů do bot. Prý bude zima. Nevím, proč se tak stará, ale neprotestuji. Baťohy, barely s benzínem, potraviny, voda, plynová bomba atd. vše putuje na střechu džípu. Nakonec se do našeho džípu vměstnává 10 lidí! Nejen nás 6 turistů, ale i kuchařka, její malá dcera a ještě nějaká další indiánka. Řidič se nám představuje, ale strašně rychle to zahuhlal, že ani nevíme, jak se jmenuje.

A je to tady, vyjíždíme! Začíná čtyřdenní putování, na které jsem se z celé Jižní Ameriky nejvíc těšil. Sopky, laguny, pustina a také lamy atd. všechno tak vzdálené našemu krajinnému rázu a podmínkám k životu. Tolik sem o tom četl a tak se už nemůžu dočkat, jaké to bude ve skutečnosti.
Projíždíme pohodovou Tupizou a hned na konci města máme první zastávku. Je tam totiž vojenská stanice, ze které vybíhají vojáci s nějakým postřikem a dezinfikují kola džípu. Je to docela fraška, ale vybírají za to nějaký poplatek, takže to bude asi ten hlavní důvod. Taky nás tady opouští ta přebytečná indiánka, takže naše sestava se redukuje na finálních devět lidí.

Hned za městem vede cesta obrovským vyschlým řečištěm a na protější straně jsou vysoké bizardní rudě zbarvené skalní věže. Obzor je lemován kopečky Corrdilery de la Lipez a nad námi se líně povalují beránci. Je tu krásně. Po chvíli míjíme další velký skalní útvar, trůnícím nad řečištěm, vypadající jak pevnost. Podle letáčku máme projíždět jako první oblastí Quebrada de Palala, tak to bude asi ono, protože quebrada znamená v překladu horský potok. I když pod pojmem „horský potok“ si představuji trošku něco jiného než koryto veletoku. Míjíme i pěší turistíky, tak o to víc mě svrbí boty. Poté předjíždíme i snad největší stádo koz co jsem kdy viděl. Z ničeho nic opouštíme koryto řeky a stoupáme po horské silnice do kopců, které jsme předtímě viděli na obzoru.

Silnice vede, jakoby do nebes, furt a furt nahoru. Kolem nás je zase spousta kaktusů. Naše eskadra se seskupila takhle: Jako první jede nejmodernější džíp řízený i nejdravějším řidičem. My jsme zlatý střed a za námi už jede pán courák, který přijíždí vždy hodně pozdě za námi. Vyjíždíme do našeho prvního průsmyku, kde je též první přestávka.
Je odtud nádherný výhled, ale víc mě zaujal kopeček, na který vede cestička z tohoto průsmyku. Ptám se na tenhle kopeček řidiče a říká, že má 4 tisíce. Vydávám se na horu, abych na starý kolena poprvý okusil takovou výšku. Nakonec se ke mně připojují téměř všichni, mimo osazenstva džípu pana rychlíka, který zde nestaví a jednoho postaršího amerického páru.
Plný nadšení a trochu zadýchaný se vydrápu na vrchol s překrásným rozhledem. Mou veselost nekalí ani vědomí toho, že za chvíli budeme ještě o dost výš. To když se podívám kam, až se vlní silnice na protější hoře. Na vrcholku této hory trůní víc jak dvoumetrový kaktus, tak se s ním každý zvěčňuje, já samozřejmě též. Kdo by nechtěl být vyfocený s takovým modelem že? Pod námi je El Sillar, jakoby les obrovských červeno oranžových skalních věží. Vypadá to trochu jako Bryce kaňon v USA, akorát že o tomhle téměř nikdo neví. Prostředkem tohoto „lesa“ je to koryto, podél kterého jsme jeli, takže je velmi jednoduše dosažitelný z Tupizy. Další část tohoto skalního města je přímo pod námi a též pohled do „nížiny“ ze které jsme přijeli, je fakt úžasný. Prostě začátek výpravy jak má být! Nahoře se ještě dělá první a také poslední společná fotka. V druhém džípu jsou Němci a argentinský pár. Prostě takový koktejl národností.
Po dlouhém kochání trochu sjíždíme na přírodní most mezi horami a odtud nás čeká další stoupání, zhruba do 4 200 metrů. Při zpětných pohledech, zjišťuji, že má první 4 tisícovka je jen takový malý nevýrazný kopeček, ale stejně na ni budu vzpomínat s láskou :-). Zjišťujeme, že také její celé úbočí je protkáno nádhernými skalními městy El Sillaru.
Po té co překonáme druhý průsmyk, se nestačíme divit. Jsme úplně někde jinde. Krásná členitá krajina je nahrazena pustými kopci se sporou vegetací. Přejíždíme sopečné pohoří Corrdilera de la Lipez. V dálce pod námi je údolí obklopené červenými kopci, tam máme namířeno. Nejradši bych každou chvíli stavěl na vyhlídku, ale řidič jen přibrzďuje, když chci něco vyfotit.
Nějak jsem očekávali, že dnes budeme spát kolem 3 500 metrů, když máme projíždět ten kraj Cassidyho a Sundance, ale teď se zdá, že jsme ho nadobro opustili a před námi je jen nedozírné Altipláno. Ptám se tedy řidiče, jak vysoko dnes budeme spát. Prý dnes nejvýše budeme ve 4 500 metrech a spát ve 4 200m. Jelikož jsme dneska spali ve 3tisících tak nás horská nemoc asi nemine. Zatím jsem v pohodě, ale kdoví jak dlouho.

Sjeli jsme dolu k té řece, co jsme viděli z průsmyku. Tady budeme mít oběd. Je tu jen pár altiplánských baráčků tzn. z hliněných cihel. Než bude oběd hotový, máme nějaký čas, tak vyrážím na průzkum okolí. Jdu se podívat na ty speciální mechy, které tu rostou. Vypadají jak obrovské polštáře, když kompletně obrůstají kameny. Čekám heboučký povrch, když se jich dotýkám, ale je to pěkně hrubé. Jako kdyby ta vrstvička mechu byla naprosto minimální. Tento mech se jmenuje Llareta a jelikož je tvrdý jak kámen, musí ho místní lámat, aby se s ním dalo topit. Drápu se na kopec nad baráčky, abych měl pěkný rozhled a taky si užil pobíhání po Altiplánu.

Zadýchaný sedím na vyhlídce a rozhlížím se po téhle nehostinné krajině. Všímám si, že malý čirý potůček, co tu tekl za našeho příjezdu, se za těch pár minut změnil na hnědočerveně zabarvenou řeku. Někde poblíž, asi pěkně sprchlo. Řidič nás začíná svolávat, tak je hamu asi hotový. Slízáme se do jednoho domečku. Je stroze zařízen a světla v něm moc není. Dávám si jako před každým jídlem tady štamprličku slivovice a nabízím i těm Amíkům. Pěkně je protáhla. K obědu máme pečivo s oblohou, snad lamí sýr atd. Zeleninový salát a taky banán jako dezert. Nebylo to špatný.

Po obídku projíždíme krajinou plnou takových hřbítků, což je patrné zvlášť z vyšších míst nad okolním terénem. Následuje brodění nehlubokou, ale docela širokou řekou. Pak nás čeká přejezd rozsáhlou rovinou, která se jmenuje Abra Pampa. Potkáváme tu docela dost lam.

Chvíli klesáme do údolí, které je však vyplněno docela hustou řekou. Celá naše kolona zastavuje a řidiči se radí co dál. Na druhé straně už stojí pár náklaďáku. Vypadá to tu na dlouho, tak se zase vydávám na průzkum. Obcházím celé okolí a lezu zase na nějaké vyhlídky. Při tom se docela přiblížím k jedné hnědé lamě. Je ale bojácná a utíká pryč. Asi si myslí, že si z ní chci udělat steaky. Dělám menší „horolezing“ a slízám do koryta jednoho potůčku, co napájí tu nepřekonatelnou bariéru před námi. Každý i sebemenší tok tu má opravdu hluboce zaryté koryto. Říkám si, že kdyby se teď přivalila potůčkem nějaká záplavová vlna, že bych asi nestihl rychle vylézt, tak ho radši opouštím a vracím se zpátky na výhlídku.

Najednou se ozývá šílené troubení, to si asi řidič kamionu na druhé straně dodává odvahy. A taky, že jo. Vrhá se do proudu a bez větších problémů ho překonává. Tento hrdinský čin dodal odvahu ostatní a jeden za druhým se pouštějí překonat tento dravý tok. Ptám se našeho kapitána, zda se také nepokusíme překonat řeku, ale prý dál je ještě jedno rio o dost větší, tak se otáčíme na ústup. Před odjezdem mě nabídne, jestli nechci žvýkat koku, tak to přijímám a cpu si pár lístků do pusy. Přece se nebudu vyhýbat místnímu folkloru. Nemám však pocit, že by to semnou něco dělalo.
Vracíme se tedy docela dost zpátky a napojujeme se na cestu, která je kvalitativně zase o stupínek níž a to už je tedy co říci. Měli bychom přejet průsmyk Paso del Diablo, jak vyplívá z prospektu. I tato trasa je v něm totiž vyznačená, jako alternativní. Stoupáme výš a výš a po nějaké době na sobě začínám pociťovat první příznaky horský nemoci. Začíná mě bolet hlava. Tak se připojuji ke Katce, který už taky nějakou dobu není dobře. Začínají probíhat první žerty o tom, kdo první hodí kašičku, ale na žádost Katky se z vyprávění o kašičce stává tabu :-). Některý úseky cesty jsou fakt docela ostré a objektivně nebezpečné. Voda vyžrala do silnice pěkný zářezy a když se náš jeep v pořádným úhlu naklání nad víc jak stometrovou jámou máme trochu nahnáno. Tyhle vyžraný úseky jsou někdy pěkně široký, že by tam celý džíp zmizel i po střechu, tak říkám, že to je pro nás připravený hrobeček, ale i tahle sranda se Katce moc nelíbí a debaty o hrobečku se též stávají tabu :-)

Hluboko pod námi je vidět řeka, která nám zatarasila cestu. Na nejvyšším místě stavíme, takže to bude asi to Paso del Diablo. Kdoví jak jsme vysoko. Sice řidič říkal, že máme být dneska nejvýš ve 4 500 metrech, ale to řekl předtím než jsme sem byli donucený se vydrápat. Je odtud perfektní výhled po kraji. Nekonečný počet hnědých, pustých hřbítků se táhne, až kam oko dohlédne. Na obzoru je o hodně převyšuje vulkán Minas Cherloki.

Konečně se odhalila také jedna záhada. Už kolikrát jsme viděli dneska jakoby bílé vrcholky, ale spíš než od sněhu jsme mysleli, že jsou zabarvené od nějakého minerálu. Ve skutečnosti to jsou zmrzlé shluky krup. Sjíždíme na další rozlehlou planinu vroubenou trošku ostřejšími kopci. Pobíhají tu plaché vzácné Vikuně, příbuzné lam.

Po čase vidíme na obzoru vysoké, sněhem pokryté hory a taky docela brutální bouři. Počet blesků za minutu je dost velký. A pak zase výstup do x-tého průsmyku. Tady nás čeká další nepříjemnost, přijíždíme k zapadlému kamionu. Je u něj spousta lidí, kteří se vezli na korbě a všemožně se snaží pomoci, ale trvá to určitě víc jak půl hodinu, než se mu podaří vyprostit. Začíná se pomalu smrákat a začínáme být docela unavený a nejradši bychom se už ubytovali. Obdivuji řidiče, protože ten terén je opravdu ďábelský. Začíná padat tma a už i mě přestává humor, protože si myslím, že je to teď fakt dost nebezpečný jet tímhle terénem za tmy. Jestli se ještě přižene bouře, no potěš. Konečně vidíme světla, následuje poslední brod široké řeky a přijíždíme do vesnice San Pablo de Lipez, kde řidiči domlouvají spánek. Podle plánu bychom měli spát až v další vesnici, o dost dál, takže jsme hnedka první den nabrali dost velkou ztrátu. Dneska to bylo docela dobrodružný a o adrenalin a chvílemi i strach nebyla nouze. Škoda jen, že nám nepřeje více počasí. Jsme ubytovaní v pokoji pro šest, tak v jedné místnosti bude ubytováno celé osazenstvo našeho džípu. Dek je dost, tak to dneska risknu bez spacáku, uvidí se jaká bude zima. Večeře se teprve vaří a hlavička mě už pěkně bolí, tak si jdu něco přečíst o horský nemoci, alias Soroche, když jsme ve Španělsky mluvící zemi, v Lonely Planetu.

Zjištění, že jedinou možnou léčbou Soroche je sestup do nižší výšky.

Tak to máme před sebou krásné vyhlídky, když už nám je teď šoufl a budeme další dva dny stále stoupat. Požívání alkoholu ještě více přitěžuje. Tak to vypadá, že slivovička půjde na dno batohu. Posedáváme u stolu a pojídáme polívku. Nesympatický Frantík potvrzuje svoji demenci a pokouší se nalévat čaj, přes uzávěr, takže to teče všude možně. Hlavní chod už je hotový, jsou to špagetky. Vůbec na to nemám chuť, tak jdu radši spát.