Machu Picchu III. - Město

Dnes už po třetí přicházím na známou vyhlídku a po třetí dělám přestávku. Začíná mě docházet vody, nějak sem podcenil spotřebu v tomhle parným počasí. To bude ještě krutá cesta zpět do Aguas. Jako první mířím k té jakoby pyramidové stavbě. Ve skutečnosti je to jen umně obestavená skála. Město prý nebylo téměř vůbec opravováno, porostu se nepodařilo ho zničit. Kdyby si člověk domyslel střechy domečků a místo zeleného trávníku na terasách kukuřici, mohl by se jednoduše v představách přenést o několik set let do minulosti. Na vrcholu pyramidového chrámu je zvláštní otesaný kámen,
Intihuatana, o kterém nikdo neví, k čemu sloužil. Snad to byl oltář či něco astronomického, jak se vždy uvádí, když se neví k čemu to doopravdy sloužilo. Jsou odtud pěkné výhledy do 450 metrů hlubokého údolí a taky na tu moji, dneska tolik často používanou, vyhlídku. Kousek za ní se zvedá ostrá hora Cerro Machu Picchu po jejíž obou úbočí jsem dneska lozil. Z jedné strany k inckému mostu a z druhé ke sluneční bráně. Na ní by bylo úžasný vylézt. Pak slízám na náměstí a procházím jednotlivé budovy a zákoutí. Už nic nefotím, protože počítám, že kluci ráno při lepším světle udělali spoustu fotek. Fakt je úžasné co zde,
v takových topografických podmínkách, dokázali Inkové vytvořit. Nechá se tu desítky minut procházet mezi stavbami. Pak se chystám na poslední etapu prohlídky tohoto města a jeho okolí, na výstup na homoly Huayna Picchu. Bohužel je cesta z bezpečnostních důvodů uzavřená! Ještě z jedním typem obhlížíme mlsně otevřené vrátka a přemýšlíme, zda se tam stejně nějak nepropašujeme, ale jedna ženská to tu hlídá jako ostříž. Umí Anglicky tak se ji ptáme, proč se tam nemůže. Máme v tomhle dost velkou smůlu, asi před týdnem tu byla velká bouře a utrhl se nějaký svah, který sebou vzal dost velký úsek cesty. Je to teď prostě neprůchodný. Podle informací z internetu je cesta nahoru tak prudká, že se nějaký úseky lezou po čtyřech, takže když teďka část chybí, bylo by to asi opravdu o život. No co se dá dělat i tak jsem si to tu užil nadmíru. Potkávám osamoceného Tomáše a ptám se, co jim ráno nakecala průvodkyně a kde všude byl. Prý to byl hodně podrobný výklad, ještě že jsem se odpojil, zvlášť když mám doma knihu Ztracená města, kde je Machu opravdu podrobně rozebrané
a v Češtině. Chvíli sedíme a kecáme. Nebyl v sedle, tak mu ho doporučuji. Tak se zase loučíme, on směřuje do kopce na Intipunku a já pomalu dolů k Urubambě. Je čím dál větší vedro, taky se blíží poledne. Proti mě se derou mega davy, převážně Japončíků a Američanů. Aha tak to přijely ty pověstné vlaky z Cuzca a přivezly turisty, co sem jedou jen na chvíli, na otočku. Lidí je tu teď jak brabenců na kostce cukru, tak jsem rád, že už odtud mizím. Ranní vstávání se zase osvědčilo a stává se to pro mě cestovatelským zákonem, být u největších turistických atrakcí na otvíračku. Poslední zpestřením je velmi starý
Japončík belhající se s hůlkou opravdu pomalu do schodů. Hochu tak ty si to tady dneska moc neužiješ, incké stavby a místa kde jsou postavené nejsou zrovna pro důchodce user friendly. Trošku nejistě procházím turnikety, ale nikdo po mě lístek nechce. Docela jsem si oddechl. Strávil jsem tady krásné čtyři hodiny. Kdyby byla zprovozněná cesta na homoli, tak by to vyšlo na těch, v cestopisech avizovaných, šest hodin. Jdu se podívat ještě na veliký plán města, zda jsem něco neopominul a na tu nejvyšší horu vede taky stezka! Tak to mě tedy mrzí, že jsem si toho nevšiml už dřív. Odbočka musela být docela umě zamaskovaná, protože při výstupu na Intipunku jsem ji vůbec nezaregistroval :-(. No co se dá dělat, teď už se tam teď vrátit nemůžu :-(.