Altipláno poprvé (3 870m)

Kopečky kolem nás teď nevypadají nijak moc ostře, ale už musejí mít docela dost vysokou nadmořskou výšku. Okolní krajina je stále strašně zajímavá, hlavně svou různobarevností a tvary skal a kopců. Vedle silnice nás také pěkně dlouho doprovází menší kaňon. A z ničeho nic jedeme po pěkný placce, která se táhne, kam až oko dohlédne,
lemovaná po okrajích horskými hřebeny. Že bychom byli už na náhorní plošině? Najednou vidíme lamy pasoucí se podél silnice! Tak to je parádička a je jasný, že už jsme na Altiplánu. Přemýšlím o téhle silnici a je to fakt nejzajímavější trasa po které jsme doposud jeli. Je ze všeho nejrůznorodější a za tak krátkou dobu jsme toho viděli fakt spoustu. Uměl
bych si představit prozkoumávat okolí několik dnů. Docela náhodně se kouknu na značku u silnice a ono je to cedule s názvem „průsmyku“, který jsme právě zdolali. Název jsem už nezachytil ale výšku jo: 3 870 metrů! Tak to jsem nečekal. Celou dobu jsem si totiž myslel, že dneska nejvýš budeme až na hranicích s Bolívií. No,
kdybych si nevšiml té cedule, tak mě ani nepřijde, že jsme někam vystoupali, ta altiplánská plošina pěkně zkresluje. Altipláno je po Tibetu druhá nejvýše položená náhorní plošina světě. Táhne se od Peru přes celou Bolívii až do severní Argentiny v nadmořské výšce od 3 500 do 4 000 metrů nad mořem. Dříve zde leželo moře mezi dvěmi vysokými hřebeny
hor, které se erozí a tektonickou činností postupně zanášelo, až vyschlo. Jako zbytky po něm zde zůstalo několik obrovských solných plání a solných jezer. Poslední zastávkou před La Quiacou je městečko Abra Pampa (3 484m), kde už jsou téměř všechny domy z cihel z pálené hlíny. Na zahradě mají pícky,
kde ty cihly vypalují. Všude kolem už jen indiáni. Indiánky, na rozdíl od obecně moc pěkných Jihoameričanek, jsou jak vysoký tak široký a evropské standardy krásy rozhodně nenaplňují. Většina z nich už má na hlavě tolik proslavené klobouky a neváhají na veřejnosti vytáhnout prso, aby
nakojily. Tak konečně začíná ten pravý kulturní šok. Zbývajících 80 kiláků na hranice míjíme už jen osamělá stavení s malými políčky kolem a docela husté hřbitůvky. Třeba jen pár křížů je zapíchnutých do země. Nebo zase rozsáhle hřbitovy až extrémně barevně vyzdobené.