Puno (3 850m)

O Punu se v průvodci píše jako o městě, které je poněkud chaotické a klaustrofobní a ve skrze tu nic není. Tak to jsme teda zvědavý, jak na nás bude působit. Vystupujeme z busu a už nás Malý Generál táhne před autobusák na taxík. Puno je teda opravdu chaotické, LP nelhal, všude spousta lidí a hlavně dopravních prostředků s převahou rikš. Tak ty jsme zatím na naší cestě neviděli. Prodíráme se tímhle troubícím peklem až k hotelu, který je nejspíš nejluxusnější v Punu, nebo že bychom si moc navykli na bolivijské ceny? Nocleh tu totiž přijde na 27,5 Solu (197 Kč). Pikolíci tu mají fráčky a bílé rukavice. Pokoje jsou fakt na místní poměry luxus, mají nejen sprchu a záchod, ale i telku. Tak jo, tak to za ty dvě kila bereme. Po menším odpočinku vyrážíme na prohlídku města a první průzkum peruánské země. Zjišťujeme, že jsme ubytovaný asi jen 200 metrů od nejrušnějšího náměstí. Odtud vede pěší zóna na druhé hlavní náměstí, kde stojí snad jediná historická budova tohoto města, velkolepá koloniální katedrála. Koukáme na ceny u pouličních prodejců a tak pěkné jako v Bolívii rozhodně nejsou :-(. Překvapení však rozhodně nejsme, očekávali jsme to. Mysleli jsme, že to bude i horší. Všímáme si, že prodavači jsou o dost vtíravější a vůbec je to tady takové komerčnější. Už chápu lidi, kteří byli unešení z Bolívie, po návštěvě Peru. My však, jako jedni z mála, jedem tyhle dvě země obráceně, takže chování místních hodnotíme hůř, než kdybychom nato byli zvyklí jako ostatní už od příletu do Limy.

Po velmi živé hlavní třídě s obchody Baťa, který je v Jižní Americe hodně rozšířen, nás překvapuje docela vylidněné náměstí Plaza de Armas. Vévodí mu impozantní katedrála v typickém koloniálním stylu. Procházíme ji a pak si jdeme něco koupit do stánku. Tomáš je u vytržení, protože si konečně může koupit nejslavnější místní nápoj Inka Kolu. Člověk by podle názvu čekal nějaký tmavý nápoj, ale je to pěkně žlutá chemická tekutina. Tomáš je chutí hodně zklamán, mě docela chutná. Jako kdyby někdo rozpustil gumové medvídky. Z náměstí se dá vystoupat na navrší, kde je park Huajsapata. Je v něm socha prvního Inky Manca Capaca, a také je z něj hlavně krásný výhled na jezero a město. Mimo mě se tam nikomu nechce a já v tomhle případě vyměkávám, protože se v LP píše, že by tam člověk neměl jít sám, že jsou tam často turisti přepadáváni.

Začíná nás chytat pořádný hlad, tak vyhlížíme nějakou restauraci. Dlouho nic, ale pak zalézáme do jednoho opuštěného pajzlu a tím porušujeme zásadu, která praví chodit jen do narvaných podniků. Neodolávám a objednávám si lamí maso s klasickou přílohou rýže + hranolky dohromady. To je fakt tady ke všemu. Moje lamička chutná docela dobře, ale Tom si stěžuje na pořádnou tuhost masa, asi dostal nějaký starý kus z Altiplána :-). Lamička je za drahých 11 Solů (79 Kč) a zapíjím ji výbornou citronádou za další dva. Světe div se do restaurantu přicházejí dvě Česky středního věku. Tak to bych nečekal, že zde někoho od nás potkáme, i když Tom říkal, že když šel sám po Copacabaně, že taky nějaký Čechy potkal. My jsme však nekomunikativní spolek, tak si jich nevšímáme, jen je při odchodu pozdravíme. Jdeme ještě na internet. Je jich tu všude spousta, ale všichni jsou zaplněný místními, tak se musíme rozdělit na dvojičky, abychom se někam vešli. Píšu domů takhle brzo, po včerejší zprávě, protože nevím, kdy se k netu zase dostanu. Začínáme mít s Tomášem trošku obavy, jak bude probíhat návrat domů. Za 12 dnů už máme odlítat ze Sao Paula a my stále jedeme dál a dál od letiště. Ta zpáteční cesta bude asi pěkný mazec, to je jasný už teď.
Pak už za tmy šustíme na zpátky na hotel. Zrovna, když jsem byl ve sprše, dávali prý v televizi ve zprávách šot o brutálních záplavách v La Pazu. Koukám, že jsem odfrčeli právě včas. Tyto zprávy trochu narušují mé lobování pro brazilskou variantou návratu, protože se v LP píše, že v době dešťů nemusí být vlaky mezi Bolívií a Brazílií přes prales vypravovány. To je docela škoda, místo turistiky v brazilských národních parcích kolem Ria projedeme půl Ameriky téměř nonstop v autobuse. Koukám do LP na ten ostrov Taquile a jsem docela zděšen a nejen já, když oznamuji tuto novinu ostatním. Ostrov je od Puna vzdálen 24 km a plavba by tam měla trvat 4 hodiny. Takže zítra budeme osm hodin na lodi, tak to bude tedy síla. Zájezd tam by měl stát, dle LP, 10 až 16 dolarů, takže nám generál dal docela dobrou cenu.