Titicaca IV. - Islas Floantes (Uros)

Ráno nás nabírá mikrobus a poté co objedeme dalších pár hotelů si to už štrádujeme do přístavu. Vypadá to, že dneska bude zase moc krásný den, sluníčko svítí a po obloze pluje jen pár beránků. V přístavu mají místní o zábavu postaráno, je zde zaparkována spousta labutí, kachen, čápů a jinak ztvárněných šlapadel. Kam se nato hrabe Mácháč. Koukám se na město
odrážející se ve vodách Titicaci a můžu jen litovat, že jsem se včera zalekl výstrah v Lonelym a nevyrazil nejen do toho vyhlídkového parku, ale nebo ještě lépe na nejvyšší kopec nad městem. Je na něm stožár pro mobily a až na vrchol vede cesta, jak odtud vidíme. Byl by odtamtud mega výhled na všechny strany.
Naloďujeme se a vypadá to, že nás popluje asi 20. Taková různorodá sebranka, nejen věkově, ale hlavně národnostně. Chci si hned vylézt na střechu lodi, kde jsou taky lavičky, ale náš zájezdový vedoucí mě to zakazuje, prý až později. V přístavu je to zakázáno jezerní policií :-). Vyplouváme a já jsem docela zvědavý, jak se mě bude dnešní výlet líbit, jednak to má být údajně megakomerce a taky dost nahraná šaškárna. Hladina jezera je tady celá pokrytá zelenou vrstvou sinic, jaký to rozdíl oproti krásné modré na bolivijské straně. Sinicemi trpí celý tento punský záliv, je to nejspíš zapříčiněno znečištěním z města. Připadám si trochu, jako kdybych plul na ledoborci, když se podívám nazpátek na cestu, kterou jsme vytvořili v sinicích.
Břehy jezera, kam až oko dohlédne, lemuje jeden kopec vedle druhého. Tady by se to turistikovalo jedna báseň.
Průvodce má první část výkladu, chvíli mluví Španělsky a pak to samý Anglicky. Jméno jezera Titicaca se prý vyslovuje, ne po Španělsku, Titikaka ale indiánsky Titichacha. Největší anekdotou jeho proslovu, v rámci vysvětlování výslovnosti, bylo, že peruánská část jezera je Titi a ta bolívijská je Caca [kaka]. I když to už musel vyprávět po miliontý, hrozně se u toho řehtal, takže to slovíčko je asi univerzální po celém světě :-). No jak se koukám na kvalitu vody podél lodě, myslím si, že je to právě naopak.
Konečně opouštíme oblast sinic a začínají se objevovat rákosy, nejdříve sporadicky a poté míjíme čím dál větší „záhony“. Průvodce povoluje vylez na střechu, tak se tam hned drápu a po chvíli už vidíme na obzoru první plovoucí ostrovy. Islas Floantes (Plovoucí ostrovy) jsou už po několik set let příbytkem kmene Uros, kteří se na ně ukryli před expanzivními národy Inků a Collů. Dnes jich zde žije na tři sta, ale žádný z nich už není čistokrevný Ur. Splynuli s Ajmarsky mluvícími Peruánci. Ostrovy jsou sestavené z mnoha vrstev Totory (rákosu), které odspoda uhnívají a shora jsou nahrazovány. Je to světový unikát, nikde jinde nevídaný.
Míjíme první ostrov a vypadá opravdu suprově, rákosové chaloupky, rákosové kánoe, prostě všechno z Totory. Mimo sem tam taky nějakých solárních panelů :-). Každý ostrov má prý svou samosprávu a smlouvu s jinou cestovkou, která jim dohazuje den co den várky turistů. My připlouváme k ostrovu Chumi, u kterého je zakotveno opravdu stylové plavidlo. Zkoušíme první kroky a fakt je to tu takový měkký a pružný. Obcházíme ostrov, který vypadá, že je stále ještě plovoucí (prý už jsou některý přirostlý k zemi), koukáme na místní, kteří dělají jakoby nic, ale už připravují suvenýry na prodej, vylízáme na strážní věž a připadám si trochu jak v zoo nebo spíš v safari, když nejsou Urové v klecích, ale stejně to stojí zato, je to zážitek! Naprosto jiná kultura než u nás. Myslím si, že tu život mohl být o dost pohodlnější než na Altiplánu. Dopoledne na ryby, odpolko trochu porychtovat ostrov a pak klídek pohodička :-), Inkové nebo Španěláci daleko.
Průvodce nás sesazuje do kolečka a vypráví něco o Urech, o tom, že poslední čistokrevný umřel někdy na začátku 20. století a ty solární panely jim vláda povolila teprve snad před pár lety. Pak každýmu z nás rozdává mladý, oloupaný výhonek rákosu a že si máme pochutnat. Nic moc, ale tvrdí, že je to prý děsný elixír na potenci. No my s Tomášem jako starý mládenci na této výpravě jsme to nemohli vyzkoušet a Martina jsme se neptali, zda je rákos takový životabudič :-)). Pak připlouvá další loď s turisty a já si říkám, že bylo super, že jsme zde byli první, už si to tak nemůžou vychutnat jak my. Místní šéfik nám ještě v pícce, kde se topí, samozřejmě rákosem, tentokrát uschlým, připravil výborný placky. Sice jsem říkal, že už žádný suvenýry kupovat nebudu, ale neodolávám a kupuji suprový povlak na polštář. Nebyl ani nějak extrémně drahý, myslím že stál kolem 20 solů.
Dostáváme na výběr, zda na další ostrov pojedeme naší lodí, či se necháme, samozřejmě za úplatu, svézt na místní lodi. Bereme samozřejmě možnost číslo dvě i když 5 Solů (36 Kč) je docela dost za těch pár desítek metrů co poplujeme. Týpek, co pekl placky, se ještě s jedním chopí pádel a my se pěkně vezeme. Pohodička.

Chvíli ještě zevlujeme na druhém plovoucím ostrově, kde zrovna suší malé ryby, a pak už nás čeká dlouhá cesta na ostrov Taquile. Rákosové ostrovy byly opravdu super i když je to opravdu jen divadlo pro turisty. Bez nás a našich peněz by už asi neexistovalo. Prostě Live Skanzen.