Přes Andy do Mendozy (3 185m)

Konečně nastal čas opuštění Santiaga de Chile a nalodění do busu společnosti CATA Internacional. Nikdo po nás nechce platit žádné poplatky za použití terminálu, že by konečně normální autobusové nádraží? Náš bus je o dost pohodlnější než ten včerejší Pullmanovský a hlavně je poloprázdný. Toho využíváme a zabíráme si pro sebe dvojsedačky. To je hnedka pohodička být uvelebený v super sedačkách se spoustou místa na nohy. Nejsou tu kupodivu ani žádné skryté závady, které mě poslední dobou provázeli.
Máme před sebou 1 365 km okořeněných přejezdem And, tak se máme doufám na co těšit. Zatím to vypadá na krásný den, snad to
vydrží až do hor. Po vymotání ze zástavby jedeme mírně kopcovitou krajinou andského předhůří. Kolem nás je zase spousta vinohradů. Krajina je docela vyprahlá, ale oproti včerejší jízdě přes poušť Atacama je to už bujná zeleň. Na chvilku vykoukne na obzoru obrovská, sněhem pokrytá, hora. Že by snad už královna Aconcagua? Po chvíli opouštíme kopci roubenou pláň a začínáme stoupat pěkným kaňonem řeky. Krajina mě tu něco strašně připomíná. Chvíli přemýšlím a pak na to přijdu. Úplně jako na
Korzice. Ta barva skal, sporá vegetace na svazích a stromy podél krásné říčky. Jako kdybych se vrátil zpátky do léta. Podél silnice vedou koleje a smaží si to po nich nákladní vlak vysoko do kopců. Několikrát má naše cesta téměř charakter soutěsky a koleje jsou hluboko pod námi. Stále stoupáme podél řeky, ale už to tu přestává být korsické. Začínají se kolem nás tyčit mohutné štíty s vrcholky pocukrovanými od sněhu. A pak najednou přijdou hustý tornátky, styl Stelvio. Odhaduji, že jich mohlo být tak 30. Parádní cesta. Je tu však jeden velký rozdíl oproti alpským průsmykům. Tam jezdí hlavně osobáci, motorkáři a pelotony cyklistů. Tady náklaďáci, autobusy a
sem tam nějaký dobrodruh v osobním voze. Po zdolání poslední tornátky vyjíždíme do širokého horského údolí a stále stoupáme. Míjíme chilskou celnici, ale jenom ji projíždíme. To se docela divíme, že by nás jihoameričtí byrokrati nechali jet jen tak? Stevard nám po chvíli přináší nějaké kartičky pro argentinské celníky, které máme vyplnit. To je též divné. na naších předchozích dvou návštěvách Argentiny jsme vyplňovat nic nemuseli. Kolem nás je nádherná krajina a zvlášť brutálně modré pleso působí jako magnet na oči v tomto skalnatém okolí. Silnice vrcholí dlouhatánským hraničním tunelem ve výšce 3 185 metrů, takže výškově to na altiplánské
průsmyky zdaleka nemá ale silnička je oproti nim o dost zajímavější. Dokud nebyl postaven tunel, tak se jezdilo přes hory průsmykem Paso de la Cumbre (3 832m). Bylo to od nynějšího tunelu ještě neuvěřitelných 50 serpentin na hřeben. To však rapidně snižovalo dobu sjízdnosti této zásadní silnice mezi Santiagem a Mendozou, potažmo Buenos Aires. Za hraničním tunelem jsou různobarevné hory. Od červené, přes oranžovou až ke žlutým exemplářům. Všechny vypadají relativně schůdně, tak by se tady nechaly dělat neskutečný výlety. Nejlepší pohled na této cestě a horský bonbónek v jednom je snad
jen minutový výhled na nejvyšší horu celé Ameriky – Aconcaguu (6 962m). Z této strany vypadá jako nezdolný ledovcový masiv, kontrastujícím s modrým nebem bez mráčku. Přitom to je vlastně choďák, který právě kvůli své relativní schůdnosti připravil o život už spoustu dobrodruhů. Poznámka: Aconcagua je zrádná v tom, že na její zdolání nejsou potřeba téměř žádné horolezecké znalosti. Je to vlastně jen šlapání do kopce a tím přitahuje i netrénované odvážlivce. Nebezpečná je nejen svou výškou, ale i pověstnou extrémně rychlou změnou počasí, kdy teplota klesne až na –30
stupňů a duje vichr o rychlosti ke 200 km za hodinu, což je pro člověka počasí velmi nepříznivé k životu. Vidíme tu pár zaparkovaných aut a turisty producírující se po výhledových pěšinách. Jak rád bych se zde zastavil alespoň na pár minut a kochal se pohledem na tu americkou královnu. Nebo ještě lépe zastavit na pár dní a projít si celé okolí.....Poznámka: Tato oblast není spojována jen s výstupem na samotnou Aconcaguu. Je tu možnost krásného treku okolo ní, který skýtá též nádherné horské zážitky. Aconacagua nám
mizí z dohledu a my se blížíme Argentinské celnici, která leží na místě zvaném Los Horcones (2 800m). Tak tady to je opravdu nazadrmo. Obrovská fronta vozidel pomalu se posunující a hned vedle vláček lidí z početných autobusů. Celnice je v obrovské budově, jak nějaký hangár. Téměř po hodině se dozvídáme důvod obrovské fronty. Všechny lidi z busů, na hlavním hraničním přechodu mezi Chile a Argentinou, obsluhuje jen jeden celník! Tak to je opravdu paradox při přezaměstnanosti, která tu jinak vládne. Co by v Čechách dělal jeden člověk,
to tu dělají obvykle dva či tři. Viz. případ odjezdu z autobusového terminálu, jehož vrata mají na starost dva lidi. Konečně nás ten samotář odbavuje, tak můžeme zevlovat za hangárem, kde autobusy stojí u pár fastfood stánků majících neuvěřitelný kšeft. Nemůžu neodolat a dávám si tam velký dobrý hambáč. Od stánků je výhled na zajímavý kopec, kde, zhruba v půlce, je jakoby hradba z bílých ostrých skal. Od celnice klesáme širokým údolím, které je lemované hodně zvětralými horami. Pod stěnami jsou opravdu mohutné vrstvy sutě. Hory jsou samozřejmě stále různobarevné. Je to opravdu dost originální
pohoří. Na chvíli se objeví, masiv evokující italské Dolomity. Jako na rozloučení s velehorami se nám, ještě na chvíli, zjeví v dálce nějaký zasněžený obr. Vlakové koleje nás stále doprovázejí a docela by mě zajímalo, jestli měl vláček taky svůj tunel pod hlavním hřebenem. Na hodně místech jsou koleje zasypané dost velkou vrstvou kamenů, tak nevím jak ty vlaky tady vůbec jezdí. Poslední zajímavostí téhle cesty přes hory je menší kaňon, který by se hodil do kovbojky z divokého západu. Je to tady opravdu taková všehochuť. Silnice, kterou jsme teď absolvovali se jmenuje Rok, podle toho, že má prý
přesně 365 zatáček. Poté co opustíme hory začíná krajinářská nuda. Všude kolem jen zarostla plaaaaacka. Počty vinohradů snad ještě převyšují chilské konkurenty. Hlavně když se blížíme proslulému vinařskému městu Mendoza. Na videu běží Mlčení Jehňátek, tak na to občas zahlížím, protože venku už není opravdu na co koukat. Stevardka nabízí k pití buďto nějakou limču nebo vínečko, tak je jasný co jsem si vybral :-)