.jpg)
Probouzím se a ke své nelibosti zjišťuji, že jsem zase zesláblý jak moucha a celkově mě není zrovna dvakrát dobře. To jsem tedy nečekal po tom, jak už mě bylo dobře včera večer. Naštěstí tahle ranní nevolnost brzy přechází a už čilý kvaltuji na snídani, kterou máme v ceně noclehu. Potom se vydávám do svého oblíbeného krámku a nakupuji další hromadu suvenýrů. To jsem ani před cestou netušil, že jich koupím tolik. Teď mě čeká poslední horolezecký výstup do druhého patra, zabalit baťoh a můžeme vyrážet na bus. Jede nám to sice až v těch 10:00, ale je tu zvykem být na autobusáku, alespoň půl hodiny před odjezdem. Přece jen to nějakou dobu trvá, než se
.jpg)
všechna bagáž naloží. Před odchodem bereme v recepci ještě prospekt na hostel v Sucre. Na autobusák to máme asi 500 metrů a cesta vede přes centrum Uyuni, tak si ho alespoň trochu prohlídnu, když nato včera nebyla vůbec síla. Potvrzuje se, že zde opravdu nic není, mimo pěkné zvoničky. Alespoň nemáme pocit, že jsme o něco přišli. Sluníčko svítí o sto
.jpg)
šest a vůbec je dneska moc pěkně. Na autobusáku je docela nával. Místních ale pojede určitě o dost víc než turistů. No autobusák, to je asi docela silný slovo. Autobusy tu stojí na kraji široký, prašný silnice. Též se sluší poznamenat, že zde jezdí trochu jiné autobusy než u nás. Mají super podvozek, víc jak metr nad zemí, aby mohli brodit řeky, přejíždět výmoly a
.jpg)
hlínou zasypané části silnice. Jenom jsme koukali, co všechno putuje na střechu. Naše bágly šly téměř až na konec, tak nás moc nepotěšila babka, která tam hodila velikou židli, která nadzvedla plachtu, chránící zavazadla od prachu. Z batůžků budou asi pěkný prašani. Před odjezdem se ještě vydáváme s Martinem fotit místní babky, ale Katce se to už moc nelíbí, prý máme babek už dost :-)). Na rozdíl od babek tu indiánských dědků moc není, asi je ty bábrdle s klobouky utýraly k smrti.
.jpg)
Probouzím se a ke své nelibosti zjišťuji, že jsem zase zesláblý jak moucha a celkově mě není zrovna dvakrát dobře. To jsem tedy nečekal po tom, jak už mě bylo dobře včera večer. Naštěstí tahle ranní nevolnost brzy přechází a už čilý kvaltuji na snídani, kterou máme v ceně noclehu. Potom se vydávám do svého oblíbeného krámku a nakupuji další hromadu suvenýrů. To jsem ani před cestou netušil, že jich koupím tolik. Teď mě čeká poslední horolezecký výstup do druhého patra, zabalit baťoh a můžeme vyrážet na bus. Jede nám to sice až v těch 10:00, ale je tu zvykem být na autobusáku, alespoň půl hodiny před odjezdem. Přece jen to nějakou dobu trvá, než se.jpg)
všechna bagáž naloží. Před odchodem bereme v recepci ještě prospekt na hostel v Sucre. Na autobusák to máme asi 500 metrů a cesta vede přes centrum Uyuni, tak si ho alespoň trochu prohlídnu, když nato včera nebyla vůbec síla. Potvrzuje se, že zde opravdu nic není, mimo pěkné zvoničky. Alespoň nemáme pocit, že jsme o něco přišli. Sluníčko svítí o sto.jpg)
šest a vůbec je dneska moc pěkně. Na autobusáku je docela nával. Místních ale pojede určitě o dost víc než turistů. No autobusák, to je asi docela silný slovo. Autobusy tu stojí na kraji široký, prašný silnice. Též se sluší poznamenat, že zde jezdí trochu jiné autobusy než u nás. Mají super podvozek, víc jak metr nad zemí, aby mohli brodit řeky, přejíždět výmoly a.jpg)
hlínou zasypané části silnice. Jenom jsme koukali, co všechno putuje na střechu. Naše bágly šly téměř až na konec, tak nás moc nepotěšila babka, která tam hodila velikou židli, která nadzvedla plachtu, chránící zavazadla od prachu. Z batůžků budou asi pěkný prašani. Před odjezdem se ještě vydáváme s Martinem fotit místní babky, ale Katce se to už moc nelíbí, prý máme babek už dost :-)). Na rozdíl od babek tu indiánských dědků moc není, asi je ty bábrdle s klobouky utýraly k smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat