Titicaca II. - Isla del Sol

Isla del Sol je podle incké mytologie místo legendárního zrodu slunce, prvních Inků Manco Capaca a Mama Huacy a též bílého vousatého boha Viracochy. Dle několika teorií, právě jeho kult měl ulehčit dobývání Incké říše Španěly. Rozkoukáváme se na molu a pak se vydáváme skrz malou přístavní vesničku. Je tu i malý kostelíček. Přicházíme k pěkné
zátočině vroubené pláží s pěkným bílým pískem. Na koupání to však nevypadá, voda je zde špinavá i přes to se zde čachtá pár vesnických děti. Na druhé straně zátočiny, kde už nejsou domky, však vypadá voda čistě, tak prostě musím jít do toho, když ke všemu sluníčko tak pěkně hřeje. Příležitost, vykoupat se ve 3 820 metrech, mít v životě už třeba nebudu. Dle informací co mám, má být voda hodně studená, ale když do ní šáhnu rukou, zdá se mě docela teploučká. Tedy žádné kafe to není, ale koupání v portugalským Atlantiku bylo tedy o hodně drsnější. Plavu a potápím se jako jediný z výpravy. Ostatní si jen tak čachtají nohy. Najednou se na pláži objeví nějaká francouzská výprava a něco na mě pokřikují, sem
tu za velmi odvážného otužilce :-). Chvíli usycháme a pak se strojíme na pochod. Hodně se na něj těším, po dost dlouhý době zas nějaká túrka. Polední výstup na Cerro Calvaria samozřejmě nepočítám. Z mokrých trenek si dělám speciální čepici :-). Snad rychleji uschnout a trošku mě v tom pařáku ochladí hlavu. Na konci pláže je u plotu připoutaný krásný,
huňatý oslík. Vypadá to, že cesta, po které jsme se vydali, vede jen k nějakému stavení, tak se rozhodujeme stoupat na hřeben, takzvaně kerleš. Naštěstí tu není moc hustá vegetace a jsou tu i úzké téměř neznatelné stezečky, tak se to dá. Stoupá se mě docela v pohodě a zastavuji se spíš kvůli krásným pohledům zpátky na pláž, než abych popadnul dech. Mraky na Královským pohořím klesly a vrcholky jsou krásně vidět.
Konečně jsme se vylopotili na hřeben a zjišťujeme, že po něm vede široká, pohodlná cesta. Vypadá to, že hlavní makačku už máme za sebou. Krajina je pěkně osvětlená pozdně odpoledním světlem a o to víc vyniká krása
tohoto místa. Podle mapky jsme tak v 9/10 ostrova a ty incký památky jsou úplně na severu, tak je vynecháváme. Chceme přijít do vesničky nad jižním přístavem ještě za světla. Vydáváme se tedy směr jih. Procházka je to pohodlná. Sice zdoláváme jeden kopeček za druhým, ale stoupání nejsou vůbec příkrá. Máme krásné výhledy na menší ostrov Měsíce, na
terasovitá políčka obklopující modré zátočiny jezera a samozřejmě vyhaslé vulkány s bílými čepicemi na obzoru. Při pohledech na severozápad, není vidět žádný břeh, jak u opravdového moře. Na jedné pěkné vyhlídce vytahuje Martin stativ a po dlouhé době děláme zase jeden hromadný snímek. Dál míjíme nějaké ruiny baráčku a poté kiosk s nápoji všech
světových značek. Tak takovou komerci bych zde nečekal a trošku to na chvíli pokazilo mystický dojem z tohoto místa. Jedním z vrcholu této túrky je potkání zemědělce s obrovskou otepí na zádech a stádem oslíků a vychrtlých krav. Perfektní je, že nepotkáváme téměř žádný turisty a tím pádem je tu božský ticho a klid.
Cesta o pár metrů podchází třetí nejvyšší vrcholek ostrova Cerro Santa Barbara (4 032m), tak opouštím stezku a zdolávám ho. Vrchol není moc výrazný, je to spíš taková kamenitá pláň. Už je odtud vidět naše cílová stanice, tak doufám, že ubytování bude bez problému. Sbíhám dolů k cestě a ještě vylézám na další, tentokrát v mapě neuvedený, vrcholek. Pak se už pomalu přibližujeme k vesnici a začínáme potkávat i pár místních. Poblíž je i další kopec, druhý nejvyšší na ostrově, Cerro Palla Khasa (4 065m), tak si říkám, že bych si tam mohl vyběhnout na východ slunce. Ve vesnici je na každé zahrádce alespoň jeden chundelatý oslík. Je jich tu jak u nás psů. Je tu postaveno i pár nových budov, hostelů. Vypadá to, že i zde se turistický ruch zmáhá. Vcházíme do zánovního hostelu Inti K´ala, ze kterého je perfektní vyhlídka na jezero. Mají volno a ubytují nás za suprových 20 Bolů (59 Kč). Což je spolu s nocí v Tupize nejvýhodnější ubytování na naší cestě. Pokoje jsou luxusní, máme i umyvadlo a záchod,
ale nemáme je prý používat, nejsou funkční. Bolívie jak vyšitá :-). Hned se natáhnu na postýlku, to je lahoda. Zjišťuji, že jsem si dneska spálil ruku, což se mě fakt už dlouho nepoštěstilo. Slunce už zapadá, tak se jdu podívat ještě na hory a jsou krásně zbarvené do růžova, úplně bez mráčku. Nádhera. Jdeme na večeři, pěkně nám vyhládlo. Bude polívka a pak řízek, tak
to je klasika! Véča tu stojí stejně co nocleh, takže 20 Bolů. Sedíme ve velké prosklené místnosti s výhledem na zapadající slunce do jezera. Opravdu nezapomenutelné pohledy. Obloha se barví do fantastických barev, tak se v půlce večeře zvedám a jdu udělat na terasu ještě pár fotek. K jídlu popíjíme z velkého lahváče za opravdu mastných 12 Bolů (35 Kč), tak se indoška docela dost diví, když si
objednáváme druhého a posléze i třetího. Pak už jen hají, byl to pěkný den.